Článek
Eleonore se narodila 7. září 1885 v bavorské vesnici Kirchdorf jako nemanželská dcera služky. Matka jí zemřela krátce po porodu, otec se znovu oženil a rodina se přestěhovala do Mnichova. Dětství Eleonore bylo poznamenáno bídou a krutostí macechy – už jako malá musela každý den ve čtyři ráno vstávat, aby po městě roznášela mléko.
Ve čtrnácti letech ukončila školu a nastoupila jako pomocnice porodní báby. Dospívající dívka hledala lásku i uznání - našla však jen další zklamání. V patnácti letech porodila první nemanželské dítě, které záhy zmizelo z jejího života neznámo kam. O čtyři roky později přivedla na svět syna jménem Wilhelm – i jeho však musela z existenčních důvodů předat do péče rodiny. Osamělá a bez vyhlídek, rozhodla se utéct co nejdál.
Roku 1905 odjela s přítelkyní do Egypta, kde v německé nemocnici v Káhiře získala práci zdravotní sestry. Po dvou letech se vrátila do Mnichova odhodlaná postavit se na vlastní nohy. Začala pracovat jako ošetřovatelka a vstoupila do katolického dobročinného spolku Gelbes Kreuz – „Žlutého kříže“. Právě tam dostala přezdívku „sestra Pia“.
Jméno latinsky znamená „zbožná“ a zpočátku Eleonořinu péči skutečně provázela upřímná víra v pomoc bližním. V letech 1908–1909 byla provdaná za technika Ludwiga Baura a získala tak příjmení, které nosila po zbytek života. Manželství z rozumu však vydrželo jen několik let a skončilo rozvodem. Stejně dopadl i její druhý sňatek v roce 1923 s o deset let mladším hoteliérem Sponseilem – Eleonořina životní osamělost se tím jen prohloubila.
První světová válka uvrhla Německo do chaosu, ale pro Eleonore se stala i příležitostí projevit odvahu. Jako dobrovolná sestra ošetřovala raněné na frontě a po roce 1918 se přidala k pravicovým Freikorps – ozbrojeným oddílům bojujícím proti komunistické revoluci.
Viděla kolem sebe rozvrat, bídu, násilí ulic. Mladá žena, tolikrát zklamaná osobním osudem, teď nalezla nové poslání: bojovat za pořádek a „lepší Německo“. Počátkem roku 1919 se v Mnichově poprvé setkala s myšlenkami rodícího se nacionálně socialistického hnutí – setkání doslova osudové.
Osudové setkání s Hitlerem
Mnichov, jaro 1919. V přeplněné tramvaji nemá Eleonore ani na lístek. Když průvodčí nekompromisně čeká na zaplacení, ozve se za ní cizí muž: „Dovolte, to je na mě.“ Drobný podsaditý pán se představí jako Anton Drexler, mechanik a vlastenec. Vedle něho stojí jakýsi mladík s uhlazenými vlasy a pronikavýma očima – Adolf Hitler.
Eleonore s úžasem poslouchá jejich rozhořčený hovor o bídě poválečného Německa a o zradě „židovských bolševiků“. Nechá se pozvat na politickou schůzi do hostince U Sterneckerů. V zakouřeném sále tam poprvé slyší Hitlera řečnit – a připadá jí, jako by promlouval přímo k ní.
Jeho slova o pokoření národa a potřebě obnovy hrdosti v ní rezonují. Cítí spravedlivý hněv i naději: nachází nové „náboženství“ – víru v Německo a v muže, který ho podle ní může spasit.Brzy se stává jednou z prvních členek nacistické strany (NSDAP). Sama později tvrdí, že obdržela stranickou legitimaci číslo 11.
Jisté je, že už v roce 1920 vystupuje jako jedna z nejviditelnějších tváří nacistů v Mnichově. Na shromážděních žen burcuje vášně proti „viníkům veškerého neštěstí – Židům“. Je temperamentní, výřečná a nebojí se postavit ani policejním pořádkovým silám. V březnu 1920 je zatčena pro podněcování k nenávisti poté, co davu radila, aby místo útočení na policii obrátil svůj hněv proti židovským „rozvratníkům“.
