Článek
Vilém z Rubruku byl u dvora velkého chána Mangua sotva pár dní, když ho vyhledala. Jmenovala se Paqueta, pocházela z Metz v Lotrinsku a byla zajata v Uhrách. Přinesla mu nejlepší jídlo, jaké sehnala, a vyprávěla mu o bídě, kterou vytrpěla, než se dostala do ordy křesťanské chánovy manželky. Teď, dodává Rubruk, se jí vedlo docela dobře: měla mladého rusínského manžela a tři velmi pěkné chlapce. Muž uměl stavět domy, což je prý u nich velmi dobré řemeslo.
Byla to ona, kdo mnichovi řekl, že v Karakorumu žije mistr zlatník Vilém, rodem Pařížan. Příjmením Buchier, otec Laurent, a na Velkém mostě v Paříži má nejspíš dosud žijícího bratra Rogera. Mongolské město, mongolský chán — a přesně zapamatovaná adresa v Paříži.
Paqueta zároveň řešila praktický problém. Vydržovala mladého muže, kterého považovala za svého syna a který byl výborný tlumočník, a chtěla ho Rubrukovi poslat. Slyšela totiž u dvora, co si lidé povídají: ti muži z tvé země jsou dobří lidé a chán by s nimi rád mluvil, ale jejich tlumočník nestojí za nic.
Věděla i to, kolik chán za zlatníkovo dílo dává: tři sta iascotů, to jest tři tisíce hřiven, a padesát dělníků k ruce. Proto se obávala, že jí Vilém syna-tlumočníka nepůjčí — měl práce nad hlavu.
V tom, co se u dvora povídalo, měla naprostou pravdu.
Rubruk dorazil ke dvoru koncem prosince 1253 — formálně kazatel, který chce pečovat o křesťany žijící mezi Tatary, fakticky oči Ludvíka IX. Evropa chtěla vědět, co je zač ta mocnost, která o dvanáct let dřív rozdrtila Uhry a Polsko a pak bez vysvětlení odtáhla. První audience se mu rozpadla pod rukama: jeho tlumočníka u vchodu opili číšníci a mnich pak nerozuměl jedinému celému souvětí. O té audienci i o náboženské disputaci, kterou chán o pět měsíců později uspořádal, jsem psal zvlášť.
Co se stalo v Bělehradě
O cestě zlatníka Viléma do Mongolska se Rubruk dozvěděl až později a zapsal ji jednou větou, která celou tu idylku obrací naruby.
Jeden z Manguových bratrů po otci zajal mistra Viléma v Uhrách, ve městě jménem Bělehrad. Ve stejném městě padl do zajetí i normanský biskup z Belleville u Rouenu — jeho synovce Rubruk v Karakorumu viděl na vlastní oči. Viléma pak dostala Manguova matka Sorghaghtani, která o něj velmi žádala. Když zemřela, přešel zlatník jako součást pozůstalosti na jejího nejmladšího syna Arik-bökeho, spolu se všemi ostatními věcmi náležejícími k ordu jeho matky.
Který Bělehrad to byl, Rubruk neříká a dlouho se mělo za to, že ten srbský. Novější bádání ukazuje na Gyulafehérvár, Sedmihradský Bělehrad — dnešní Albu Iulii v Rumunsku. To město Mongolové skutečně dobyli, v dubnu 1241, a velel tam Böček, Manguův nevlastní bratr. Sedí to i na Rubrukovo „jeden z Manguových bratrů po otci“. Do mongolských rukou se tedy Vilém dostal pár týdnů po bitvě u řeky Slané.
Vilém byl otrok.
Stejně na tom byla jeho manželka, dcera z Lotrinska narozená v Uhrách, která mluvila francouzsky i kumánsky. A Basil, syn jednoho Angličana, rovněž narozený v Uhrách. Tohle nebyla kolonie dobrodruhů. Byl to zbytek lidí, které mongolské vojsko odvleklo při vpádu do Uher — a kteří po letech v srdci Asie znovu uslyšeli francouzštinu.
Kolik jich bylo, naznačuje jiná scéna. O Velikonocích 1254 se u Rubruka sešlo veliké množství křesťanů — Uhrů, Alanů, Rusínů, Gruzínců a Arménů — kteří od svého zajetí neviděli svátost. Nestoriánští kněží v Karakorumu je totiž do svého kostela odmítali pustit, dokud se nedají znovu pokřtít.
