Kdo zajistil, že se z křesťanství stalo světové náboženství

Raní křesťané rozhodně nepocházeli primárně z privilegovaného prostředí a nemohli tím pádem použít páky tehdejší světské moci ke své propagaci. Právě naopak, křesťané byli nejpronásledovanější skupinkou své doby. Křesťanství se nerozšířilo do světa argumenty meče, ale magickou silou slova.

To popisuji situaci, která odpovídá vzniku křesťanství v prvním století. Již na konci prvního století totiž bylo křesťanství přítomné v celé Palestině, Řecku, Turecku, severní Africe, Sýrii, Egyptě a v jiných vzdálených koutech římského impéria. Postupem času se vše změnilo a křesťanství se dokonce stalo státním náboženstvím, a to na konci 4. století. A pak už to šlo zkrátka. Celá Evropa a nejen ona se pokřesťanštila.

Přitom křesťanství je původně asijské náboženství stejně jako Bible je asijskou knihou. Hodnotíme-li toto hnutí podle místa, kde vzniklo. Kolébkou křesťanského kultu je Palestina, která patří do regionu západní Asie. První Ježíšovi následovníci byli Židé a jiní lidé, kteří byli kromě judaismu také ovlivněni řeckou kolonizací a mystickými představami ze starověké Persie a Babylónie.

V čem spočívá kouzlo křesťanství? V tomto článku, který rozhodně nemůže být vyčerpávajícím úvodem do historie křesťanství, rovnou nabízím odpověď. Může to být právě síla charismatu jeho vůdců. Síla jednoho člověka by se totiž neměla podceňovat. Jedinec může mít větší váhu než celý dav. Dav je sice velký, ale vždy se řídí jen myšlenkou jednoho velkého člověka, který mu je schopen ji vnuknout. O tom je podle mě také příběh křesťanství. Jiný aspekt, na kterém budou dozajista trvat věřící, je síla Boží moci, která podle nich ovládá tento svět. Názory na příčiny toho, proč se křesťanství tak rozšířilo, můžete mít různé, a v tom je právě to kouzlo rozmanitosti.

Janovo evangelium nazývá Ježíše logosem (řecky slovo). Označení je to ne nepodobné dnešnímu slovu logo užívanému pro identifikaci firem a reklamní účely. Logos byl ten, který byl na začátku. A toto „logo“ se opravdu stalo nejpopulárnějším na světě. Chcete-li tedy vědět všechno o reklamě a propagaci, nestudujte jenom marketing. V takovém případě se dozvíte poměrně málo o tom, jak přesvědčovat lidi na globální úrovni. Toužíte-li být špičkovým marketérem, studujte náboženství, jmenovitě křesťanství.

Když jsme u těch jmen a označení, je třeba zmínit, že slovo Kristus není jméno, ale titul. Znamená to pomazaný. Toto přízvisko se stalo pojítkem mezi Starým a Novým zákonem. Izraelští králové byli pomazáni, tedy zmocněni, ke své funkci, stejně jako Ježíš přišel, aby naplnil svou speciální úlohu nebeského krále v nově vznikajícím Božím království. Tak to alespoň vysvětluje v evangeliu Jana svému soudci Pilátovi.

Pilát se ho ptá:

Když se v malé římské provincii Judea objevil Kristus, nebylo to považováno za nějak zvláštní jev. Takových cestujících učitelů, proroků a šarlatánů znali Židé spoustu. V atmosféře tehdejší římské říše bylo také tisíce náboženských kultů, které si nijak moc nekonkurovaly. Římané měli pro rozdílné náboženské projevy pochopení, ovšem jen v tom případě, když se místní obyvatelé nebránili taky ctít nejvyššího Boha římského panteonu a tím byl řečeno v nadsázce římský císař.

V době, kdy přišel mezi Židy Ježíš, už byla éra proroků, kteří varovali Izrael před odpadnutím, dávno pryč. Na scéně byli židovští učitelé, farizeové a saduceové, kteří vytvořili betonově pevnou písmáckou tradici, přes kterou nejel vlak. Na druhé straně spektra se pohybovali nacionalističí zéloti, kteří usilovali o osvobození Židů od římského jha.

