Článek
Nesmírná síla ho vymrštila ze sedla. Na zlomek vteřiny se ocitl ve vzduchu – pocit povědomý a přece jiný než když jako Superman „létal“ před kamerou. Tentokrát neovládal vůbec nic. Pak přišel hrozivý náraz.
Christopher Reeve otevřel oči a okamžitě věděl, že je zle. Ležel bezvládně na zemi a nemohl se pohnout. Nemohl ani dýchat. Okolo něj se seběhli lidé, stabilizovali mu krk a ručně pumpovali vzduch do jeho plic. Ještě před pár minutami byl 43letý herec na vrcholu sil a soutěžil v jezdeckém závodu. Teď bojoval o život a netušil, zda přežije příští hodinu.
Hrdina, který uměl létat
O více než dvacet let dříve zažíval Christopher Reeve něco zcela jiného. Jako neznámý mladý herec dostal roku 1978 životní příležitost – roli Supermana v první velkofilmové adaptaci slavného komiksu. Ačkoli byl vysoký (193 cm) a pohledný, zpočátku nevypadal jako „Muž z oceli“: byl spíše hubený intelektuál, absolvent Juilliardu a divadelní perfekcionista.
Věděl, že pokud má přesvědčivě ztvárnit ikonického superhrdinu, čeká ho tvrdá fyzická proměna. Pod vedením britského kulturisty Davida Prowse (představitele Dartha Vadera) dokázal Reeve během pouhých dvou měsíců nabrat 14 kilogramů svalů.
Na plátně se pak objevil jako skutečný „nadčlověk“ – a vzápětí se uměl proměnit v nemotorného novináře Clarka Kenta. Jedna z recenzí tehdy trefně poznamenala: „Superman je bůh, který se ocitl na Zemi. Christopher Reeve z něj udělal člověka.“
Úspěch filmu Superman katapultoval Reeva mezi mezinárodní hvězdy. Rázem se stal tváří hrdiny, který inspiruje miliony lidí vírou v dobro. Sám však nechtěl ustrnout u jediné role. V 80. letech hledal herecké výzvy jinde – zahrál si v romantickém dramatu Někde v čase, thrilleru Smrt na scéně i historickém snímku Bostoňanky.
Na Broadwayi dokonce ztvárnil ochrnutého veterána z Vietnamu ve hře Pátý červenec – poprvé tak okusil, jaké to je hrát člověka na vozíku. Netušil, jak mrazivě blízko tím nahlédl do vlastní budoucnosti.
Mimo filmová plátna se Reeve projevoval jako renesanční osobnost a dobrodruh. Miloval rychlost, výšky i hlubiny. Získal pilotní licenci a nalétal přes 2 500 hodin – vlastnil dokonce dvoumotorové letadlo, kterým létal po USA i na Bahamy.
Soutěžil v bezmotorovém létání na větroních a dokázal stoupat do oblak jako opravdový pták. „Není divu, že ho vybrali na roli Supermana,“ komentoval to tehdy tisk. Kromě létání miloval také potápění, lyžování a rychlá auta.
Do každé nové záliby se vrhal s nadšením sobě vlastním a překračoval hranice rekreačního sportu – stal se z něj závodník tělem i duší. K jízdě na koni se dostal díky natáčení (kvůli filmu Anna Karenina se naučil jezdit parkur) a jezdectví si natolik zamiloval, že od roku 1989 začal soutěžit v oficiálních závodech. Ten kůň, který se mu stal osudným, pro něj nebyl jen rekvizitou z filmu – byl to jeho sportovní partner.
Je ironií, že Christopher Reeve v sobě vždycky měl kus skutečného Supermana. Jako pilot si sám vyzkoušel supersonický let ve stíhačce, jako potápěč objevoval ticho mořských hlubin, jako jezdec zdolával překážky v sedle. Kdyby někdo jeho život v 80. letech pozoroval zpovzdálí, viděl by muže zdánlivě neporazitelného – charismatického hrdinu, který na plátně zachraňuje svět, a ve volném čase riskuje krk při odvážných sportech. Nikdo by nehádal, jak krutý paradox si pro něj osud chystá.
