Článek
Popíšu vám svou zkušenost s takzvanými vědeckými časopisy a s pravidly, které používají. Tak za prvé, pokud se chcete dostat mezi vědeckou smetánku, musíte publikovat v takzvaných impaktovaných časopisech. To jsou časopisy, které měří pomyslný impact, stručně řečeno, jsou to vzájemné citace jeden druhého. Vědecká hodnota výzkumů tedy není hodnocena podle toho, jak moc je hodnotná, ale jak moc je citovaná jinými nebo jaký má potenciál být citovaná.
Jak se dnes pozná ten správný vědecký časopis
Jednotlivé časopisy mají svou citovanost uvedenou v takzvaném impact faktoru, který se vypočítává právě podle vzájemné citovanosti. Kdo koho cituje a proč už se neřeší, nicméně podle tohoto vágního kritéria jsou pak udělovány tituly a granty. A jde hlavně také o to, jestli máte skupinku známých, která vás bude citovat a vy na oplátku ji. Kdyby se klasické drbny naučily psát vědecké statě, byly by asi nejcitovanější ze všech.
V praxi to pak vypadá tak, že u budoucího vědce ani tak nejde o to, jaký dělá výzkum, s jakým výsledkem a proč, ale čeká se, jestli jeho texty vezmou do vědeckých časopisů a do kterých. Větší impakty mají časopisy západní ani ne tak proto, že by byly lepší, ale protože západní vědci tento systém vymysleli a vnutili ho ostatním, kteří s ním souhlasili. A je známou věcí, že západní vědci a vědci ze západních pracovišť jsou v impaktovaných časopisech protěžováni. Tak tady máte tu větší prestiž a lepší schopnosti západních vědců.
Schopnosti vědců z východu Evropy mohou být klidně lepší, ale do vědeckých časopisů jsou puštěni častěji ti ze Západu. A až po publikování ve vědeckém časopise je dnes oficiálně vědecký výzkum považován za dokončený, plnohodnotný a důvěryhodný vědecký výzkum. To je ale začarovaný kruh, viďte? Jinými slovy, vědci z východu Evropy nemají šanci tuto pomyslnou soutěž o lepší vědce v celkové sumě vyhrát, ani kdyby se přetrhli. Mohou být jedině ti otloukánci na chvostu a v závěsu těch západních, a nic na tom nemění, že tu a tam nějaké vědce nechají vyniknout nejspíš hlavně proto, aby to nevypadalo příliš okatě.
Systém impaktovaných časopisů je tedy dle mého názoru cesta do pekel pro prestiž místní vědy, nikoli její pomocník, jak se snaží prezentovat a jak zjevně naivně uvěřily místní ministerstva a univerzity, protože nějakou vlastní nosnou koncepci, která by mohla mezinárodně konkurovat, dát dohromady nejsou schopny. Osobně nechápu, proč místní univerzity na tento systém přistoupily, ale nejspíš kvůli mezinárodním grantům a lobby západních firem, které se třesou na výsledky výzkumu místních vědců a taky kvůli té nekonečně otřepané prázdné frázi, že přece chceme patřit na Západ… Není to zjevně zadarmo. Jako když chce kluk patřit do něčí party, oni ho tam sice moc nechtějí, ale potřebují, protože má bohatého taťuldu. A tak ho mezi sebou s předstíranou blahosklonností tolerují, ale musí pravidelně nosit od taťuldy nějaké ty bonusy…
Dříve lidé přišli na nějaký objev, který byl zpravidla oddělen od práce ostatních nebo na ni lehce navazoval, u géniů tam žádná přímá souvstažnost s jinými nebyla, od toho jsou géniové, že vymyslí něco zbrusu nového. Pokud chcete být dnes takzvaným vědcem a získat vědecké uznání, jste povinni se hrbit a čekat nekonečně dlouho na verdikt nějakého editora, kterého ani neznáte. A to ani nevíte, jestli mezi tím nevydají článek někoho, kdo vydal podobný výzkum až měsíce po vás, ale na rozdíl od vás ho v jiném periodiku nezazdili a vydali jeho článek dřív, možná i schválně. A to není pro mě.
Funguje to tak, že nelze publikovat žádný výzkum, který není podložen citacemi na jiné zdroje. Navazovat jen na své vlastní úvahy je zakázáno, zato hojné odkazy na jiné jsou vítány, nejlépe na výzkumy v tomtéž periodiku, logicky, protože se tím zvyšuje impact faktor. Vtipné bylo, že jeden vědec, který chtěl nesmyslnost tohoto systému dokázat, publikoval článek, který formálně naprosto přesně seděl do systému vědeckých článků, hlavně měl odkazy na další, správné formátování, formální styl byl dokonalý, nový obsah v článku nebyl vůbec žádný. Přesto nebo právě proto byl jeho článek prestižným impaktovaným časopisem schválen.
Co jsou predátorské časopisy: vítr fouká z Číny
Takzvané predátorské časopisy jsou často financovány zeměmi jako je Čína či podobně, ale kdo ví, kdo je ve skutečnosti vlastní a proč, a jsou vlastně konkurencí časopisů, do kterých se zahraniční výzkumníci nikoli západního typu nemohli dostat, protože neměli tu správnou tlačenku, jak jsem popsal výše. Ostatně, jak by se tam taky mohli dostat, tenhle systém impaktů na mě působí doslova jako nějaká vědecká sekta. Se všemi následky a důsledky k sektě přináležejícími. Jako by to bylo zařízení na ochranu prestiže jedněch na úkor vědeckých výsledků druhých.
Proč to, vědci, děláte, když s tím nesouhlasíte?
Vědci, se kterými jsem mluvil a působili v oficiálních univerzitních kruzích, mi sdělili, že se systémem tohoto typu nesouhlasí. A že to je befel někde ze Západu. Tak proč v něm jsou a proč ho podporují a na základě něho hodnotí ostatní výzkumníky? Možná také proto, že do vědy se dnes chce nacpat úplně kdekdo, i ti, kteří na vědu vůbec nemají předpoklady, a tento byrokratický systém je tuto skutečnost schopen úspěšně zakrývat. Opět na úkor těch, kteří by mohli skutečně v novátorském výzkumu vyniknout, ale nejsou rození byrokrati.
Zpátečnický mechanismus publikací v impaktovaných časopisech
Mechanismus vypadá takto. Nesmíte dát svůj článek do více než jednoho časopisu. Musíte při schvalovacím procesu uvést univerzitu, na které jste výzkum dělali. Pojem nezávislý průzkumník současná byrokratická věda nezná, ačkoliv na nezávislých lidech tato věda vznikla. Dnes se odehrává spíše prostřednictvím monotónních pokusů někde v laboratořích připomínajících kanceláře nějakého úřadu nebo suchopárných terénních výzkumech, ze kterých je výstupem pouze popis. Pokud nejste zapsán na nějaké univerzitě, nemáte de facto právo samostatně vědecky bádat a publikovat svoje výzkumy. Jinak řečeno zase obludná byrokracie. Nic pro mě.
Sám jsem byl vedoucím jednoho antropologického výzkumu, který jsem úspěšně administroval, ale do impaktovaného časopisu jsem jej nepublikoval, a to záměrně. Protože pravidla, která jsou nastavena systémem vědeckých časopisů, působí jako odpuzovač inovativního a kreativního myšlení. To budu mít raději své výsledky a závěry v šuplíku, než bych je přizpůsoboval impaktovým mimoňům.
Posuďte sami, krom toho, že musíte oslovit jen jeden titul, tak taky musíte čekat třeba rok na to, než se vám někdo ozve. Představte si takový newsfeed třeba denních zpráv na internetu. Představte si, že byste se dnešní zprávy dozvídali třeba se čtrnáctidenním zpožděním. To asi tak vzhledem k tématu odpovídá rychlosti, s jakou jsou uveřejňovány vědecké články. Jasně, zprávy nejsou vědecký stream, ale přesto. Pokud někdo čeká na horké novinky z oblasti vědy třeba tímto způsobem, jak s nimi zacházejí impaktované časopisy, dostanou se k němu zpravidla s dlouhým zpožděním a může si na ně rovnou postavit betonovou čekárnu a ten, který ony vědecké novinky chce sám publikovat jakbysmet.
Inovace ve vědě, ale prosím vás
A tomu jako říkáte dynamická věda a soutěž v inovacích? To spíš připomíná želvu na vycházce. A to nemluvím ještě o případě, kdy vědecké články v impaktovaném časopise vyjdou, pokud je někdo nezasklí kvůli nějaké formální podružnosti, protože editorský proces probíhá srovnáváním pravidel formálního psaní a křížových odkazů a ty má každý časopis trochu jiný, a ne tím, že by se někdo primárně zamyslel nad inovativní povahou vašeho textu. Ta svým způsobem nikoho nezajímá. Také je velká část vědeckých časopisů psaná v angličtině, a je jedno, jak dobře umíte anglicky, pokud nejste zjevně rodilý mluvčí, editoři periodika vás donutí zaplatit si autorizovanou kontrolu gramatiky a ta není zrovna levná a také nějakou dobu trvá. Celkově vzato je tento systém uveřejňování vědeckých článků neuvěřitelný opruz a ze všeho nejpřesněji připomíná Kafkův Zámek.
Predátorské časopisy jako diagnostika vážných systémových vad vědy
A co se stane, když vám časopis článek po roce odmítne? Pokud to nechcete vzdát, máte jedinou možnost, nabídnout jej dál, jinému časopisu a čekat, protože stejný nekonečný byrokratický proces nastane odznova. Tak už chápete, proč si někdo vytvořil takzvané „predátorské časopisy“? Jen někdo logicky využil vážné chyby vědeckého systému a na tom se napakoval. To zřejmě vědcům nedošlo, protože zjevně neumí počítat a ani s myšlením, jak jsem se osobně přesvědčil, na tom nejsou nic moc.
Preferuji vědeckou nezávislost a ta se s impakty vylučuje
Osobně preferuji vědeckou nezávislost a nemám potřebu se nechat hodnotit impact faktory. Vzájemná citovanost je pro vědu dobrá akorát tak pro kočku. Opravdu inovativní výzkum se neopírá o to, co řekl někdo jiný, nejlépe z nějaké vzdálené země za kopečky, ale stojí na vaší vlastní práci a invenci. Současný vědecký systém připomíná svěrací kazajku pro lidi, kteří možná naivně, ale po právu chtěli od vědy prostor pro vlastní myšlení a vlastní kreativní práci. Jinak je to jen mašinérie na zneužívání inovativního myšlení a na vydělávání peněz. A to nemá s vědou společného zhola nic, naopak, spíše jí to popírá.
Svého času jsem napsal článek o vědecké spolupráci do MUNI, předtím jsem se svým projektem Motorické a kognitivní schopnosti v kontextu prenatálních a postnatálních vývojových transgeneračních procesů a environmentálních faktorů oslovil několik fakult, které se zabývají počítači a sociálním světem. Žádná z nich se mi neozvala, i když tehdy rektor Mikuláš Bek troubil do světa, jak se pod jeho vedením univerzita zabývá integrální spoluprací napříč obory. Mohu vám zodpovědně z vlastní zkušenosti říct, že nezabývá, jen se tím velmi ráda chlubí. Podle všeho ani pořádně neví, co to ve skutečnosti je.
Maximálně to bylo vždy tak, že jedna fakulta na něco přišla a ta druhá to zkoumala, pokud vůbec. K faktické spolupráci mezi vědci nedocházelo. Ačkoliv k tomu dokonce vytvořili novou hatmatilku jako je transfer znalostí. To by totiž vědci museli připomínat renesanční badatele, kteří se vyznají ve více věcech a svoje znalosti umí nejen integrovat, ale také dynamicky používat. To je model vědce, který uznávám.
Moc takových ale neznám, leda pár takových, kteří si na to hrají, ale jsou jen spíše vědecko-bulvární žvanílkové s pochybnou minulostí. Podstatná je podle mého názoru schopnost rozumět jak biologii, přírodním vědám, tak vědám sociálním, a to všechno si umět dát dohromady. Pak je možné přijít na něco opravdu inovativního, současná věda se svým úzkoprsým škatulkováním a byrokratickým befelem je toho přinejlepším špatnou simulací.
Zdroje:
Mimo jiné moje čtyřleté lektorské, publikační a výzkumné působení na Masarykově univerzitě, Přírodovědecké fakultě, Ústavu antropologie.
