Měla hlas jako zvon a našlápnuto k slávě. Pavlína Braunová (23) se cestou na vlak vypařila.

V sobotu 6. srpna 1988, opouští Pavlína Braunová panelákový byt své babičky ve Strakonicích. V náručí drží kytaru, na rameni jí visí plátěná taška s notami. Je jí pouhých 23 let a před sebou má nabitý den: dopolední zkoušku s kapelou v Českých Budějovicích a večer vystoupení na festivalu v Černé v Pošumaví.

Pavlína, tmavovlasá dívka s jiskrou v oku, milovala hudbu od dětství. Narodila se 5. března 1965 v Sokolově na druhém konci Čech a už jako malá zpívala, hrála na klavír a recitovala verše. Chodila do Lidové školy umění, kde rozvíjela svůj hlas – čistý alt s překvapivě velkým rozsahem.

Když později vystudovala gymnázium, zamířila na pedagogickou fakultu v Plzni s úmyslem stát se učitelkou hudební výchovy. Jenže v jejím životě bylo něco silnějšího než vyhlídka jisté kariéry učitelky – muzika.

Její srdce patřilo folkové písni a volnosti trampování. V Plzni se Pavlína seznámila s Jiřím Vopavou, svou první velkou láskou. Společně s ním prošla několika západočeskými amatérskými skupinami – hráli po klubech, u táboráků i na menších festivalech. Pavlína zpívala, kudy chodila.

Když Jiří v roce 1986 nastoupil na vojnu, Pavlína najednou ztratila v Plzni to hlavní pouto. Vzápětí přišlo rozhodnutí, kterému tehdy málokdo rozuměl: ukončila studium, opustila vysokoškolská skripta a zabalila celý svůj dosavadní život v Plzni. Vrátila se domů – nebo spíše k babičce do Strakonic, která tam žila sama a potřebovala pomoc. Pro Pavlínu to ale znamenalo i nové příležitosti: na jihu Čech měla blíž ke svým hudebním kamarádům.

Na strakonickém sídlišti Na Ohradě, v bytě u babičky, se Pavlína brzy zabydlela. Folková scéna jihočeského kraje ji přijala s otevřenou náručí. Nějaký čas hostovala v bluegrassových skupinách CH.B.Q. a Falton, krátce také zpívala s folkovou kapelou Freska. Nejvíce však zazářila v trampsko-folkové kapele Sem Tam a posléze v legendární českobudějovické skupině Minnesengři.

Právě v této kapele se potkala s hudebníky, kteří rozeznali její mimořádný talent. Pavel „Anděl“ Pokorný, zakládající člen Minnesengrů, a autorská dvojice Vojtěch Zícha – Jiří Smrž pro ni začali psát písně na tělo. Pavlína měla hlas jako zvon – silný, ale sametový.

Zpívala s lehkostí, a přitom dokázala v každém tónu předat emoci. Zvukař Jan Friedl na ni po letech vzpomínal s obdivem: „Byla to skutečný živel, měla velký hlasový rozsah, cit pro intonaci i rytmus. Písničkám rozuměla a věděla, jak je zazpívat. Její projev byl osobitý a kromě zpěvu výborně ovládala klávesy,“ popsal.

V polovině 80. let tak na českém folkovém nebi vyšla nová hvězda. Štíhlá dlouhovlasá dívka s plachým úsměvem na pódiu ožívala v ohňostroj energie. Když vzala do ruky kytaru nebo usedla za pianino, publikum zpozornělo.

Její hlas zněl v rozhlase i v televizi – několikrát vystoupila v kulturních pořadech Československé televize, což byl pro folkového muzikanta té doby výrazný úspěch. Měla dar promlouvat k lidem: zpívala hluboce procítěné balady i rozpustilé trampské popěvky se stejnou autenticitou. Mimo pódium byla Pavlína bezprostřední, usměvavá bytost, která v každé společnosti dokázala rozjasnit náladu.

