Článek
Deus je odvozeno z indoevropského deivos, který znamená zářivý či nebeský. Indoíránské slovo bog užívané Slovany znamená bohatství a dobrý osud.
Jazyková identifikace Boha
Ve starozákonní teologii bylo jméno pro Boha JHVH. Někteří překladatelé doplnili samohlásky, které ve starohebrejském textu chybí, a vytvořili tak jméno Iehouah neboli Jehova. V roce 1530 vychází překlad Pentateuchu od Williama Tyndala, který tento termín obsahuje. Stejně postupoval Sebastian Münster v roce 1534.
Samotní Židé vedeni pověrou, že každé vyslovení Božího jména až na některé vzácné příležitosti je rouháním, nahradili toto jméno čtením Adonai čili Pán. V této věci vznikají absurdní situace, zvlášt, když je v biblickém textu uvedeno třeba: Řekl Pán pánu mému… Pán je příliš obecný pojem na to, aby obsáhl svrchovaného Boha.
Slované používali termín Gospodin, což také znamená jednoduše pán či hospodář. Tento termín se vžil do Kralické bible a také do bible Ekumenické, ale rozhodně plnohodnotně nenahrazuje původní biblický text. V Bibli české z roku 1804 a v Bibli kralické z let 1579-1593 se tvar Jehova jakožto Boží jméno vyskytuje. Dnes je převážně spojován se svědky Jehovovými a nesprávně proto haněn, není to Boží jméno, které by svědkové vymysleli, pouze v tomto směru navázali na staletou biblickou tradici.
Původ Jehovy neboli Jahveho
Prý ve 13. století př. n. l. uzavírá izraelský národ v čele s Mojžíšem s Jahvem smlouvu. Je to de facto smlouva, která činí Izrael z jeho pohledu vyvoleným národem. Židé si byli vědomi, že existovali jiní bohové, třeba Babyloňanů nebo Egypťanů. Sami si zvolili, že pro ně bude platit jen nařízení od jednoho Boha, kterého zároveň stavěli do pozici všemohoucího, nekonečného a stvořitele všeho bytí. Od tohoto počinu už bylo jen krůček k tyranii, teroru a genocidě. Starověcí Židé se rozhodli zdecimovat a vyhladit okolní národy, které s nimi jejich pojetí božství nesdíleli.
Vliv židovství na křesťanskou představu Boha
Křesťané si tato židovská varování zapamatovali a udělali z falešných bohů rovnou démony. Bůh židů je žárlivý a nemá s konkurencí slitování . Bůh křesťanů pojímá Ježíše Krista, Syna Božího, jako prostředníka, v jehož spojení může mít s Bohem vztah každá lidská bytost. Celou biblickou představu ještě navíc komplikuje pohanská nauka o sv. Trojici, o trojí podstatě boha v osobách Otce, Syna a Ducha.
Trinitární dogma se vynořilo z obludných představ antických císařů a jejich pojetí křesťanství potvrzeného různými cirkevními autoritami, které tehdy prosadili svou variantu diskurzu o Bohu, a tak bylo přijato až několik století po vzniku křesťanství v roce 325. Do té doby byli zřejmě křesťané zanecháni na holičkách, respektive měli možnost uctívat jen jednoho Boha. Židé však byli pomýlení z hlediska křesťanství z principu, uznávali totiž jen půl pravdy. Polovici Bible. Nový zákon byl zásadní z hlediska přijetí mesiáše, kterého židé zarputile odmítli.
Křesťanská variace Boha vs římští bohové
Křesťané přinesli do vztahu k bohům novum. Pro Římany byl ten či onen bůh v podstatě byznysová záležitost. Od toho boha mohou čekat podporu ve válce, od této bohyně plodnost, prostě se jednalo spíše o technikálie než o nějaký vroucí osobní vztah. Ten přišel až s křesťanstvím. Jeho vytržení ze vztahu s Bohem připomíná některé indické kulty.
Bůh ve středověku
Boží jméno ve středověku se nejčastěji skloňovalo jako dominus, Pán. Toto označení je zaměnitelné jak s Bohem Otcem tak Bohem Synem. Používalo se však častěji slovní spojení Dominus Deus. Když středověcí lidé datovali nějaké spisy, učinili tak podle „léta Páně“ (anno Domini), tedy od časů božského vtělení Ježíše Krista na této zemi.
Označení Boha jako pána však bylo problematické. Takových pánů bylo mnoho. V určitých údobích dokonce docházelo ke zbožštění samotného panovníka. V takovém případě byl samotný Bůh králem všech králů.
