Článek
Druhý díl třídílného seriálu o mongolském vpádu do Uher roku 1241. V prvním dílu vyprávěl arcijáhen Rogerius o království, které se rozpadlo dřív, než přišli Tataři.
Jezdec, který přijel sám
V polovině postu roku 1241 přicválal ke králi Bélovi IV. do Budína palatinův rytíř. Přivezl zprávu, že Tataři stojí u Vereckého průsmyku, kterému Rogerius říká ruská brána, a boří záseky. Bez rychlé pomoci prý palatin neobstojí. Král neměl u sebe ozbrojené rytíře.
O čtyři dny později přijel sám palatin, „samojediný, jenž cválal nocí i dnem“. Dvanáctého března svedl v průsmyku bitvu a téměř všichni jeho muži padli. Šlo o palatina Dionýsia Tomaje, ne o téhož Dionýsia, kterého Béla dal po korunovaci oslepit.
Béla rozeslal preláty a velmože, aby co nejrychleji svolali vojska. Královnu poslal k rakouským hranicím a rakouského vévodu požádal o pomoc. Sám přešel Dunaj a usadil se ve „veliké a přebohaté německé vsi zvané Pešť“, kde čekal na své pány.
Kdo vlastně přišel
Rogerius vyjmenovává tatarské velitele. Hlavní byl Batu, vnuk Čingischánův a pozdější zakladatel Zlaté hordy. Dalšího, kterého nazývá Bochetor, překladatel ztotožňuje nejspíš s Böčekem. Kadan, syn velkochána Ögödeje, prošel se svým vojskem Sedmihradskem. Peta, pravděpodobně Bajdar, táhl přes Polsko a zabil tam jednoho z polských knížat, téměř jistě slezského knížete Jindřicha II. Pobožného, který padl 9. dubna 1241 u Lehnice.
Rogerius tvrdí, že Tatarů vpadlo pět set tisíc. To je silně nadsazené, skutečná síla byla řádově menší. Jeho data o průběhu vpádu ale sedí mimořádně dobře.
Ukazuje se to už u Rodny, německého hornického města v Sedmihradsku. Kadan předstíral útěk, horníci se vrátili domů jako vítězové a začali se opíjet, „jak to německá nezřízenost žádá“. Tataři pak vtrhli do nechráněného města z mnoha stran. Rychtáře Ariscalda a šest set vybraných mužů Kadan přidal ke svému vojsku jako průvodce. Ti ho později dovedou až k Rogeriovu Varadínu.
Hra u Pešti
Batu postupoval rychle a pálil všechno, „jeho meč nešetřil pohlaví ani věku“. V pátek před smrtnou nedělí, tedy 15. března, stanul půl dne cesty od Pešti. Jeho oddíly pak celé dny dorážely ke městu, vracely se a zase mizely. Král nikomu nedovolil vyjít.
Kalocký arcibiskup Ugrin nesl tu ponižující hru těžce, a ještě hůř to, že král vypadal malomyslně. Vyrazil proto proti rozkazu s malou družinou. Tataři ustupovali a přešli bažinu. Arcibiskup v plné zbroji vjel za nimi a uvízl. Tataři bažinu obklíčili a „vypouštěli na ně šípy jako déšť“. Ugrin se vrátil se třemi nebo čtyřmi muži, „takto zahanben“.
Téže neděle padlo město Vacov na Dunaji. Ty, kdo se uchýlili do opevněného kostela, Tataři pobili nebo upálili.
Vražda v paláci
Do Pešti dorazil i rakouský vévoda Fridrich Bojovný, ovšem jen s několika muži a beze zbraní. Při jedné srážce srazil kopím Tatara z koně a dalšímu jediným úderem usekl paži. Uhři „počali svorně krále haněti a vévodu vynášet“.
Mezitím se obrátila nálada davu proti zajatému kumánskému chánovi Kuthenovi. Lidé věřili, že nájezdníci jsou ve skutečnosti Kumáni, a křičeli: „Ať zemře, ať zemře! To on způsobil zkázu Uher.“ Kuthen se odmítl vydat bez spolehlivé ochrany. Ozbrojení Uhři a Němci pak vtrhli do paláce, Kuthenovi i jeho lidem usekli hlavy a vyházeli je oknem do davu. Stalo se to 17. března 1241.
Kdo za vraždou stál, nechává Rogerius otevřené. Někteří vinili rakouského vévodu, jiní krále. Že by král, který byl Kuthenovi kmotrem při křtu a přísahal mu bezpečí, spáchal takový zločin, mu nepřipadá pravděpodobné. „Já sám nechci rozhodovat, jak se to stalo; ať rozhodne Ten, jenž to ví.“
Pomsta Kumánů
Kumáni, kteří se právě sjížděli králi na pomoc, byli zprávou o chánově smrti zmateni. Vesničané je začali pronásledovat a vraždit, a tak se Kumáni semkli a začali se bránit a pálit vsi. Pobili družinu, s níž čanádský biskup Bulcsú odváděl ženy a děti do bezpečí; sám biskup unikl jen proto, že nemocný ležel na voze. Pak táhli Sremem, zabíjeli Uhry se slovy „Tuhle ránu si vytrp za Kuthena“ a nakonec odešli do Bulharska.
Král tak přišel o čtyřicet tisíc spojenců, na které spoléhal.
