Článek
Tak jako je dnes v moderních společnostech zakotveno právo na život, tak by se měli zákonodárci (nejen) u nás zamyslet, zda neumožnit lidem důstojně zemřít. Problematika se možná zdá příliš jednoduchá, pro některé ale může být příliš snadná. Dnes si jistě mnoho z nás dovede představit, že by se dala eutanazie provést v případech, kdy je téměř stoprocentní, že se dotyčný již nezotaví, ať už se jedná o nějaké pokročilé stádium rakoviny, dlouholeté kóma, či mozková smrt, kdy mozek nefunguje, ale tělo na přístrojích stále „žije“.
Co si ale mnoho lidí vůbec neuvědomuje, je dramatický nárůst psychických problémů. Je nutné si uvědomit, že doba je jiná, než byla před 40, 50, nebo třeba 70 lety. Každý člověk je jiný, a má jiné „limity“, co ještě snese. Doba bohužel opět přitvrzuje, a ne vždy to člověk snadno snese. Jistě, může se zdát, že z našeho pohledu, se jedná jen opravdu o nějaké marnotratnosti, ale co my můžeme vědět, co dotyčný skutečně zažívá? Jak je možné, že dnes i mladší lidi uvažují o sebevraždě, že nechtějí žít? Docela velkou kontroverzi vyvolal článek na novinkách, kdy diskuze byla plná různých reakcí, bohužel diskuze je již vypnutá. Největší potíž je totiž v tom, že psychické strádání nemusí být „vidět“.
Člověk může zažívat různé útrapy, z našeho pohledu někdy těžší, někdy banální. To, co ale my vidíme nějak, jiní vidí jinak, a to je fakt, se kterým jsme se jako společnost nenaučili pracovat. Říka se, že každý problém má řešení, je tomu ale tak? V onom článku mladá Nizozemka chce jít cestou nejlehčího řešení, a kdo jsme, abychom soudili? Možná se dalo jí nějak pomoci, možná opravdu ne.
Pomoc za každou cenu
Bohužel, ne vždy člověk, který se trápí, dostane pomoc, jakou zrovna potřebuje. Může to být to, že je problém příliš komplexní, na který prostě nenajde odpověď nikdo z dané země, a je hloupost řešit problém tak, že pozveme celé zahraniční konzilium. To se ale bavíme o tak závažných psychických problémech, kdy na ně prostě neexistuje jednoduché řešení. Může se jednat opravdu o cokoliv, ať už to může být nějaká závažná psychická újma z trestného činu, úmrtí v rodině, či snad finanční tíseň. Spoustu problémů lze opravdu řešit, některé dokonce i snadno, některé zaberou více úsilí a nemusí se dostavit kýžený efekt. Každopádně, pokud člověk delší dobu nemůže najít řešení, nebylo by z pohledu společnosti lepší, aby dotyčný měl možnost důstojně odejít?
Pokud se zamýšlíte nad tím, jestli povolit eutanazii, zkuste si představit situaci, kdy je člověk opravdu tak zoufalý, že už neví co, a protože to chce skončit, ale nemá jak, udělá první, co jej napadne. Většinou takovéto případy mohou končit skokem z vysoké budovy, oběšení, nebo se člověk v krizi rozhodně pro jinou metodu, kterou ale mohou odnést i jiní lidé okolo, např. když vám pod rozjeté auto skočí člověk, který v tu chvíli nevidí, že uškodí i vám. Někdy různé problémy řeší lidé i daleko horšími metodami, a těmi bohužel jsou i tragické události, jako tomu bylo v loňském roce ve škole, případně před X lety v nemocnici.
Možná za to může i nedostatek patřičné péče, ale hlavně nepochopení společnosti, jak je zmíněno zde. Kdo jsme, že soudíme to, co trápí druhé, kdo jsme, že bagatelizujeme problémy druhých? Lidi, kteří bagatelizují problémy by si měli uvědomit, že dotyční nejsou jejich kopie.
Kde se najednou bere poslední dobou tolik zla? Stačí se podívat na to, co se děje ve světě, co se děje u nás, jak je nastavena mentalita společnosti. Pokud se nic nezmění, obávám se, že to může mít v budoucnu dalekosáhlé následky. Je třeba se nad tím zamyslet a podniknout kroky, aby se společnost jako celek „nepokazila“, aby se počet případů, kdy lidé trpí psychickými poruchami nezvyšoval, ale naopak, snižoval. Co pro to jako společnost můžeme udělat? Neřešit to, bude znamenat čím dál větší společenská rizika, zátěž nejen finanční, ale i emoční, a kdo ví, co se může stát?
