Článek
Stadion na pražském Strahově je největším cvičištěm na světě – osm fotbalových hřišť vedle sebe, vytyčených bílými značkami pro bezmála čtrnáct tisíc cvičenců najednou. Hlediště bouří nadšením, když se lidské moře dává do pohybu na jediný povel.
Pro režim jde o demonstraci jednoty a síly. Propagandistický rituál, v němž se má jedinec rozplynout v masové harmonii tělovýchovné skladby. V těchto chvílích opravdu všichni vypadají jako jedno tělo, jedna duše – socialistický národ sjednocený ve šťastné současnosti.
Jenže zdání klame. Organizátoři přitom viděli, že zatímco prvomájové průvody už upadaly do apatie, spartakiády se těšily stále velkému zájmu veřejnosti. Lidé však nejezdili kvůli režimu, ale pro zábavu a únik z všedních dní.
Organizace tak monstrózní akce byla komplikovaná a poskytovala účastníkům nečekaná okna svobody v jinak přísně hlídaném světě normalizace.
Mladí muži a ženy z celé republiky se najednou ocitli daleko od domova, vytržení z pracovní rutiny i každodenního dohledu. Výlet do Prahy znamenal možnost být anonymní v davu, dělat si věci po svém. Pro mnohé to byla životní příležitost: koupit si, co doma nebylo k sehnání nebo co by si v rodném maloměstě netroufli ani nahlas přát.
A navazovat známosti – třeba jen na pár dní, bez budoucnosti a bez závazků, zato s opojnou intenzitou něčeho zakázaného a pomíjivého. To vše vytvořilo ze spartakiád atmosféru nejen slavnostní, ale i tichého karnevalu vzdoru.
Mění se dokonce i styl oficiální show – z někdejších alegorií pracujících mas se stává oslava mládí, jara a rodinné pohody. Spartakiádní skladby sedmdesátých a osmdesátých let ukazují šťastné děti, půvabné dívky a udatné chlapce, namísto pochodujících ozubených kol z 50. let.
Cesta za velkým světem
Vlaky a autobusy svážely do hlavního města tisíce cvičenců ze všech koutů země. Už samotná cesta je pro mnohé malou slavností – speciální vlakové soupravy jsou vyzdobené praporky a ve vozech to hučí vzrušením. Zpívají se trampské písničky, kolují domácí řízky na svačinu a nejedna maminka ještě na peróně stihla svému dítěti zamávat rudým šátkem na rozloučenou.
Jsou jich desetitisíce, od školáků přes vojáky až po ženy v domácnostech. Po přihlášení se nácviku nešlo vyhnout – cvičilo se v každé škole, v každém podniku i v armádě, jak vzpomínají pamětníci, a spartakiáda rytmizovala život celé země na mnoho měsíců předem. Pro mnohé z nich je to první cesta do Prahy v životě.
Pro všechny zúčastněné znamená spartakiáda měsíce nácviků doma, postupová kola a nakonec týden společného secvičování v Praze, než vypukne finále na Strahově. Už během toho týdne ale celá Praha spartakiádou žije – v ulicích a tramvajích je plno, školy se změnily v provizorní noclehárny pro cvičence.
Když denní dřina nácviků skončí, nastává čas objevování velkoměsta. Skupinky chlapců a dívek v jednotných úborech vyrážejí do ulic, často poprvé bez dozoru rodičů či učitelů. Praha jim připadá jako jiný svět – široké bulváry plné obchodů, neonové výlohy a ruch, který neutichá ani pozdě večer. Navíc se zdá, že teď je tu všechno, oč je jinde nouze.
Komunistický stát se totiž během spartakiády snaží ukázat v tom nejlepším světle. Do hlavního města se dočasně stahuje zboží ze zbytku republiky, jako by mělo dokázat, jak bude vypadat komunistický ráj hojnosti. Regály pražských obchodů tak najednou nabízejí i nedostatkové lahůdky a oblečení, na své si přijdou milovníci exotického ovoce i dámy shánějící moderní šaty.
Lásky z ubytoven
Zatímco jedni utrácejí po obchodech, druzí vzhlíží k jiným radostem. Večery po nácviku jsou ideální příležitostí k navazování známostí. Volný čas v cizím městě, daleko od rodičovské kontroly i zvědavých očí sousedů, probouzí ve cvičencích dávno potlačovanou touhu se bavit.
V ulicích to hučí a na střechách činžáků blikají reklamy na bary. Kdejaká vinárna a pivnice ve městě je zaplněná partami rozesmátých mladých lidí v teplákových soupravách se znakem ČSTV. V rohu možná posedává i nenápadný dozor z řad Veřejné bezpečnosti, ale tentokrát přimhouří oko – hlavně že mládež udržuje zdání disciplinovanosti a nic vážného se neděje.
Dorostenky, které ještě včera poctivě cvičily piruety, si teď po dvou sklenkách vína směle sedají na klín sympatických svazáků. Kluci z venkova, unavení nacvičováním s kužely, beze studu pokřikují na pěkné holky na diskotéce – Spartakiáda je pro ně svátek a odvázali se tak, jako by zítřek neměl přijít.
Pár dvojic si možná vymění adresy a později dopisy s fotografiemi, ale většina těchto letních lásek vyprchá stejně rychle, jako skončila pražská slavnost.
Na značky!
Ještě před finálním vystoupením však přichází realita všedního dne. Ráno spartakiádního dne se cvičenci řadí v zákulisí, mnozí nevyspalí po probdělé noci plné emocí. Únavu ale překrývá adrenalin. Když pak nastoupí na plochu před zaplněný stadion, srdce buší a tisícihlavý dav začne mávat barevnými šátky v rytmu hudby. V tu chvíli se veškeré soukromé příběhy rozpouští v jednolitý obrazec těl.
Každý ví, kde je jeho značka, a celé to lidské mraveniště funguje jako dobře namazaný stroj – alespoň na těch pár minut skladby, než zazní závěrečný potlesk. Spartakiáda navenek splní své poslání. Stadionem zní státní hymna a na tribuně spokojeně salutují straničtí funkcionáři. Tisíce cvičenců mávají barevnými praporky a provolávají jednotně čest socialistické vlasti – obraz dokonalé harmonie, který přenášejí kamery do celé republiky.
Po skončení vystoupení čeká cvičence zasloužená odměna. Mnozí dostali volno, aby si ještě pár dní užili hlavní město bez shonu nácviků.
https://magazin.pametnaroda.cz/serialy/zivot-za-totace/strahovsky-stadion-nadseni-masarykovci-internovani-nemci-komuniste-a-ted
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vzdelavani/velke-male-pribehy/normalizace/most/pametnik09.pdf
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-spartakiada-1985-vzpominky-vojaku-280033
https://cesky.radio.cz/strahovsky-stadion-nejvetsi-stadion-na-svete-kde-se-psala-historie-dnes-chatra-8735707
https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/sportovni/strahovsky-stadion-v-praze
https://cs.wikipedia.org/wiki/Spartaki%C3%A1da
