Habsburkové, taková normální rodinka pod drobnohledem psychologa

Nejen tělesnými deformacemi se projevovali členové tohoto až příliš táhlého rodu. Bohužel se také vyznačovali velkou duševní netečností a rozličnými poruchami osobnosti.

Jeden Habsburk se dobýval do hradu druhého, a ten druhý se krčil někde v síni a čekal, až druhému dojdou síly. Došly, ten druhý mezitím zemřel. To jsou typické slabošské strategie rodu Habsburků. Habsburkové si zpravidla najímali schopné lidi, kteří mysleli a jednali za ně. Mohli tak činit jen v prostoru, který byl sám vetchý a neukotvený, protože v jiném teritoriu by jim velice rychle zatnuli tipec.

Proč zrovna tady? Právě proto!

Jak je možné, že jim jejich taktika tak dlouho vycházela? Špatně položená otázka. Vhodnější je se ptát, kde jim to vlastně procházelo? Španělsko, Rakousko, Itálie, Uhry, Čechy, Balkán, to jsou hlavní oblasti jejich vlivu. To třeba ve Francii přišla Habsburčanda o hlavu jedna dvě. Zatímco Marie Terezie se tak dlouho vytahovala v prostoru Rakouska-Uherska, až tu úplně zdomácněla. Její nechvalná dědictví jsou nereformovatelné zkostnatělé české školství, přebujelé nefunkční úřednictvo a zbožštělá česká byrokracie. Píše se rok 2024 a ta paní tu vládla do roku 1780. V zásadě zde ale bez přestávky, a to i té školní, řádí dodnes. Asi je něco hodně shnilého ve státě českém, viďte.

Podoba čistě náhodná?

Když se podíváte na hlavní české špinavé praktiky používané v byznysu, politice a kultuře a samozřejmě v českých rodinách, snadno tam narazíte na tyto majoritní rysy. Záměrné protahování záležitostí, které se dají vyřešit hned, pokud je někdo normální. Svévolné brždění pokroku, když někdo vidí, že vám věci jdou od ruky, zpravidla vám do cesty hodí nějaký ten klacík či rovnou kmen. Vykalkulované vyčkávání na to, až někdo, kdo má na něco oprávněné nároky, zemře.

To vše se Češi naučili od Habsburků, nebo naopak? Dnes už to lze těžko posoudit, ale tyto odporné zlozvyky jsou zde zažrané jako staletá špína na habsburské hrobce.

Trocha historie nezaškodí aneb jak zbyrokratizovalo Česko

Habsburk Ferdinand I. se ujal Čechů v roce 1526 a v roce 1547 jim zkonfiskoval vzbouřenecká města. Ferda se okamžitě jal předělávat systém administrace, který v českých zemích fungoval za Jagellonců. Byrokratizace byla okamžitá. V roce 1527 si najmenoval svou skupinu úředníků souhrnně zvaných Česká komora a ti začali šmátrat po každém koutu českých zemí, který by mohli zaevidovat. Hlavně šlo v první řadě o peníze a o to, jak jich z českého prostoru co nejvíce vysát. Byla zde očividná snaha vtlačit české země do většího celku jako byly alpské země a Uhersko. Král měl pobývat v geografickém středu říše, v Praze, ale to nastálo činil jen Rudolf II., který se nechal počeštit. Minimálně v psychologickém smyslu slova.

Ti nejvlivnější lidé byli tehdy nejvyšší úředníci zemští. Odtud pramení i ta současná česká podlézavost úředníkům zjevně daná traumatem z habsburské vlády. Čeština je velká potvora, a proto i přes snahu panovníka ji eliminovat, se po dlouhou dobu zachovala jako hlavní jazyk komunikace v říši. Po celý ten čas nadvlády Habsburků Čechům kromě politického programu vnucovali také náboženský program. I za Rudolfa neustále docházelo k tlaku na to, aby protestanté přestoupili na katolictví, bez ohledu na jeho takzvaný majestát. Úplně „přesvědčit“ Čechy o katolictví se však podařilo Habsburkům až po třicetileté válce.

