Článek
Ti, kteří se shromáždili kolem Ježíše, a lidé, ze kterých nakonec zformoval apoštol Pavel křesťanské komunity, byli diametrálně odlišní od těch, kteří se ke Kristu hlásí dnes. Jeden by mohl říci, to je vývoj, a mávnout nad tím rukou. K těm změnám došlo ale v tak výrazné podobě, že působí jako nastolení nového náboženství, které se zásadně doktrinálně i prakticky liší od toho, které Ježíš kázal.
První křesťané nic netušili o dnešním křesťanském základě, trojičním dogmatu
Diagram, který vám má vysvětlit Trojici. Nuže, stejně to moc dobře nejde. Možná proto, že to tak není.
Křesťané prvního století nevěřili v Boha ve třech osobách. Toto dogma se formovalo během několika století a po mnohých sporech. Prvotní křesťané chápali Ježíše čistě jako Božího syna, nikoliv jako Boha. Po vleklých sporech došlo k nařízení této nauky, která už s křesťany zůstala. Ne všechny dnešní křesťanské směry trojici uznávají, ty ale zase neuznávají ostatní křesťané, protože si vytýčili, že kdo nevěří v trojici, musí být považován za bludaře.
Císař Konstantin známý tím, že udělal v křesťanství vlny aniž tušil, co to způsobí.
Spor o božství Ježíše se snažil vyřešit tři století po Ježíšově smrti ve 4. století římský císař Konstantin. Sám byl jednou nohou v pohanském chrámě a druhou šlapal po křesťanském trávníku. Svolal tehdy všechny biskupy do Nikaje. Dostavil se jich jen zlomek, to bylo asi na tři sta předních představitelů křesťanství.
Samotný Konstantin byl pokřtěn až na smrtelné posteli. Jeden historik o něm v knize o rané církvi říká:
Konstantin uctíval neporažené Slunce jako jeho otec . . . jeho obrácení by se nemělo vykládat jako vnitřní zkušenost milosti. . . Byla to vojenská záležitost. Nikdy příliš jasně nepochopil křesťanské učení, ale byl přesvědčen, že vítězství v bitvě je darem Boha křesťanů.
Konstantinova role na tomto zlomovém koncilu byla více než formální. Encyclopaedia Britannica o tom sděluje: „Konstantin sám předsedal, aktivně řídil diskuse a osobně navrhl. . . klíčovou formulaci, která vyjádřila vztah Krista k Bohu ve vyznání vydaném koncilem: ‚jedné podstaty s Otcem‘. . . Biskupové, zastrašení císařem, až na pouhé dvě výjimky vyznání víry podepsali, mnozí značně proti svému smýšlení.“
Je to celkem logické, že se pohan Konstantin přiklonil k božství Ježíše. On tomu nerozuměl, ale ze svého prostředí si přinesl představu o božství mnoha bohyň, bohů a polobohů. Na tomto koncilu se však o trojici nejednalo. Biskupové rozhodli pouze o božství Ježíše, nikoliv však o podstatě svatého ducha.
Koncilem trojiční spory neustaly. V roce 381 n. l. svolal císař Theodosius další koncil, tentokrát Konstantinopolský. Ten rozhodl, že bude svatý duch na úrovni Boha i Krista. A tady spatřujeme počátky trojičního vyznání.
I přesto nebyla trojice ve středověku naukou automatickou. Encyclopedia Americana k tomu říká: „Plný rozvoj trinitářství nastal na Západě ve středověké scholastice, kdy se objevil pokus o výklad v pojmech filozofie a psychologie.“
Trojici dnes známe z takzvaného Athanasiánského vyznání. Athanasios byl kněz, který podporoval Konstantinovo rozhodnutí v Nikaji.
Jeho vyznání zní:
Uctíváme jednoho Boha v trojici. . . Otec je Bůh, Syn je Bůh a Svatý Duch je Bůh; a přece to nejsou tři bohové, ale jeden Bůh.
Víme však, že Athanasiánské vyznání je to jen podle jména.Tento biskup takto formulované vyznání nesložil. The New Encyclopaedia Britannica k tématu říká: „Vyznání bylo východní církvi neznámé až do 12. století. Od 17. století se učenci obecně shodovali na tom, že Athanasiánské vyznání nenapsal Athanasios (zemřel r. 373), ale bylo pravděpodobně složeno v jižní Francii během 5. století. . . Vyznání mělo vliv především v jižní Francii a Španělsku v 6. a 7. století. V 9. století se používalo v liturgii církve v Německu a o něco později v Římě.“
Máme tady zjevně několik staletí od Kristovy smrti, kdy se jeho učedníci dohadovali, někdy i násilím, o tom, jaká je jeho povaha, jaká je podoba Boha Otce a Ducha svatého. Zvláštní, nemyslíte? Na to, že Bible je poměrně jasná a stručná pokud jde o tyto náležitosti. Nový zákon je napsán v prosté řečtině koiné, tedy nikolivě jazyku klasickém, řeči filozofů. A přitom tahle dnes základní nauka nebyla jasná východní církvi přinejmenším až do 12. století.
