„Teď je třeba hlučet.“ Jak zavraždili Valdštejna – očima přítele jeho vrahů

O zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu se psaly knihy, hrály divadelní hry a točily filmy. Skoro vždy z pohledu oběti: velký vojevůdce, zrazený svými důstojníky. Thomas Carve, irský kněz z Tipperary, to viděl jinak. Byl polním kaplanem v plucích Waltera Butlera a Waltera Devereuxe – dvou Irů, kteří stáli v čele vrahů Albrechta z Valdštejna. Byli to jeho krajané, patroni a přátelé. A on je ve svém Itineráři, vydaném latinsky v Mohuči roku 1639, hájí bez nejmenších pochybností.

Sám u toho nebyl. Ale vypráví to, jak to slyšel od lidí, kteří u toho byli. Čte se to jako thriller.

V únoru 1634 je Valdštejn v Plzni a čeká. Ví, že se ve Vídni proti němu něco chystá, a hledá, na koho se může spolehnout. Podle Carva si nejdřív povolá Jana Gordona, skotského velitele chebské posádky. Přijme ho „nanejvýš vlídně“, vyptává se na opevnění města a sám od sebe mu nabídne velení nad několika pluky.

Pak přijde na řadu major Walter Leslie, další Skot. Valdštejn ho potká na cestě, leží v nosítkách a hned se ptá, co se o něm povídá. Leslie opatrně odpoví, že prý se na něj císař hněvá. „Tak se tedy ode mne dozvíš všechno, podrobně a bod po bodu,“ odpoví vévoda – a vychrlí na císaře, jeho rádce a celý rakouský dům tolik nadávek, že Leslie už nepotřebuje nic dalšího vědět.

Do Chebu dorazí Valdštejn 24. února. Podle Carva ho těší, že velitelé jsou cizinci, Skotové a Irové. O to méně je prý podezírá. Pozve je k sobě, znovu jim vykládá o křivdách, které mu císař způsobil, a vybízí je, ať se drží jeho rozkazů. Kdo nechce, ať odejde, kam mu libo.

Leslie odpoví mistrovsky dvojznačně: přišel do Německa, aby si získal jméno, a neodmítá žold od nikoho – bude-li ovšem zproštěn přísahy císaři. Valdštejn je spokojen. Butler ale znejistí, protože oba jeho druhové jsou protestanti a on se bojí, že se ke zradě císaře dají přemluvit.

Cestou od vévody to tedy na ně zkusí. Předstírá, že by se k Valdštejnovi klidně přidal, a čeká, co řeknou. Gordon odpoví bez zaváhání: raději prý „prolije všechnu krev, kterou nosí rozlitou ve svém těle“, než by porušil přísahu císaři. Teprve teď Butler vytáhne z brašny dopis od generála Gallase. Císař v něm Valdštejnovi odnímá velení.

Rozhodnutí padne ještě téhož dne. Leslie si u vévody přečte dopis od Františka Albrechta Sasko-Lauenburského, který se chystá na tajnou schůzku do Chebu, a pochopí, že nepřítel je už na dosah. Tři muži se nejdřív domluví, že zrádce zajmou. Pak „změní záměr k lepšímu“, jak píše Carve, a pod přísahou se usnesou na jeho smrti.

Hodilo se to dobře: byl masopust. Gordon v sobotu 25. února 1634 pozval na večeři do chebského hradu Butlera – a s ním i Valdštejnovy nejbližší: Adama Erdmana Trčku, Kristiána Ilova, Viléma Kinského a rytmistra Niemanna. Ti se podle Carva na hostinu sami vnutili.

Ještě před večeří vybrali několik nejvěrnějších vojáků a zadní brankou je vpustili do hradu; mezi nimi byli major Robert Geraldin a kapitán Walter Devereux. Kapitán Edmund Borcke mezitím se stovkou mužů hlídal ulice, aby ve městě nevypukl poplach.

Carve přidává scénu, kterou jiné prameny neznají. U stolu se připíjí na zdraví saského kurfiřta, tehdy císařova nepřítele, a Butler pohár odmítne: pít bude jen na císaře. Ve chvíli, kdy se nad tím u stolu strhne rozepře, otevřou se dveře z obou stran. Vběhnou vojáci s tasenými meči a křičí: „Ať žije Ferdinand II., ať žije rakouský dům!“

„Jedni převraceli stůl i s cukrovím, jiní se vrhali ke zbraním, jiní křičeli.“ Ilov stihne strhnout meč z hřebu na zdi, ale padne s ním v ruce. Trčka umírá na mnoho ran, s ním Kinský i Niemann. (Podle obvyklého podání se Trčka ještě probil na nádvoří a zemřel tam).

Valdštejn bydlel ve městě, v domě purkmistra Pachelbela na náměstí – v dnešním Chebském muzeu. Kapitán Walter Devereux se k němu vydá rovnou z hradu. Meč se mu v té mele zlomil napůl, a tak cestou popadne kopí. U brány domu jednomu z vojáků omylem spustí ručnice. V domě to ale nikoho nevyleká.

