ČSSR jako světová LSD velmoc: Vývoz do světa, léčba gayů a trip pro Gotta i Zemana

Začátek tohoto překvapivého příběhu spadá do nejtemnějšího období stalinského komunismu. Roku 1952 dorazil na stůl Doc. Jiřího Roubíčka z psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy balíček od švýcarské farmaceutické firmy Sandoz. Uvnitř byly skleněné ampule s olejovitým roztokem označeným jako lysergic acid diethylamide – LSD.

Objevitel LSD, chemik Albert Hofmann, poslal těmto vybraným lékařům i vědeckou studii shrnující první pokusy s LSD na zdravých dobrovolnících a pacientech v psychiatrických léčebnách. Roubíček, vysoký charismatický psychiatr, který vystudoval v Anglii a doma založil první československou EEG laboratoř, tušil příležitost.

Zajímal se o tzv. modelové psychózy – dočasně navozené stavy, jež připomínají schizofrenii, a umožňují tak zkoumat změněné vnímání podobné psychóze u zdravých lidí. LSD, schopné vyvolat krátkodobé halucinace bez fyzického poškození, se k tomu zdálo ideální.

Roubíček se rozhodl látku vyzkoušet nejprve sám na sobě a na okruhu známých. Čeští lékaři měli tradici sebeexperimentů sahající až k 19. století – věřili, že k pochopení účinků látky je třeba ji zažít na vlastní kůži. Roubíček tedy pozval i další mladé psychiatry, aby LSD okusili. Jedním z nich byl Stanislav Grof, čerstvý absolvent medicíny.

V roce 1956 dostal Grof v Roubíčkově laboratoři EEG svou první dávku LSD injekčně, pod záblesky stroboskopu. Zážitky, které pak Grof popsal, byly monumentální: „Zaplavilo mě světlo, jaké jsem si nikdy nedovedl představit… Měl jsem intenzivní pocit, že takhle to muselo vypadat v Hirošimě. Katapultovalo to moje vědomí z těla… Měl jsem pocit, že moje vědomí nemá žádné hranice.“ Tento niterní prožitek Grofa hluboce poznamenal – rozhodl se zasvětit celý svůj další život zkoumání změněných stavů vědomí a psychoterapii pomocí psychedelik.

Roubíček s kolegy zatím zkoušeli LSD na dalších dobrovolnících. Dobrovolníky hledali mezi svými známými umělci a intelektuály, aby zjistili, co pod vlivem drogy dokážou říci či vytvořit. Psycholog Jan Srnec nahrával LSD seance – třeba malíře Oty Janečka nebo skladatele Františka Chauna – a mnozí účastníci zažili otřesné stavy.

Spisovatel a skladatel Václav Pinkava (později známý jako Jan Křesadlo) dostal v únoru 1954 perorálně 100 µg LSD. Již po půl hodině hlásil: „Mám velké ruce, jako bych se protahoval do dálky.“ Za hodinu překvapeně říkal: „Slova mají barvy,“ a po čtyřech hodinách úzkostně popisoval: „Vše je roztříštěno, vše se mění, jsou tam takové bizarní tvary…“

Ještě druhý den ho děsily ornamenty na stropě a přeludy „škaredých slepic“ – tváře výzkumníků mu splývaly v monstra. Cena za průzkum vlastní psychiky nebyla malá. Přesto se podobné experimenty nadále konaly.

Roubíček své poznatky i kresby a výpovědi pokusných osob shrnul do knihy Experimentální psychózy (1961), která tento nový směr výzkumu zpopularizovala. Českoslovenští vědci zpočátku LSD vnímali hlavně jako „sondu do nitra schizofrenie“ – nástroj, který zdravému člověku dočasně navodí halucinace a paranoiu podobnou psychóze, aby psychiatři lépe pochopili svět pacientů trpících duševní nemocí.

Brzy však zjistili, že LSD dokáže víc. Pod odborným vedením umí LSD „uvolnit“ pacientovo ego a otevřít jej emocím, což se ukázalo jako užitečný nástroj pro hlubinnou psychoterapii. To byla převratná myšlenka – klasickou psychoanalýzu komunistický režim tehdy zavrhoval jako buržoazní pavědu, ale skupinovou psychoterapii toleroval. LSD mohlo fungovat jako katalyzátor psychoterapie, protože pacientům umožňovalo proniknout do dávno potlačených traumat a vzpomínek.

