Článek
Hypnóza se zrodila mimo vědecký svět, který ji adoptoval a snažil se ji odrodit od jejích mysteriózních spirituálních počátků. A moc se mu to nepodařilo, jen ji zahalil do nového roucha mnohaletých klinických výcviků a dodal jí auru pro běžného člověka nedostupnou. Prostě přesně takovou, jakou měla na začátku. Hypnóza má svou vlastní duchovní podobu, kterou nedokázali změnit ani racionální vědci 21. století. Vydáme se po stopách počátků jejího uživání za účelem manipulace davů i pro užitek jedince. Samozřejmě si také ukážeme, jak se provádí. Pochopitelně jen krátké ukázky, jinak byste u mého článku museli sedět alespoň hodinu, a to byste určitě nechtěli. Máte dozajista lepší věci na práci, třeba koukat na televizi na nekonečné seriály. Ty taky hypnotizují. Takže víte co, tenhle článek raději nečtěte, a místo toho si pusťte ten seriál. O hypnóze stejně víte všechno.
Vědecké počátky užití hypnózy
Ačkoliv je hypnóza jev, který se používá již po tisíciletí a současní kliničtí psychologové jsou v porovnání s některými indickými guruy ořezávátka, její evropské vědecké začátky se nepíší se Sigmundem Freudem či Carlem Jungem, jak by se mohlo zdát. Oba dva studovali a inspirovali se u velké persóny francouzské psychologie, kterou nejspíš neznáte, protože vám o ní české učebnice psychologie nic neřekly. Byl to Pierre Janet. Freud od něj statě o podvědomí a hysterii doslova opsal. Pierre Janet nebyl žádný indický guru, ale rodilý Evropan, a přitom ovládání psychických stavů ostatních zvládal bravurně. Se svými kolegy uváděl pacienty do hlubokého tranzu a v něm byl schopen způsobit léze na pacientově ruce, které pak díky jeho sugestivním pokynům zázračně mizely.
V 16. století používal známý lékař Paracelsus, na nějž si ostatní tehdejší odborníci stěžovali, že nemá příslušné certifikace, což mu nezabránilo se stát zakladatelem moderní farmacie, magnety pro léčbu psychosomatických stavů.
V 18. století se dostáváme přes jezuitského kněze Maximiliana Hehla a jeho používání magnetů k léčení k jednomu z jeho prominentních studentů. Franzi Antonovi Mesmerovi. Mesmer Hehlovy magnety používal na experimenty. To třeba rozřízl pacientovi žílu a pak přiložením magnetu krvácení zastavoval. Většinou to fungovalo, a o případech, kdy ne, raději pomlčel.
Dějinné pozadí hypnózy
Mesmer: mnoho povyku pro nic
Mesmer pracoval s předpokladem, že každý člověk má určité množství životního magnetismu, které může druhým předat, ale také jim ho ukrást. Mesmer samotný byl poměrně neznámým lékařem, jehož největším úspěchem bylo se oženit s bohatou vdovou. S magnety, které získal od již zmíněného jezuitského kněze experimentoval, a u první pacientky, u které zaznamenal úspěch v léčbě, také zabodoval osobně. Vyléčená klientka si nakonec vzala jeho nevlastního syna. Amadeus Mozart byl také jedním z jeho pacientů, ale jemu zřejmě moc nepomohl, když vezmeme v úvahu Amadeovu brzkou smrt.
Když se Mesmer později proslavil použitím nástroje, který nevymyslel, jeho jezuitský spolupracovník pochopitelně chtěl, aby s ním Mesmer sdílel svůj kredit za léčení. To se Mesmerovi nechtělo, raději se zbavil magnetů a tvrdil, že každý objekt, ať živý či neživý, může být magnetizován působením magnetizéra. Mesmer nakonec opustil svou lékařskou praxi, Vídeň i svou manželku. Dorazil do Paříže a bylo to zde, kde jeho teorie doznala konečnou podobu.
Proces léčení spočíval v tom, že pacienta znejistil, způsobil v něm šok, vyprovokoval tím jeho symptomy s tím, že jakoby mávnutím kouzelného proutku díky jeho magnetizačnímu působení potíže zmizely. Mesmer razil poměrně arogantní heslo: „Je jen jeden typ nemoci a jedna metoda účinné léčby“. Myslel tím samozřejmě jeho vlastní metodu. Občas měl i 200 pacientů denně, kterým se nemohl osobně věnovat, pro tento účel používal velký tubus, z něj vyčnívaly železné pruty různé velikosti. Pacienti se jich dotýkali na místech, kde měli onemocnění, mohli se k tomu ještě držet na laně, které je spojovalo, a k tomu hrála éterická hudba sfér.