Po smrti Krista bylo šíření jeho zvěsti v rukou apoštolů a nejbližšího kruhu učedníků. Apoštol Petr, tolik preferovaný katolickou církví pod vlivem císaře Konstantina, který jeho kult započal, se zas tolik nevyznamenal. Byl to především jistý Saul, výrobce stanů z Tarsu, vzdělaný římský občan, později zvaný Pavel, který se stal apoštolem pro národy.

Podniknul tři misionářské cesty včetně té do Říma, která se mu stala osudnou. Petr byl podle biblické zprávy v Babylóně, Pavel byl rozhodně nejaktivnější a s evangeliem procestoval značnou část Římské říše. V roce 61 n. l. již Pavel hlásí, že bylo evangelium kázáno v celém stvoření, které je pod nebem.

Křesťané byli také známí svým sociálním aspektem, který jim Římané záviděli. Starali se jeden o druhého místo toho, aby se věnovali hedonistickým aktivitám. Sebezaměřenost není zrovna cestou k dlouhodobému rozvoji, a proto se Řím utopil ve vlastní šťávě hostin a povýšenosti. Křesťanství mu to následně kompenzovalo, jak říká E.W. Barnes:

Byl to císař Konstantin, který se počátkem čtvrtého století pokusil využít tehdejší „křesťanské“ náboženství jako sociální tmel své říše. Za tímto účelem jeho vyznavači dostali náboženskou svobodu, kterou do té doby neměli. Křesťané byli pronásledováni z různých důvodů a tím hlavním bylo, že nedostatečně ctili představitele říše. Nebyli totiž ochotni uctívat císaře v náboženských rituálech. Ne však všichni, protože jistá část křesťanů se již v té době dopouštěla kompromisu, což vytvořilo cestu ke splynutí se státní mocí.

Císař Theodosius I., který následoval po Juliánovi, jenž se snažil křesťanství znovu potlačit, pohanství rovnou zakázal a zavedl křesťanství jako oficiální státní náboženství. Dá se říci, že došlo ke zneužití dobré vůle a charismatu hlavních přestavitelů křesťanství, kterými byli apoštol Pavel, sv. Martin a někteří další. Příběh křesťanství je poučením, nikoliv však pro masy nevědomých lidí, ti se nepoučí nikdy. Je to memento pro charismatické osobnosti, které si musí dávat pozor na to, kam, do čeho a do koho investují svoji energii.

Louis Rougier, francouzský historik a filozof situaci, do které se dostalo křesťanství, zhodnotil takto:

Počátkem 5. století přichází na scénu dnes velmi uznávaný katolický teolog sv. Augustin. Napsal epochální dílo O městě božím. Zde popsal dvě města, boží a světské. Měl však v zámyslu tyto dva aspekty, duchovní a světský, ostře vymezit? Nikoliv. Profesor Latourette o jeho pojetí říká: „Augustin upřímně uznával, [že] tato dvě města, pozemské a nebeské, se vzájemně prolínají.“ Augustin učil, že „Boží Království v tomto světě nastalo již se zavedením [katolické] církve“.

Pavel byl tím, kdo založil křesťanské komunity po celé ploše římského impéria. Objevil se v Samaří, Cesarei, syrském Damašku, Kypru, Turecku, Řecku, Makedonii a nakonec Římu, kde strávil své poslední dva roky života. Původně byl pronásledovalem křesťanů, při jedné takové chvíli se mu zjevil Kristus a mocným hlasem řekl:

Pavel uměl oslovit různé skupiny lidí a přizpůsobit křesťanskou zvěst jak prostému lidu tak řeckým intelektuálům. Byl to on, kdo odstartoval úspěšný příběh křesťanství na globální úrovni. V jeho době patřil mezi nejvýznamnější křesťanské vůdce Jakub (prý bratr Ježíše). V roce 62 byl popraven a nahradil ho Šimon. V podstatě se dá říci, že křesťanství v té době mohlo splynout se židovstvím nebo se z něj mohly vyvinout dvě linie. Jednu podporoval Pavel a ta byla pro pohany, druhou konzervativní židovští vůdci křesťanství v Jeruzalémě.

