Sociální zaostalost a její projevy

Narozdíl od mentální retardace lze sociální zaostalost poměrně obtížně detekovat. Daný jedinec, pokud u něj není sociální retardace spojena s jinými duševními poruchami, je skoro neviditelný. Může se dokonce někomu zdát sympaticky neohrabaný. Jinak řečeno, počíná si jako slon v porcelánu. Pokud máte rádi rozbité věci a životní chaos, velice snadno se stanete obětí jeho neobratných sociálních pokusů.

Jako mají někteří lidé narušené vizuální vidění, což je často důsledkem buď úrazu nebo narušené genetické výbavy, tak sociálně zaostalému člověku chybí správně „vyvinutá vztahová sítnice“. Někdo může říci, že takovému člověku chybí talent na vztahy, ale to je velmi mírný popis tohoto vážného sociálního defektu. Sociální zaostalec nechápe, o co v mezilidských vztazích a v mezilidské komunikaci vůbec jde. Dá se říci, že mu chybí jakási matrice vztahových souvislostí a příčin.

Sociální důsledky v jejich bezprostředním okolí jsou fatální. Lidé kolem nich mohou trpět depresí či poruchami nálad, protože být v bezprostřední blízkosti někoho, kdo je zcela podvybaven pro vztahové konstelace, je, řekněme si to narovinu, duševní peklo.

Přitom může takový sociálně zaostalý člověk navenek působit jako respektovaný odborník, pečující máma či schopný manažer podniku nebo preferovaný politik. To vše je pouze veřejná iluze, která je vytvářena jeho potřebou zakrýt tento fatální deficit, a používá k tomu již předpřipravené sociální role, které mu pomáhají fungovat bez vlastního sociálního vkladu.

Můžete si říci, že to přece nevadí, ale je to něco podobného, jako kdybyste chtěli například herci, který hraje vojenského pilota, svěřit tuto funkci v armádě, nebo zkušenému televiznímu protagonistovi, který hraje roky v seriálu roli lékaře, dali možnost reálně operovat. Výsledkem bude katastrofa.

To, že v Česku je známou věcí, že si lidé často zaměňují roli s hercem a herce pak viní za chování, které předvedla jejich filmová postava, jen dokazuje souvislost s mírou výskytu sociální zaostalosti ve společnosti. Na druhou stranu skutečnost, že někdo trpí sociální zaostalostí, ještě neznamená, že nemůže být zdatný například v technických nebo manuálních dovednostech či mít mnoho znalostí. Problém nastává v momentě, kdy je má aplikovat ve světě vztahů.

Za sníženou viditelnost sociální zaostalosti ve společnosti může také veřejně rozšířené mylné přesvědčení, že kdo hodně komunikuje, tak je dozajista společnosti prospěšný. To je pouze poloviční pravda. Druhá část říká, že komunikovat musíte umět, jinak čím více mluvíte či jinak komunikujete, tím více chaosu, vztahového nepořádku a prachu kolem sebe zvíříte.

Jsou dva druhy sociálně zaostalých jedinců. Jeden se před lidmi schovává, a tak nenatropí tolik škody, i když o to může být víc destruktivní pro životy těch, kteří ho nezaregistrují. Druhý typ společnost druhých paradoxně vyhledává. Jak se říká o některých lidech, čím víc toho neumí, tím víc se tím předvádí. A to je právě to jádro pudla.

Sociálně retardovaný jedinec cítí nutkavou potřebu svůj deficit za každou cenu zakrýt. Časem se to stane jeho posedlostí, učiněným smyslem života. Stejně jako se zločinec snaží zakrýt stopy svého zvráceného aktu, tak sociálně zaostalá osoba se snaží seč může o to, zahladit byť jen pouhé zdání či malou pochybnost o svých snížených sociálních kompetencích. O to více může útočit na ty, kteří na jeho slabou stránku upozorní byť jen náznakem či na ty, jejichž schopnosti výrazně kontrastují s jeho deficitem.