Soud ji však osvobozuje a „sestra Pia“ se v očích sympatizantů stává hrdinkou nového hnutí – ženou, která se nebojí říci „pravdu“ nahlas. Právě tahle neochvějná oddanost a výbojnost zaujme samotného Hitlera. Eleonore se postupně začleňuje do okruhu jeho blízkých přátel.
Ne jako milenka – Führer v ní vidí spíše oddanou „sestru“, ošetřovatelku a pečovatelku o veterány. Když 9. listopadu 1923 vypukne v Mnichově Hitlerův pokus o převrat, takzvaný Pivní puč, Eleonore u toho nemůže chybět. Je jedinou ženou, která po boku dvou tisíc mužů pochoduje Mnichovem směrem k Feldherrnhalle.
Má na ruce pásku s hákovým křížem a svírá improvizovanou lékárničku – je připravena ošetřovat raněné. Dav skanduje, Hitler kráčí v čele zavěšen do generála Ludendorffa. Náhle zazní výstřel a pak nastupuje policie.
Eleonore ucítí ostrou bolest – střepina nebo kulka ji škrábla do nohy. Za pár minut je po všem – puč je potlačen, ulice zůstává posetá čtrnácti mrtvými povstalci a čtyřmi zastřelenými policisty. Hitler prchá, Eleonore oplakává padlé.
Převrat selhal. Eleonore Baur skončí s lehčím zraněním v nemocnici, ale především s vědomím, že její milovaný vůdce je uvězněn a hnutí v troskách. Následující roky se z politiky stahuje do ústraní – oficiálně. Ve skrytu však zůstává věrná ideálům nacismu a udržuje kontakty s oddanými druhy.
Když je Hitler v prosinci 1924 propuštěn z vězení, sestra Pia je připravena opět sloužit. A dočká se své příležitosti: 30. ledna 1933 Adolf Hitler triumfálně nastupuje k moci jako říšský kancléř. Eleonore jásá. Nastal čas splatit věrnost.
„Ošetřovatelka národa“
Hitler na starou přítelkyni nezapomněl. Eleonore se znovu objevuje na veřejnosti po boku nacistických pohlavárů – je vidět na stranických sjezdech, obědech pro válečné veterány, dokonce jezdí s „vůdcem“ na pikniky do alpské přírody. Pro novou vládu se stává dokonalým symbolem: oddaná sestra, která obětavě pečovala o raněné bojovníky za „staré dobré Německo“.
V roce 1934 její hvězda stoupá: říšský vůdce SS Heinrich Himmler jí uděluje hodnost Oberführer (ekvivalent generála) a pověřuje ji rolí „zdravotní sestry“ pro příslušníky Waffen-SS. Jejím úkolem je dohlížet na zdravotní a sociální péči o esesáky a jejich rodiny.
Eleonore přijímá uniformu se stříbrnými runami a černý závoj – vypadá teď jako jeptiška Třetí říše. Magazín Der Spiegel ji oslavuje jako „zdravotní sestru nacistického národa“. Stala se živoucí legendou: jediná žena vyznamenaná za účast osobně Hitlerem, nositelka válečných křížů a medailí za statečnost, zbožná vlastenka a výřečná řečnice nenávidící Židy a Poláky.
Nacistická propaganda z ní činí ikonu ženské oddanosti a síly. Eleonore nezahálí. Roku 1934 zakládá Národní řád sester (NS-Schwesternschaft) – organizaci, jež má vychovávat další ženy v duchu nacistické péče. Zároveň upevňuje své osobní vazby na špičky režimu. Má přímý přístup k Himmlerovi i Hitlerovi, může žádat o laskavosti.
Jednu takovou prosbu údajně vysloví v listopadu 1934, kdy jí Hitler předává slavnostně Řád krve: Eleonore pokorně požádá, zda by se směla ujmout vězňů v nově zřízeném koncentračním táboře Dachau a jejich rodin. Chce – jak říká – uplatnit své ošetřovatelské zkušenosti pro blaho všech Němců, i těch, kteří zbloudili a proti říši se prohřešili. Hitler souhlasí. A tak se otevřou brány pekla.