Na konci 50. let došlo k dalšímu kroku, který učinil z Československa LSD velmoc. V roce 1958 se totiž místním chemikům podařilo vynalézt vlastní výrobní postup LSD. Ve státním Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii (VÚFB) v Praze, který se věnoval studiu námelu (parazitické houby na žitě, z níž pocházejí námelové alkaloidy), vyvinuli metodu syntézy LSD z domácích surovin.

Roku 1959 si ústav zaregistroval ochrannou známku Lysergamid pro LSD a ministerstvo zdravotnictví schválilo výrobu „převážně k experimentálním účelům“.

Tím odpadla závislost na dovozu ze Západu a Československo se stalo první a dlouho jedinou zemí na světě, kde se LSD legálně vyrábělo. Produkce se brzy rozjela ve farmaceutickém podniku Galena v Opavě a státní firma Spofa dodávala ampule s československým LSD (Lysergamidem) zdarma či za symbolickou cenu výzkumným pracovištím v celé zemi.

Během první dekády tak byly vyprodukovány miliony dávek LSD, které putovaly do psychiatrických léčeben a klinik. Díky tomu se LSD terapie mohla rozšířit nebývalým způsobem – za 15 let se v ČSSR uskutečnilo přes 6 000 psychedelických sezení s LSD za účasti kolem 700 pacientů a dobrovolníků. Komunistické Československo se ocitlo na špici celosvětového výzkumu psychedelik v době, kdy jinde teprve začínal.

Jedním z průkopnických center se stala Psychiatrická výzkumná léčebna v Sadské u Nymburka. V roce 1960 tam lékaři Milan Hausner a Vladimír Doležal podali LSD 26 neurotickým pacientům jako součást terapie.

Výsledky je povzbudily a státní grantový úkol v roce 1962 přímo vyzval k hlubšímu výzkumu neuróz a reaktivních stavů – tím se LSD terapie dostala „zelenou“ shora. Roku 1965 byl MUDr. Milan Hausner jmenován primářem léčebny v Sadské. Pod jeho vedením se Sadská rozrostla na 112 lůžek a stala se největším zařízením využívajícím LSD v celé Evropě.

Hausner byl nesmírně činorodý a zapálený psychiatr. Za svou kariéru aplikoval LSD více než 3.000krát v léčbě přes 300 pacientů. Publikoval přes sto odborných článků a několik knih o využití psychedelik. Ve své době byl nejodvážnějším zastáncem LSD psychoterapie v Československu.

V Sadské a dalších léčebnách se ustálil model tzv. psycholytické terapie – opakovaných sezení s nižšími až středními dávkami LSD v kombinaci s hlubinnou psychoterapií.

LSD působilo jako katalyzátor: „LSD-25 je jakousi sondou do podvědomí… Sonda sahá velmi hluboko, často do prvých dnů života, ne-li dále,“ napsal dr. Hausner v roce 1966.

Pod vedením terapeutů se pacienti při LSD sezeních často vraceli do dětství, znovuprožívali zapomenuté trauma a symbolicky je zpracovávali. V řízených vizích čelili např. pocitům opuštění, úzkostem z porodu nebo dokonce „prožívali minulé životy či jiné dimenze reality“, jak později popisoval Stanislav Grof v rámci své teorie transpersonální psychologie.

Takové mystické interpretace byly v komunistické zemi ožehavé – Grof si dával pozor a ve svých českých pracích duchovní aspekty LSD zážitků raději nezmiňoval. Zato Hausner se nebál: v roce 1966 publikoval článek v Rudém právu, oficiálním stranickém deníku, kde otevřeně propagoval LSD terapii a popsal její schopnost pronikat k nejhlubším kořenům psychiky.

Specifickou kapitolu tvoří pokusy léčit pomocí LSD závislosti. Například psychiatr Jan Šikora využíval počátkem 70. let LSD při terapii alkoholiků v léčebně v Horních Beřkovicích. V jednom experimentu dal LSD pěti chronickým pijákům, kteří se přihlásili spíše ze skepse, aby dokázali, že „droga je k ničemu“. Výsledek všechny překvapil: „Byli to nakonec jediní pacienti, kteří vydrželi abstinovat řadu let,“ vzpomínal dr. Šikora.