Uvnitř hlídá u vévodových dveří sluha. Když slyší Devereuxe dupat po schodech, napomene ho, ať jde tiše a neruší vévodu, který už ulehl. Devereux mu odpoví větou, která by mohla stát v každém dobrém thrilleru: teď už nejsou časy, kdy je klid od hluku – teď je třeba hlučet.

Dveře ložnice jsou zamčené a komorník s klíčem je pryč. Devereux do nich třikrát kopne, pak si přizve nejsilnějšího vojáka, ani to nepomůže. Až napopáté vyrazí závoru sám. Vejde a zeptá se: Je to on, zrádce Říše a císaře?

Odpověď nepřijde. Jen „pohyb rtů bez artikulovaného hlasu“. Devereux prý chvilku čeká, jestli se vévoda neobrátí k Bohu. Když se nic takového nestane, probodne ho kopím, jak tu stojí, v košili. Tělo zabalí do koberce, naloží na vůz a odvezou na hrad.

Podle obvyklého podání to nebylo obyčejné kopí, ale partyzána: bodná zbraň na dlouhém ratišti s širokým dvojbřitým hrotem, který měl po stranách menší výběžky jako křidélka. V době třicetileté války ji nosili hlavně důstojníci a stráže, později se z ní stala spíš ceremoniální zbraň tělesných gard. Valdštejn podle téhož podání stál u okna a dostal ránu do prsou.

Carve to celé uzavírá s naprostou samozřejmostí: „Tak tato hanba světa a ničemný zrádce císaře, ztrestán nejspravedlivější rukou Boží, odpykal svůj zločin nanejvýš zaslouženou smrtí. Střezte se, velitelé, kráčet v jeho stopách.“

Ráno vyrazí sto jezdců naproti Františku Albrechtovi Sasko-Lauenburskému. Ten nic netuší, jede přece na schůzku s Valdštejnem a má od něj průvodní list. Jezdci ho vlídně pozdraví a celou cestu se s ním baví. Až před městem se ho velitel zeptá, co by říkal tomu, kdyby ho Butler poslal jako zajatce do Vídně. Vévoda nabídne tisíc dukátů, když ho pustí. Marně.

Butler s Devereuxem pak odjedou do Vídně. Ferdinand II. je zrovna v kostele na mši a Butlera prý přivítá slovy: „Bůh zachovej a požehnej naši milou hlavu, našeho Butlera.“ Po bohoslužbě Butler dostane zlatý řetěz, medaili s císařovou podobiznou, hraběcí titul, klíč komořího a statky v Čechách. Odměny dostane i Leslie, Devereux a každý kapitán. Gordon je prý tak skromný, že si pro odměnu nespěchá – „aby se nezdálo, že sloužil spíš pro statky než pro čest“. Nakonec i on dostane statky po Trčkovi.

A pak přijde věta, kterou Carve myslí docela vážně: „Dobrotivý císař pak, aby se nezdálo, že se hněvá na duše Valdštejna a jeho spoluviníků, dal ve Vídni sloužit tři tisíce mší.“

Jestli císař vraždu předem schválil, se historici přou dodnes. Jisté je, že ji schválil dodatečně a vrahy štědře odměnil: Butler dostal Doksy s Berštejnem a Deštnou, Leslie Nové Město nad Metují, Gordon Smidary a Skřivany. Devereux, který ránu zasadil, dostal nejdřív jen tisíc tolarů a povýšení na podplukovníka; o lepší odměnu musel prosit a teprve roku 1636 získal menší panství Krchleby u Čáslavi.

Carve podává oficiální vídeňskou verzi: zrádce, který chtěl vyhubit rakouský dům. Jak to bylo doopravdy, nevědí historici dodnes. Doloženo je, že Valdštejn za císařovými zády jednal se Sasy, Švédy i Francouzi (Carve k tomu otiskl dobové smlouvy i plzeňský revers) a že prostředníkem byl právě Vilém Kinský, hlava českých emigrantů. Podle hlášení francouzského vyslance Kinský naznačil, že Valdštejn by se k Francii přidal, kdyby mu pomohla k české koruně. Rakouský historik Hermann Hallwich však soudil, že šlo o Kinského vlastní iniciativu, a Valdštejn na nabídku podle něj mlčel.

Josef Pekař byl v roce 1933 přesvědčen o skutečné zradě, jiní historici viděli za Valdštejnovým jednáním vyšší cíle, mír a jednotu Říše. Nejnovější heslo v Neue Deutsche Biographie (2020) konstatuje, že se neprosadil ani jeden výklad, protože chybějí jednoznačná svědectví. Golo Mann soudil, že těžce nemocný Valdštejn žádný jasný politický program neměl. Formálně byl v okamžiku smrti psancem: císařský patent z 18. února 1634 ho prohlásil za rebela.

Nejzábavnější je kapitola, kterou Carve přidal hned za vraždu: sbírka náhrobních nápisů na Valdštejna, které po jeho smrti kolovaly Evropou. Každý národ si přisadil.