Francouzská akademie věd jeho vynález a metodu neuznala, nakonec mu hodili lano svobodní zednáři, jeho „tajná“ lóže fungovala jako jejich odnož. Mesmer se po svých eskapádách později uklidil do ústraní a zemřel u Bodamského jezera. Ano, to je to jezero poblíž Kostnice, kde byl upálen mistr Jan Hus.
V 19. století se vyrojila řada odpůrců a stoupenců mesmerismu. Někteří věřili v
v živočišný magnetismus a jiní mesmerizaci chápali jen jako psychologický fenomén.
Hrabě Monte Christo a Abbé Faria
Určitě znáte mysteriózního Abbého Fariu z románu Hrabě Monte Christo. Ten předal své know-how mladému Edmondu Dantesovi, který na jejich základě ovládl tajemství mysli a díky tomu se sofistikovaně pomstil svým nepřátelům. Abbé Faria byla reálná historická postava, která se jmenovala José Custódio de Faria. José byl smíšeného původu. Měl portugalské i indické předky. Narodil se v indické Goi a měl dokonce i brahmánské kořeny. Ať tak či onak, byl to katolický kněz. Těch tajemností ohledně jeho osoby, které zjevně sám rád vytvářel, bylo dost. Co víme určitě je, že díky jeho skupinovým hypnotickým seancím upadalo velké množství lidí do hypnotického spánku. Prý stačilo, když zakřičel spěte, a oni spali, když to nestačilo, okřikl je podruhé. Kdo ví, jak to bylo, ale byl to právě on, kdo přišel s myšlenkou, že nic nepochází od hypnotizéra, ale z představ vlastní mysli hypnotizovaného. Jinými slovy, v procesu hypnózy hypnotizujete sebe sama.
James Braid a lucidní spánek
Termín lucidní spánek je spojován s Jamesem Braidem (ten ho nevymyslel), americkým chirurgem, který byl přítomen u jedné demonstraci mesmeristy a viděl na vlastní oči, jak vypadají důsledky hypnózy. Při seanci pozoroval, jak jsou oči participanta fixovány. Místo toho, aby přisoudil hypnotické důsledky převodu energie mesmeristy na klienta, věnoval se hlavně významu fixace očí. Vytvořil termín neuro-hypnóza a zabýval se lucidním spánkem. Hypnózu pak používal u problematických chirurgických operací jako tišící prostředek.
Do medikálních kruhů hypnózu zavedl francouzský lékař Ambroise-Auguste Liebault. Vyvinul takzvanou Nancy školu hypnózy. Dvacáté století bylo v poměru k hypnóze poměrně vlažné až do roku 1943, kdy americký psycholog Clark Hull vydal knihu o hypnóze. Byl to člověk, který za mládí trpěl poměrně velkým psychickým tlakem. Jeho otec byl rapl, k tomu ještě přispělo fundamentalistické náboženské prostředí, kde vyrůstal, tak je pochopitelné, že hledal způsoby, jak se ubránit manipulaci ostatních. Napadlo jej se rovnou postavit na druhou stranu. Na stranu těch, kteří s druhými manipulují. Pro něj se stala jedním z prostředků právě hypnóza. Díky jeho nadšení a neoblomnosti se hypnóza znovu dostala do popředí zájmů odborné veřejnosti a klientů, kteří vyhledávali psychologickou pomoc. Nejvíce s hypnózou experimentoval psycholog Milton Erickson, jehož techniky si popíšeme.
Techniky sebehypnózy a hypnózy
Když klient řekne svému terapeutovi: „Ne, vy mě nemůžete zhypnotizovat“, tak má pravdu, veškeré stavy hypnózy jsou možné jen na základě vašeho vnitřního souhlasu. Kdo jde na setkání s hypnotizérem, pokud to není sebeironický vtipálek, věří tomu, že mu hypnóza může pomoci. Tato víra je základním předpokladem, aby na něj hypnóza fungovala. Zapomeňte na filmové scény, kdy hypnotizér někoho zakouzlí, a dokud se nezjistí konkrétní hypnotický pokyn, participant se z lucidního opojení neprobudí. To je jen zbožné přání filmařů a samozřejmě to vypadá efektně pro diváka. Realita je daleko syrovější a všednější.
