Článek
Závěrečný díl třídílného seriálu o mongolském vpádu do Uher roku 1241. Předchozí díly vyprávěly o rozloženém království a o bitvě u řeky Slané.
„Já jsem tam s ostatními zůstal“
Kadanovo vojsko vedli k Varadínu horníci z Rodny, kteří se museli stát tatarskými průvodci. Došli „lesy a háji, skalami a srázy“. Varadín (dnešní Oradea) byl proslulé biskupské město a z celého okolí se tam sjeli šlechtici i nespočet žen. Biskup s částí kanovníků odešel. Rogerius, místní arcijáhen, poprvé promlouvá vlastním hlasem: „já jsem tam přece s ostatními zůstal.“
Obránci narychlo opravili pobořenou stranu hradu. Když Tataři nečekaně přitáhli, Rogerius nevěřil, že se ve městě udrží, a do hradu nešel. Utekl do lesa a skrýval se tam, jak dlouho mohl. To mu zachránilo život.
Tataři město vypálili a pobili, koho našli. Pak odtáhli a celé dny se nevraceli. Lidé na hradě uvěřili, že nájezdníci se pevnosti zalekli, mnozí z hradu odešli a usadili se v domech, které zbyly. Za úsvitu je Tataři přepadli. Potom postavili proti hradbě sedm metacích strojů a tak dlouho na ni metali kameny, až ji rozbili. Ženy, které se uchýlily do katedrály, upálili i s chrámem. Šlechtice, měšťany, rytíře a kanovníky pobili za městem na poli.
Když na místě zůstal jen nesnesitelný puch, Tataři odtáhli. Lidé z okolních lesů se vrátili hledat jídlo a obraceli kameny i těla mrtvých. Tataři se ale vrátili a nikoho nenechali naživu.
Ostrov, odkud nebylo návratu
Rogerius s několika dalšími v noci uprchl k Tomášovu mostu, velké německé vsi na řece Kriši. Tamní Němci je ale přes most nepustili. Uprchlíci proto zamířili na ostrov, který si lidé z okolních vesnic opevnili. Vedla na něj jediná úzká cesta se třemi branami a věžemi a kolem dokola byly záseky. Rogeriovi se místo zalíbilo a zůstal tam. Později ale poznamenává:
„Ale ten ostrov měl tu vlastnost, že vstup dopřával každému, ale návrat odpíral všem.“
Když se Tataři začali blížit, chtěl zachránit koně. S průvodcem a sluhou cválal celou noc k Čanádu na Maruši, vzdálenému osm mil. Čanád ale padl den předtím. Koně museli opustit a skrývat se v jámách, a v noci se se strachem probrali zpátky mezi Tatary. Na ostrov se vrátili „s pokořenou pýchou a s hanbou“. Pak ho opustili jeho vlastní sluhové a odnesli mu peníze i šaty. Tataři je chytili a pobili. Rogerius zůstal s jediným sluhou „takřka nahý“.
Strach, který ochromuje
Když přišla zpráva, že se Tataři zmocnili Tomášova mostu, popisuje Rogerius strach tak přesně, jak ho málokdo ve středověku popsal:
„Když jsem to uslyšel, zježili se mi vlasové na těle, tělo počalo se třást a děsit, jazyk žalostně koktat, neboť jsem viděl, že nastává hrozná chvíle smrti, které se již nelze vyhnout.“
Vidí lidi, kteří ze strachu nedokážou sáhnout po zbrani ani pohnout nohama. Sám se ale zachoval chladnokrevně. Svolal obyvatele ostrova, aby ho lépe opevnili, a pod touto záminkou ho opustil. Vzal s sebou dva syny správce, u něhož bydlel. Spoléhal na to, že otec bude synům, a tím i jemu, posílat jídlo. Za úsvitu Tataři ostrov obklíčili, předstírali útok od vody a vtrhli dovnitř nehlídanými branami.
Mezi mrtvými
Následují týdny, o kterých Rogerius píše nejsyrověji. Žebral po lesích a stěží dostal almužnu i od toho, komu sám předtím mnoho dal. Když už hlad nešlo vydržet, chodil v noci na zničený ostrov a obracel těla mrtvých, aby našel zahrabanou mouku nebo maso.
„Ó pohleďte a vizte, jak bídný to byl život!“
Spal v jeskyních, v jámách a v dutých stromech. Tataři totiž prohledávali houštiny „a slídili tam jako psi po zajících a kancích“, celý měsíc i déle.
Mír pod tatarskou správou
Pak přišla lest. Tataři vzkázali skrze zajatce, že kdo se vzdá, smí se vrátit domů. Vyhladovělí lidé uvěřili a vrátili se do vesnic. Každá ves dostala tatarského správce, Rogerius jim říká canesiové. Lidé sklízeli obilí a sváželi ho do stodol. Vládl dokonce jakýsi pořádek: „Měli jsme pokoj i trhy.“ Rogeriův správce měl na starosti téměř tisíc vsí. Arcijáhen s ním chodil na schůzky správců, aby poznal jejich život a našel cestu k útěku.
Ten mír měl ale ošklivou stránku. Otcové podle Rogeria vykupovali život vlastními dcerami a manželé manželkami. A jednoho dne si správci předvolali obyvatele několika vsí i s dary. Odvedli je do údolí, oloupili, svlékli a pobili.