Žila naplno, možná až na doraz. Psala básně do šuplíku, hltala světovou literaturu, milovala toulky po šumavských lesích a také intenzivně prožívala své lásky. Lidé kolem ní se shodovali, že Pavlína jakoby „žila jako o závod“ – jako by tušila, že na všechno nebude dost času. V jejích jednadvaceti letech se jí otevřely dveře do světa folkových festivalů a hudebních přehlídek.

Vystupovala po boku zkušených muzikantů a těšila se na svůj první velký autorský projekt. Za pár měsíců stihla s Minnesengry nazpívat bezmála dvacet písní, většinou ve studiu formou demo nahrávek. Ty nejlepší z nich se chystali vydat na nové desce – mělo jít o v pořadí sedmé řadové album této známé jihočeské kapely. Pavlína byla na prahu slávy a každý další koncert jí přinášel nové fanoušky.

O to nepochopitelnější jsou události, které následovaly onoho srpnového dne roku 1988. Pavlína vstává brzy – čeká ji cesta vlakem ze Strakonic do Budějovic na zkoušku Minnesengrů před večerním vystoupením. Babičce doma zanechá vzkaz, že se vrátí v neděli. Byla spolehlivá a dochvilná, takže kapela nemá důvod o ní pochybovat.

Když se však nedostaví na smluvený sraz před zkouškou, kolegové znervózní. Možná zmeškala vlak? Možná jí ujel autobus? Hudebníci z Minnesengrů se nakonec rozhodnou odjet na večerní koncert k Lipnu s tím, že Pavlína snad dorazí rovnou tam. Počítají každopádně s tím, že se někde objeví – vždyť nikdy dřív beze slova nevynechala vystoupení.

Jak plyne odpoledne a slunce klouže za šumavské kopce, začíná být všem zúčastněným jasné, že něco není v pořádku. Spolehlivá Pavlína nedorazila na zkoušku ani na koncert. Po vystoupení zkouší muzikanti volat k Braunovým domů; marně, je přece doba bez mobilů a babička v bytě pevnou linku nemá. Večer se tedy nese v nejistotě a úzkosti. Nikdo netuší, co se Pavlíně přihodilo.

Teprve o dva dny později, v pondělí 8. srpna, přijíždí do Strakonic Pavlínina matka. Dozvěděla se, že dcera nedorazila na vystoupení, a okamžitě zanechala všeho, aby ji začala hledat. K babiččině bytu dorazí s tlukoucím srdcem – ale Pavlína není ani tam. Rodiče ve spolupráci s přáteli obtelefonují nemocnice, známé, příbuzné, ale nikdo o Pavlíně nic neví.

Nakonec zoufalá rodina zamíří na policii a nahlásí dceru jako pohřešovanou. Oficiální pátrání se rozbíhá se zpožděním – podle dobových zvyklostí až čtyři dny po zmizení, 10. srpna 1988. Po takové době už kriminalisté nemají k dispozici „čerstvou stopu“ ani svědky, kteří by si přesně pamatovali, koho potkali v sobotu ráno na nádraží či stopovat u silnice.

Rozbíhá se vyšetřování, které je pro policii noční můrou: mladá žena je pryč beze stopy a bez jediné rozlučkové zprávy. Zkušený vyšetřovatel Petr Tousecký z českobudějovické kriminálky později popsal, s jakými verzemi policisté pracovali: „Prověřovali jsme několik verzí: násilný čin, útěk s milencem, zavlečení do ciziny, ilegální útěk za hranice, nebo sebevraždu,“ vyjmenovává. Postupně ale většina možností ztrácí opodstatnění.

Sebevražda? Pavlína milovala život a neměla psychické potíže – tato varianta zní jejím blízkým i policii krajně nepravděpodobně. Dobrovolný útěk s milencem? Nikdo neví o žádném novém partnerovi, kvůli kterému by beze slova opustila rodinu i rozjetou hudební dráhu. Navíc – jaký by k tomu měla důvod? – kroutí hlavou její přátelé.