Oční fixace podle Jamese Braida
Vyberte si bod na stěně nad úrovni vašich očích, ke kterému musíte vzhlédnout. Nechte svou mysl jen tak relaxovat. Zaměřte se na daný bod a veškerou svou pozornost přeneste do jeho okolí. Uvědomujte si věci, které jsou hned vedle tohoto bodu. Tato technika vám může pomoct se soustředit na učení.
Technika hypnózy podle Miltona Ericksona: vemlouvavý nátlakový styl komunikace
Americký psycholog Erickson zjistil, že určitý způsob promlouvání s jeho pacienty může leccos odblokovat právě tím, jak se v průběhu terapie pacienti zrelaxují. V podstatě reagovali na jeho víceznačný jazyk, který zdánlivě působí neškodně, ale podvědomě manipuluje klientovo vědomí. Začínal asi takto: „Přemýšlím nad tím, jak zde sedíte a posloucháte můj tón hlasu, že byste snad byli více relaxovaní? Když si uvědomujete, že jste více relaxovaní, je pro vás snadnější se dostat do polospánku?“
Postupně Erickson své pacienty musel usměrňovat méně a méně, a přesto dosáhli relaxovaného stavu polospánku. Používal při tom různé triky, jako na cokoliv, co klient udělal, reagoval stejně: „To je v pořádku.“
Erickson prostě použil naprosto všechno, aby klienta dostal do hypnotického stavu. Třeba těmito slovy: „Nejsem si jistý, jestli jste si toho všimnul, ale vaše dýchání zpomalilo a vaše oči se zafixovaly na tento bod na stěně. Bez ohledu na to, jestli jste si toho vědom, jedno vaše rameno ztěžklo….“
Erickson se snažil ze všeho nejvíc oblbnout klientovo ego. Třeba tím, že mu řekl: „Chci, abyste mi řekl jen věci, které mi říct chcete, řekněte mi všechno.“ Podvědomý program, který klientovi podsunul byl, aby mu sdělil vše. Snažil se působit neintruzivně, ale ve skutečnosti byl duševně nekompromisní. Tak třeba řekl klientovi: „Možná si myslíte, že není snadné se dostat do hypnotického stavu. Možná vám tento stav nepřipadá příjemný a relaxační. Protože jste nikdy v tomto stavu předtím nebyl, nevíte, co čekat. Ve skutečnosti možná neočekáváte, že se budete cítit relaxován a uklidněn, přesně tak se za chvíli budete cítit.“
Nejspíš byl Ericksonův úspěch dán tím, že podobné techniky nejdříve vyzkoušel na sobě, když onemocněl obrnou, která pro něj měla velmi závažné zdravotní důsledky. Díky hypnotickým sugescím se naučil ovládat své tělo. I on nesl dědictví, které nepřišlo od lékařů či psychologů, ale od hypnotizérů z jiného oboru. Potulný hypnotizér jej v mládí natolik zaujal, že chtěl tento nástroj rozvinout pro sebe, a nakonec i pro své klienty.
Abyste byli schopni někoho zhypnotizovat, musíte mít silnou osobnost, a to nemá každý. Pouhým opakováním pokynů a klinických tréningů se hypnotizovat nenaučíte. A kopírováním postupů úspěšných hypnotizérů to nedáte. Opice, která se naučí hrát na klavír tím, že imituje hudebníka, se nemůže stát dobrým umělcem. Hypnóza totiž vyžaduje ještě nějaké ty věci navíc, jako je schopnost vlastní vůle a jistou duchovní a duševní vnímavost a citlivost. Někdo je třeba vnímavý, zato však nemá silnou vůli. Proteče přes něj vše jako přes vodovodní trubky, jiný má zase silnou vůli, ale je asi tak vnímavý jako zacpaný odpad. Úspěšný hypnotizér je výsledkem kombinace mnoha schopností a dovedností z různých oblastí spirituality, psychologie a mentálního tréningu.
Pokud budete chtít, mohu vás mírnyx týrnyx všechny zhypnotizovat, ale jen pokud budete chtít.
Autor je psycholog.
Zdroje:
James Braid. Neurypnology. 1899.
Burrows, Stanley, Bloom. Clinical Hypnosis. 2001.
Pintar, Lynn. Hypnosis. A Brief History. 2008.
Franz Anton Mesmer, Myers. Mesmerism: The Discovery of Animal Magnetism. Reproduction.
