Článek
Yves Montand se nenarodil jako Francouz. Přišel na svět 13. října 1921 v italském městečku Monsummano Alto pod jménem Ivo Livi. Byl nejmladší ze tří dětí chudého toskánského rolníka a výrobce košťat. Jeho otec Giuliano byl zapálený komunista – a právě to se rodině stalo osudným.
Když v Itálii nabírali na síle Mussoliniho fašisté, jednoho dne roku 1923 přepadly oddílky Černých košil otcův skromný krámek, podpálily ho a jeho samotného do krve zbily. Rodina Liviových pochopila, že musí utéct. Původně měli namířeno do Ameriky, ale když dorazili do francouzského přístavu Marseille, americký konzulát mezitím kvůli přísným kvótám zastavil vydávání víz.
Zůstali tedy ve Francii – v cizí zemi, jejíž jazyk neznali, bez peněz, bez jistot. Usadili se v dělnické čtvrti na severu Marseille, kde žila početná komunita italských exulantů. Malému Ivovi byly tehdy pouhé dva roky.
Nový domov znamenal pro rodinu přežívání v bídě. Ivo vyrůstal v prostředí, kde se mísila italská krev a francouzská dlažba – přes den poslouchal drsnou melodií přístavních doků, večer z oken činžáků zněla nostalgická italská kantiléna. Francouzští vrstevníci mu dávali najevo, že je imigrant, cizinec.
Doma se u večeře horlilo pro komunistické ideály a zároveň se počítal každý frank. Už v dětství tak poznal hlad i ponížení, ale také sílu soudržnosti utlačovaných a naději, kterou nabízela levice. Roku 1929 získala rodina francouzské občanství a z malého Iva se rázem stal oficiálně Francouz – změnil si tehdy jméno na Yves Montand.
Příjmení „Montand“ přitom nevzniklo náhodou; byla to vlastně ozvěna hlasu jeho maminky. Ta prý na syna s těžkým přízvukem volávala oknem „Ivo, montes!“ („Ivo, pojď nahoru!“) a právě z onoho montes si budoucí umělec stvořil své nové jméno.
Ani po získání občanství však nebylo Montandovo dětství o mnoho snazší. Velká hospodářská krize srazila rodinu na kolena – otcova malá dílna zkrachovala a už v roce 1932 musel jedenáctiletý Yves vyrazit do práce. Byl vyšší a urostlejší, než odpovídalo jeho věku, takže si zfalšoval doklady a nastoupil v továrně na těstoviny, třebaže zákon zakazoval zaměstnávat děti mladší čtrnácti let.
V následujících letech vystřídal řadu jiných zaměstnání: rozvážel zboží, obsluhoval jako číšník v cukrárně a ve čtrnácti letech se dokonce vyučil kadeřníkem v salónu, kde pracovala jeho sestra. Zkoušky sice složil, ale u holičského křesla nezůstal – táhlo ho to jinam. Život na marseillských docích, kde zakotvil jako dělník, byl tvrdý, ale mladý Yves si našel svůj únik: miloval hudbu a film.
Zamiloval se do amerických muzikálů, obdivoval elegantní taneční pohyby Freda Astaira. Když dřel se skvrnami od oleje na montérkách, v duchu možná slyšel jazzový rytmus a bouřlivý potlesk. A brzy se rozhodl, že to potlesk publika bude jednou opravdu pro něj.
Do náruče Édith Piaf
V sedmnácti letech si Montand dodal odvahy a zkusil své štěstí na jevišti – roku 1938 poprvé vystoupil v kabaretu v Marseille. Brzy se stal hlavní hvězdou revue Bláznivý večer, s níž objížděl jižní Francii. Jeho uhrančivý hlas a temperamentní projev začaly přitahovat pozornost.
Psal se však rok 1939, Evropa se řítila do války a Yvesovu kariéru zbrzdila okupace. Vzestup nadějného mladíka se zastavil – místo světel ramp přišla léta nejistoty. Montand přežil válku bez úhony a hned jak utichly zbraně, zamířil tam, kde tušil splnění svých snů: do Paříže.
Do hlavního města dorazil roku 1944 a zpočátku zpíval, kde se dalo – v kabaretech, varieté, malých divadýlkách. Osudový průlom přišel záhy. Jednoho večera si pohledného jižana se sametovým hlasem všimla slavná hvězda francouzského šansonu Édith Piaf. Vrabčák z předměstí, jak se Piaf přezdívalo, byl tehdy na vrcholu slávy a Yves Montand ji okamžitě okouzlil.