Kolik to vlastně bylo peněz
Dílo, které Vilém pro chána dokončoval, popisuje Rubruk s neskrývaným obdivem: stříbrný strom, u jehož kořenů čtyři lvi chrlili kumys a z tlam pozlacených hadů teklo víno, medovina a rýžové pivo. Nahoře anděl s trubkou, pod stromem klenutá skrýš, kde seděl člověk a foukal do ní. Ten nápojový automat jsem popsal jinde. Tady jde o něco jiného: kolik za něj chán zaplatil.
Iascot je Rubrukův zápis turkického yastuq, doslova „polštář“ — stříbrný slitek, který v mongolské říši sloužil jako hlavní účetní jednotka. Mnich si naštěstí do textu doplnil i převod: jeden iascot je podle něj kus stříbra o váze deseti hřiven. Tři sta iascotů je tedy zhruba sedm set kilogramů stříbra.
Pro představu, co to znamenalo doma ve Francii: ve stejné době stavěl Ludvík IX. v Paříži na Île de la Cité Sainte-Chapelle, dvoupatrovou palácovou kapli, jejíž horní patro tvoří prakticky jen vitráže — přes šest set metrů čtverečních skla místo stěn. Stála kolem čtyřiceti tisíc livrů tournois a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co gotika v Evropě postavila. Ludvík ji přitom nechal postavit jen jako schránku na trnovou korunu, za kterou předtím zaplatil sto třicet pět tisíc livrů, tedy asi polovinu ročního příjmu královské domény.
Vilémova zakázka v přepočtu odpovídá zhruba pětině toho, co stála celá Sainte-Chapelle. Chán zaplatil za jednu fontánu pětinu pařížské katedrály ve skle — a zaplatil ji člověku, kterého jeho vlastní rodina vlastnila.
Za hotové dílo pak Rubruk uvádí sto iascotů, to jest tisíc hřiven. Obě čísla zapsal poctivě, ačkoli si odporují: Paqueta mluvila o třech stech iascotech určených na zhotovení, on sám o stu vyplacených po dokončení. Jestli šlo o rozpočet a odměnu, nebo se mnich prostě spletl, se z textu poznat nedá.
Vesnice jménem Karakorum
Mnich si nakonec hlavní město říše, která rozdrtila celý kontinent, změřil po svém. Kromě chánova paláce prý Karakorum není větší než ves Saint-Denis u Paříže — a klášter v Saint-Denis je desetkrát větší než onen palác.
Dvě čtvrti: saracénská s trhy a čínská, kde bydlí řemeslníci. Dvanáct chrámů různých národů, dvě mešity, jeden křesťanský kostel na samém konci města. Hliněná zeď, čtyři brány. U východní se prodává obilí, u západní ovce a kozy, u jižní voli a vozy, u severní koně.
Na Květnou neděli 5. dubna 1254 do toho města Rubruk vešel se vztyčeným křížem, prošel saracénskou čtvrtí a po mši ho mistr Vilém s velkou radostí odvedl k sobě domů na oběd.
Co bylo dál
O Vilémovi ani o Paquetě prameny po Rubrukově odjezdu mlčí. Zato víme, co se stalo s lidmi kolem nich.
Mangu chán zemřel roku 1259 a jeho bratři se pustili do války o trůn. Arik-böke — tedy ten, komu Vilém patřil — se nechal v Karakorumu zvolit velkým chánem, čtyři roky bojoval s Kublajem a roku 1264 se vzdal. Zemřel o dva roky později v zajetí svého bratra; povídalo se o jedu. Kublaj mezitím přenesl těžiště říše do Číny a Karakorum přestalo být hlavním městem.
Stříbrný strom se nedochoval. Zbyl po něm jen popis vlámského mnicha, který ho viděl stát a zapsal si i to, jak se do něj fouká.
Prameny
Vilém z Rubruku, Cesta do východních krajů světa (1253–1255), kapitoly XX, XXVII a XXIX, české vydání na Starých textech.
Mistr Rogerius, Žalozpěv o zkáze Uher — svědectví o vpádu roku 1241, při němž se do zajetí dostali lidé, které Rubruk o třináct let později potkal v Karakorumu. O jeho vlastním zajetí jsem psal v článku Dva dny v potoce pod listím.