Události tomu však chtěly jinak. V roce 66 vypukla v Palestině židovská vzpoura vedená Judou Makabejským. Římané na to reagovali maximálně drasticky, v roce 70. n. l. zpustošili jeruzalémský chrám. Tentokrát definitivně. Křesťané byli varovaní předem, podle evangelií dokonce samotným Kristem, a včas opustili město.

Kupodivu i přes toto drastické řešení Římané nadále judaismus respektovali. Křesťané byli pro ně ten cizorodý prvek, který neviděli rádi. Judaismus mohl zůstat jako náboženství v impériu, ale křesťanství ne. Tím, že se křesťané odrodili od judaismu, stali se podezřelými. Zničení Jeruzaléma vedlo k tomu, že se křesťané uchýlili do Alexandrie v Egyptě, Antiochii v Sýrii a nakonec do Říma. Právě v Egyptě a Sýrii vznikly nejstarší křesťanské komunity známé svými otci pouště.

Římskou komunitu křesťanů proslavila právě přítomnost a zřejmě mučednická smrt apoštola Petra a Pavla. Na Petra držel Ježíš a i přes jeho osobní selhání a zradu mu svěřil jeruzalémskou komunitu věřících, zatímco na Pavla držely tehdejší křesťanské komunity především nežidovského původu.

Křesťanství se dostalo k vyšším vrstvám společnosti, které uměly číst, také přes své spisy. Evangelia popisují poměrně čtivě a záživně příběh Ježíše Krista a jeho učení. Křesťané však potřebovali nějak svaté spisy ohraničit, aby se k nim nedodávaly nekonečné pověsti a pověry. Bylo to vlastně první institucionální opatření proti hoaxům a dezinformacím na světě.

V 2. století například působili gnostikové (od gnóze=poznání), kteří věřili víc než v hmotu a svět v duchovní dimenzi bytí a vše ostatní považovali za špatné. V jejich prostředí vznikla takzvaná apokryfní evangelia, kde je Ježíš představován jako zázračné dítě a vůbec jako bytost tak nějak z jiného světa. Někteří gnostici tvrdili, že Ježíšovo hmotné tělo bylo jen zdánlivé stejně jako jeho smrt na kříži. To křesťanská komunita nemohla potřebovat. Bylo třeba rozhodnout, co bude do jejích propagačních spisů patřit a co ne. Kánon, který zahrnoval i Hebrejská písma, se dotvořil na konci 4. století na kartaginském církevním koncilu. Před koncem 2. století byly všeobecně považovány za křesťanské autorizované spisy: čtyři evangelia, Skutky a dvanáct dopisů apoštola Pavla.

Křesťanské spisy byly napsány zpravidla jednoduchým jazykem, až na některé spisy apoštola Pavla, které obsahují mystické pasáže, poněkud spirituálněji laděné evangelium Janovo a bizarní knihu Zjevení.

Do konce 2. století se také vyvinula církevní hiearchie biskupů, kněží a diákonů.

Křesťané tvořili v té době poměrně malou část obyvatel Říma. Především imigranty, jejichž jazyk byla řečtina a ne latina. Konkurencí římské církve v té době byla severní Afrika, která byla hlavním centrem latinsky orientovaného křesťanství. I přes značné množství místních mučedníků nemohli Afričané vyvážit sílu dvou hlavních apoštolů, kteří zahynuli v samotném Římě. Možná jste si všimli, že používám výraz Afričané. Měli byste vědět, že třeba sv. Augustin nebyl Říman či Ital, ale měl berberský původ stejně jako řada světců, otců církve a mučedníků.

Když už jsme u těch mučedníků, ti byli hlavním argumentem pro to, že je křesťanství autentické. Zemřel by někdo jen tak pro nesmysl? To nedávalo smysl. V tomto směru se z křesťanství poučil islám. Hlavně jeho šíítská linie. Mučedníci jsou v arabském světě v kurzu.

První křesťanské svatyně se orientovaly právě na hrobech těchto mučedníků. Samotný Řím a Vatikán je takové centrum hrobů křesťanských mučedníků. Ostatní křesťané se toužili nechat pohřbít právě v jejich blízkosti.