Celkově se příslušníci rodu po celou dobu trvání habsburské dynastie pletli do všeho a negativní důsledky toho vidíme na Česku i jeho okolí dodnes. Samozřejmě pro lidi, kteří milují zatuchlé status quo, byli Habsburkové něčím žádoucím a dodnes je milují zpátečníci z různých historických klubů. To, že tihle výlupci v českých zemích připravili pro lidi dynamické a schopné opravdové peklo, nikoho z těchto staromilců nezajímá. Proč taky, sami nijak inovativní nejsou a tak si vystačí s tísnivým austroslavickým místečkem. Hlavně, že tam je teplíčko a smrádeček.

Chtěl-li by někdo uvádět jako příklad inovací nějaké habsburské reformy, je třeba poznamenat, že ústupky byly po určité době vlády Habsburků nezbytné, ale nebyly rozhodně chtěné. Kdyby se Marie Terezie nenechala svými rádci, převážně z českých zemí, viz hrabě Kounic, přesvědčit k reformám, celé impérium by jí brzy spadlo na hlavu. To, že si někdo hraje na diktátora a pak slavnostně ustoupí v detailech, ještě neznamená, že je osvícený. Nejspíš by si na něj měl někdo spíše posvítit. Tyhle reformy, kterými se dynastie historicky chlubí, jsou naopak ukázkou jejich dlouhodobé mentální zabržděnosti, tedy opaku bystrosti a flexibility. Ujíždí-li si někdo na tom, že se věci dělají stovky let pořád stejně, zjevně trpí mentální rigiditou a duševní omezeností.

Pokud bych měl Habsburky diagnostikovat jako psycholog, tak bych u nich našel kromě genetických vad (předsunutou bradu aj.) řadu psychologických poruch. Byli jejich semeništěm, tak bychom mohli začít psychopatií (Ferdinand I.), sociopatií (Franz Josef I.), pokračovat histriónismem (Marie Terezie) a skončit obsedantně kompulsivním chováním, které se projevuje vysokou mírou rigidity, trapnosti a hlavně naprostou společenskou nesnesitelností (společné všem členům rodu).

Především ale šlo o poruchu morálního chování ergo chorobnou hrabivost, která příslušníky rodu vedla přes incestní svazky až k rodové degeneraci.

Při své analýze duševního stavu členů habsburského rodu jsem narazil na jiného odborníka, neurologa Ivana Lesného, který se zabýval podobným tématem. Je potřeba říci, že došel k podobným závěrům.

Nutnost přehodnocení Rakouska-Uherska

Je nezbytné revidovat pohled na celou Rakousko-uherskou monarchii tak, aby bylo jasně viditelné, jaké škody napáchala a co dosud světu dluží. Komunisty Češi odsoudili hladce, nacisty také, ale kupodivu na monarchii si netroufli. Možná v nich stále někde dlí ta šikanózní Marie Terezie v jejich duši a ten zkostnatělý Franz Josef v jejich snech, jejichž jedinou starostí je vše pořád dokola kontrolovat, i když tomu vůbec nerozumí.

Psychologické a společenské důsledky habsburské vlády v českých zemích

Jeden z nežádoucích efektů staleté vlády Habsburka v českých zemích je kompletní absence platformy pro flexibilitu a dynamiku v systému. Komu to rychle myslí, kdo se rychle pohybuje, je okamžitě zachycen detektory posthabsburských drábů, kteří se ho okamžitě začnou chápat a snaží se jej eliminovat nebo umístit do svěrací kazajky. Po staletí nebylo možné vyjet ani z rodné vesnice, poté se dalo se pohybovat pouze v azimutu podivného habsburského slepence a nepochybně to zanechalo velké stopy v hlavách i genech jeho poddaných. Cítit se v Česku jako vězeň ve vlastní zemi není nic neobvyklého. Ptejte se sami sebe, kde jste tento pocit historicky nabyli. Znovu opakuji, ti, kteří jsou vězni svých mentálních komplexů se jako vězni necítí, to je pochopitelné, ale to neznamená, že pro vnitřně svobodného člověka tady tak česká realita nevypadá.

Chápete, že ten vnitřní pocit, že nemůžete vyjádřit své vnitřní myšlenky a emoce často i ve vlastní rodině, není normální? Jako by se v českém duchovním prostoru neustále promenádovali státní špiclové, kteří si non-stop zaznamenávají vše, co řeknete, aby to mohli následně použít proti vám.