Legendární zpěvačka mu otevřela dveře na vyhlášené pařížské scény jako Moulin Rouge a Folies-Bergère – a zároveň mu otevřela i své srdce. Přijala mladíka pod svou ochranu, stala se jeho mentorkou i milenkou. Montand vedle ní dozrával po umělecké stránce: piloval vystupování na pódiu, zbavoval se silného jižanského přízvuku a budoval si nový, originální repertoár. Paříž si brzy získal – publikum okouzloval svým šarmem a vášní, s níž projevoval emoce v písních.
Jenže po boku ženy, která ho stvořila, nemohl zůstat navěky. Jejich romantický vztah trval zhruba tři roky a byl plný hudby, vášně, ale také napětí. Piaf byla o šest let starší a na Montanda žárlila – on sám se zatím proměnil z nesmělého nováčka v sebevědomého umělce, který někdy svou učitelku dokázal zastínit.
A to hrdá šansoniérka neunesla. V roce 1946 se Edith Piaf se svým mladým milencem rozešla. Montand tak náhle ztratil ženu, která pro něj znamenala světlo reflektorů i lásku zároveň. Ocitl se sám – ale nikoli neznámý. Piaf z něj udělala hvězdičku první velikosti a nastartovala tím jeho fenomenální dráhu.
Yves nesl rozchod těžce, ale nezhroutil se. Hořkost zaháněl prací – intenzivně koncertoval a zvyšoval počet svých vystoupení po celé Francii. Hudbě dával všechno, snad i proto, aby zapomněl na zklamání v lásce. Netušil, že zanedlouho potká ženu, která změní jeho život navždy. 19. srpna 1949 se Montand na jedné ze společenských akcí seznámil s herečkou Simone Signoretovou.
Byla to okouzlující, inteligentní žena – filmová hvězda a zároveň angažovaná intelektuálka. Pro Simonne to setkání znamenalo dilema: byla vdaná za režiséra Yvese Allégreta. Láska k Montandovi však byla silnější. Simone neváhala, rozvedla se a brzy nato se k Yvesovi nastěhovala. Tvořili pár, který Paříž nepřehlédl – on vysoký, tmavý elegán se zvučným hlasem.
Ona krásná plavovláska s Oscarem v kapse (roku 1950 zazářila ve filmu Casque d’Or a později v britském dramatu Room at the Top, za který skutečně získala Oscara). Vzali se na Vánoce roku 1951 a stali se jedním z nejslavnějších francouzských párů své doby. Bulvár je miloval a oni milovali jeden druhého – a také sdíleli podobné ideály.
Po boku Simone Signoret
Padesátá léta byla pro Montanda obdobím velkých úspěchů po boku Simone. Kromě šansonů začal naplno rozvíjet i svou filmovou kariéru. Několik menších filmových rolí už měl za sebou, ale skutečný průlom přišel roku 1953, kdy si režisér Henri-Georges Clouzot vybral Montanda do hlavní role svého nervy drásajícího dramatu Mzda strachu (Le Salaire de la peur).
Z kluka z Marseille se rázem stala mezinárodní filmová hvězda – snímek sklidil obrovský úspěch na festivalu v Cannes, odkud si odvezl hlavní cenu. Yves Montand od té doby zářil ve dvou rolích zároveň: jako charismatický herec, který se objevoval nejen ve francouzských, ale i zahraničních filmech, a jako šansoniér, velvyslanec francouzské písně po světě
Montand a Signoretová spolu nejen hráli (Simone často kvůli manželovi odmítala nabídky, aby mu mohla dělat společnost), ale také sdíleli své politické přesvědčení. Oba dva byli oddanými levičáky – věřili v ideály komunismu, k nimž byli vychováni, a stali se typickými vlivnými umělci, kteří sympatizovali se Sovětským svazem a dělnickým hnutím.
Do komunistické strany Montand nikdy nevstoupil, ale aktivně podporoval její myšlenky a ve svých vystoupeních se stavěl na stranu prostých lidí proti elitám. Jako dítě chudých imigrantů a jako mladík z fabriky to ani jinak neuměl – chtěl být hlasem utiskovaných. V první polovině 50. let však mnozí západní intelektuálové ještě netušili, jak krutá realita panuje za železnou oponou. Montand se Simone měli brzy dostat příležitost na vlastní oči prohlédnout tuhle tvář svých ideálů.
