Článek
Pokud by měl přijít konec světa, čekali byste, že zkázu přinese nějaká nová, revoluční umělá inteligence nebo robotické zbraně? Co když ale největší hrozba lidstva nepochází z budoucnosti, nýbrž z minulosti – ze starého, automatizovaného programu z 80. let?
Během studené války se Sovětský svaz obával tzv. „dekapitujícího úderu“ – jaderného útoku, který by vymazal vrchní velení a znemožnil odvetu. Odpovědí byl Perimetr, systém, který Západ dodnes označuje přezdívkou „Dead Hand“ – Mrtvá ruka.
Perimetr je plně automatický mechanismus s jediným úkolem: spustit totální jadernou odvetu, pokud velení přeruší komunikaci se systémem. Nečeká na potvrzení útoku, neptá se na důvody. Představte si přerušení signálů, výpadek komunikace nebo technická chyba – a stroj vyhodnotí, že velení bylo zničeno. Pak odpálí rakety, a tak potenciální autodestrukce lidstva začala..
Nejde o obranu. Jde o pomstu. Bez člověka, bez slitování, bez diplomacie.
A co je na tom nejděsivější? Nejde o legendu. Perimetr existuje – a podle mnoha zdrojů je aktivní i dnes.
Jak Perimetr funguje?
Perimetr není jen mýtus, ale skutečně sofistikovaný mechanismus složený z několika klíčových částí.
Velitelská raketa
Nejznámějším prvkem systému je tzv. velitelská raketa – oficiálně označovaná jako 15P011 s hlavicí 15B99. Jejím úkolem není zasáhnout cíl, ale fungovat jako létající vysílač. V případě spuštění Perimetru tato raketa přenáší rádiové povely k odpalu všem dalším jaderným zbraním, a to i v prostředí, kde jsou komunikační kanály přerušeny jadernými výbuchy nebo rušeny elektronickým bojem.
Autonomní systém velení a řízení
Druhou, mnohem tajemnější částí Perimetru je autonomní velitelský systém. O jeho přesném fungování se ví jen málo. Předpokládá se, že disponuje sítí senzorů a komunikačních kanálů, které sledují:
- úroveň radiace a seizmickou aktivitu
- tlakové změny vzduchu a známky jaderných explozí
- intenzitu komunikace na vojenských frekvencích
- telemetrické signály z velitelských stanovišť
- a možná i to, zda jsou na klíčových stanovištích stále živí lidé.
Na základě těchto faktorů dokáže systém „vyhodnotit“, zda opravdu probíhá jaderný útok a zda je velení vyřazeno.
Existuje také hypotéza tzv. „systému mrtvého muže“ – tedy že v krizové situaci vrchní velitel zapne Perimetr, a pokud poté nedorazí signál k zastavení algoritmu, automaticky se odpálí velitelská raketa.
Algoritmus posledního rozhodnutí
Valerij Jarynich, jeden z vývojářů Perimetru, v rozhovoru pro časopis Wired prozradil základní logiku systému. Podle něj je Perimetr navržen tak, aby fungoval jako „spící obr“. V běžném stavu je neaktivní, ale v krizi jej může zapnout vysoce postavený úředník. Poté systém začne vyhodnocovat situaci podle čtyř kroků:
- Je zapnutý? Pokud ano, začíná sledování senzorů.
- Došlo k jadernému útoku na sovětské území? Pokud ano, kontroluje se komunikace s generálním štábem.
- Funguje spojení? Pokud ano, systém čeká (15–60 minut) a předpokládá, že velení může rozhodnout samo.
- Spojení je přerušeno? Pak systém vyhodnotí situaci jako konec a okamžitě předá oprávnění k odpalu velitelské rakety.
Tím obejde veškeré standardní řetězce velení. Rozhodnutí o konci lidstva tak jak ho známe, může padnout jen proto, že signál nedorazil – třeba kvůli chybě, rušení, nebo obyčejnému technickému výpadku, přestože je systém udajně navržen aby se to nestalo.
Tvrdí se, že hlavní velitelské stanoviště Perimetru se nachází v bunkru pod horou Kosvinskij Kamen v severním Uralu, hluboko pod skálou, která má odolat přímému jadernému úderu.
Proč je to problém?
Logika systému vychází z principu odstrašování: „I když nás zničíte, zničíme vás také.“ Jenže pokud o osudu světa rozhoduje stroj, přestává jít o odstrašování a připomíná to spíš ruskou ruletu, kde drží spoušť robot, ruský (sovětský) robot
Historie navíc ukazuje, jak křehké to je. V roce 1983 sovětský podplukovník Stanislav Petrov ignoroval falešné varování počítače o jaderném útoku ze strany USA. Jeho rozhodnutí zachránilo svět. Perimetr by podobnou chybu neodpustil.
Další rizika jsou zřejmá:
- Bez pojistky: jakmile systém jednou vyhodnotí situaci jako útok, nikdo ho nezastaví.
- Kybernetické hrozby: v době hackerů a dezinformací nelze vyloučit, že by systém mohl být zmanipulován.
- Ohrožení celého lidstva: nejde o hrozbu pro jednu stranu konfliktu. Pokud by Perimetr selhal, doplatil by na to každý na Zemi.
Měli bychom se bát?
Ano. Jeden starý automatický systém může kvůli technické chybě, chaosu nebo nedorozumění rozhodnout o konci civilizace, a nikdo by neměl mít možnost svěřit osud civilizace na základě války národů stroji který nechápe složitost lidských i národních vazeb.
Perimetr byl vytvořen jako pojistka. V dnešním světě plném napětí, dezinformací a kybernetických útoků se ale může změnit ve smrtící past. Tento chladnokrevný systém tak připomíná, že studená válka nikdy úplně neskončila – a že náš osud možná stále drží v ruce stroj, který nezná slitování.
