Čtyři školy tibetského buddhismu připomínají čtyři evangelia

Ňingmapa je první školou tibetského buddhismu, vznikla v 8. století n. l., Kagjüpa následuje v 11. století, Sakjapa v 11. století a Gelugpa ve 14. století (navazuje na Kadampu z 11. stol.). Gelugpa se na základě podpory mongolských chánů stala dominantní ve smyslu politickém, z ní vzešel dalajláma jakožto politický a náboženský vůdce Tibetu.

Tyto buddhistické školy vznikly až mnohem později po tom, co se v Indii zformoval buddhistický kánon a učení Buddhy. Do Tibetu se dostal buddhismus až za více než tisíc let po jeho vzniku, a to ještě v jiné podobě než byl v Indii většinově praktikován. Jako tantrická forma buddhismu, vadžrajána = nezničitelné vozidlo, jejímž cílem je dosažení neduálního stavu mysli za pomocí tantrických praktik.

Znamená to, že Tibet byl po více než tisíc let bez náboženství? Nikoliv, na tibetské náhorní plošině se již po tisíciletí před tím praktikoval šamanismus, zvaný Bön.

Všechny tibetské školy buddhismu se prolínají a jejich učení jsou v jisté podobě vzájemně přítomná a totožná pro všechny, podobně jako pro novozákonní evangelia je centrální osoba Krista. Bez Matouše není Marek, bez Marka Lukáš a bez Lukáše Jan. O evangeliích se říkalo: „Matouš, Marek, Lukáš, Jan, psali, co nám kázal Pán.“ Tak nějak podobně se situují i školy tibetského buddhismu, jako různé náhledy a sebraná učení Buddhy a jiných realizovaných bytostí.

S velkou mírou nadsázky by se daly tibetské školy a evangelia srovnat následujícím způsobem. Matouš zdůrazňuje učení Ježíše Krista stejně jako škola Gelugpa písemnou tradici. Lukáš představuje léčebné kvality a působení Ježíše, podobně jako Kagjüpa praktikování cesty. Jan zase ukazuje mystickou povahu svého učitele, podobně jako Ňingmapa představuje šamanský buddhismus učením o prázdnotě. A pak tu máme Marka, nejstručnější ze všech evangelií, jenž připomíná Sakjapu s jejím strohým důrazem na učení-výsledek.

Existuje jistý prazáklad, který je společný všem náboženstvím a duchovním směrům na světě, a tím je lidská povaha a povaha skutečnosti. Proto není s podivem, že můžeme najít společné charakteristiky či rysy i mezi náboženstvími, které vznikly na tisíce mil daleko od sebe a v naprosto jiné době a kultuře. Společným rysem mezi nimi je totiž člověk, od vysoce realizovaných bytostí k těm nejubožejším bytostem usilujícím o vykoupení a překročení limitů své plahočivé lidské existence.

Tato škola je spojena s učencem Padmassambhavou, který anticipoval budoucí nevraživost vůči buddhismu, a proto ukryl řadu jejích posvátných textů. Takovému ztracenému textu se říká terma. Je skrytý a čeká na znovuobjevení někým, kdo bude na takové úrovni, že mu k něčemu bude. Říká se, že učený nepadá z nebe, v tomto případě je to tak. Učení Ňingmapy je charakterizováno dzogčhenem (tib. Velká dokonalost).

Ňingmapa za dobu své existence schraňuje řadu učení, která se objevila jakoby z ničeho a byla odhalena mistry v této tradici. Jsou to tisíce svazků textů. Učení typu terma mají i jiné školy tibetského buddhismu, ovšem Ňingmapa jich má zdaleka nejvíce.

Občas došlo k jejich vyzrazení lidem, kteří na patřičné úrovni nejsou, protože když ustanovíte tradici, jakoukoliv tradici, lidé mají tendenci sklouznout do jejího mechanického opakování. Jako ten příběh s mistrem, který uvazoval kočku, aby nerušila jeho výuku. Po jeho smrti jeho žáci nevědouce, že se jednalo pouze o praktické opatření, uvazovali kočku dál, i když museli sehnat novou, když ta stará už nenarušovala výuku. Zní to absurdně, ale to jsou prostě osidla mechaniky bytí.