Osudový pád
Dne 27. května 1995 se Reeve postavil na start krosového parkuru v Culpeperu ve Virginii. Bylo brzké odpoledne, počasí ideální. Reeve v sedle svého hnědáka Eastern Express cítil zdravou nervozitu: čekala je trať plná náročných skoků a on dobře věděl, že kůň vycítí jakékoliv zaváhání.
Přesto si věřil – měli za sebou poctivý trénink a silné pouto důvěry. Ozval se startovní signál a dvojice vyrazila. První dvě překážky zvládli hladce. Reeve se soustředil na třetí skok, atypický plot ve tvaru klikaté čáry. Přiblížili se v plné rychlosti – a v tu chvíli kůň zničehonic zbrzdil a prudce zastavil.
Reeve neměl šanci reagovat. Setrvačnost ho katapultovala přes koňskou šíji. Ruce měl zapletené v otlumi a v otěžích, nemohl se pustit ani chránit. Jeho 98kilové tělo vylétlo do výšky a pak dopadlo přímo na horní trám překážky – hlavou napřed.
Náraz okamžitě zpřerážel krční obratle. Později lékaři zjistili, že si roztříštil první a druhý obratel (atlas a axis), takže lebka už na páteři držela jen na svalech a kůži. Reeve upadl do šoku. Nevnímal bolest, jen všeobjímající strach: necítil své tělo a nemohl dýchat. Pak přišla tma.
Záchranáři na místě bleskově zareagovali. Stabilizovali mu krční páteř, aby nedošlo k dalšímu poškození míchy, a zajistili dýchání pomocí ambuvaku, než dorazí helikoptéra. Vrtulník transportoval Reeva na traumacentrum Univerzity ve Virginii.
Tam podstoupil riskantní operaci: chirurgové mu pomocí šroubů a destiček znovu připevnili lebku k páteři. Herec přežil, ale zůstal trvale ochrnutý od krku dolů. Jeho mícha utrpěla devastující poranění. Život Christophera Reevea se během jediné vteřiny změnil v noční můru, kterou by si ani scenáristé v Hollywoodu netroufli vymyslet.
K tragičnosti celého pádu se přidala ještě zlověstnější ironie osudu. Nehoda se stala jen týden poté, co měl premiéru thriller Above Suspicion (Mimo podezření). V něm – jako by předvídal vlastní úděl – Reeve hrál policistu upoutaného na vozík po úrazu páteře.
Pro roli se důkladně připravoval: několik dní před natáčením strávil v rehabilitačním centru, kde seděl na invalidním vozíku a sledoval každodenní život skutečně ochrnutých pacientů. Když po zkouškách odjížděl domů, údajně si pokaždé s úlevou říkal: „Díky bohu, že to nejsem já.“
Netušil, jak ho budou tahle slova brzy bolet. Později přiznal, že zpětně litoval, že se od pacientů tehdy podvědomě distancoval – vždyť stačila vteřina a stal se jedním z nich. Smutná předtucha filmové role se naplnila záhy v realitě. Superman padl.
Temnota a naděje
Po převozu do nemocnice zůstal Reeve několik dní v kritickém stavu na přístrojích. Jeho tělo bylo zranitelnější než kdy dřív: prodělal zápal plic, těžkou infekci močových cest a na pokraji vyčerpání se u něj objevily i proleženiny. Několikrát se ocitl na prahu smrti. Při jedné epizodě dostal anafylaktický šok po lécích a jeho srdce se na chvíli zastavilo.
Lékaři jej museli resuscitovat. Celé týdny se pohyboval mezi vědomím a mrákotami, sužovaný bolestmi a zoufalstvím. Když byl později převezen na specializovanou kliniku Kessler v New Jersey, propadal depresím, jaké si dříve nedovedl představit. Každé ráno po probuzení se musel znovu smířit s děsivou skutečností: nic od krku dolů necítil ani neovládal.