Bůh je zobrazován „jako papež“, tedy vousatý a bělovlasý stařec, který žehná svou pravicí a v levici drží císařské jablko. Hlavu má korunovanou papežskou tiárou s třemi obloučky, které symbolizují sv. Trojici.
Bůh také vládne nejen času, ale i prostoru. Ve středověku bylo pojmenováno nespočet lokalit podle samotného jména Božího. Jako byly: Dieulefit, Port-Dieu, La Maison-Dieu, Villedieu, Le Mont Dieu. Také jsou četné názvy odvozené od samotné sv. Trojice.
Vznikají náboženské instituce jako dominikáni, což doslova znamená Domini canes = psi páně. Bůh se dokonce vkládal do politického dění. Respektive to byli především papežové a pak biskupové nebo významní opati, kteří mluvili v jeho jménu a nahrazovali tak ochabující světskou autoritu králů. Přechodovým můstkem mezi božskou mocí a mocí králů je jejich pomazání z milosti Boží udělované církví.
Role Boha ve středověkých soudech
Ve světě feudální společnosti nebylo úlohou soudce primárně prosazovat právo, ale sloužit jako takový prostředník mezi jednotlivými stranami sporu. Pro nalezení pravdy bylo třeba se dotázat Boží všemohoucnosti a hlavně prozřetelnosti. K tomuto účelu sloužily různé rituální procedury. Ordály zvané také justicia dei. Ordály neboli Boží soudy mohly zahrnovat třeba trest žhavým železem nebo studenou či horkou vodou. V jednom případě byl spuštěn člověk do studené vody a sledovalo se, jestli se potopí. Podle vyprávění kronikáře Dětmara Merseburského z 11. století se v Dánsku upevnila autorita křesťanství právě na základě Božího soudu. Kněz Poppo dokázal oprávněnost nadřazenosti křesťanského Boha tím, že vzal do rukou kus rozpáleného železa a přenesl ho na stanovené místo. Zcela bez zdravotních následků.
Tak třeba pokud by Babiš žil ve středověku a chtěl by prokázat, že jeho firma neznečistila řeku Bečvu, Boží soud by byl následující. Na záda by mu byl připevněn vak s velkými balvany a musel by se s nimi minimálně půl hodiny držet nad hladinou. Nebo v případě Petra Fialy a jeho nevhodné snahy si dělat legraci z toho, kolik dnes stojí jídlo, by byl ve středověku podroben zkoušce louhem. Musel by vypít louh a prokázat, že se mu nic nestalo.
Těch různých kreativních metod, jak se sledoval případný nadpřirozený Boží zásah, bylo poměrně hodně. Tak se běžně dělo v 11. a 12. století. Petr Abelard v té době do práva vnesl prvek intencionality. Nejde o to, co člověk udělá, ale jaký pro to má duchovní a morální motiv, intenci. Čin by se měl posuzovat podle jeho vnitřních motivů. Současný český právní systém sice formálně něco takového má také, ale není to v praxi uplatňováno tak, jak by mělo být. Respektive českému soudnímu systému chybí dobrá intence k prosazování dobra. Češi mají hlavně problém se svými vnitřními popudy. Rádi se chlubí dobrými skutky, ale dělají je často ze špatného či zmateného důvodu. Jak říká svatý Pavel: „I kdybych nakrmil tisíce a neměl bych u toho lásku, nejsem nic.“ A to je právě to jádro pudla, které bylo zdravé na Západě ve středověku.
O staletí později se již soudní instituce odklánějí od ordálů. Interpertace těchto znamení je totiž dost ošidná. Roste úloha Panny Marie jakožto matky Boží, která se přimlouvá za všechny hříšníky před vlastním synem.
Vývoj vědy o Bohu: kurz středověké teologie
Bůh ve středověku není pouze předmětem kultu, ale také ohniskem racionální diskuze. Tady už je vidět, že pojetí středověku jako něčeho temného nesedí. To, že mohli o Božích atributech středověcí mniši disputovat, jim dávalo poměrně velkou míru vnitřní a vnější svobody projevu.
Slovo teologie pochází z pohanství, respektive od Platóna, a popisuje rozpravu o bozích. Ostatně pojem Trojice se právě do křesťanství vplížil z prostředí antiky. Není divu, že pojetí o Trojici se dostalo do křesťanství od řeckých Otců církve, kteří byli ovliněni Platonem, ten byl zase impregnován starými náboženskými kulty pocházejícími z celého světa.
Proto bylo prvním teologickým počinem odhalovat bludy o Bohu, do nějž patřily bludy o tom, že Kristus není stejné podstaty s Otcem. V roce 431 efezský koncil přisoudil Marii titul bohorodičky. Z něhož tedy vyplývalo, že Ježíš a Bůh stejné podstaty jsou.