Praktiky dzogčhenu, které jsou dnes prezentovány i on-line přes výuku mistrů ze školy Ňingmapa, vznikly původně v tibetském šamanismu a s indickým buddhismem, který se posléze dostal do Tibetu, mají pramálo společného.

Tyto techniky tréninku mysli nejsou žádnou hračkou, která by patřila do rukou běžnému evropskému i tibetskému člověku. Jejich vhodné uchopení a správné použití patří do rukou šamanům. Jinak se podobají situaci, kdy dostanete od lékaře recept na lék, a místo toho, abyste si jej vyzvedli, zkrátka čtete, co je na receptu. S takovou svou nemoc nevyléčíte, naopak ji dostanete do chronické fáze. V chronické fázi Máje (ind. přelud) žije řada lidí.

Dzogčhen není v tibetském učení pouhou technikou k uchopení mysli.Váže se k němu na třicet slibů, které musí praktikant složit, aby se mohl posunout dál. V tibetském buddhismu je charakteristický pro všechny jeho školy úzký vztah mezi učitelem a žákem. To má šamanismus společné s hinduismem, v jehož substrátu původní buddhismus vzniknul.

Podstata učení dzogčhenu spočívá v představě, že vše je obklopené přirozeným stavem, který když praktikant nahlédne, tak vidí, jaké věci opravdu jsou. Mysl neexistuje nezávisle, obojí, vnější i vnitřní, jsou reflexí přirozeného stavu. Bez ohledu na to, jestli mají věci či události cejch pozitivity či negativity, mají být ponechány takové, jaké jsou. Tímto dojde k rozvázání uzlů, které svazují mysl, a k vyjasnění nesprávných dojmů.

Praktikant dzogčhenu, který je na vysoké úrovni, nemusí meditovat, ale učinit ve správnou chvíli to podstatné rozhodnutí.

Žádným internetovým přenosem nebo přítomností u výuky učitele nelze dosáhnout vyšších duchovních vizí. Ty se nedají naemulovat a přichází zčistajasna pouze k lidem, kteří jsou na vyšší duchovní úrovni.

Stará učení o tom říkají:

Přechozí výroky mohou pro někoho znít familierně a jednoduše, ale nic nemůže být víc daleko od pravdy. Pouze zasvěcenec ví, o čem praví. V podstatě se dá ve stručnosti říci, že mysl vysoce realizovaného člověka se podobá režisérovi, který dává dohromady film, který ostatní vnímají jako reálný, jako zpodobnění faktické skutečnosti. I samotní herci se často vžívají do svých postav a nerozlišují svou identitu od identity svých filmových vzorů. Jediný tvůrce díla má odstup od svého výtvoru a chápe rozdíl mezi realitou a fikcí.

Škola byla založena duchovním učitelem Marpou. Jeho prominentním studentem byl Milaräpa, který je znám svým pohnutým osudem. Na nátlak své matky se naučil černou magii a zabil několik svých příbuzných, kteří mu odmítali vydat dědický podíl. Z tohoto skutku se očistil duchovním tréninkem u svého učitele Marpy.

Zakladatel školy Marpa nebyl mnich, stejně jako jeho laický pokračovatel Milaräpa. V Marpových životopisech je představován jako agresivní, korpuletní vlastník půdy, který měl devět manželek, neustále se hádal se svým okolím a dokonce přiměl svého žáka k tomu, aby zabil svého bratrance čarodějnými praktikami jako platbu za jeho učení. V tomto úseku je chápán Marpa svými životopisci poměrně pozitivně, ovšem ne jako plně realizovaný guru. Ve chvíli, kdy se znovu obrátil na svého učitele Náropu, dostal od něj symbolicky jeho poslední misku na jídlo zhotovenou z lebky, a dále pokračoval ve studiu s jinými mistry a jezdil také do Indie, kde sbíral další učení, která inkorporoval do své metodiky.