Poděkujte za to habsburskému policejnímu státu, který vznikl díky chronické habsburské rodové všetečnosti a vlezlosti. I když nehrozí, že by některý z nich vyšel ze své ohyzdné opulentní hrobky ani to, že by některý z jejich dosud žijících pohrobků byl zvolen prezidentem, ale navlas stejné fízlovské a vlezlé slizské postavičky si přeci sami volíte za své politické představitele tak jako tak. Protože jste na to zvyklí a máte to v genech. Nejspíš právě proto vám nepřipadá divné volit si za své politické a veřejné zástupce psychopaty. Mohu vás ujistit, že to není náhled na svět, který s vámi sdílí ostatní.

Další ještě závažnější historické důsledky habsburské poroby, které si nejspíš nejste vědomi jsou: slouhovitost, gelovitost a odevzdanost osudu. Nejspíš právě pro staletou toxickou nadvládu Habsburků se Češi tak snadno poddali vládě a kontrole vnějšího nepřítele, ať už to byli nacisté nebo Sověti. A ještě jim na tom nepřipadalo nic divného. Jedná se o podivné prokletí, které Češi zřejmě nesou za svůj nedostatek odvahy, odhodlání a trpělivosti vzdorovat habsburské vládě a za zradu vlastních odvážných lidí, kteří bojovat byli ochotni. Vždyť ve třicátých letech byla česká armáda daleko lépe připravená vzdorovat nejen Hitlerovi než kdykoli předtím a potom. A náhle se prostě vypla jako spotřebič ze zásuvky. To zkrátka nejsou normální dějiny.

Co pak nevyhnutelně plyne z toho, když neděláte co máte, a naopak se shrbíte pod někým, koho nemáte rádi a lížete mu paty? Ulevujete si pak hloupými řečmi, například komentáři na internetu. A když vycítíte sebemenší příležitost, okamžitě neváháte uvolnit část napětí a někam plivnout svou slinu osobní hořkosti. Což není v civilizovaném světě normální. Dalším osudovým následkem je blbá nálada ve společnosti, která dospěla do takové chronické fáze, že si často pletete špatnou náladu s normou, a když vidíte někoho, kdo má ze života přirozeně radost, pospícháte mu ji honem honem zkazit.

Přes habsburskou dynastii se sem do kulturního a politického prostoru dostala tichá podpora ošklivosti. Co si budeme povídat, Habsburkové moc krásy té duševní i fyzické nepobrali. Proto se na politické a kulturní scéně v Česku nejlépe etablovali lidé, kterým pracovně říkám oškliváci. Podívejte se, jaké rysy zde považujete za krásné, a srovnejte si je s okolním světem a probudíte se ze snu o krásce a zvířeti. Ty dva aspekty jste si vzájemně zaměnili. To, co je krásné, považujete za ošklivé, a co je odpudivé, hodnotíte jako přitažlivé.

Češi si mohli za Habsburky sami a ještě z toho chtěli těžit

To je další alternativní výklad historie, možná, že ten nejpravdivější. Rozhodně autentičtější, než byla česká stříbrná mince z roku 1621, která byla ražena do té doby, než Habsburkovi došlo, že naletěl. Uplynulo několik let, než podivné podnikání českého konsorcia v čele s Valdštejnem zarazil. O co vlastně šlo? Čeští pánové se spojili se židovským bankéřem Jakubem Bassewim a nizozemským obchodníkem Hansem de Witte. Jeden z nich dodával cinknuté stříbro pro mince, druhý měl monopolní právo na ražbu mincí. A čeští pánové jako Pavel Michna z Vacínova, Jan z Eggenbergu, Albrecht z Valdštejna a Karel z Lichtenštejna tohle šméčko vymysleli. Za znehodnocenou minci pak nakupovali domy a pozemky. Albrecht se tak finančním podvodem na státu stal největším majitelem nemovitostí v Čechách.

Skandál praskl a byla ustanovena komise, Karel stačil zemřít, a myšlenka, že by měli platit jeho potomci, jak to obvykle v Čechách bývá, někam zapadla. A co ostatní členové konsorcia? Ti měli přeci u císařského dvora dobré kontakty a u císaře velkou váhu, tak taky nic. Vše se zametlo pod koberec. Akorát ti slušní Češi se poté nezmohli ani na zahrádku a přišli o své úspory. Připomíná vám to něco?