Strašáci na koních
Ještě před velkou bitvou se nechal napálit varadínský biskup Benedikt. Pronásledoval tatarský oddíl, který odvážel kořist z vypleněného Jágru (Egeru). Tataři měli víc koní než mužů, a tak vyrobili strašáky, posadili je na prázdné koně a postavili je pod pahorek. Když se Uhři pustili do boje, vyjela tato „jízda“ v sevřeném šiku. Uhři si mysleli, že vpadli do léčky, obrátili se k útěku a Tataři je pobíjeli. Biskup unikl s hrstkou mužů.
Most přes Slanou
Mezitím Béla vyrazil z Pešti s velkým vojskem. Tataři ustupovali, až přešli řeku Slanou (Sajó) poblíž jejího soutoku s Tisou. Uhři se utábořili u mostu a postavili na něj stráže. Byli přesvědčení, že bahnitou řeku jinde přejít nelze.
Rogerius ale upozorňuje na to podstatné. Uhři se spoléhali na svůj počet, a přece „neměli k boji srdce ani mysl“. Někteří si prý dokonce přáli, aby král prohrál a oni pak měli větší váhu. Mysleli, že pohroma postihne jen některé, jako při dřívějších nájezdech. Tentokrát to ale bylo jinak.
Tataři našli brod, v noci přešli daleko od tábora a za úsvitu 11. dubna 1241 uherské vojsko obklíčili. Bitva se svedla u vsi Mohi. Rytíři v nastalém zmatku nenacházeli své pány a páni své rytíře. Pak přišly šípy:
„Tak hustý byl totiž déšť šípů, že bojujícím téměř dělaly stín, a šípy létaly vzduchem, jako když táhnou pospolu kobylky a chroustové.“
Uhři se tlačili dovnitř kruhu, král nedokázal sestavit šiky a od rána do poledne nikdo nedokázal přimět vojáky k útoku. Jen králův bratr, vévoda Koloman, svedl na jedné straně tvrdý boj a marně čekal na posily.
Mlčenlivá ulička
Pak přišla nejzvláštnější scéna celé knihy. Tataři trochu ustoupili a otevřeli Uhrům průchod středem svých řad, aniž vystřelili jediný šíp. Uhři začali z tábora prchat a čím víc jich odcházelo, tím širší cestu jim Tataři nechávali. A Rogerius dodává:
„…a v tak veliké srážce nebylo mezi nimi hluku ani slova.“
Uprchlíci pak na cestě k Pešti umírali po tisících. Béla zmizel s hrstkou mužů do lesa. Koloman prchal dnem i nocí do Pešti, odmítl počkat na lodě pro měšťanské ženy, „pravil totiž, ať se každý stará sám o sebe“, a utekl za Dunaj. Svým zraněním brzy nato podlehl. Pešťané, kteří se nestačili přepravit, utonuli v Dunaji nebo padli.
Kdo zůstal na bojišti
Rogerius vyjmenovává padlé duchovní. Byli mezi nimi ostřihomský arcibiskup Matyáš, králův přítel z mládí, kalocký arcibiskup Ugrin, rábský biskup (Rogerius mu dává chybné jméno Jiří, ve skutečnosti to byl Řehoř), sedmihradský biskup Rajnald a nitranský biskup, kterého Rogerius nejmenuje. Padl i královský vicekancléř Mikuláš, sibiňský probošt. Ten prý ještě před smrtí „podřízl zkrvaveným mečem jednoho z předních“. Těla po odchodu Tatarů nenašli.
O laicích se podle Rogeria s jistotou nedozví nikdo. Těla ležela podél cesty, dlouhé na dva dny pochodu, „jako stáda dobytka, ovcí a vepřů na opuštěných pastvinách“.
Lež s královskou pečetí
U zabitého kancléře našli Tataři královskou pečeť. Uherští duchovní, které nechali naživu, pak museli jménem krále psát podvržené listy: lidé se nemají bát a nemají opouštět domovy, král se brzy vrátí. Lidé tomu věřili, a proto nikdo neutíkal.
Béla mezitím prchal k polským hranicím a odtud za královnou. Narazil na rakouského vévodu, který ho pozval za Dunaj na svůj hrad. Tam po něm žádal staré peníze a krále pustil teprve poté, co mu Béla zaplatil a zastavil tři župy. Rogerius to shrnuje příslovím: král se chtěl vyhnout Skylle a padl do Charybdy.
Prameny
Všechny citáty pocházejí z úplného českého překladu Rogeriova Žalozpěvu o zkáze Uher s 85 vysvětlivkami na webu Staré texty. Překlad vychází z kritického vydání Ludwiga Weilanda (MGH, Scriptores XXIX, Hannover 1892).
Události tohoto dílu zabírají kapitoly XVI až XXXII; samotná bitva u Slané je v kapitole XXVIII.
O Čingischánovi, jehož vnuk Batu sem přitáhl, psal čínský poutník Li Č'-čchang: „Máš lék nesmrtelnosti?“
Třetí díl: Tataři přitáhnou k Rogeriovu Varadínu a kniha přejde do první osoby. Arcijáhen se bude skrývat v lesích, živit se tím, co najde mezi mrtvými, slouží jako otrok a nakonec uteče tatarskému vojsku při jeho odchodu.