V 7. století se pro svět vynořila nová hrozba, byl to Islám, a v té době již zavedení křesťané považovali postup islámu za znamení apokalypsy. Díky rychlému vojenskému postupu islámu došlo i k mobilizaci křesťanství a jeho učení. Islám však zároveň nemohl křesťanství vymýtit, na jeho základech totiž sám povstal. Více o doktrinálním základu islámu a jeho vztahu k Bibli jsem napsal zde:

Muslimové se tedy museli spokojit s tím, že na pokořených teritoriích uvalili na lidi Knihy (míněno Bibli), Židy a křesťany, daň. A jinak své nové poddané moc teologicky nezatěžovali.

Slovo katolický, řecky kat'holon neznamená nic speciálního, je to jednoduše obecný, všeobecný či úplný. Zatímco termín ortodoxní znamená pravé učení.

Zde se dostáváme k rozdílu mezi katolictvím a ortodoxií. Bylo to hned po smrti Theodosia, který učinil křesťanství státním artiklem, kdy se římská říše rozdělila na dvě části. Mimochodem její dělení započal již Konstantin, který odvedl pozornost od Říma tím, že založil Konstantinopoli. Konstantin zároveň přispěl k tomu, že se Řím stal centrem křesťanství. Je to paradoxní a možná právě proto důvodné, protože Řím byl ten, který stál za smrtí zakladatele křesťanství Krista. Křesťané byli takto poprvé nazváni v syrské Antiochii (křesťan pochází etymologicky ze slova Kristus nikoliv ze slova křest). Řím se stal hrobem jak pro apoštola Petra, tak pro apoštola Pavla, a to byl důvod, proč se z něj stalo centrum katolictví. Právě na krvi, potu a charismatu předních představitelů křesťanství je postaven Vatikán.

Původní křesťanská komunita v Římě mluvila řecky, nikoliv latinsky, a stejně tak měla své náboženské rituály v řečtině. Většina z nich se už nezachovala. Ježíš zato mluvil aramejsky, jazykem příslušným k tehdejší římské provincii Palestině. Evangelia byla zapsána v řečtině, jazyce obecného lidu, která byla vhodným médiem komunikace pro všechny části římské říše.

Východořímská říše měla své centrum v Konstantinopoli (původně Byzanc, dnes Istanbul), zatímco hlavním městem západořímské říše byla od roku 402 Ravenna v Itálii. Logicky to vedlo i k rozdílnému vývoji křesťanství. Východořímská církev se řídila teorií jednoho celku, stát a církev jsou jedno. V roce 476 došlo k sesazení posledního císaře západořímské říše germánskými kmeny. To ji ukončilo. V tomto politickém vzduchoprázdnu vznikl prostor pro staronový subjekt.

The New Encyclopædia Britannica k tomu říká: „Byla vytvořena nová nositelka moci: římská církev, církev římského biskupa. Tato církev sama sebe chápala jako nástupnici zaniklé římské říše.“ Encyklopedie dále říká: „Římští papežové. . . rozšířili světské panovnické nároky církve za hranice církevního státu a vyvinuli takzvanou teorii dvou mečů, která tvrdila, že Kristus dal papežovi nejen duchovní moc nad církví, ale také světskou moc nad světskými královstvími.“

Dá se říci, že sice navenek bylo křesťanství rozdělené, ale díky jeho rozloženosti ve světové geopolitice se naopak jeho jednotlivé podoby ještě více upevnily a rozšířily. Obě církve, jak katolická tak pravoslavná, se ve středověku aktivně účastnily na politickém životě, intrikách a válkách.

Protestantský revival v 16. století nebyl návratem k původní podobě křesťanství, i když se o to někteří přestavitelé reformace snažili.

Spíše se jednalo o teologické vyčištění duchovního prostoru. Protestanté začali klást důraz více na osobní zodpovědnost jedince než církve a to také vedlo k ekonomickému rozmachu kapitalismu, který vidíme dnes. Ano, dá se to opravdu historicky vysledovat, kořeny kapitalismu spočívají v podivné protestantské etice.