Jedním z nejpozoruhodnějších rysů československého LSD programu byla jeho otevřenost nejrůznějším dobrovolníkům. Do experimentů a terapií se postupně zapojily stovky lidí včetně známých osobností z řad umělců a intelektuálů.

Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně: v zemi s cenzurovanými médii a všudypřítomnou StB tehdy desítky spisovatelů, výtvarníků, herců, studentů i politiků legálně zkoušely „zakázanou“ psychedelickou drogu pod dohledem lékařů.

Komunistické Československo bylo dlouho jedinou zemí světa, kde se LSD legálně vyrábělo a zkoumalo, jak připomíná publicista Ross Crockford. Mezi těmi, kdo se LSD sezení zúčastnili, byli například zpěvák Karel Gott, režisér-animátor Jan Švankmajer, právník Pavel Rychetský, politik Petr Pithart, mim Boris Hybner, socioložka Jiřina Šiklová, výtvarníci Ota Janeček, Vladimír Boudník, Jiří Anderle – a prý i pozdější prezident Miloš Zeman jako mladý student.

Pražská psychedelická komunita si všímala i mezinárodního dění. V roce 1965 navštívil Prahu americký beatnický básník Allen Ginsberg – proslulý propagátor LSD na Západě. Sešel se s dr. Roubíčkem v kavárně Viola, kde dlouze diskutovali o účincích drogy; Roubíček dokonce Ginsberga pozval k návštěvě bohnické léčebny.

Setkání avantgardního umělce s komunistickým psychiatrem nad šálkem kávy symbolizovalo rostoucí prolínání Východu a Západu v psychedelické oblasti. Československo v polovině 60. let zažívalo politické uvolnění, Praha se více otevírala světu a LSD experimenty do tohoto kontextu zapadaly – vzbuzovaly zvědavost i určitou kontroverzi, ale nebyly tabu.

Zatímco v Americe se LSD začínalo stávat symbolem kontrakultury a budilo odpor konzervativní většiny, v Československu stále mělo punc seriózního výzkumu, na nějž dohlížejí kvalifikovaní lékaři.

Otevřenost však měla své meze. Ač se LSD terapie účastnili i někteří vyšší představitelé režimu (například existují svědectví, že ve státním sanatoriu SANOPS v pražském Smíchově, určeném pro prominenty, prováděli psychiatři Souček a Černý LSD terapie vysoce postaveným funkcionářům), veřejně se o těchto pokusech příliš nemluvilo. Šlo spíše o šuškandu v intelektuálních kruzích.

Miloš Zeman dodnes popírá, že by LSD okusil – reagoval na tvrzení Jiřiny Šiklové vysvětlením, že prý šlo „jistě jen o marihuanovou cigaretu“ a že „žádné zvláštní účinky nezaznamenal“.

Zcela zvláštní kapitolu tvoří experimenty armády. Studená válka vrcholila a obě strany závodily nejen v jaderných zbraních, ale i v tajném psychochemickém arzenálu. LSD – látka bez chuti, barvy a zápachu, extrémně účinná už v mikrogramech – přirozeně budila zájem vojenských výzkumníků.

Již roku 1953 americká CIA hlásila podezření, že SSSR vyvíjí LSD jako zbraň, jež by mohla kontaminovat nepřítelovy zdroje vody a potravin tak, „aby se celé skupiny lidí – včetně armádních jednotek – staly lhostejnými k okolí“.

Třebaže se později ukázalo, že v praxi by LSD jako bojová látka bylo nepraktické (účinek ničí světlo, teplo i chlor ve vodě), stačil tento strach k ospravedlnění amerického programu MK-Ultra a dalších tajných pokusů. V polovině 60. let začali i českoslovenští vojenští činitelé uvažovat: co kdyby LSD nasadil proti nám Západ, nebo co kdybychom jej využili my?

Roku 1966 americký generál J. H. Rothschild veřejně prohlásil, že USA by mohly použít neletální chemikálie typu LSD jako zbraň ve Vietnamu. V témže roce se do LSD výzkumu pustila Československá lidová armáda. Armádní filmový štáb natočil v roce 1969 krátký dokument s prostým názvem Experiment, který byl určen interně pro velení.