Z Německa pochází tenhle: „Vstoupil jako liška, válčil jako zajíc, pyšnil se jako páv, vítaný jako kukačka, žil jako tygr, zemřel jako pes.“ Španělé dali prý v Madridu vyrýt do bronzu dlouhý triumfální text, v němž se z Valdštejnovy zrady obviňuje mimo jiné kardinál Richelieu. A Itálie to shrnula nejstručněji: „Hledal trůn, nalezl truhlu.“

Jiný nápis si utahuje z Valdštejnovy víry v hvězdy. Astrolog mu prý předpověděl: „V Chebu zhyneš.“ Vévoda to v latinské slovní hříčce pochopil jako „zhyneš chabý“ – a protože se za chabého zbabělce nepovažoval, nebál se. Jiný verš se zase vysmívá tomu, že se Valdštejn bál kohoutího kokrhání a vrzání bot. Teď prý kohout už zase kokrhá a boty vrzají, kdy chtějí.

Valdštejnovi bylo padesát let. Vilém Kinský se narodil podle různých údajů roku 1574, nebo 1582. Jejich vrahy čekaly velmi rozdílné osudy.

Walter Butler si odměn neužil. Ještě téhož roku se s vojskem dostal do Schorndorfu ve Württembersku, kam podle dobových zpráv dorazil už „na smrt nemocný“. Zemřel tam 25. prosince 1634, deset měsíců po Chebu. Na co, prameny neuvádějí.

Walter Devereux, který zasadil smrtelnou ránu, zemřel roku 1639 v Praze na mor. Jeho syn Martin otcovské Krchleby zadlužil a roku 1651 o ně přišel. Ve stejném roce 1639 zemřel v Lobči i major Robert Geraldin, jeden ze dvou velitelů, kteří vtrhli do hodovní síně. Jan Gordon zemřel roku 1649, snad v Gdaňsku; příčinu smrti neznáme.

Nejvíc vytěžil Walter Leslie. Stal se říšským hrabětem, polním maršálem, místopředsedou dvorské válečné rady a rytířem Řádu zlatého rouna. V letech 1665–1666 vedl velké císařské poselstvo do Cařihradu a přivezl si odtud čtvrtečnou zimnici, formu malárie s horečkou vracející se každý čtvrtý den. Zemřel na ni ve Vídni 3. března 1667, třiatřicet let po Chebu, jako poslední z hlavních aktérů.

Ani František Albrecht Sasko-Lauenburský, kterého jezdci tak zdvořile doprovodili do zajetí, nedopadl nejhůř: později přešel na císařskou stranu a stal se polním maršálem. Roku 1642 byl u Svídnice těžce raněn, padl do švédského zajetí a na následky zranění zemřel. Císař Ferdinand II. zemřel v únoru 1637. Thomas Carve, který to všechno zapsal, přežil všechny: ještě v roce 1672 byl naživu.

Carve nebyl historik, byl to kaplan, který psal o svých přátelích. Kde se jeho podání liší od jiných pramenů, upozorňují na to vysvětlivky v českém překladu: Trčka zemřel spíš na nádvoří, Valdštejn podle obvyklé verze stál u okna a nedostal ránu do podbřišku, nýbrž do prsou. Ale právě v tom je Carveova cena. Málokdy si přečteme o vraždě, o které se učíme ve škole, vyprávění s takovou upřímností z druhé strany.

Mimochodem, Vilém Kinský, který zemřel u chebského stolu, byl možná týž Kinský, který o třicet let dřív v Praze jezdil s Bassompierrem a Russwormem na masopustní maškarádě. Masopust ho tedy provázel do konce.

Thomas Carve, Itinerář (1630–1639), díl I, český překlad z latiny na webu Staré texty: kapitola XI: O smrti Valdštejnově a ostatních zrádců; kapitola XII: O nápisech na Valdštejna a jeho smrt; kapitola XIII a kapitola XIV (smlouvy se Saskem a Braniborskem, plzeňský revers). Předloha: Itinerarium, Mohuč 1639 a 1640, podle souborného vydání Londýn 1859.

Dušan Uhlíř: Deveroux Walter, in: Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 188.

Neue Deutsche Biographie: Christoph Kampmann, Wallenstein, Albrecht von, NDB 27 (2020); Peter Broucek, Kinsky, Wilhelm Graf, NDB 11 (1977); Friedrich Hermann Schubert, Butler, Walter Graf von, NDB 3 (1957); Peter Broucek, Leslie, Walter Graf von, NDB 14 (1985). Allgemeine Deutsche Biographie: Hermann Hallwich, hesla Kinsky (1882) a Leslie (1883).

Na Starých textech dále: Dopisy Albrechta z Valdštejna; Sydnam Poyntz: Zpráva o smrti Valdštejna a Život a zásady Valdštejna.

Související články: „Slovansky neumíme.“ Jak Bassompierre s Russwormem rozpoutali bitku s pražskými biřici (Kinský, Adam z Valdštejna, Harant a Černín na masopustní maškarádě roku 1604); Šel na víno, vrátil se za šest let. Anglický žoldnéř v tureckém otroctví (Sydnam Poyntz, další svědek Valdštejnovy doby)