Zrůda v bílém plášti: Marie Fikáčková drtila novorozencům hlavičky, jejich pláč nenáviděla

Marie Fikáčková, rozená Schmiedlová, se narodila 9. září 1936 v jihočeské Sušici do neklidné rodiny s německými kořeny. Její otec, sudetský Němec a fanatický obdivovatel Hitlera, byl násilnický hrubián. Opíjel se a doma vládl tvrdou rukou – dceru ponižoval a Čechy kolem sebe častoval slovy o „české pakáži“.

Válka skončila, ale zloba přetrvala. Rodina přišla v roce 1945 o dům v rámci konfiskací majetku Němců. Frustrace z prohry a nenávisti se u otce jen prohloubila. Svůj pocit křivdy dál vyléval na nejbližších. Marie vyrůstala obklopená strachem, agresí a pohrdáním.

Kromě otce ji terorizoval i starší bratr, který trpěl mentálním postižením. Jediná osoba, která snad Marii měla ráda – její matka – byla slabá a nedokázala dceru bránit. Vztah matky a dcery se tak postupně proměnil v otevřené nepřátelství.

Hádky byly na denním pořádku a často přerostly ve fyzické potyčky. Mladá Marie matce vulgárně spílala, někdy ji dokonce uhodila a vyhrožovala jí smrtí. Domov plný nenávisti a násilí zanechal na dívce hluboké šrámy, i když jejich plný rozsah okolí teprve mělo odhalit.

Navzdory rozvráceným rodinným poměrům se Marie upnula na studium. Byla inteligentní a cílevědomá. V roce 1955 úspěšně odmaturovala na Střední zdravotnické škole v Klatovech – dokonce s vyznamenáním. Krátce nato nastoupila jako zdravotní sestra v Okresním ústavu národního zdraví v Sušici. Zdálo se, že tvrdá dívka z tvrdých poměrů našla své místo: chtěla pomáhat lidem přivádět na svět nový život. Nikdo netušil, jak temné dědictví si v sobě nese.

Po dvou letech služby byla Marie na podzim 1957 přeložena na porodnické a novorozenecké oddělení sušické nemocnice. Z této změny nadšená nebyla – vedení ji uklidňovalo, že jde o dočasný přesun. Dočasnost se však protáhla a Fikáčková zůstala na novorozencích další tři roky.

Přes svůj vnitřní odpor k práci s kojenci se navenek chovala profesionálně. Byla pečlivá, pracovitá a ochotná, vůči kolegyním vstřícná. Dodržovala přísnou hygienu a svědomitě se starala o svěřená miminka. „Byla oblíbená, vše měla čisté a starala se hezky o děti. Když tam byla ona, byl naprostý klid, děti jí nikdy neplakaly,“ vzpomínala později jedna z maminek. Fikáčková zkrátka působila jako vzorná sestra.

Místní porodnice, jako většina v 50. letech, zápasila s nedostatkem vybavení i personálu. Hygienické podmínky byly bídné a sester málo, takže každá měla na starost často více novorozeňat, než bylo únosné.

Matky zůstávaly po porodu v nemocnici i deset dní, ale své děti viděly jen při kojení. Většinu času ležela miminka společně v péči sester. Přeplněné dětské pokojíky s řadami plačících nemluvňat a unavené sestry s náručemi plnými práce – to byla tehdejší každodenní realita. Sušická nemocnice nebyla výjimkou.

Marie Fikáčková se v tomto prostředí snažila fungovat co nejlépe. Dokonce se uvažovalo, že by ji navzdory nízkému věku povýšili na vrchní sestru. Nikdo netušil, jak krutou daň si na ní stres a přetížení vybírají. Mimo zaměstnání přitom žila zdánlivě běžný život – v roce 1958 se provdala za Lumíra Fikáčka.

Manžel o ní mluvil jako o klidné, bezproblémové ženě: „Ani před svatbou a ani po ní jsem si u ní nevšiml žádné závady,“ prohlásil bezelstně. Mladý pár si zcela racionálně naplánoval budoucnost: v roce 1960 společně vystoupí na celostátní spartakiádě, v roce 1961 pojedou na vysněnou dovolenou k moři, a teprve potom „začnou pracovat na dítěti“. Zatím tedy děti nechtěli – a snad právě to bylo varovným signálem. Marie sama se na mateřství očividně necítila. V hloubi duše v ní totiž vůči dětem klíčilo cosi temného.

První varovné incidenty na novorozeneckém oddělení začaly brzy po Mariině přeložení, ale dlouho jim nikdo nepřikládal význam. Když jedna ze sester nahlásila primáři Jaromíru Hrbáčkovi, že nešťastnou náhodou zranila miminko, prošlo to jako běžná věc: „Poněvadž se jednalo o první případ neopatrnosti sestry Fikáčkové, vše jsem dál nevyšetřoval a spokojil jsem se s tím, že jsem sestru napomenul, aby dávala lepší pozor,“ uvedl později primář.

Tou „nehodou“ přitom bylo hrůzné poranění: novorozená Jana Motyková měla natržené ouško a krvácela. Fikáčková tehdy tvrdila, že za zranění může nešikovná manipulace při zvedání dítěte v peřince. Lékaři jí uvěřili a případ byl uzavřen domluvou. Skutečnost však byla mnohem temnější.