Tento černobílý snímek – dnes kultovní rarita na YouTube – ukazuje čtveřici důstojníků ČSLA pod vlivem LSD. Byla jim do vody podána střední dávka a poté měli plnit běžné úkoly velitelského cvičení. Kamera (skrytá, o čemž vojáci nevěděli) zachytila naprostý rozvrat jejich schopností: po necelé hodině od podání dávky se důstojníci smějí, motají, nedokážou udržet soustředění.

Zcela ztratili schopnost plánovat či vykonávat rozkazy – cvičení vojska se změnilo v absurdní frašku. Záběry ukazují, jak se vojáci nekontrolovatelně řehtají a nejsou s to ani nasadit plynové masky či pokračovat ve velitelském hlášení. Pro armádní velení to byl jednoznačný závěr: LSD dramaticky ochromuje bojovou efektivitu.

Cílem těchto experimentů ovšem nebylo vojáky zničit, ale připravit se na možnost, že nepřítel nasadí LSD proti nám. Českoslovenští chemici tedy zkoumali i protilátky a způsoby dekontaminace. Armáda LSD jako zbraň nikdy nepoužila. Zůstalo u několika málo testů na vlastních vojácích na přelomu 60. a 70. let.

Tyto pokusy byly dlouho zahaleny tajemstvím – jen nejasné pověsti kolovaly o „vojácích na tripu“. Teprve zmíněný filmový záznam Experiment odtajněný po roce 1990 a zveřejněný v dokumentu LSD made in ČSSR (ČT, 2015) potvrdil, že se skutečně konaly.

Vidět seriózní důstojníky, jak pod vlivem psychedelika upadají do infantilního veselí, působí až komicky. Zároveň to ale svědčí o temnější stránce příběhu LSD: ani totalitní režim se nebál experimentovat se svými lidmi v uniformě, pokud šlo o potenciální výhodu v mocenské konfrontaci.

Československý výzkum LSD probíhal oficiálně v mantinelech medicíny a vědy. Nicméně některé jeho aspekty dnes vzbuzují zásadní etické otázky. Jednou z nich je informovaný souhlas a rizika pro pokusné osoby.

Například v armádních testech nebyli vojáci plně seznámeni s účinky LSD – šli na cvičení s tím, že testují nějakou „novou výživu či stimulanci“, a netušili, že jim byla podána halucinogenní droga (o to větší pak bylo jejich překvapení a bezmocnost).

Také v psychiatrických léčebnách LSD dostávali i pacienti, kteří byli hospitalizováni nedobrovolně. Lze se ptát, nakolik mohli svobodně souhlasit s tak neobvyklou terapií. Lékaři sice zpravidla LSD nasazovali jen tam, kde jiné léčby selhaly a pacient souhlasil, přesto chyběly dnešní přísné protokoly a dohled etických komisí.

Další znepokojivou kapitolou je pokus tzv. „léčby“ homosexuality pomocí LSD. Na přelomu 60. a 70. let zůstávala homosexualita v Československu společenským stigmatem (trestně postihovaná byla do roku 1961).

Sexuologické oddělení lékařské fakulty UK tehdy dostalo „zakázku“ zkusit převést homosexuály na „správnou“ orientaci. Pod vedením dr. Jaroslava Prokeše přijalo terapii LSD dvanáct gay mužů a šest transgender žen, kteří „nechtěli homosexuálně žít za žádnou cenu“.

Výsledky publikované v odborné studii (1970) uvádějí, že devět mužů se sociálně adaptovalo a třetina skupiny zcela upustila od homosexuálních kontaktů, zatímco u trans žen LSD žádnou změnu orientace nepřineslo.

Šokující je i epizoda podávání LSD dětem s autismem. V Dětské psychiatrické léčebně v Dubí u Teplic experimentoval koncem 60. let ředitel ústavu dr. Petr Boš s LSD u autistických dětí. Publikoval případovou sérii, kde tvrdil, že LSD pomohlo všem čtyřem dětem, jimž bylo podáno.