Emigrace na Západ? Tehdy lákavá myšlenka, ale Pavlína neměla ani platný pas. Utéct přes hranice v létě 1988 nebylo jen tak. A i kdyby se jí to podařilo, proč by se po pádu železné opony v roce 1989 neozvala rodičům? Tato alternativa se brzy jeví jako velmi nepravděpodobná.

Zbývá tedy nejčernější z možností: stala se obětí násilného trestného činu. Ale kdo jí mohl ublížit a jak? Policisté se snaží zrekonstruovat Pavlíninu trasu onoho rána. Podle babičky odešla z bytu kolem půl deváté. Měla namířeno na strakonické nádraží, odkud jel vlak směrem na České Budějovice. Viděl ji někdo nastupovat? Bohužel ne – žádný svědek se nenašel. Je ráno, léto, lidé na malém nádraží se rozprchnou do různých spojů.

V roce 1988 neexistují bezpečnostní kamery, neprodávají se elektronické jízdenky se jmény, nikde žádný záznam. Mohla vůbec dojít na nádraží? Přátelé vypověděli, že Pavlína občas jezdila autostopem – ráda stopovala, byla v tomhle směru bohém, kterou nelákalo trčet v přeplněném vlaku. V osmdesátých letech to navíc nebylo nic neobvyklého: u silnic stávali stopaři běžně, sami nebo ve dvojicích.

Pavlíně by prý stačilo zvednout palec a první auto by jí zastavilo – byla krásná a charismatická. Policie tak začne nejvíce prověřovat variantu, že Pavlína vůbec na vlak nešla, nýbrž vyrazila do Budějovic stopem.

Ve vyšetřovacím spisu přibývají výslechy, ale žádné průlomové svědectví. Nikdo neviděl dívku s kytarou u silnice mezi Strakonicemi a Budějovicemi. Nikdo nezahlédl násilí, žádný řidič se nepřihlásil. Místní lidé brzy začnou spekulovat – v malém městě se šeptá o ledasčem.

V tisku se objevuje zpráva, že policie našla Pavlíninu kabelku a botu v lese za Strakonicemi, nedaleko silnice na Budějovice. Tato informace se sice později ukáže jako nepodložená a policie ji dementuje (šlo prý o nález související s jiným případem), nicméně svou roli v příběhu sehraje.

Pokud by skutečně Pavlíniny věci ležely jen pár stovek metrů za městem, znamenalo by to, že útok přišel takřka okamžitě po nástupu do auta – a to neodpovídá obvyklému chování násilníků-stopařů. Agresoři většinou oběť svezou dál od civilizace a zaútočí až po ujetí několika kilometrů. Proto se vyšetřovatelům vkrádá pochybnost: nestalo se to celé jinak?

Pavlína Braunová mohla být napadena člověkem, kterého znala a kterému důvěřovala. Možná měla domluvené svezení s kamarádem či známým a čekala na smluveném místě. Co když ten člověk využil situace a ublížil jí? – tahle temná myšlenka dodnes straší mnoho jejích blízkých. Bohužel však chybí jediný důkaz. Ani po měsících pátrání policie nenarazí na tělo, odhozené oblečení či jakoukoli stopu vedoucí k Pavlíně.

Rodiče se v zoufalství obracejí i na senzibily, kartářky a jasnovidce. Ti nacházejí na mapě místa, kde prý leží Pavlína – policie je prověřuje, pročesává lesy, potápěči prohledávají rybníky. Výsledek? Nic.

Pavlínino zmizení nezůstalo ojedinělé. Jako by osud napsal extrémně kruté drama: už za dva dny po Pavlíně zmizely beze stopy další dvě dívky. V pondělí 8. srpna 1988, přibližně 70 kilometrů od Strakonic, u benzinové pumpy na okraji Plzně, byly naposledy spatřeny devatenáctiletá Lenka Mužíková a dvaadvacetiletá Ilona Vavříková. Poté se po nich slehla zem.