V říjnu 1956 se Yves Montand chystal na vysněné koncertní turné po Sovětském svazu, kam ho tamní režim pozval jako slavného „pokrokového umělce“. Jenže právě v té době přišla z Maďarska zdrcující zpráva: maďarští občané povstali proti totalitní vládě a doufali ve svobodu, avšak sovětská armáda jejich pokus nemilosrdně zadusila. Tanky vjely do Budapešti a zmasakrovaly tamní revoluci.
Montand stál před rozhodnutím – má cestu do Moskvy zrušit? Pro západní levičáky to byla první velká trhlina na obraze komunismu; i on cítil šok a vztek. Nakonec se ale rozhodl, že pojede. Sbalil frak, repertoár plný šansonů o naději a vydal se do srdce impéria. V Moskvě ho čekalo přijetí, jakého se dostává státníkům – Nikita Chruščov ho vítal s pompou, hostil v Kremlu a blahosklonně si užíval slávu, již mu hvězda světové kinematografie svojí přítomností propůjčovala.
Montand se usmíval, zpíval pro nadšené sovětské publikum a ťukal si vodkou s papaláši – zároveň však uvnitř bojoval s rozčarováním. Maďarské události jej příliš zasáhly na to, aby je dokázal ignorovat.
Po návratu domů Montand cítil, že cosi v něm prasklo. Když pak roku 1957 podnikl v doprovodu Simone Signoretové turné po východní Evropě a zpíval mimo jiné v pražské Lucerně pro nadšené československé fanoušky, dokázal už vnímat i odvrácenou stranu tamních režimů.
Jeho romantická představa o ráji dělnické třídy dostala vážné trhliny. Přesto si tehdy ještě úplně všechny iluze nezbořil. Stále věřil, že komunismus může mít lidskou tvář a že to, čeho byl svědkem, jsou jen chyby jednotlivců.
Aféra s Marilyn
Na sklonku 50. let čekala Montanda další životní zkouška – tentokrát ne politická, ale ryze osobní. Jeho hvězda stoupala a přirozeným dalším krokem byl Hollywood. Jenže dřívější Montandovy otevřené sympatie ke komunismu mu málem zhatily cestu na vysněné americké scény. V době vrcholící mccarthyovské hysterie nebyli ve Spojených státech levicově angažovaní Evropané vítáni. Montand sice byl ve Francii miláčkem publika, ale pro americké úřady představoval muže podezřelého z komunismu – celé 50. roky nedostal vízum do USA.
A s ním ani Simone, která měla podobný škraloup. Až roku 1960 se politické ledy prolomily a Montand konečně mohl přijet zpívat do New Yorku a San Franciska. V Americe ho však čekalo víc než jen koncertování: otevřela se mu i filmová studia. Simone Signoretová právě v březnu 1960 přebírala v Los Angeles Oscara za svůj výkon ve filmu Room at the Top a Montand záhy dostal nabídku zahrát si po boku největší americké hvězdy té doby – Marilyn Monroe.
Marilynino manželství s Millerem se ocitalo v troskách a samotná filmová diva prožívala krizi – její třpyt začínal blednout, stárla (alespoň na hollywoodské poměry) a její démoni ji ničili. Oproti tomu Montand a Signoretová působili jako pár z jiného světa: inteligentní, sečtělí, politicky angažovaní Evropané, kteří měli vše – lásku, respekt okolí, kariéru. Marilyn vedle nich toužila po stejném uznání. A Montand, ač ženatý s ženou svého života, neodolal kouzlu filmové bohyně.
Byl z toho jeden z nejproslulejších milostných skandálů 20. století. Krátký románek Montanda a Marilyn Monroe nezůstal utajen – naopak se stal okamžitě soustem pro bulvár po obou stranách Atlantiku. Film Let’s Make Love sice u diváků příliš neuspěl, ale skutečné drama se psalo v zákulisí. Montand a Monroe spolu trávili noci, Miller se odstěhoval a požádal o rozvod.
Simone Signoret zůstala zdánlivě klidná – v Hollywoodu se po boku Marilyn dokonce nechala fotografovat s úsměvem. V srdci ji však manželova zrada hluboce zasáhla. „Pokud je Marilyn zamilovaná do mého muže, dokazuje to jen její dobrý vkus, protože já jsem do něj také zamilovaná,“ pronesla Signoret s hořkou ironií. Navenek tak zachovala dekorum a mnozí ji obdivovali za velkorysost.
