Článek
Adolph Stern, psychoterapeut původem z Maďarska, si v 50. letech všimnul, že existuje skupina pacientů, na které běžná psychoterapie nezabírá a jejich profil neseděl do primární diagnózy neurózy ani do diagnózy psychózy. Byli to lidé na hranici.
Termín hraniční poruchy, v angličtině borderline personality disorder, už v lékařských diagnózách před Sternem existoval. Samotný Sigmund Freud jej používal, aby rozlišil exhibicionistické projevy adolescentů, kteří se chtěli jen předvádět, a těch, kteří jednali na základě neurózy. Vídeňský psychoanalytick Otto Kernberg rozlišoval mezi stupni HPO. Ti, kteří byli méně zasažení, popsal jako osoby s neurotickou strukturou osobnosti, zatímco těm, kteří měli více potíží, přisoudil psychotickou strukturu osobnosti.
Konstrukt diagnózy hraniční poruchy prošel zásadními proměnami od 60. let, kdy to byl způsob organizace osobnosti, poté syndrom a dnes je to nemoc. Zřejmě také proto, že nikdo nebude takový blázen, aby vám na způsob organizace osobnosti předepisoval prášek. Zbytek si domyslete. Dnes je hraniční porucha, dříve hraniční způsob organizace osobnosti, rukojmím psychiatrů.
Hlavním rysem hraniční poruchy je vadný proces formování identity a vyexcitované mechanismy primitivní obrany, díky kterým se zdá, že těmto osobám realita neustále ubližuje a padá na hlavu. Ženy převyšují muže v počtu třikrát až čtyřikrát co do diagnózy HPO. Je to až natolik do očí bijící, že někteří o HPO hovoří jako o „ženské diagnóze“. Problém spočívá v diagnostických nástrojích a v kulturních představách o genderu. U mužů se zvýšená impulsivita nebere patologicky, ale jako přirozená součást jejich kulturní výbavy.
Emoce a duševní stavy spojené s HPO
V mnoha případech je to pocit jakéhosi primárního přetížení, bezcennosti, hněvu, osamělosti, nepochopení. Lidé s HPO se mohou cítit odstrčeni, zrazeni, zlí (nebo jsou zlí ti druzí), jako malé děti. Intenzita těchto pocitů odlišuje HPO od podobných stavů, které čas od času prožívají ostatní bez této diagnózy. Zvýšená potřeba zmínek o smrti a sebevraždě také charakterizuje HPO hlavu.
Specifickým projevem HPO lidí je to, že nejsou schopni si udržet obraz své blízké osoby bez toho, že jsou zrovna s ní. Když jedou někam na cestu, často si berou takzvané upomínkové předměty jako jsou fotky manželky či medvídek, aby si vynahradili odloučenost. To samozřejmě nemusí být nijak patologické, mít potřebu kompenzovat pocit odloučení, nicméně u HPO se jedná o pocit ve vyhrocené podobě. Může dojít až k panickým atakům.
Zneužití diagnózy
Jako se všemi ostatními diagnózami přichází možné zneužití a použití této diagnózy jako zástěrky pro nevhodné jednání. To je možné třeba u jedinců s agresivními a primitivními projevy, kteří svou nezvládnutelnou agresi mohou maskovat jako HPO.
Terapie HPO
Obecně platí, jakákoliv pozornost je lepší než žádná pozornost. A také HPO lidé potřebují, aby jim byly jejich pocity a myšlenky uznány jako věrohodné. Opravdu mají strach, opravdu mají neurózu, opravdu jsou tímto vším zasažení. Rozhodně potřebují vědět, jaký dopad má jejich chování na jejich bezprostřední okolí. Často si toho nejsou vůbec vědomi, že na někoho, kdo je má rád, není vůbec dobrý nápad útočit. Především potřebují zklidnit. Terapeut si musí být vědom toho, že veškeré projevy úzkosti či negativity od společnosti kolem se na ně přenášejí. Je to tedy o vzájemné interakci společnosti a lidí s HPO. A tím se dostáváme ke kulturně podmíněné diagnóze HPO.
Alternativní vysvětlení: kulturně-spirituální explanace
Původci konceptu hraniční struktury osobnosti pocházeli z oblasti Rakouska-Uherska. Hlavní tvůrce pojmu byl dokonce Maďar. Maďarština má zcela jinou strukturu než většina jiných jazyků, patří mezi takzvané ugrofinské jazyky. Maďaři mají jiné vnímání prostoru a odlišnou kognici než národy jako jsou Rakušáci, Češi, Slováci i Rusové. Popsat člověka s jiným vnímáním reality je obtížné, navíc je často daná rozdílnými spirituálními vlivy, které na něj působí a vy o nich nemáte ani zdání.
Domnívám se, že se jedná o původně kulturní a spirituální popis odlišností ve fungování jedince a společnosti, který je vystaven úplně jinému způsobu uvažování a chápání světa, než na který je zvyklý. U vnímavých jedinců může dojít k neurózám a disintegraci ve vidění světa a ke spuštění pudových obranných reakcí. To byl podle mě původní záměr tvůrce pojmu HPO, který dále pojem hraniční struktury provázel i do jejího rozvoje až k hraniční chorobě samotné. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, protože mezi HPO patří také projevy magického myšlení, depersonalizace a vizuální iluze.
Chcete-li vyléčit jedince z HPO, nedávejte k sobě, co k sobě nepatří. Všeobecnou nekompatibilitou jednotlivých členů společnosti vzniká neúnosný emoční a mentální tlak, který řada lidí vůbec nezvládá.
Zdroje:
„Borderline Personality Disorder.“ Journal of the California Alliance for the Mentally Ill, Vol. 8, No. 1, 1997. Comments from experts, families, and persons with BPD.
Adler G, Buie D: The psychotherapeutic approach to aloneness in borderline patients, in Advances in Psychotherapy of the Borderline Patient. Edited by LeBoit J. New York, Jason Aronson, 1979, pp 433–448
Benjamin LS: Interpersonal Diagnosis and Treatment of Personality Disorders. New York, Guilford, 1993.
Gunderson JG: Borderline Personality Disorder. Washington, DC, American Psychiatric Press, 1984