Uctívání Panny Marie
Ikona Marie s Ježíškem, ikony jsou dominantou pravoslaví, vznikly staletí po Kristově smrti
První křesťané Marii jako Matku Boží neoslovovali a tento koncept se v Bibli nevyskytuje. Není pochyb o tom, že podle Nového zákona byla Marie požehnaná žena a Ježíš ji podle zprávy evangelia svěřil jednomu svému apoštolu do opatrování. Kromě evangelií a jedné zmínce ve Skutcích Apoštolů se o Marii nikde v Bibli nemluví. Podle všeho nehrála žádnou důležitou roli v prvních křesťanských komunitách.
Stopy po mariánském kultu pocházejí až ze 4. století. Zjevně to souviselo s ustanovením nauky o Trojici. V případě, že byl Ježíš Bohem, tak musela logicky být i Marie Matkou Boží. Efezský koncil v roce 431 n. l. proto prohlásil Marii za Matku Boží. To se hodilo i pro šíření křesťanství mezi pohany, kteří byli zvyklí na své bohyně jako byla Artemida či Diana nebo Isis.
Uctívání svatých
Svatý František z Assisi, vzácně bez svatozáře, byl takový lidový až lidovec
Svatí byli podle Nového zákona všichni křesťané bez rozdílu. Tedy měli být svatými. Apoštol Pavel se takto obracel a oslovoval tímto termínem tehdejší křesťany. Neexistovali žádní „svatí“, kteří měli trpět za ostatní mimo křesťanský mainstream. Uctívání svatých a jejich ostatků bylo v křesťanství zavedeno až kolem 5. století.
Podívejme se na jeho aspekty, podle New Catholic Encyclopedia, tedy normativní katolické encyklopedie, jsou atributy svatých převzaty z okolního pohanského náboženství:
„Je tedy marné hledat ospravedlnění kultu ostatků ve Starém zákoně; ani v Novém zákoně se ostatkům nevěnuje velká pozornost. . . Zdá se, že Origenes [církevní „otec“] pokládal tuto zvyklost za pohanskou známku úcty k hmotnému předmětu.“ — 1967, Sv. XII, s. 234, 235.
„Nejběžnějším symbolem všech svatých je nimbus (obláček), zářivý ohraničený útvar obklopující hlavu světce. Jeho původ je předkřesťanský a příklady toho se nacházejí v helénistickém umění s pohanskou inspirací; svatozář se používala, jak dokládají mozaiky a mince, pro polobohy a božstva, jako byli Neptun, Jupiter, Bakchus, a zejména Apollo (bůh slunce).“ — 1967, Sv. XII, s. 963.
Teprve od 6. století se svatozář stala běžným doplňkem pro Pannu Marii a ostatní svaté. Podstatné je to, že oddělením svatých od běžných křesťanů došlo k jakési morální korupci křesťanství. Bylo tím světu řečeno, že jsou zde standardní křesťané, kteří trpět za Krista moc nemusí, a pak ti, kteří zpravidla zemřou mučednickou smrtí, a to jsou ti lepší, nicméně jim samotným je to platné jako mrtvému zimník. Kult svatých rozhodně není v souladu s duchem Nového zákona, kde se vybízí, aby všichni křesťané bez rozdílu byli svatými.
Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus církvi Boží, jež jest v Korintě, spolu se všemi svatými [hagious], kteří jsou v celém Řecku.
Je mnoho dalších fundamentálních rozdílů mezi tehdejšími křesťany a těmi, kteří se hlásí k Ježíšovi dnes. První křesťané, zdá se, neseděli doma nebo v kostele, ale aktivně navštěvovali své bližní a seznamovali je s dobrou zprávou. Takzvaně evangelizovali. Také se neúčastnili státních ceremonií a nebyli ochotni ani špetkou kadidla přispět k dobrému obrazu světského panovníka. Neměli svého papeže, kněze nebo popa, který by dominoval nad ostatními členy církve.
Otázkou je, je pro vás atraktivnější tehdejší forma křesťanství nebo si myslíte, že naopak ta dnešní, více rozmanitá, je ta pravá ořechová?
Anketa
Zdroje:
New Catholic Encyclopedia
Henry Chadwick. The Early Church. 1973. Penguin books.