Paní z Dachau
Od roku 1935 má „sestra Pia“ volný vstup do koncentračního tábora Dachau, prvního tábora zřízeného nacisty k internaci jejich odpůrců. Je jedinou ženou, která se smí po Dachau pohybovat bez doprovodu stráží. U brány jí vzdávají čest dozorci SS – nikdo si netroufne ji nepozdravit.
Její zvláštní status osobní přítelkyně Hitlera a chráněnkyně Himmlera z ní činí v táboře obávanou autoritu. Kdo se znelíbí sestře Pie, může brzy putovat na frontu nebo před táborový soud. V Dachau taková žena ještě nebyla a možná i díky tomu se Eleonore Baur brzo cítí spíše jako hradní paní než jako návštěvník.
Zpočátku se naoko věnuje charitě: rozdává vybraným vězňům malé dárky, sušenky a ovoce o Vánocích, vyslechne stížnosti jejich příbuzných a občas skutečně zařídí propuštění nemocného nebo aspoň vylepšení podmínek. Zprávy o těchto skutcích se šíří mezi vězni jako paprsek naděje – říkají malým balíčkům s cukrovím „Pia-Päckchen“, Piiny balíčky.
Zvlášť němečtí a rakouští katoličtí kněží uvěznění v Dachau na ni budou po letech vzpomínat překvapivě v dobrém: jezuita otec Otto Pies uvedl, že se sestra Pia „vážně, i když marně“ snažila dosáhnout jeho propuštění a dvakrát mu přinesla balík jídla. Farář Josef Seitz vypověděl, že mu jednou předala bochník celozrnného chleba a dvě kostky másla, čímž mu „doslova zachránila život“.
Sama Eleonore se později chlubila, jak intervenovala v případě vězněného duchovního jménem Johann Huber – válečného veterána vyznamenaného Železným křížem a bývalého člena Freikorps. Když tento muž v roce 1942 onemocněl ošklivou sepsí, telefonovala prý až na říšské bezpečnostní ústředí a zařídila Huberův převoz do civilní nemocnice ve Schwabingu.
Huber sice zakrátko zemřel, ale Eleonore ho osobně v nemocnici navštěvovala a pečovala o něj „skutečně mateřsky“, dosvědčila farářova sestra. Zdálo by se tedy, že Eleonore Baur skutečně naplnila svůj slib – starat se o vězně s milosebnou láskou.
Jenže to je jen půlka pravdy. Již během prvních let v Dachau se projevuje i odvrácená strana sestry Pii. Eleonore je totiž nejen pečovatelka, ale též fanatická nacistka posedlá čistotou ráje Třetí říše. A v jejích očích to nejsou všichni vězni, kdo si zaslouží slitování – naopak. Zatímco s „polepšitelnými“ Němci a antikomunisty někdy soucítí, vůči Židům a „zrádcům říše“ v ní planul spalující hněv.
Podle mnoha svědků dokázala být krutá a bezcitná. Při svých častých návštěvách tábora si zvykla brát z dílen hotové výrobky, potraviny i osobní věci vězňů. Využila svého vlivu u Himmlera a zařídila, že jí Hitler daroval zabavenou vilu v Oberhachingu u Mnichova.
Do oné honosné vily si pak nechala z Dachau přidělit malé pracovní komando vězňů, které pod pohrůžkou trestů muselo pro ni pracovat. Tito nešťastníci – často političtí vězni – jezdili denně do domu „sestry Pii“ v Deisenhofenu, kde uklízeli, sekali zahradu, přestavovali nábytek, a dokonce vyráběli dětské hračky.
Zřejmě nejtemněji se charakter Eleonory Baur projevil během vánočních svátků v Dachau. Co rok, to stejný obřad: sestra Pia nechá vybrat několik desítek „zasloužilých“ německých vězňů (zejména politických, bývalých vojáků či duchovních) a na Štědrý den se ve slavnostním sále uspořádá Weihnachtsfeier – vánoční nadílka.
Před očima esesáků v parádních uniformách pak Eleonore pronáší dojaté proslovy o vlasti a vůdci, vězňům přeje víru v brzkou svobodu a slibuje jim, že je „má ráda jako matka“. Těmto slovům by se snad dalo i věřit – kdyby ovšem vždycky nesledovala zvrácená dohra.