V těch nejtěžších chvílích Christopher Reeve vážně uvažoval o smrti. Nemohl hýbat rukama ani nohama, nemohl dýchat bez ventilátoru. Připadalo mu nemyslitelné žít dál takto „uvězněn“ ve vlastním těle. Své manželce Daně, která u něj každodenně seděla, zoufale naznačil, že už nechce pokračovat.
A ona, se slzami v očích, mu odpověděla tiše a vážně: „Budu tě podporovat, ať se rozhodneš jakkoli. Je to tvůj život a tvoje volba. Ale chci, abys věděl, že jsem s tebou na dlouhou trať, ať se stane cokoli. Jsi to pořád ty. Miluji tě.“
Těch pár vět od jeho milované ženy mu zachránilo život. Reeve později přiznal, že v tom momentě jako by procitl z temnot: došlo mu, že pro Danu a jejich děti stále stojí za to žít, i když je ochrnutý.
Krátce poté jej v nemocnici navštívil blízký přítel z mládí, herec Robin Williams. Místo tklivých slov vtrhl do pokoje v lékařském plášti, s rusko-anglickým přízvukem vykřikoval, že je výstřední proktolog a jde provést rektální vyšetření.
Reeve na pár vteřin oněměl – a pak se poprvé od nehody rozesmál. Nekontrolovatelně, hlasitě, z hloubi duše. Později vzpomínal, že v tu chvíli poprvé uvěřil, že se dá žít i s takovým postižením: „Došlo mi, že pokud se ještě dokážu smát, dokážu i žít.“ Přítelova bláznivá improvizace zahnala beznaděj, která se ho zmocňovala.
Z nemocnice nakonec Reeve odjel na vozíku, ale s rozhodnutím nevzdat se. Podstoupil náročnou rehabilitaci, aby aspoň částečně zlepšil svou kondici. Samozřejmě věděl, že nad tím, co mu poranění míchy vzalo, nemůže mávnutím ruky získat zpět. Přesto se do cvičení a léčby vrhl se stejným zápalem, jaký míval dřív pro létání nebo jezdectví.
Jeho cílem se stalo jediné: postavit se znovu na vlastní nohy, třeba i jen na pár kroků. Doktoři mu nedávali naději, ale on věřil. Ve skrytu duše si slíbil, že k 50. narozeninám si nadělí dárek nejcennější – opět se projde po pokoji.
Bojovník za naději
Když v březnu 1996 – necelý rok po úrazu – Christopher Reeve překvapivě vystoupil na předávání Oscarů, v sále to zašumělo ohromením. Hollywoodští kolegové povstali a aplaudovali, mnozí měli v očích slzy. Na pódium přijel v elektrickém vozíku s rovnými zády a typickým odhodlaným výrazem.
Publikum chtěl uklidnit, tak to odlehčil vtipem: pronesl, že tu dnes není kvůli sobě, ale aby připomněl, že i ve filmech mají hrdinové bojovat za ty, kdo to potřebují.
Pak vážněji promluvil o údělu, který ho potkal, a vyzval své kolegy, aby svůj vliv využili ke zlepšení života druhých. V tu chvíli všichni pochopili, že sledují zrod nové role Christophera Reevea – role skutečného hrdiny, který se nevzdal.
Reeve si uvědomil, že jeho jméno a příběh mohou otevřít dveře, které jiní ochrnutí pacienti nechávali zavřené. Ještě roku 1996 založil Nadaci Christophera Reevea na podporu výzkumu poranění páteře. Brzy spojil síly s Americkou asociací pro poranění míchy (APA) a v roce 1999 se stal předsedou této organizace.
Pod jeho vedením se později přejmenovala na Nadaci Christophera a Dany Reevových – a stala se jednou z nejvlivnějších institucí v oblasti podpory lidí s paralýzou. Reeve nechtěl být jen symbol. Denně pracoval na konkrétních projektech. Získával finanční dary, scházel se s vědci, lobboval u politiků.
