Článek
Proč je Česko stále výrazně levnější než Německo, přestože v některých oborech odvádí srovnatelnou práci?
Podle hlavního ekonoma banky Creditas jsou mzdové náklady českého zaměstnance přibližně na úrovni 44 % německého, přičemž produktivita práce je v řadě sektorů srovnatelná. Na první pohled to vytváří jednoduchý závěr – prostor pro růst mezd.
Realita je ale složitější a týká se hlavně toho, v jakých částech hodnotového řetězce se Česká republika pohybuje. Nejvíce se to projevuje v průmyslu, zejména automotive, zatímco v jiných odvětvích jsou rozdíly ještě výraznější.
Otázka tedy není jen „proč jsou mzdy nízké“, ale spíše proč ekonomika vytváří takové podmínky, ve kterých nízké mzdy stále dávají smysl.
Montovny
Česká ekonomika je z velké části postavená na subdodavatelském modelu. Firmy u nás často vyrábějí komponenty nebo části finálních výrobků, které následně putují do zahraničí, typicky do Německa, kde se dokončuje finální produkt a především se realizuje jeho prodej.
Klíčový rozdíl není v samotné výrobě, ale v tom, kdo kontroluje nejziskovější části řetězce – tedy vývoj, značku, marketing a distribuci. Právě tam vzniká největší přidaná hodnota, zatímco výroba samotná má nižší marže.
Absence vývojových center
Vývojová centra a firmy s vyšší přidanou hodnotou u nás existují, ale ve srovnání s vyspělejšími ekonomikami tvoří menší část. Česká ekonomika je stále výrazně orientovaná na výrobu, zatímco právě vývoj, služby a finální produkty jsou oblasti, kde vzniká největší zisk. Podle dat ČSÚ za rok 2024 tvoří firmy zaměřené primárně na vývoj jen malou část ekonomiky (řádově jednotky procent).
Extrémním příkladem je Švýcarsko. Vysoké mzdy tam nejsou náhoda, ale důsledek dlouhodobého zaměření na obory s vysokou marží, jako jsou finance, farmacie nebo pokročilé technologie. Tyto sektory nevznikly přes noc, ale systematickým budováním prostředí, které podporuje inovace a kapitál.
Pokud chceme dlouhodobě růst, nestačí jen vyrábět levněji než ostatní. Klíčové je posunout se k činnostem, které nesou nejvyšší přidanou hodnotu – tedy k vývoji, značce a prodeji. Kdo tyto části kontroluje, bere největší podíl zisku, a tím i vyšší mzdy.
Naše republika je sice relativně malá, ale za to její geografické umístění ve středu Evropy dává jasný potenciál, který bohužel zatím žádná vláda nedokázala proměnit ve výhody. I v malé zemi může být velký trh.
Role zaměstnanců a vyjednávací síly
Výši mezd neurčuje jen struktura ekonomiky, ale i vyjednávací síla zaměstnanců. Ta je v Česku obecně nižší než v některých západních zemích, mimo jiné kvůli menšímu zastoupení odborů.
Rozdíl mezi individuálním a kolektivním vyjednáváním je zásadní. Jednotlivec má obvykle omezenou vyjednávací pozici, protože je relativně snadno nahraditelný. Naproti tomu větší skupina zaměstnanců nebo silné odbory představují pro firmu výrazně vyšší riziko, a tím i větší tlak na růst mezd.
Míra zapojení zaměstnanců do kolektivního vyjednávání tak přímo ovlivňuje, jak velký tlak na růst mezd v ekonomice vzniká. Nízká účast znamená slabší vyjednávací pozici, vyšší účast naopak umožňuje dosahovat lepších podmínek. V praxi však zůstává zapojení zaměstnanců do odborů v Česku relativně nízké, přestože právě kolektivní vyjednávání patří mezi hlavní nástroje, jak zvyšovat mzdy.
Vedle toho hraje roli i ochota měnit zaměstnání a investovat do vlastních dovedností. Právě mobilita práce a kvalifikace zaměstnanců patří mezi faktory, které dlouhodobě zvyšují jejich hodnotu na trhu práce – a tím i jejich vyjednávací sílu.
Politická scéna
Posledním faktorem je nastavení sociálního a daňového systému. Ten ovlivňuje motivaci k práci a rozdíl mezi příjmem z práce a příjmem ze sociálních dávek.
Pokud je rozdíl mezi nízkopříjmovou prací a kombinací dávek relativně malý, může to snižovat motivaci ke změně zaměstnání nebo k přechodu na lépe placenou práci. Nejde o individuální selhání, ale o nastavení systému, který vytváří určité ekonomické pobídky.
Dalším aspektem je struktura veřejných výdajů a míra důvěry ve způsob, jakým jsou prostředky spravovány. Vnímání efektivity státu pak ovlivňuje ochotu lidí akceptovat vysoké odvody jako celek.
Co můžeme my sami ovlivnit?
Změna mzdové úrovně a ekonomické struktury není otázkou jednoho kroku, ale kombinace více faktorů. Jednotlivec má v tomto systému omezené, ale ne nulové možnosti.
Jedním z nich je zvyšování kvalifikace a schopnosti adaptace na trh práce. Rekvalifikační kurzy nebo další vzdělávání mohou zvýšit hodnotu práce na trhu a tím i vyjednávací pozici. V některých případech lze čerpat podporu těchto programů.
Dalším faktorem je aktivní přístup k pracovnímu trhu – tedy ochota měnit zaměstnání v momentě, kdy dlouhodobě nedochází ke zlepšení podmínek. Tato mobilita vytváří tlak na zaměstnavatele, aby mzdy přizpůsobovali trhu.
Významnou roli hraje i schopnost vyjednávat o podmínkách práce. Firmy často reagují až ve chvíli, kdy existuje reálná alternativa odchodu zaměstnance.
Na systémové úrovni pak zůstává otázka nastavení ekonomiky, vzdělávání a daňově-sociální politiky, které určují prostředí, ve kterém se mzdy dlouhodobě vyvíjejí.
Mzdy nerostou jen proto, že se na ně nevyvýjí dostatečný tlak. Levná práce není selhání systému, ale jeho stabilizační prvek – otázka je, pro koho. Je ale nutné si uvědomit, jaké možnosti růstu má tento model, jak tento model zapadá do nadcházející demografické krize, a jaké možnosti má stát v tomto modelu. Nebylo by, z hlediska budoucích rizik, lepší mít ekonomiku zaměřenou na produkty a služby s vyšší přidanou hodnotou, nebo chceme stále být neprosperující zemí?