Je třeba chápat, že tibetská společnost byla vysoce strukturalizovaná a daleka od nějaké účelové demokratické rovnosti připomínající cukrovou vatu, kterou se dnes zaplácávají skutečné i domnělé nerovnosti ve společnosti. Mít devět manželek a hádat se se sousedy rozhodně nesvědčilo o nějaké duchovní vadě, naopak.

Hlavním důrazem školy Kagjüpa je mahamudra (tib. Velká pečeť). Název školy v tibetštině znamená: čtyři přenosy.

Čtyři přenosy čeho či koho?

1. Instrukce pro candalí

2. Instrukce pro iluzorní tělo

3. Instrukce pro sny

4. Instrukce pro bardo a přenos vědomí do jiného těla

Praktika candalí je mimořádně zajímavá. Tibetské slovo pro ni je tumo, což znamená divoká žena. V této tantrické praktice se užívají sexuální a jiné praktiky se ženami, které byly považovány za rituálně nečisté.

Praktika iluzorního těla rozvíjí vnímání všech fenoménů jako bezpodstatných. Snová jóga se zaměřuje na kontrolu nad sny a bardo techniky se soustřeďují na získání dobrého zrození.

Sakjapa měla pět legendárních duchovních zakladatelů. Zaměřuje se na učení lamdre - cesta a výsledek. Lamdre je praktika splynutí s vadžrajánským božstvem Hévadžrou. Cílem je pochopit nerozlučitelnost a kompatibilitu samsáry a nirvány. Zahrnuje již známé jógínské praktiky vnitřního ohně, jógu dýchání, speciální pozice těla, jógu snů, phowu (předání vědomí), praktiky barda a tak dále. Esenci učení lze předat praktikantovi za tři měsíce. Jinak se samozřejmě jedná o celoživotní praxi, nikoliv o instantní duchovnost, na jakou jsou někteří lidé tak zvědaví.

Název školy v tibetštině zní jako: „Škola cnostných tradic“ a byla založena myslitelem a náboženským reformátorem Conghapou. Přístup tohoto učence byl eklektický, cestoval po celém Tibetu a přejímal všechny užitečné rysy z již existujících učení a vytvářel z nich svůj vlastní systém.

Podobně jako někteří reformátoři křesťanských mnišských řádů, kteří nebyli spokojeni s mnišskou disciplínou v jejich době a založili proto řády nové, postupoval Conghapa. Založil nový řád, jinak nazývaný řád„žlutých čepic“, který se stal a dodnes je dominantní tibetskou školou. Kladl důraz na disciplínu mnichů a jasnost učení tak, aby nedocházelo k nedorozuměním a chybám v interpretacích buddhistických spisů a praktik.

Je třeba chápat, že v praxi se tibetské učení projevilo ve velké nerovnosti mezi rolníky a vyšší feudální třídou, nad kterou čněli lámové. V praxi je tedy učení o neduální mysli takové: lidé s vyšší duchovní hodnotou ční nad těmi, kteří v duchovním světě existují na nižší pozici než oni. Takový je ostatně i náboženský systém zasvěcení a praxe vztahů mezi učiteli a žáky. To jest obraz tibetského buddhismu v životní a duchovní praxi.

Autor je duchovním učitelem jedné ze škol tibetského buddhismu.

Zdroje:

Gyaltsen, Khenpo Könchog. The Garland of Mahamudra Practices: A Translation of Kunga Rinchen’s “Clarifying the Jewel Rosary of the Profound Fivefold Path.1986. Ithaca: Snow Lion.

Gyatso, Tenzin, Dalai Lama XIV. The Buddhism of Tibet and The Key to the Middle Way. Tr. Jeffrey Hopkins. 1975. London: George Allen & Unwin.