Článek
Křesťan, který umírá v cirku, to byl výjev křesťanského společenství z prvních století dějin tohoto náboženství. Prvotní křesťané sdíleli postoj svého Pána Ježíše Krista, který se vůči Pilátovi ohradil s tím, že jeho království není z tohoto světa a proto za něj jeho učedníci nebudou bojovat.
Reo M. Christenson, profesor politických věd, se v časopise The Christian Century vyjádřil k tomu, zda je účast křesťanů v ozbrojených konfliktech žádoucí. Svůj názor uzavřel slovy:
„Dokázal by si někdo skutečně představit Ježíše, jak na své nepřátele hází ruční granáty, jak používá kulomet, jak obratně zachází s plamenometem, jak shazuje atomové bomby nebo jak odpaluje mezikontinentální balistickou střelu, která zabije nebo zmrzačí tisíce matek a dětí? Tato otázka je tak absurdní, že si ani nezaslouží odpověď. Jestliže Ježíš, pokud chtěl být věrný svému charakteru, nemohl dělat takové věci, jak potom takové věci můžeme dělat my a být přitom věrní Ježíšovi?“
Teologické odůvodnění křesťanské neúčasti ve válce
Křesťanství v Novém zákoně bylo koncipováno tak, že měli jeho vyznavači čekat na Boha, až je vysvobodí ze světa konfliktu a nepokoje. Oni sami se měli zdržet jakéhokoliv zasahování. Dá se říci, že byl tento původní křesťanský koncept blízký hinduismu a jeho ahinsá. Tedy nenásilí. Samotný Gándhí se vyjádřil, že by byl křesťanem, kdyby ostatní křesťané žili jako Kristus. Gándhí k tématu ještě řekl: oko za oko a všichni budeme slepí. To byl jeho odkaz na etiku Starého zákona.
Ježíš naopak své učedníky učil, aby milovali své nepřátele a modlili se za ty, kteří je pronásledují. Dokonce i předpověděl zničení Jeruzaléma římskými vojsky, ale nezmínil se, že by jej měli jeho následovníci bránit. Naopak jim sdělil, ať z místa utečou.
V jeho pojetí nenásilí pokračoval zakladatel prvních křesťanských komunit apoštol Pavel. Ten učil, aby se křesťané za bezpráví sami nemstili a nechali to na Pánu Bohu.
Změna křesťanského pohledu na účast křesťanů ve válkách
The Encyclopedia of Religion k prvnímu období křesťanství a jeho pohledu na válku říká: „Raní církevní otcové, včetně Tertulliana a Origena, potvrdili, že křesťané nesměli nikomu vzít život, což jim bránilo sloužit v římském vojsku.“
Už ze samotného faktu, že křesťané odmítali uctít císaře, pro ně plynulo smrtelné nebezpečí a také za svůj nedostatek nacionalismu trpěli. Často byli mučeni a posílání mezi divoká zvířata v cirku.
Ve chvíli, kdy se církev nacionalizovala a získala přízeň Říma, postoje se otočily jako na verpánku.
V roce 417 n. l. katolický teolog Augustin svému publiku sdělil: „Nedomnívej se, že ten, kdo slouží jako voják a používá zbraně k boji, nemůže být přijatelný Bohu. . . . Druzí lidé za tebe bojují proti neviditelným nepřátelům svými modlitbami, kdežto ty za ně válčíš proti viditelným barbarům svými zbraněmi.“
Tyto postoje a sbližování církve s politickou mocí vedlo k radikálním změnám a účasti křesťanů na vojenských tažením. V době, kdy měla církev za sebou již několik křížových výprav, učitel církve Tomáš Akvinský ve 13. století o válkách řekl, že jsou zákonné a spravedlivé, pokud chudé lidi a celé společenství chrání před zrádností nepřítele.
Křesťanská volba: jít či nejít do války?
Pokud bychom měli rozhodnout tuto otázku podle prismatu života prvních křesťanů, odpověď by byla ne. Pokud bychom volili podle pozdějších křesťanských teologů, kteří psali již v období, kdy bylo křesťanství integrální součásti politické moci, tak ano.
Argument, že by nezůstal ve státě nikdo, kdo by zemi bránil, je planý. Křesťanství od počátku počítalo vzhledem k nárokům svého učení pouze s marginálním počtem vyznavačů. Vzhledem k tomu, že se křesťané nakonec etablovali v římské společnosti a ta se pokřesťanštila, nebylo dále udržitelné, aby stáli mimo politických a vojenských rozhodnutí. Jestli to je správně nebo ne, musí posoudit někdo jiný.