Středověcí učenci však termín teologie nepoužívali. Spíše svá názorová zrání popisovali jako doctrina divina nebo jako sacra pagina, k označení komentářů k Písmu. Tak se dělo až do 12. století do časů Abélarda, který poprvé užil sousloví: „pojednání o teologii Boží jednoty a Trojice.“ Za jeho období se teologové začínají profesionalizovat. Jejich vzorem měl být svatý Augustin.
V této souvislosti s profesionalizací teologů vznikají univerzity. Teologická fakulta ční na vrcholu univerzitní hierarchie, nad fakultou svobodných umění. V polovině 13. století dochází k injektáži antických učenců do biblické teologie. Ti byli dosud zavrženi, ačkoliv v podhoubí teologických debat se jejich vliv vytrvale projevoval. Teologie se stává oborem, který je nezaměnitelný od logiky.
Myšlení a představy o Bohu se dále rozvíjely. Jako příklad můžeme uvést, jak chápal Boha jeden z náboženských učenců z poloviny 15. století Mikuláš Kusánský. Ten byl rovněž ovliněn antickými spisy především Pseudo-Dionýsiovy. Mikuláš ve svém díle O Bohu jako nikom jiném hromadí paradoxní výroky. V podstatě jimi chce dát najevo, že je Bůh lidskému chápání nedotknutelný. Píše o Bohu jako, že je „všechno ve všem“, ale také
„nic v ničem“, je „jsoucno jsoucna“, ale také „ne-jsoucno ne-jsoucna“, protože je
„jiný ne-jiný, který není jiný než tento jiný“…
Další mysteriózní výroky o Bohu od Kusánského jsou: „Tvůj pohled je tvoje bytí. Já jsem proto, že na mne hledíš. Odvrátíš-li ode mne svůj pohled, přestanu existovat.“ Pojetí, na které navázal Kusánský, se později stalo inspirací pro soudobé matematiky, filozofy a psychiatry. Současné pojetí světa je pevně spřaženo s tím středověkým a s jeho novodobou interpretací. Nutno říci, mnohdy předsudečnou a mylnou.
Obyčejný středověký člověk a Bůh
Ve 13. století bylo povinností laického věřícího odříkat Krédo, Otčenáš a Zdrávas Maria. Lokální jazyky nebyly pro vyjadřování posvátna považovány duchovenstvem za vhodné. Ostatně latinská mše zůstala jako standalon katolické církve až do poloviny dvacátého století.
Mezi rituály, které patřily do komunikačního standardu promluvy s Bohem, bylo znamení kříže. Obrazy v kostele sloužily také v poučení u negramotných věřících a rovněž k vzbuzování posvátné bázně. Je to asi podobné tomu, jako když současný člověk sklání svou hlavu před pro něj nepochopitelnými moduly umělé inteligence. Kdo je poučený ví, že umělá inteligence a její progamové základy pochází ze starověké filozofie a její středověké interpretace. Takže znovu středověk živý a tepající uprostřed moderní doby.
Středověká církev a ateismus: žádný problém
Ateismus nebyl ve středověku realizovatelný a hlavně pro běžného člověka by vůbec nedával smysl. Bůh ovlivňoval lidské životy od narození až po smrt. Žádná životní událost se neobešla bez Boha. Problémem tehdejší církve byla spíše víra. Víra, která přesahovala všechny meze. Ergo heretici. Ti chtěli vrátit křesťanství jeho původnost a charismatický rozměr, který se díky přepolitizování a přílišné monetizaci církve poněkud vytratil. Církev věřila na dary ducha, ale pokud je někdo projevoval mimo církevní rámec hierarchie a mnišských řádů, vzbuzoval podezření.
Vztah k Bohu ve středověku je definován nikoliv prostým vyjádřením Boha jako individuální entity či jako zpodobnění důvěrného lidského přítele. Bůh byl součástí složitého systému středověkého uvažování. Čněl nad panteony světců, ale zároveň byl součástí božské Trojice spolu se Synem a Duchem. Jako čtvrtá nekorunovaná postava božské Trojice se objevila Panna Maria, která za středověku vyrostla do olbřímých rozměrů.
Základy středověkého pojetí Boha se staly integrální součástí moderních oborů jako je výpočetní technika, fyzika a robotizace. Středověkému substrátu současný člověk neunikl, naopak na něm vyrostl. A žádný strom neroste až do nebe.
Zdroje:
Samuel Macauley Jackson. The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge. 1951. Baker Book House.
Snellgrove, L.E., Cootes, R.J. Middle Ages, The 2nd Edition. 1989. Pearson Education Limited.
George Holmes. The Oxford History of Medieval Europe. 2001. Oxford.