Mohli byste se domnívat, že se bude člověk postižený sociální zaostalostí snažit stát někde v rohu a neplést se do okolního dění. Bohužel tomu často bývá naopak. Takto postižení jedinci se ženou do povolání, kde mohou být na očích. Asi podle přísloví, že pod lampou bývá nejvíc tma. Takoví lidé se pokouší dostat do světel reflektorů, aby bylo zjevné, že jim to pálí, že jsou přímo sociální inženýři lidských duší. Fakta nemohou být dál od pravdy. Když s nimi komunikujete a očekáváte jistou sociální úroveň, jsou zpravidla mimo. Bohužel se tito lidé často nalézají v pozicích, které od svého nositele vyžadují jistou míru empatie a naslouchání. Patří mezi ně sociální pracovníci, úředníci, učitelé, manažeři či politici a bohužel i psychiatři a psychologové.

Čím to je, že právě tyto pozice tak přitahují sociálně nekompetentní lidi? Nejspíš se někteří lidé rádi předvádějí svou neschopností. Je v tom jistá míra psychické úchylky, za kterou však platí celá společnost kolem nich. Chcete-li se vyvarovat fatální chyby, že dáte angažmá takovému hendikepovanému jedinci, spolehněte se na svůj instinkt. Pokud někdo komunikuje divně, nereaguje přirozeně na emoce a starosti druhých, měla by vás začít svrbět ruka. I když může být ověnčen certifikáty a univerzitními tituly, neskočte mu na lep.

Člověka s nízkou mírou adaptability a sociální dysfunkcí se jen tak nezbavíte. Přilepí se k vaší židli jako smůla a vyhodit jej nebude tak snadné. Udělá totiž vše pro to, aby si svou nezaslouženou pozici udržel. A nebudou to akce zrovna sociálně komfortní. Nemá totiž mnoho jiných možností. Pokud takovému člověku chcete dát šanci právě proto, že víte o jeho omezeních, a i přes to, že víte, že se na danou pozici nehodí, je možné, že sami nejste zrovna sociální virtuózové, protože si tím chystáte pěknou dávku smůly pro sebe sama. Vyrobíte si tím svého osobního šotka, který vás bude provázet do té doby, dokud bude trvat vaše souručenství, a nejspíš ještě mnohem déle, než byste si přáli.

Tito jedinci si ze všeho nejvíce oblibují takzvané self-help books, tedy knihy o tom, jak si vytvořit tu správnou image a kariéru, a obsahují návody na téma, jak jednat s lidmi. Poznáte je podle toho, že jsou to chodící klony různých koučů a celebrit, vědí, jak a kdy se usmát a jak vám podat ruku, ale působí u toho poněkud pitoreskně, jako špatní klauni bez talentu. Není nic špatného na zvídavosti a touhy si přečíst něco nového či zajímavého o lidských vztazích. Problém u těchto lidí spočívá v něčem jiném. Vzhledem k tomu, že sami netuší, jak by se měli na ostří společenského ledu pohybovat, hltají různé návody a stávají se tak společenskými roboty, u kterých stačí zmáčknout tlačítko a vypadne z něho ta správná společenská poučka o tom, jak se zachovat. Jeho či její přínos pro lidi, kteří jsou s jejich společenskou pozicí propojení, je negativní, v zásadě jedna velká katastrofa. Dopady nekompetentního sociálního jednání zpravidla zdaleka přesahují profesní rovinu a odbornost dané osoby.

V ekonomickém systému se mají jakékoliv sociální dysfunkce tendenci kumulovat a výsledkem je stav, kdy se lidé mezi sebou nejsou schopni normálně domluvit. Většina těchto dysfunkčních lidí se, jak jsme si řekli, paradoxně žene o zlom krk do povolání, které nějak souvisí se sociální komunikací. Jsou to vyhlášení komunikátoři, diplomaté a vztahoví koučové, až na to, že řečem a vztahovým souvislostem a reálné podstatě sociální komunikace rozumí jako koza petrželi.