V roce 1934 politický vězeň Karl Tanzmeier demonstrativně odmítl od Eleonory převzít balíček s cukrovím, protože nechtěl přijmout dar od nacistky. Sestra Pia mu vlepila políček – a hned nato se na něj vrhli esesáci, odvlekli ho do bunkru a zmlátili ho tak, že přišel o pět zubů. Několik dní pak strávil v temné samotce. Eleonoru ten incident nechal chladnou.
Ještě drastičtější scény se odehrály o Vánocích roku 1941. Hans Kaltenbacher, jeden z vězňů, vzpomínal, že sestra Pia tehdy se svým typickým patosem hovořila k německým trestancům: „Vy, Němci, jednou zase uvidíte svobodu a mám vás ráda…“ Vzápětí však zlostně dodala, že Židé v táboře musí zahynout – musí chcípnout, musí projít komínem.
Taková byla Eleonore Baur v Dachau: rozpolcená osobnost, schopná soucitu i krutosti, podle svědků krajně náladová a hysterická.
Pád a trest
Když se blížil konec války, Eleonore Baur dobře věděla, že jí hrozí nebezpečí. Na jaře 1945 utekla z Oberhachingu a skrývala se. Každopádně kapitulaci Německa v květnu 1945 prožila na útěku. Brzy ji však dopadli američtí vojáci a zatkli ji jako podezřelou z válečných zločinů. V té době se svět dozvídal o hrůzách koncentračních táborů a kdokoli spojený s Dachau budil podezření.
Eleonore vyslýchali k její roli v táboře, ale chyběly konkrétní důkazy, že by se sama dopouštěla vražd či mučení. Po pár týdnech ji proto Američané propustili – jen aby ji v červenci 1945 opět zatkli na základě nových obvinění. Do vyšetřovací vazby šla tentokrát s cejchem „Hitlerovy důvěrnice“. Čekalo ji zúčtování s minulostí.
Trvalo však několik let, než spravedlnost došla svého. Až roku 1948–49, v rámci tzv. denacifikačních soudů, proběhlo s Eleonorou Baur rozsáhlé řízení před lidovým soudem v Mnichově. Hlavní líčení v září 1949 přitáhlo značnou pozornost. Vystoupilo 44 svědků – bývalých vězňů i pracovníků Dachau.
Líčení odkrylo rozporuplný obraz obžalované. Někteří svědci uvedli, že Baur několikráte zakročila, když dozorci bili vězně, a dokonce se snažila propašovat ven jejich dopisy. Většina však líčila ženu hysterickou, náladovou a nevyzpytatelnou.
Verdikt zazněl 23. září 1949. Baur byla zařazena do kategorie „hlavních viníků“ (skupina I dle zákona o osvobození od nacismu) a odsouzena k deseti letům odnětí svobody v pracovním táboře Rebdorf. Dále ztratila občanská práva a propadla jí veškerá zabavitelná část majetku.
Rozsudek zohlednil, že sama přímo nevraždila, ale zneužila své postavení a páchala morální zločiny – využívání vězňů k osobnímu prospěchu a podpora vražedného systému. Eleonore rozsudek přijala s kamennou tváří. Stále tvrdila, že se ničeho zlého nedopustila a že naopak mnohým pomohla. Ihned se proti trestu odvolala.
Z deseti let nakonec nebylo téměř nic. Už v prosinci 1950 – pouhý rok od odsouzení – byla Eleonore Baur propuštěna na svobodu údajně ze zdravotních důvodů. Její trest jí posléze odvolací soud snížil na 8 let, ale to už bývalá „sestra Pia“ opět chodila po světě jako svobodná osoba.
V poválečném Západním Německu však brzo zavál vítr amnestií a snahy „jít dál“. Eleonore dokonce dokázala vymoci rentu: roku 1955 si zažádala o penzi a odškodnění a podle dochovaných zpráv uspěla. Po propuštění se Eleonore Baur stáhla z veřejného života. Zemřela 18. května 1981 jako zapomenutá stará paní.
https://en.wikipedia.org/wiki/Eleonore_Baur
https://www.tracesofwar.com/persons/81901/Baur-Eleonore-Schwester-Pia.htm
https://www.sueddeutsche.de/politik/hiter-putsch-nazi-ikone-blutschwester-pia-1.826210
https://www.youtube.com/watch?v=sBqztosCVmg