Společně s filantropkou Joan Irvine Smith založil špičkové výzkumné centrum léčby poranění míchy v Kalifornii. Jeho nadace a fondy v dalších letech shromáždily desítky milionů dolarů na vývoj nových terapií ochrnutí.
Největší vášní a posláním se pro něj stal boj za výzkum kmenových buněk. V 90. letech byla léčba pomocí kmenových buněk ještě na začátku a narážela na etické bariéry. Reeve v ní však viděl klíč k uzdravení lidí s poškozenou míchou – možná ne hned, ale jednou v budoucnu.
Když v roce 2001 americký prezident George W. Bush omezil federální financování embryonálního výzkumu, Reeve se stal jedním z nejhlasitějších kritiků této politiky. Neváhal ostře prohlásit, že Bush ustupuje náboženským předsudkům a zbytečně brzdí vědecký pokrok, který mohl milionům lidí vrátit zdraví.
V rozhovorech otevřeně říkal, že kdyby vláda nekapitulovala před tlakem církví, mohl už být on sám možná blízko toho, aby zase chodil. Tato tvrdá slova vyvolala kontroverzi – konzervativní kruhy ho obvinily z „katolíkobijectví“ a musel se částečně omlouvat.
Jenže Reeve nikdy netvrdil, že zázračně vstane a odejde; chtěl pouze dát naději všem ochrnutým, že věda jejich utrpení jednou zmírní. A nevzdával se. Podporoval zákony na povolení tzv. terapeutického klonování, které by umožnilo vytvořit náhradní nervové buňky pro léčbu poranění míchy.
Navzdory federálním překážkám slavil dílčí úspěchy na jiných frontách. Svým vlivem dokázal například prosadit zrušení zastaralého zákona, podle nějž ztráceli postižení v USA nárok na invalidní důchod, pokud se pokusili vrátit do práce.
A v Kalifornii se jeho tým zasadil o vyhlášení referenda k Stem Cell Research and Cures Initiative – zákona, který na úrovni státu povolil výzkum kmenových buněk navzdory federálnímu zákazu.
Návrh v roce 2004 prošel a uvolnil pro tento výzkum astronomických 3 miliardy dolarů, do té doby blokované vládou prezidenta Bushe. Vědci pak veřejně prohlásili, že Christopher Reeve udělal pro pokrok ve výzkumu poranění míchy víc než kdokoliv jiný na světě. Z někdejšího herce se stal aktivista, který dal otázce léčby ochrnutí tvář i hlas.
Návraty do světel ramp
Zatímco dříve byl Christopher Reeve známý hlavně z pláten kin, po nehodě na sebe upozorňoval zejména svými skutky mimo filmový svět. Přesto na umění nezanevřel. Jakmile mu to zdravotní stav dovolil, začal znovu pracovat i v showbyznysu – jen v jiné roli.
V roce 1997 debutoval jako režisér působivým televizním dramatem Za soumraku (In the Gloaming), které získalo pět nominací na cenu Emmy. Následující rok se překonal i jako herec: zahrál si hlavní úlohu v remaku Hitchcockova Okna do dvora (Rear Window), adaptovaném právě pro něj.
Jeho výkon kritika ocenila a Reeve získal cenu Sdružení filmových a televizních herců (Screen Actors Guild Award) – dojal kolegy tím, že i ochrnutý dokázal utáhnout celý film. Nebyla to lítost, ale skutečný obdiv k jeho talentu a vůli.
Média jej samozřejmě dál nazývala „představitel Supermana“. On sám se tomu nebránil – uvědomoval si sílu té symboliky. Dokonce se s úsměvem občas stylizoval do role, že jeho poslední úkol je „uniknout z téhle kápě“ a překonat vlastní postižení. Do určité míry se mu to dařilo: v roce 2000 lékaři zaznamenali malý zázrak, když Reeve začal znovu cítit dotek v některých částech těla.