Například popisoval třiapůlletého chlapce, který po LSD sezení začal poprvé mluvit a překonal svůj panický strach z vody. Ten strach prý pramenil z traumatu v raném dětství – podle svědectví duševně nemocné matky dítěte jej kdysi babička držela pod vodou ve vaně, zřejmě jako pokus o utopení.

Nejtemnější stín však na příběh LSD vrhá podezření ze zneužití tajnou policií StB. Objevily se indicie, že Státní bezpečnost mohla LSD (a další drogy) využívat při výsleších a manipulaci vězňů. Bývalý vysoký důstojník StB Josef Frolík, který v roce 1969 emigroval na Západ, ve svých pamětech uvedl, že v ruzyňské věznici měla StB laboratoř, kde vězni sloužili jako „morčata ke zkouškám různých jedů, halucinogenních drog a sér pravdomluvnosti“.

Tvrdí dokonce, že minimálně jedno vysoce postavené „morče“ tam za nevyjasněných okolností zemřelo po podání drog – mělo jít o bývalého poválečného předsedu sociální demokracie Bohumila Laušmana, kterého StB unesla ze zahraničí a věznila. Laušman roku 1963 skutečně zemřel v Ruzyni údajně na infarkt, ovšem Frolík naznačuje, že na něm mohly být testovány halucinogeny a že zemřel v důsledku jejich podání.

Dále se zjistilo, že věznice Pankrác měla utajenou „psychiatrickou jednotku“ přímo v areálu bohnické léčebny. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) po roce 1990 identifikoval 128 politických vězňů, kteří byli mezi lety 1950 a 1989 drženi v pavilonu č. 17 v Bohnicích právě kvůli svým protirežimním aktivitám.

„Většina těchto lidí vypověděla, že jim byly aplikovány halucinogenní látky,“ uvedl bývalý ředitel ÚDV Pavel Bret. Někteří vězni tomu prý dokonce říkali „test pravdy“ – což připomíná právě experimenty s LSD či jinými látkami, jež měly vězně přimět mluvit. Zda mezi podávanými drogami bylo přímo LSD, není jisté – důkazy byly skartovány a většina svědků po smrti.

Československý LSD program byl výjimečný i v mezinárodním měřítku – a to nejen svým rozsahem, ale také tím, že zásoboval LSD značnou část světa. Po roce 1963 totiž Sandozu vypršel patent na LSD. Švýcaři, znechuceni skandály kolem „hippie“ zneužívání LSD, v dubnu 1966 oznámili, že končí s jeho výrobou.

Jenže poptávka vědců po LSD rostla. Západní země začínaly drogu zakazovat (USA už v roce 1966, Británie 1967), avšak do té doby bylo LSD legální i pro dovoz. Zahraniční psychiatři proto začali hromadně objednávat československý Lysergamid.

V červenci 1966 navštívili Sadskou kliniku dr. Hausnera vědci z Bostonu, New Yorku, Londýna, Bukurešti či Florencie a „bylo jim doporučeno, aby o látku psali na podnik Chemapol“, zaznamenal Hausner v hlášení. Chemapol, velká zahraničně-obchodní společnost, zajišťovala oficiální vývoz československých chemikálií.

A vyhověl rád: dochovala se faktura z srpna 1966, dle níž Chemapol prodal 5000 ampulí (celkem 0,5 gramu LSD) jedné kanadské nemocnici za 2 300 USD. V přepočtu na dávky to bylo ohromné množství, jelikož 1 gram LSD může představovat až 10 000 účinných dávek.

V té době LSD spadalo do právního vakua – ve většině světa nebylo ilegální až do podpisu Mezinárodní úmluvy o psychotropních látkách v roce 1971. Čili západní výzkumníci mohli československé LSD objednat legálně pro své studie. Samozřejmě část produkce zřejmě „unikala“ i na černý trh: v druhé polovině 60. let se gram LSD prodával ilegálně až za 20 000 dolarů.

Československé LSD tak možná nepřímo přispělo k zásobení světové drogové scény – byť nelze přesně určit, jak velký podíl na globální distribuci mělo. Každopádně platí, že Praha byla v 60. letech považována za jedno z míst, kde se dá ke kvalitnímu LSD snadno dostat.