Okolnosti byly podobné – mladé ženy, samy, zřejmě na cestě stopem. Tři pohřešované ženy během tří dnů v jednom regionu: to už vypadalo na dílo sériového násilníka. Jenže spojitost se nikdy neprokázala. Policie nikdy nenašla svědka ani důkaz, že by případy souvisely, byť se to nabízelo. Pokud tehdy skutečně řádil neznámý „fantom“ jižních Čech, vzal si své tajemství s sebou. Stejně jako Pavlína, Lenka i Ilona zůstávají dodnes v kolonce neobjasněných zločinů – bezejmenné oběti neznámého pachatele.

Kolem Pavlínina osudu se za ta léta vyrojilo i několik divočejších teorií. Někteří publicisté spekulují, že zpěvaččino zmizení nemuselo být náhodné – že třeba viděla něco, co neměla, a musela proto zmizet. Jiní zase uvažovali, zda ji nesledoval posedlý obdivovatel, takzvaný stalker, který čekal na příležitost ji unést. Tyto úvahy však nikdy nepřekročily rovinu dohadů a konspirací.

Žádný přímý důkaz pro ně neexistuje. Archivy policie obsahují stovky stran výslechů svědků, známých i potenciálních podezřelých – ale nic, co by záhadu osvětlilo. Pavlína Braunová se zkrátka vypařila, a po téměř čtyřech desetiletích od oné osudné soboty zůstává otázka stále stejná: Kam se poděla a proč po sobě nezanechala jedinou stopu?

S přibývajícími roky se nad případem Pavlíny Braunové zavírá voda. Oficiálně nebyl nikdy uzavřen, ale vyšetřování již dlouho spí v archivu. Kdykoli jsou v Česku nalezeny neidentifikované ostatky, policie pro jistotu porovnává DNA i s databází starých pohřešovaných – a zjišťuje se, jestli náhodou nepatří Pavlíně.

Zatím se tak nestalo. Rodiče se po letech smířili s nejhorším, přesto Pavlínina maminka nikdy nepřestala doufat, že by se jednou mohla dozvědět pravdu. Její dcera zmizela bez rozloučení – a tak někde v koutku duše možná přežívá jiskérka naděje, že by se mohla zničehonic objevit ve dveřích.

Ve folkovém světě Pavlína navždy zůstane mladou talentovanou dívkou, které osud nedopřál čas. Tragický osud Pavlíny Braunové předznamenal i pomalý konec celé skupiny Minnesengři. Kapela přišla o svou zpěvačku a už nikdy nenaplnila plány, které s ní měla. Až po mnoha letech, v roce 2013, se někdejší zvukař Jan Friedl rozhodl Pavlínu připomenout veřejnosti.

Z archivních pásků pečlivě vybral patnáct písní, které Pavlína v jarních měsících roku 1988 nazpívala na soustředění s Minnesengry. Většinu z nich pro ni tehdy napsal Jiří Smrž – a Pavlína do nich vložila kus svého mladého srdce. Album dostalo symbolický název Bílé místo, podle jedné z písní, a vyšlo jako pocta zmizelé zpěvačce (a zároveň vzpomínka na kapelníka Pavla „Anděla“ Pokorného, který tragicky zahynul v roce 2011).

Na křtu toho alba se sešli někdejší kolegové a přátelé Pavlíny. Z reproduktorů se po letech znovu rozezněl hlas, který utichl v neznámu. Jak trefně poznamenal recenzent: jméno Pavlíny Braunové je dnes „obestřeno tajemstvím“, patří k jednomu z mála opravdu záhadných příběhů české hudby.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavl%C3%ADna_Braunov%C3%A1

https://www.jcted.cz/pribehy-pohresovanych-zahadne-zmizeni-zpevacky-pavliny-braunove/

https://www.krajskelisty.cz/jihocesky-kraj/okres-strakonice/19112-divoky-zivot-a-zahadne-zmizeni-zpevacky-pavliny-braunove-stala-se-mlada-divka-obeti-autostopu-zmizeli-cesi.htm

https://www.dotyk.cz/magazin/pavlina-braunova-zpevacka/

https://zpravy.tiscali.cz/desivy-pribeh-zpevacky-pavliny-braunove-by-mohl-slouzit-jako-predloha-pro-netflix-612945