Pravda ale byla, že tohle ponížení nesla nesmírně těžce – utrpěla její hrdost i sebedůvěra. Pro Montanda znamenal románek také víc trápení než slasti. Když natáčení skončilo, aféra vyhasla – Marilyn doufala, že s Yvesem najde trvalé štěstí, ale ten se nakonec odmítl rozvést a vrátil se k Simone. Monroe se krátce poté rozvedla s Millerem, avšak kýženou lásku nenalezla a o dva roky později zemřela tragicky osamělá.
Důsledky hollywoodského dobrodružství si nakonec odnesli hlavně Montandovi. Simone, zrazená a pokořená před celým světem, manželovi nikdy zcela nezapomněla, co jí způsobil. Jejich soužití touto epizodou utrpělo a na čas se odcizili. Přesto se nerozešli – zůstali spolu až do smrti herečky v roce 1985.
Konec iluzí
Koncem 60. let se Montandovi – a s nimi mnoho dalších francouzských intelektuálů – definitivně probudili z iluze, že komunistický blok představuje spravedlivější a humánnější svět. Přišel totiž rok 1968. Západní Evropou sice zmítaly studentské bouře a naděje v „revoluci květin“, ale ve východní Evropě se odehrával jiný příběh: pokus o obrodu socialismu v Československu vystřídala brutální okupace.
V následujících letech se Montand stal jedním z nejhlasitějších umělců, kteří odsuzovali praktiky sovětského bloku. S hořkostí v srdci ale neztratil odvahu – naopak. To, co viděl v Budapešti a Praze, ho přimělo bojovat za lidská práva a svobodu ještě urputněji, než předtím bojoval za sociální spravedlnost. V roce 1969 přijal roli v politickém thrilleru Z režiséra Costy-Gavrase, který odhaloval brutalitu řecké vojenské junty.
A hned roku 1970 natočil Montand další zásadní film: Doznání (L’Aveu). V tomto mrazivém dramatu ztvárnil muže, který se stane obětí vykonstruovaných stalinských procesů v 50. letech – příběh vycházel ze skutečného osudu československého komunisty Artura Londona, jenž přežil politické monstrprocesy a sepsal o tom knihu.
V osobním životě Montanda mezitím zastihla neúprosná tíha času. Simone Signoretová, žena, s níž sdílel přes třicet let života, v září 1985 podlehla rakovině. Montand po jejím boku stál až do posledních chvil - i přes všechny bouře, jež společně prodělali, ji miloval a zůstal jí věrný.
Osud mu však ještě dopřál nečekanou radostnou tečku. I když se zdálo, že zbytek života dožije v samotě a vzpomínkách, Montand se znovu oženil. Jeho vyvolenou se stala o čtyřicet let mladší asistentka Carole Amielová, která po léta patřila k jeho nejbližším spolupracovníkům.
Mnozí nad tou svatbou v roce 1987 kroutili hlavou – ale Montand se jednoduše nechtěl vzdát lásky. A pak přišel snad největší zázrak. V sedmdesáti letech se Yves Montand poprvé stal otcem.
Pracovat však nepřestal. Už v 80. letech sice omezil koncertování i filmování, přesto se však sem tam na plátna vrátil. Roku 1986 si zahrál ve dvou slavných francouzských filmech Jean od Floretty a Manon od pramene, kde coby stárnoucí vesnický vydřiduch podal nezapomenutelný výkon. I nadále pokračoval v hraní.
Při natáčení jej však zastihla smrt. Bylo 9. listopadu 1991, když Montanda při jedné scéně ranila náhlá srdeční příhoda. Zemřel v akci, doslova před kamerou. Bylo mu 70 let.
https://fr.wikipedia.org/wiki/Yves_Montand
https://www.csfd.cz/tvurce/2318-yves-montand/biografie/
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1991-11-10-mn-2159-story.html
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1983/11/18/french-left-cries-betrayal-as-yves-montand-tunes-in-the-right/8530a02b-1848-45be-91d2-7273d957a3d7/
https://www.the-independent.com/arts-entertainment/theatre-dance/features/monroe-miller-montand-signoret-when-golden-couples-meet-2221677.html
https://www.denik.cz/film-a-televize/portet-100-let-yves-montand.html