Sám Albert Hofmann ve své knize LSD: mé nezvedené dítě poznamenal, že v té době řada mladých Američanů putujících do Indie za duchovnem se „stavovala v Praze, protože tam bylo snadné obstarat kvalitní LSD“. Zajímavý paradox – komunistická metropole se stala neplánovanou Mekkou této komunity.

Tato skutečnost dala vzniknout i různým konspiračním teoriím. Například někdejší vysoký důstojník a uprchlý funkcionář Jan Šejna po své emigraci tvrdil, že sovětský blok v 60. a 70. letech záměrně vyráběl obrovská kvanta LSD a dalších drog a pašoval je na Západ, aby chemicky radikalizoval mládež a destabilizoval západní společnosti.

Šejna dokonce popisoval, že československá vojenská kontrarozvědka vyvinula technologie masové produkce drog a v Bratislavě-Petržalce školila vlastní chemiky i mezinárodní překupníky. Tyto dramatické historky (které Šejna barvitě líčil americkým zpravodajcům) nejsou ale dodnes spolehlivě potvrzené.

Spíše sloužily v 80. letech jako propagandistická munice Studené války – obraz, že „komunisté trávili naše děti LSD“, byl pro západní publikum pochopitelně lákavý. Ve skutečnosti československé LSD putovalo hlavně k seriózním lékařům a výzkumníkům, byť část se nepochybně na černém trhu objevila.

Pravdou je, že Státní bezpečnost (StB) měla distribuci LSD pod palcem. Každá zahraniční objednávka procházela přes Chemapol, v němž měla StB své lidi. Dá se tedy říci, že vývoz LSD byl formou „kontrolovaného úniku“.

Režim tím získával devizy a možná i pocit, že má přehled o globálním pohybu psychedelik. Avšak mezinárodní tlak na kontrolu drog rostl a LSD se stále častěji skloňovalo v médiích v negativních souvislostech. Tato atmosféra začala pronikat i za železnou oponu.

Rok 1968 přinesl v Československu dramatický zlom: Pražské jaro vystřídala srpnová invaze a nástup normalizace. Nové konzervativní vedení státu pohlíželo podezíravě na vše „neortodoxní“ – a psychedelické experimenty nebyly výjimkou. LSD výzkum se po roce 1969 ocitl pod přísnějším dozorem.

Ačkoli příkaz k zastavení nepřišel hned, režim postupně vyhodnotil, že doba se změnila. Možná v tom hrály roli obavy z černého trhu s LSD, možná obava z nekontrolovaného šíření drogy mezi mladými (kteří teď byli rovněž pod ideologickým drobnohledem).

Světové trendy směřovaly k zákazu LSD – v roce 1971 se Československo připojilo k mezinárodní Úmluvě o psychotropních látkách, která zavazovala členské země postavit LSD mimo zákon.

Definitivní konec československé psychedelické avantgardy přišel v roce 1974. Ministerstvo zdravotnictví toho roku náhle nařídilo okamžité zastavení všech pokusů s LSD a zničení zbývajících zásob Lysergamidu. Do Sadské léčebny dorazil úředník ministerstva, sebral veškeré ampule LSD a demonstrativně je před zraky personálu rozmlátil kladivem.

https://www.reflex.cz/clanek/causy/86443/lsd-v-cesku-se-znamou-halucinogenni-drogou-udajne-experimentoval-i-milos-zeman.html

https://thereader.mitpress.mit.edu/an-untold-story-of-lsd-psychotherapy-in-communist-czechoslovakia/

https://maps.org/news-letters/v17n1/lsd_in_prague-long_term_followup_study.pdf

https://blog.czeps.org/2024/04/18/jak-jsme-jako-ceskoslovensko-byli-nejvetsim-dealerem-lsd-na-svete/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10463665003-lsd-made-in-cssr/

https://www.lidovky.cz/domov/siklova-zeman-na-lsd-dobry-trip-jen-jsme-ho-tlacili-dal-od-orliku-aby-nechtel-plavat.A180420_155805_ln_domov_rsa

https://www.lidovky.cz/domov/50-let-od-armadniho-pokusu-s-lsd-drogu-hippies-testoval-pry-i-zeman-nic-s-nim-neudelala.A180417_161309_ln_domov_rsa