Otrokem renegáta
Rogerius pochopil, co se chystá, a dobrovolně se poddal jednomu Uhrovi, „který se, jak jsem řekl, svými skutky stal Tatarem“. Ten ho „z veliké milosti ráčil přijmout za svého otroka“. Za několik dní viděl Kumány a Tatary, jak se vracejí s naloženými vozy. Jedné noci obklíčili všechny dosud ušetřené vsi a pobili jejich obyvatele. Obilí, slámu a domy ale nechali. Rogerius si z toho vyvodil, že chtějí v kraji přezimovat. Lidi nechali naživu jen tak dlouho, aby jim sklidili úrodu.
Následovalo dobytí velké vsi Perg, kde se shromáždili lidé ze sedmdesáti vesnic, a cisterciáckého kláštera v Egreši. Do útoku Tataři hnali napřed uherské zajatce, Rusy, Izmaelity a Kumány. Kdo couvl, toho sami zabili.
Zamrzlý Dunaj
V zimě 1241/1242 Dunaj zamrzl, což se podle Rogeria dlouho nestalo. Tataři vyzkoušeli led další lstí. Nechali na břehu bez dozoru koně a dobytek, a když je Uhři převedli po ledě na svou stranu, bylo jasné, že led koně unese. Pak přešli Dunaj „jedním náporem“. Kadan pronásledoval Bélu až k moři. Král se uchýlil na ostrovy a zůstal tam až do odchodu Tatarů.
Ostřihom, přední město království, padl po ostřelování ze třiceti metacích strojů. Měšťané předtím spálili své zboží, a Tataři je za to v hněvu pobili. Bránili se tam Uhři, Francouzi i Lombarďané; nakonec se stáhli do městských paláců a byli pobiti.
Tatarům se nepodařilo dobýt tři místa: Stoličný Bělehrad, který chránily rozbředlé močály a tající sníh, opatství svatého Martina v Panonii (dnešní Pannonhalma), kde se zdatně bránil opat, a hrad města, kam se uchýlily urozené paní — ten udržel župan Šimon Španěl se střelci z kuší. To město Rogerius nejmenuje; obvykle se má za to, že šlo o Ostřihom. Téměř tři sta urozených paní, které prosily tatarského vládce o milost, dal stít.
Útěk do potoka
Na jaře se Tataři začali stahovat a Rogerius šel s nimi jako zajatec. Za lesy, už na cestě do Kumánie, začali zajatcům dávat jen vnitřnosti, nohy a hlavy zvířat. Tlumočníci naznačovali, že po odchodu z Uher budou všichni pobiti. Rogerius usoudil, že je lepší zemřít na útěku.
Předstíral, že jde na potřebu, sešel z cesty a s jediným sluhou se ukryl v houštině. Zalezl do výmolu potůčku a nechal se přikrýt větvemi a listím. Sluha se schoval dál, aby nález jednoho neprozradil druhého.
„A tak jsme leželi dva celé dny, nezdvihajíce hlavu, jako v hrobech, a slyšeli jejich hrozné hlasy…“
Pak je hlad přinutil vylézt a plazili se „rukama i nohama jako hadi“. Narazili na dalšího uprchlíka a chvíli před sebou navzájem utíkali, než si posunky dali najevo, že jsou na tom stejně. Ze stromu na kraji lesa spatřili vypleněnou zem. Orientovali se podle kostelních zvonic, jedli pór, cibuli a česnek ze zahrad, sléz a kořeny. Osmý den došli do Bělehradu sedmihradského, dnešní Alba Iulia, kde našli jen kosti a pobořené zdi.
Černý chléb z dubové kůry
U vsi Frata našli na vysoké skále skupinu uprchlíků. Ti je přijali s pláčem a nabídli jim chléb z mouky a rozdrcené dubové kůry:
„…ale jeho sladkost se nám zdála lahodnější nad pečivo z bělné mouky, které jsme kdy jedli.“
Zůstali tam měsíc a posílali zvědy, zda se Tataři nevracejí. V bezpečí se cítili, teprve když se od moře vrátil král Béla, podporovaný johanity a chorvatskými Frankopany. U johanitů Rogerius píše, že byli z Rhodu, což je anachronismus: řád tam sídlil až od roku 1310.
Co bylo dál
Mongolové odtáhli z Uher na jaře 1242. Rogerius se téhož roku vrátil do Říma a krátce nato sepsal svůj žalozpěv. Později doprovázel papeže Inocence IV. do Francie, roku 1250 se stal arcibiskupem ve Splitu a tam roku 1266 zemřel. Rukopis jeho knihy se nedochoval. Text známe jen díky tomu, že ho roku 1488 vytiskli jako přílohu Kroniky Uhrů Jana Thuróczyho.
Knihu končí prostě: napsal to „bez příměsi lži“, aby adresát poznal nejen jeho úspěchy, ale i „podstatu protivenství a nebezpečenství“. Po téměř osmi stoletích je to pořád čtení, které nepouští.
Prameny
Všechny citáty pocházejí z úplného českého překladu Rogeriova Žalozpěvu o zkáze Uher s 85 vysvětlivkami na webu Staré texty. Překlad vychází z kritického vydání Ludwiga Weilanda (MGH, Scriptores XXIX, Hannover 1892).
Rogeriovo očité svědectví začíná kapitolou XXXIV a končí kapitolou XL.
Varování, kterému v Uhrách nikdo nevěřil, přivezl pět let před vpádem dominikán Julián: Mnich našel u Volhy ztracené Uhry; prameny k jeho cestě vyšly česky jako Cesta do Velkých Uher.
Jak vypadala mongolská říše o deset let později, když do ní dorazil papežský vyslanec, popisuje článek „Blázni říkají, že je jen jeden Bůh“ podle Viléma z Rubruku. Starší zprávu podal Jan z Plano Carpini, který se ke dvoru velkého chána vydal už v letech 1245–1247.