V těchto případech jsou ve firmách často ti nejméně povolaní právě v pozicích manažerů a personalistů. Ti sice možná rádi komunikují, ale zpravidla zmateně a nejsou schopni kandidáta na danou pozici proto řádně vyhodnotit a ty nejlepší kandidáty nezřídka svým chováním znechutí a odradí. Působí pak jako špunt, který brání firmě dalšímu rozvoji, potažmo celé společnosti. Dříve byly personální otázky svěřeny v podnicích zpravidla účetním a asistentkám. I když se tato pozice přejmenovala na personální či human resource manažer (jak vznešený a prázdný název) a oddělila od počítání čísel a vaření kávy, vesměs se na ní nic nezměnilo. Nízká sociální citlivost u náborářů je v Česku doslova příslovečná. A podle toho vypadá česká ekonomika. Jak se říká, ryba smrdí od hlavy, a tak je to otázka schopnosti komunikovat na straně samotného majitele firmy. V této oblasti si čeští majitelé firem taky nevedou moc dobře, žádné vavříny či potlesk za sociální kompeternce si většina z nich rozhodně nezaslouží.

Pokud se budete sami sebe ptát, jak je možné, že i když jste schopní komunikátoři a jste velmi empatičtí, zatímco ostatní, kteří na tom nejsou tak dobře, vám vyfouknou pozici, která byla pro vás jako stvořená, nedivte se tomu. Jak říká jeden americký komik: „Zdá se, že jsme se narodili do obludária a ti, kteří se narodili tady, dokonce dostali lístky do první řady.“

Shrnuto a podtrženo, míra výskytu sociální retardovanosti ve společnosti je velmi vysoká, ale to by nebyl ten hlavní problém. Ten spočívá v tom, že se touto závažnou společenskou hrozbou ti, kteří by měli a mohli, dostatečně nezabývají, protože tento problém je obecně velmi podceňován a není ani příliš rozpoznáván. Zkrátka si tu všichni chceme připadat jako skvělí kompetentní a sociálně zdatní jedinci se famózními komunikačními dovednostmi, a nikdo nechce dobrovolně přiznat barvu. Přitom společnosti a celé Evropě by to velmi prospělo. Kdyby se například provedly testy sociálních kompetencí v sídle Evropské unie, asi bychom se všichni hodně divili. Nebo možná vůbec.

V případě, že se s ním či s ní pokusíte navázat jasnou pozitivní komunikační linku, jejich typickou reakcí zpravidla bude:

Lidé, kteří mají talent na sociální dovednosti, se těchto společenských faux pas dopouštějí jen velmi zřídka. Všechny tyto tři nejčastější manipulační prostředky jsou poznamenány snahou vám sociálně dominovat a zcela ovládnout komunikační pole.

Jejich aktivitu si představte jako chování člověka, který se honosí, že všechno umí, a tak si jde suverénně dát tenisový zápas s profesionálním hráčem. Jak může vyhrát a přitom se neztrapnit? Jedině tak, že obrátí pravidla hry naruby. Podání bude platit do místa, kde se sám trefí, a body se budou sčítat podle systému, který si sám vymyslí. A tak přesně činí sociálně handicapovaní jedinci. Nenechte je určovat pravidla hry, zpravidla ani neví, co sami hrají.

Hodnocení komentářů pod tímto článkem

Dle statistické škály:

60 % diskutujících trpí vážnou formou sociální zaostalosti

20 % z nich se projevuje středním typem sociální retardace

10 % je poznamenáno laxností přístupu

10 % je aktivně znechuceno situací v české společnosti a rádo by s tím něco udělalo

Doporučená literatura:

Jaro Křivohlavý. Já a ty: O zdravých vztazích mezi lidmi. 1986. Avicenum.

Zdeněk Matějček. Po dobrém nebo po zlém? 2007. Portál.