Tehdejší Habsburk Ferdinand II. byl ťulpas, stejně jako ti ostatní, jeho potomci si nechali od Čechů nabulíkovat všechno a spolkli to i s navijákem. Češi z toho stejně neprofitovali tolik jako cizinci, protože nejvíc se napakoval obchodník Hans. Takže stále stejný scénář už několik stovek let.

Zbývá otázka, kdo si pořídil koho, Habsburci Čechy nebo naopak Češi Habsburky?

Test Habsburkovitosti

Aby nebyli Habsburkové pouze obětním beránkem vláčeným českou pamětí, tak si sáhněte sami do svědomí a změřte si míru své vlastní habsburkovitosti, kterou jste nikde nepřevzali a na kterou mohli habsburkové navázat. Čili mohli byste být takoví bratři v triku. Udělejte si test na Habsburka:

Pokud jste na jakoukoli z těchto otázek odpověděli kladně, tak se nemáte důvod divit, proč zde Habsburkové měli takový prostor a klídeček. Ale pozor, každá taková pohodička vede k ohromným osobním a společenským katastrofám. Vzpomeňme jen na příčiny první světové války, které byly dozajista vyvolány rovněž habsburkovskou rigiditou a napěchovanou frustrací z této vlády v tehdejším systému.

Rakousko-Uhersko, zúčtování

To, že Češi, Slováci, Balkánci a Maďaři vydrželi pod jhem Habsburků tak dlouho, o nich rozhodně hodně vypovídá. Nejspíše jsou příliš líní, nebo rovnou mentálně nezpůsobilí si sami vládnout a žijí nutkavou potřebou se neustále odvolávat na někoho vyššího, na ty nahoře, na Pána boha, na osud, na tajné společnosti a podobně. Každý z těchto národů funguje víceméně trochu jinak, ale kdybychom jejich příslušníky strčili do pytle, bylo by asi celkem jedno, koho z nich bychom vytáhli.

Byl by nejspíše produkt rakousko-uherské šikanózy. Geneticky modifikovaný slouha Addamsovy rodinky.

Sečteno a podtrženo nelze než konstatovat, že ukázkovou výkladní skříní a zároveň největší ostudou rodu Habsburků jsou jejich vlastní poddaní a jejich potomci, které si zde svou staletou působností sami vypěstovali. S tím, že by v sobě našli zbytky jakési rodové cti, kvůli které by se s tím ještě nakonec odhodlali něco udělat, je lepší pro jistotu vůbec nepočítat. Nebo je to naopak, a právě takoví slouhovití lidé si Habsburky vytvořili, aby se za ně mohli schovávat?

Češi mi připomínají splašené a zmatené slouhy bez pána. Ke všem životním rozhodnutím se potřebují s někým poradit a u někoho si je nechat odsouhlasit. Vyznačují se vrozenou nesamostatností.

A pro ty, kteří si tady rádi hrají na pány. Hra na pána ze slouhy šlechtice neudělá. Jenom ze sebe udělá většího hlupáka než byl.

Postscriptum

Komentující včetně historiků a samozvaných psychiatrů bych požádal, aby pro své směšné emocionální výkřiky na účet autora přiložili vždy alespoň jeden faktický argument. V opačném případě se lze důvodně domnívat, že se jedná o potrefené husy, které jak známo nejvíce a nejhlasitěji kejhají, a dělají v tomto případě svým oblíbencům ještě větší ostudu, než měli doteď. Připomínám, že autorovy názory korespondují s odbornými závěry jednoho ze zakladatelů české psychiatrie Eugena Vencovského a uznávaného neurologa Ivana Lesného.

Autor je spřízněn se šlechtickou rodinou Révay.

Zdroje:

Robert A. Kann a Zdeněk V. David. The Peoples of the Eastern Habsburg Lands. 1526-1918. 1984. University of Washington Press.

Pieter M. Judson. Habsburg Empire. 2016. The Belknap Press of Harvard University Press.

Benjamin Curtis. The Habsburgs. The History of a Dynasty. 2013. Bloomsbury Academic.

Parker, Geoffrey (2006) : The Thirty Years' War, Taylor & Francis.

Ivan Lesný. Zprávy o nemocech mocných. 1989. Horizont.