K nesmírné radosti zjistil, že cítí pohlazení své ženy Dany a drobné ručky jejich syna Willa na svém těle. Časem dokázal slabounce hýbat prsty na rukou a pohnout nohama v ležící poloze ve vodním bazénu. Podstoupil také experimentální zákrok – implantaci stimulátoru bránice – díky němuž vydržel několik hodin denně dýchat bez ventilátoru.
Tyto pokroky nebyly jen fyzické, byly i psychickou vzpruhou. Reeve o nich mluvil opatrně, ale s nadějí. Prohlásil například, jak úžasné je po letech znovu cítit dotek svých dětí. A přestože se nenaplnil jeho sen chodit v padesáti, nikdy nepropadl beznaději: „Jsem na vozíku, ale nejsem ve zoufání. Zoufalství je příliš bezútěšné slovo,“ řekl jednou v rozhovoru.
Hollywood jej po úrazu vítal zpět s úctou, ale nabídek velkých rolí pochopitelně mnoho nepřicházelo. Jednu skutečně velkou příležitost však Reeve – k údivu mnohých – odmítl. Tvůrci filmu Hannibal (pokračování Mlčení jehňátek) mu okolo roku 2000 nabídli roli znetvořeného padoucha Masona Vergera, trvale upoutaného na vozík.
Reeve zpočátku souhlasil – dokud si nepřečetl předlohu. Ukázalo se, že Verger je nejen kvadruplegik, ale také pedofilní sadistický vrah. Takovou postavu se Reeve zdráhal ztvárnit. S odporem nabídku stáhl, protože nechtěl, aby si ho publikum spojovalo s obludným „zrůdným“ mrzákem. Roli nakonec převzal Gary Oldman, zahalený k nepoznání v maskérských kouzlech.
Jiného pozvání se naopak chopil s radostí: v roce 2003 si zahrál malou, ale významnou roli v seriálu Smallville. Tento populární seriál o dospívání Clarka Kenta (budoucího Supermana) tvůrci propojili s odkazem původního Supermana právě díky Reeveovi.
V epizodě, kde vystupuje, zazní i původní hudební motiv Johna Williamse a jeho přítomnost působí jako symbolické „předání pláště“ nové generaci. Publikum to přijalo nadšeně. I když tu už neseděl svalnatý hrdina v červeném plášti, ale shrbený muž na vozíku s dýchacím přístrojem, charizma a síla osobnosti z něj stále vyzařovaly.
Navzdory svému zdravotnímu stavu zůstal Reeve ve víru života až do konce. Psal knihy – jeho autobiografie Still Me (Stále jsem to já) z roku 1998 se stala bestsellerem. V roce 2002 vydal filozofičtější knihu úvah Nothing Is Impossible (Nic není nemožné). V obou sdílel otevřeně své pocity, pochybnosti i naděje a stal se tak hlasem mnoha handicapovaných lidí, kteří se v jeho slovech našli.
Christopher Reeve zemřel náhle 10. října 2004 ve věku 52 let. Ještě den předtím sledoval, jak jeho syn Matthew hraje hokejový zápas – rodina pro něj byla vším. V noci však přišla nenadálá zástava srdce, patrně způsobená reakcí na antibiotika, jimiž léčili infekci vzniklou z proleženin.
Superman odchází, psaly druhý den titulky novin. Svět oplakával nejen oblíbeného herce, ale i výjimečného člověka, který dokázal dát jiným víru.
https://en.wikipedia.org/wiki/Christopher_Reeve
https://www.biography.com/actors/a65467742/christopher-reeve-accident
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/127112/christopher-reeve-byl-supermanem-na-platnech-kin-i-ve-svem-zivote-pro-svet-vykonal-nejvice-az-po-tragickem-urazu.html
https://pure-evil-villains.fandom.com/wiki/Mason_Verger
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/tv/1985/03/24/christopher-reeve/3713d439-0feb-4abd-bcb9-6806c1b27f93/
https://www.theguardian.com/world/2002/sep/17/science.research