Proč podivné? Tak třeba Jan Kalvín, mimochodem s centrem jeho učení ve švýcarské Ženevě, tvrdil, že Bůh lidem nedává šanci. Jedni jsou predestinováni neboli předurčeni k peklu druzí k nebi. Svobodná vůle tam nehraje roli. Ale pozor. Jak se to pozná, kdo jak to má? Tak, že se jednomu ekonomicky a jinak daří a druhému ne. Paradoxně toto učení sloužilo jako motor ekonomického úspěchu. Ti, kteří dnes chápou křesťanství jako nadbytečné v dnešní kapitalistické soutěživé a globální společnosti, nechápou, že tato společnost je jeho produktem.

Jaký byl postoj protestantů k světské moci? V díle The New Encyclopædia Britannica čteme: „Protestantští reformátoři příslušející k luteránské, kalvínské a anglikánské tradici. Zůstávali pevně přimknuti k názorům Augustina, jehož teologie je zvlášť přitahovala. Každá z těchto tří hlavních protestantských tradic v Evropě šestnáctého století nalezla podporu světských úřadů v Sasku [střední Německo], ve Švýcarsku a v Anglii. Zastávaly vůči státu stejný postoj jako středověká církev.“

Mimochodem Německo bylo jedním z prvních území, kde se v Evropě stavěly křesťanské kláštery. Sice se dnes tváří jako sekulární země, ale svůj obchodní systém Německo vyvinulo na křesťanském základě. Ostatně Martin Luther byl zvláštní reformátor, šlo mu sice o princip, ale přesvědčoval hlavně tím, že lokální knížata ušetří, když se vykašlou na chamtivou římskou církev. Abychom byli historicky poctiví, musíme přiznat právě katolickým klášterům zásluhu na obecném ekonomickém rozvoji souvisejícím s šířením vzdělanosti a kultivováním půdy v rámci celé Evropy. Třeba u nás v Čechách byla takto hospodářsky zkultivována velká část Šumavy.

Nyní se podívejme na několik aspektů křesťanské víry, které rovněž rozhodovaly o přijetí křesťanství tak velkým počtem lidí. Sasští teologové nazývali evangelia místo anglického Gospel slovem Godspell, což znamená božské kouzlo. Něco na tom bylo. Slovo eucharistie je doteď Řeky užíváno jako vyjádření díků.

Je zajímavé, že křesťanství mělo v Číně v 7. století takovou pozici, na kterou už nebylo schopné v období renesance svými misionáři navázat. Dokonce jsou známy některé taoistické spisy, které se zmiňují o inkarnaci Ježíše a vůbec je zde více záznamů té doby, ze kterých je patrné, že křesťanství Čínu minimálně inspirovalo.

V 11. století slavilo křesťanství mezi Mongoly velký úspěch. Za veškerou velkou změnou je třeba hledat velké osobnosti. Mongolové byli zaujati zprávou o některých světcích, kteří byli významnými římskými vojáky. Byli to třeba Sergius a Bacchus. Oba se stali mučedníky ve třetím století.

Například Čingischán byl původně vazalem křesťanského chána Keraita. A vzal si jeho neteř, křesťanku. Řada mongolských chánů adoptovala křesťanství. Spojení mezi Mongoly a křesťany bylo tak pevné, že se uvažovalo o společné křížové výpravě proti islámu. Z toho nakonec sešlo.

Jakýmkoliv směrem se křesťanství vydalo, tam až na výjimky slavilo úspěchy. Třeba křesťanská mise do Británie způsobila, že do roku 597 byla Británie křesťanská.

Zdá se, že křesťanská zvěst je natolik univerzální, že dokáže oslovit lidi bez ohledu na jejich rasu, etnický původ, vzdělání a zkušenosti. Čím to vlastně je, že má křesťanství, to náboženství utlačovaných, jeden z mnohých malých kultů v římském impériu, takovou magickou moc, že stále drží svět pod svým kouzlem?

Jak byste na tuto otázku odpověděli vy?

Zdroje:

Margaret M. Mitchell, Frances M. Young. The Cambridge History of Christianity. Vol 1-9. 2006. Cambridge University Press.

Hastings, Adrian. A world history of Christianity. 2000. Eerdmans Publishing.

Aziz S. Atiya. A History of Eastern Christianity. 2023. Taylor & Francis.

Samuel Hugh Moffett. A History of Christianity in Asia, Vol. 1: Beginnings to 1500. 1992. American Society of Missiology.