Článek
Na první pohled jsou to obyčejní lidé, kteří žili své životy. Ale co se může dít, když to okolí nevidí? Pro některé je to běžný denní režim, ale pro spousty lidí se jedná o něco nepředstavitelného. O čem je řeč? O lidech s vícero těžkými poruchami a jejich rodinách. Včera na čt2 byl pořad, Co bude s Péťou, kde na autentických záběrech je vidět fungování rodiny, kde náhle odešla maminka, která zajišťovala veškerou péči o téměř dospělého Péťu. Ze snímku je vidět, že má těžkou poruchu autistického spektra a zároveň těžké mentální postižení. Otec, se tak najednou musí sžívat s novou rolí, a vůbec to nemá jednoduché.
Lidé s těmito poruchami potřebují péči, která je mimořádně náročná po fyzické, emoční, psychické i finanční stránce. Pro lidi s mentálním či kombinovaným postižením existují různá centra a odlehčovací služby, jenže jejich kapacity jsou výrazně nedostačující a často také finančně náročné. Často se pak stává, že jeden z rodičů musí svou práci opustit, sourozenci pak mohou taktéž trpět. Onen dokument může mnohým lidem otevřít oči, jak taková péče vlastně funguje, jak je náročná, a že i přes veškerou dostupnou pomoc, kterou daná rodina měla, nemusí jít vše hladce. Troufnu si vyzdvihnout i práci takových lidí, kteří pomáhají právě v odlehčovacích službách, denních stacionářích, kteří častokrát za relativně nízký plat musí dávat všanc i své zdraví.
Co se ale v dokumentu nedozvíme, je to, že otec letos podstoupil operaci, která sice dopadla dobře, ale díky akutním komplikacím musel být otec znovu hospitalizován, a tady nastal problém, který systém nezvládl. Díky absenci sociálních služeb a center, tak nakonec Péťa musel skončit v psychiatrické léčebně na izolaci, i když to jeho zdravotní stav nevyžadoval. Můžeme tohle v roce 2025 považovat za správné?
Je nutné si uvědomit, že takoví lidé žijí mezi námi, a žít mezi námi budou. Jako každý člověk, i tito mají svá práva, a právo na důstojný život. Ten se jim snaží zajistit právě tito neviditelní hrdinové, které můžeme nazvat rodiči, nebo asistenty sociálních služeb právě v těchto centrech. Není to jen o tom, že tito lidé mají automaticky po ukončení školy nějaký invalidní důchod, příspěvek na péči, či v některých případech dosáhnou i na příspěvek na auto, ale hlavně, je to i o důstojnosti. A tu se právě maximálně snaží zajišťovat právě pracovníci těchto center, či blízká rodina. Zbytek společnosti by jim měl přestat házet klacky pod nohy. Ale kdyby jen to, někdy tyto rodiny čelí dokonce nenávistným komentářům, nebo dokonce i závistivým, že dostávají „něco od státu“.
I různě postižení lidé mají i stejná práva na ošetření, jako běžný zdravý člověk. Jenže jde to vůbec? Nejde, protože tito lidé mají natolik závažné poruchy chování, že jsou běžnými způsoby neošetřitelní. Kde je pak důstojnost, když rodiče zoufale čekají na ošetření zubu i více než rok? Nebo když jsou nuceni platit nadstandard ve formě různých druhů anestezie, aby to lékaři zvládli ošetřit, ale který si nemohou dovolit?
Na portálu znesnáze v současné době stále běží sbírka, která pomůže této rodině s pořízením lepšího a bezpečnějšího automobilu, a dále financování domácnosti, která to už tak nemá vůbec jednoduché.
Není to jednoduchý život, a lidé, kteří jej žili si jej dopředu nevybrali. Nikdo nemá věštící kouli, aby dopředu věděl, co se stane. Nikdo neví, proč se tohle děje, nikdo neřekne dopředu, co ho čeká. Mějme tedy prosím respekt ke všem těmto skrytým hrdinům moderní doby. Než někoho odsoudíme nebo mu budeme závidět „dávky“, zkusme si představit, že jediným naším snem by bylo zvládnout jeden jediný den bez strachu. To je realita těchto rodin.
