Hlavní obsah
Rodina a děti

Když selže rodič, je to tragédie. Když selže stát, je to skandál

Foto: Rohit Dey / unsplash free

Paranoidní schizofrenie. Pervitin. Omezená svéprávnost. Varování znalců i pěstounky. Soud to všechno věděl – a přesto svěřil tříletou Viktorku do péče otce. Kdo nese odpovědnost, když rozhodnutí státu končí smrtí dítěte?

Článek

Tříletá Viktorka je mrtvá. Otec se k vraždě přiznal. Soud, který mu ji svěřil, věděl, že má paranoidní schizofrenii. Věděl, že řeší problémy pervitinem. Věděl, že má omezenou svéprávnost. A přesto rozhodl: otec je schopen pečovat o dítě. Otázka není, jestli někdo selhal. Otázka je: kdo nese odpovědnost, když rozhodnutí státu končí smrtí dítěte?

Řetězec ignorovaných varování

První psychiatr dostal jasný úkol: posoudit schopnost otce pečovat o dítě. Odmítl. Řekl soudu, že posudek nemůže vypracovat sám – potřebuje k tomu psychologa. Psychiatr totiž pozná duševní onemocnění, ale nepozná aktuální osobnostní stav člověka ani to, jestli onemocnění dále probíhá.

Soudkyně Sandra Kimmelová posudek zadala jiné psychiatričce. Psychologa už nezadala.

Druhá psychiatrička, MUDr. Jitka Vávrová, posudek vypracovala. Ve svém posudku uvedla: „U otce se vyskytuje diagnóza paranoidní schizofrenie, což je trvalé a vážné duševní onemocnění se zásadním dopadem na samostatné fungování.“ Dodala také, že náročné situace řeší alkoholem a pervitinem. A stejně jako první znalec i ona uvedla: bylo by záhodno provést psychologické vyšetření.

Soudkyně to ignorovala. V rozsudku se k chybějícímu psychologickému vyšetření ani nevyjádřila.

To ale nebyla jediná varování, která měl soud k dispozici. Otec měl omezenou svéprávnost – sám nesměl nakládat s penězi nad tisíc korun týdně. Jeho opatrovnicí byla stanovena jeho vlastní matka, tedy babička Viktorky. Měl záznamy v trestním rejstříku, mimo jiné za napadení úřední osoby.

A pak byla tu pěstounka Lucie.

Ta s otcem komunikovala celý rok a půl. Viděla jeho nespolehlivost. Viděla, jak není schopen se o dítě postarat ani při běžných činnostech během návštěv. Když se soud blížil, sepsala všechna rizika a předala je institucím. Zavolala na OSPOD a prosila je, aby holčičku svěřili alespoň prarodičům.

Odpověď úřadu: „Vy nám nebudete diktovat, co máme dělat.“

Podle právničky Hany Marvanové, která po tragédii do spisu nahlédla, nikdo z úřadů se pěstounčinými varováními detailně nezabýval.

Shrňme si to: Paranoidní schizofrenie. Pervitin jako způsob zvládání problémů. Omezená svéprávnost. Trestní rejstřík. Odmítnutý první znalec. Chybějící psychologické vyšetření doporučené i druhou znalkyní. Varování pěstounky ignorované OSPOD.

Soud měl všechny informace. V rozsudku ze 9. října 2025 je dokonce uvedeno: „Náročné situace se snaží řešit alkoholem a pervitinem.“

A v témže odstavci stojí věta: „Otec je schopen pečovat o dítě.“

Za pět a půl měsíce byla Viktorka mrtvá.

Biologická rodina jako dogma?

Viktorka žila od narození u pěstounů. Matka se jí vzdala v porodnici. Otec ji rok a půl nenavštěvoval. Co se najednou změnilo? V říjnu 2024 podal otec žádost o svěření dcery do své péče. OSPOD jeho žádost podpořil. Doporučil soudu, aby dítě svěřil biologickému rodiči – tomu samému, který měl paranoidní schizofrenií, užíval pervitin a rok a půl neprojevoval o dceru zájem. Proč? Existuje v českém systému ochrany dětí neformální pravidlo: biologická rodina má přednost? I když se o dítě nestarala? I když jsou jasná rizika?

Pěstounka Lucie měla s Viktorkou vybudovaný vztah. Holčička žila v bezpečném prostředí. Byla milovaná. A přesto ji stát vzal a vrátil do rodiny, která o ni nestála. OSPOD v tomto případě nebyl ochráncem dítěte. Byl obhájcem práva biologického rodiče.

Důvěra v instituce

Soudy mají rozhodovat nezávisle a spravedlivě. V případě Viktorky měly především rozhodnout bezpečně. Neudělaly to. Není to poprvé, co soudy vyvolávají otázky po své odpovědnosti. Bagatelizované případy znásilnění, absurdní tresty, nelogická rozhodnutí – seznam je dlouhý.

Ale případ Viktorky je jiný. Tady nešlo o posouzení viny. Nešlo o trest. Šlo o posouzení bezpečí dítěte. A všechny instituce – soud, OSPOD, systém jako celek – selhaly. Kde byla odpovědnost? Kdo měl za úkol říct: tohle je příliš riskantní? Soudkyně se odvolala na posudek psychiatričky. Psychiatrička uvedla rizika, ale zároveň řekla, že pokud bude otec brát léky, péči zvládne. OSPOD doporučil svěření. Všichni se tak schovali za doporučení někoho jiného. A nikdo nenese odpovědnost.

Co ale s případem Viktorky

Ministerstvo slibuje prošetření. Komise se sejde, napíše zprávu. Možná změní směrnice. Ale Viktorka už se nevrátí. A otázka zůstává: kdo nese odpovědnost, když stát rozhodne špatně?

Soudkyně Kimmelová je na mateřské dovolené. Předseda soudu řekl, že neshledal nic nestandardního. OSPOD se schovává za mlčenlivost – prý kvůli ochraně dětí.

Takže nikdo?

Pokud odpověď zní „nikdo“, pak to není jen tragédie. Je to systém, který chrání sám sebe líp než děti.

Anketa

Kdo by měl nést odpovědnost?
Soudy
0 %
Stát
1,7 %
OSPOD
1,7 %
Soudy i OSPOD zároveň
95,8 %
Nikdo, pouze pachatel
0,8 %
HLASOVÁNÍ SKONČILO: Celkem hlasovalo 118 čtenářů.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz