Článek
Češi spustili internetovou sérii o zločinech nazvanou Zloději životů. V jednom z epizod se dozvídáme o normálním středoškolském učiteli matematiky, který žil své dny řešením rovnic. Zabila ho při jedné z hádek jeho žena tělocvikářka francouzským klíčem v kuchyni a jeho syn ho posléze pohodil na černou skládku v lese. Bizarní je, že paní následně svou vinu popřela. Asi ho zabil mimozemšťan. Karmu si následně za své hnusné chování vypil i pan syn, když zemřel po deseti letech od vraždy následkem těžkého úrazu.
A kohopak tu máme? Usměvavé české rodinky. Vražedné rodinky. Moc se o tom nemluví, ale dobře se to ví. Nejvíce vražd vzniká mezi těmi, kteří se dobře znají, mezi osobami sobě blízkými. Proto nedává smysl právní systém, který nepotrestá syna, jenž pohodil svého otce na skládku, a nepotrestá jej proto, že to udělal právě pro někoho blízkého jako je sadistická matka. Právní ochranu má kdejaká kočka nebo pes, ale člověk a hlavně blízký člověk? Po covidu, který vytvořil tlak na řadu českých domácností se vyrojily případy, kdy se napadali ve vražedných útocích členové vlastních rodin. A kriminalisté měli spoustu práce, respektive případy byly často jasné, hlavně koroner měl práci navíc. Stejně jako v devadesátých letech se Češi ukázali, co dokáží, když jsou utrženi z řetězu, stejně jako v letech padesátých atd. Nebo spíše jak to vypadá, když jim někdo nebo něco naruší jejich předstíranou pohodičku.
Když jsem sledoval dokumentární sérii o vrazích v devadesátkách, zarazila mě afinita, kterou vůči vrahům měli samotní kriminalisté. Dokonce i neskrývaný obdiv k vrahům jsem u nich zaznamenal. Stejně jako pan kriminalista Macák z případu se zabitým učitelem matematiky, který obdivoval „bravurnost“, s jakou se bránila tělocvikářka obviněním z vraždy. Podle mě to nebyla bravurnost, ale sociální tupost. Ostatní však zašli ještě dál. Kriminalistka šetřící Berdychův gang nosila Berdychovi řízečky do vězení. Připadá vám tato česká afinita k brutálním vrahům normální? Něco takového jsem neviděl ani mezi Francouzi a to přitom jejich obdiv vůči sadismu je veřejně známou věcí. Že by to byla snaha mít všechny v jedné velké byť smradlavé, ale jediné posteli na jediném místě? Čeho se ti Češi asi bojí? Že když jim dojdou vrazi a podvodníci zhroutí se jim jejich systém?
Představa, kterou se nám snaží vnutit evoluční, vývojoví a sociální psychologové, že totiž ženy jsou od přírody citlivější než muži a že rodina je evoluční základ civilizace, je zcela mimo mísu. To, že ženy často nechodí do války, i když s dnešní globální emancipací se ženou i tam, ještě neznamená, že války nepodněcují. To, že tolik nebijí děti, zatímco muži jsou prý agresivnější, ještě neznamená, že je psychicky netýrají. Prostě veřejný psychický obraz člověka, obraz ženy a muže, je zcela mimo realitu života jaký opravdu je.
Ti, kteří počítají s tím, že rodina je tu proto, aby vám pomohla, často čelí bizarní a úchylné realitě, kdy matka místo toho, aby pomáhala své dceři k úspěchu s ní sama soupeří a otec místo toho, aby učil syna životu, mu jej odpírá. To, že lidé používají řeč, ještě neznamená, že rozumí jazykovým pojmům. To, že někdo tvrdí, že miluje svou rodinu nemusí mít nic společného s realitou. Proto vzniklo takové podezření vůči těm, kteří se „chválí“ jak jsou dobří a tvrdí se, že to často bývá pravý opak. Pak o sobě nemůžete říct nic dobrého, aby všichni kolem vás nezačali hned tvrdit, že „samochvála smrdí“. A proč se nepochválit, když vás nikdo nechválí, že? A ta chvála se někam ztrácí, pak jde lidem, kteří si ji nezaslouží, jako například českým celer-britám.
Rodiny jsou často uzavřené jednotky připomínající vězení, kde má každý ten svůj metr čtvereční, a když z něj vystoupí a překročí tím červenou linii, u ostatních to spustí vnitřní alarm a začnou svého spoluvězně buzerovat. Kdo je tady bachařem a kdo je vězněm? To sami neví.
Bizarní svět rodinek, které drží u sebe jen jako lepidlo bez vnitřní návaznosti a zájmu jednoho o druhého. A pak do situace vstoupí psychologové a psychiatři a začnou analyzovat. Samozřejmě až post, až po důsledcích, když už nic vyřešit nelze, pouze komentovat. Psycholog a psychiatr by se měli spíše jmenovat Komentátor psychického dění a Drogař hlavy, protože duši často oba rozumí jako koza petrželi a pouze svým přístupem devalvují tak vznešený pojem jako je duše.
Nicméně jak opravdu poznat psychopata, sociopata, ty pojmy spojené s tím, že vás jednoho dne zabije třeba vaše manželka? Jednoduše! Žádné testy nejsou potřeba. Test realitou je jediný potřebný. Jenom ji nesmíte odmítnout vidět. Zajímá se váš druh či družka o vás osobně? O vaše pocity nebo jsou jim u zadku? Mluví s vámi o problémech nebo si hrají na to, že je musí dusit a je v tom jisté hluboké tajemství, které vám schválně nikdy nesdělí? Pranýřuje vás za něco pěkného nebo inteligentního co jste udělal(a) či řekl(a)? Ignoruje vaše úspěchy, zato notně předvádí ty svoje? Pokud jste alespoň na jednu z těchto otázek odpověděli kladně pak vězte, že vaše soužití moc kladné není.
Jak se říká, prevence je vždy lepší než posléze hasit nějaký problém. A v tom český systém pokulhává, chronické problémy nejde řešit ani českým lékařům a to jsou ve světové špičce, ono to totiž vyžaduje mít zájem a nedělat, že problémy nevidíme. Kriminalista Macák se hrozně divil, že v případě ubitého matematikáře si při transportu těla nikdo ničeho nevšimnul. Přitom jeho syn jej musel pronést v bezprostředním dohledu od trolejbusové zastávky z vchodu paneláku přímo do svého auta za bílého dne. Nikdo nic neviděl, opravdu? Proč Češi vždy záměrně vypnou svou pozornost, když mají něco řešit, co by druhým mohlo prospět nebo co by zabránilo průšvihu a zato ji vždy neomylně zapnou, když mají někoho drbat, jako Cecilka s Kelišovou?
Pokud se začnete chovat jinak, než vám bylo dosud přirozené, nebo vám český systém vtloukal, že je přirozené, i když to bylo nefunkční a maligní, tak ušetříte spoustu energie lidem, na kterých jakákoliv opravdová funkčnost Česka stojí. Nemyslím ty současné politické opičky, ale skutečné lidi, kteří dali do Česka své srdce, energii a hlavu v historii a v současnosti. Ať se jim to vyplatí a vám bude odměnou to, že se nebudete honit s manželem nebo manželkou po kuchyni se sekáčkem. Ona totiž ta energie naštvanosti na vás, že jste neudělali a neděláte co máte, i když moc dobře víte, co máte dělat, se nikam neztrácí. Vrátí se na vaši hlavu a materializuje se ve vašem životě. A to byste opravdu nechtěli.
Máte přeci rádi svou usměvavou rodinku, kde je vše v pořádku? Souhlas? Tak dobře.
