Článek
Člověk si tak projíždí internet, aby našel něco zajímavého, a přitom narazí na článek, kde si ČSSZ a MPSV pochvalují systém posuzování zdravotního stavu. Nevím, jestli ti, co toto prohlásili, nežijí v nějaké iluzi. Díky mnoha nabytým zkušenostem vím, že posuzování zdravotního stavu nefunguje absolutně vůbec tak, jak by mělo. Aktuální nastavení funguje bohužel jen na papíře, změna k lepšímu je v nedohlednu.
Ignorování osobní účasti
To, že posuzovaná osoba nebývá oslovena, aby se dostavila, je věc, která se zavedla za covidu. Tehdy posudkáři začali dělat posudky tzv. od stolu. Argumentace, že to zrychluje řízení, je platná jen tehdy, neodvolá-li se žadatel o některou z dávek. Zřejmě na to totiž oni posudkáři spoléhají. Nicméně, pokud se najdou zásadní pochybení v prvoinstančním posudku, a žadatel se odvolá, pak se proces zcela zbytečně prodlužuje. Metodika přitom hovoří tak, že pokud posuzovaný účast vyžaduje, mělo by se mu vyhovět.
Záměrné ignorování lékařských zpráv
Opět něco, co by se absolutně nemělo dít, už jen s ohledem na to, že si posuzovanou osobu nezavolají. Z vlastních mnoha zkušeností, a nejen z mých, ale i lidí z okolí, jsem se přesvědčil, že dochází k přehlížení klíčových zpráv. Jedná se zejména o zprávy, které obsahují podstatné informace. Toto opět vyústí k tomu, že se člověk musí zbytečně odvolávat, čímž dochází k prodlužování celého řízení, zbytečného zatížení odvolacího orgánu, nebo posudkové komise. Pokud by ti, co dělají posudky, zprávy opravdu četli, mnoho případů by bylo uzavřeno zcela jasně.
U jedné známé došlo k ignorování novějších zpráv od psycholožky, a naopak použili raději rok a půl starou zprávu. Dále došlo k záměrnému ignorování jejich zprávy od neurologa, kde se jasně psala diagnóza.
Nelogické zdůvodnění, ignorování vyhlášky
I s tímto jsem se již setkal, kdy revizní lékař dostatečně nezdůvodnil zamítavé stanovisko. Nebo naopak, odkázal se jen na část dané vyhlášky, a ignoroval druhou polovinu. I to se stalo, když revizní lékař ignoroval část diagnózy, a argumentoval nízkým věkem posuzované osoby. Nebo když po dovršení plnoletosti přestával revizní lékař uznávat schopnost stravování, protože dotyčný sní sám jogurt. Nevím, jestli by sám dotyčný posudkář vyžil pouze s daným jogurtem. Měl by to ale zkusit, když takto rozhoduje.
Síly nejsou nekonečné
Je opravdu smutné, že pokud se někdo potýká s těžkou životní situací, musí ještě doslova bojovat s úřady, prokazovat zcela nesmyslně oprávněnost nároku, a to i přes to, že zprávy specialistů hovoří jasně. Zcela nepochopitelné je také to, že u závažných diagnóz, kdy v podstatě neexistuje léčba, se stanovuje vůbec nějaký přezkum zdravotního stavu. Neodpustím si trošku sarkazmu, ale vážně revizní lékaři čekají, že se někdo z těžké mentální retardace stane najednou Einsteinem, najednou jako když udeří blesk, se zázračně uzdraví a ze dne na den nebude dotyčný potřebovat žádnou pomoc? Troufnu si tvrdit, že drtivá většina domácností, kde se pečuje o vážně nemocného / postiženého, nejsou vrcholoví manažéři, aby měli statisícové příjmy. Tyto domácnosti jsou právě mnohdy odkázány na pomoc státu. Nejhorší na tom je, že mnohdy ani ta není dostatečná, a tito lidé jsou pak odkázání na další pomoc ve formě charitativních sbírek, či nadací. Jeden z portálů, kde člověk může požádat o pomoc, je stránka Donio.
Je třeba si uvědomit, že péče o vážně nemocného člověka nebo o postiženého jedince je náročná nejen finančně, ale hlavně psychicky a fyzicky. Málokdo si umí představit, jak náročná tato péče je. Pečující osoba se vzdává v podstatě jakéhokoliv společenského života a uplatnění, neboť musí skončit v zaměstnání na úkor péče. Ztrácí kontakty s vnějším světem, mnohdy může omezit kontakty i s rodinou, zkrátka vše jde stranou. A jako vrchol, když už je dostatečně „naloženo“, přihodí ještě stát tím, že onu žádost neuzná.
Bohatě by stačilo, kdyby se na druhé straně stolu místo byrokratického robota objevil člověk s obyčejným selským rozumem, který si ty lékařské zprávy opravdu přečte a zváží jejich obsah. Člověk, který si uvědomuje, že nerozhoduje o číslech, ale o životech. Pokud by si revizák nebyl něčím jistý, dotyčného by mohl sám vyšetřit. Dále by to chtělo nějakou kontrolu. Není přece možné, aby si posudkář vymýšlel fiktivní zprávy, což se stalo nám u žádosti na příspěvek na pomůcku. Není možné, aby posudkář od stolu stanovoval novou diagnózu, kterou stanovili odborní specialisté, a prohlásil posuzovanou osobu za zdravou. Dalším bodem by pak mohla být nějaké odškodnění ze strany posudkové služby, za odfláklé posudky. Určitá revize vyhlášky a zákona by také přišla vhod. Zejména pak ve specifikaci „nevyléčitelných“ nemocí a postižení.
Závěrem bych rád dodal, že by to chtělo trochu empatie, jak ze strany posudkové služby, tak ministerstva. Chtělo by to, aby vznikl nějaký kontrolní orgán, který by řešil stížnosti na posudkáře a sjednával patřičnou nápravu.
Sepsáno na základě vlastních zkušeností a názorů.