Až o několik let později Marie chladně přiznala: „Novorozené dítě jménem Jana Motyková začalo křičet, což mě rozčílilo do té míry, že jsem… pravou rukou uchopila dítě za pravý ušní boltec a prudce trhla… pak jsem spatřila, jak za pravým ušním boltcem se řine krev… Rozhodla jsem se, že budu tvrdit, že ke zranění došlo omylem,“ popsala vyšetřovatelům. Její skrytá zlost tak zůstala nepotrestána a mohla v ní zrát dál.

Netrvalo dlouho a došlo i na další „nehodu“. Fikáčková ve vzteku jednomu miminku zlomila ručičku, když se dítě při koupání zmítalo a plakalo. Lékaři to opět nepovažovali za čin úmyslný – domnívali se, že zlomenina vznikla už při komplikovaném porodu.

Vše bylo připsáno nešťastné shodě okolností a sestra Marie dál bez podezření pečovala o děti. Ve skutečnosti v sobě nosila stále větší pocit beztrestnosti. „Lehkomyslnost lékařů, když nezjišťovali pravou příčinu úmrtí těch dětí, mě utvrdila v tom, že se nemusím ničeho bát…“ doznala později. Důvěra okolí jí dodala odvahu zajít ještě dál.

Zlé nutkání se u ní vracelo zejména v určitých obdobích. Sama později vypověděla, že nejvíc ji dětský křik vyváděl z míry v době menstruace.

Trpěla patrně silným premenstruačním syndromem; sama to popsala slovy: „Bití dětí jsem dělala v době, když jsem měla dostat menstruaci anebo v průběhu menstruace, neboť mě rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem“.

V těch momentech s ní cloumaly hysterické záchvaty vzteku a zatměla se jí mysl. Pod laskavou maskou obětavé sestry se tak skrýval ďábel, který sílil s každým beztrestně projeveným výbuchem.

Dlouho dokázala Marie držet své chování „v mezích“, kdy docházelo jen ke zranění. Pak ale přišel den, kdy to bylo jinak. Bylo úterý 23. února 1960 a čtyřiadvacetiletá Fikáčková šla do služby jako obvykle. Ten den však bylo oddělení zvlášť plné a sestry nestíhaly.

Marie měla už tak na starosti přes čtrnáct novorozenců a navíc hromadu plen k vyprání a vyžehlení. Když jí nadřízení přidělili další dvě miminka navíc – chlapečka a holčičku – začala se v ní vařit zlost.

Byla unavená na hranici sil a dětský pláč jí drásal nervy. Zatnula zuby a pustila se do práce. Jenže jedno z přidělených miminek, drobná holčička Prosserová, byla neklidná. Na světě byla teprve dvacet hodin a neměla ještě ani jméno. Najednou se rozplakala pronikavým hláskem.

Fikáčková neunesla příval vzteku. Vrazila ruce do postýlky, popadla plačící novorozeně a sevřela oběma dlaněmi jeho hlavičku. Svírala silně, zběsile, hnána nenávistí ke křiku. „Při stisknutí hlavičky Prosserové jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky… cítila jsem, že hlavičku mačkám a že tato povoluje,“ líčila pak s děsivým klidem.

V tom okamžiku zřejmě prsty prorazila drobnou lebku a poškodila mozek dítěte. Pláč rázem ustal. Marie se po krátkém vytržení z hněvu zhluboka nadechla, odložila ztichlé miminko zpět a pokračovala ve skládání plen, jako by se nic nestalo.

Zraněná holčička ještě žila, lapala po dechu. Přesto sestra několik hodin nikomu nic neohlásila. Až když si všimla, že dítěti ochabují končetiny, upozornila lékaře, že „s miminkem není vše v pořádku“. Bylo však pozdě – lékaři boj o život novorozence prohráli. Bezejmenná holčička zemřela druhý den ráno, pouhých 20 hodin po příchodu na svět.

Tentýž den, 23. února 1960, Fikáčková během služby zaútočila i na druhé novorozeně, které jí toho dne svěřili – tentokrát s ještě chladnější rozvahou. Pětitýdenní Hanička Hammelbauerová začala v podvečer plakat. V očích Marie to dítě patřilo k nenáviděným symbolům její minulosti: Hanička byla vnučkou muže, který po válce spravoval rodný dům Fikáčkových.

Jako by se v té chvíli protnuly všechny nitky Mariiny zloby – vůči dětem i vůči Čechům, kteří podle ní její rodině ublížili. Popadla kojence a prudce ho několikrát udeřila hlavičkou o pelest postýlky, možná i sevřenou pěstí do temene. „Holčička začala křičet, tak jsem ji asi čtyřikrát přivřenou pěstí udeřila do hlavy. To jsem provedla úmyslně, abych ji zabila,“ popsala později chladnokrevně.

Službukonající lékař nic netušil – Hanička vykoupaná a uložená do postýlky jen podezřele rychle upadla do spavého klidu. Její utrpení trvalo ještě dva dny. Ráno 25. února 1960 pětitýdenní holčička zemřela v důsledku těžkého poranění mozku.

Je pravděpodobné, že kdyby nebylo pečlivého lékaře, nemuselo se na vraždy vůbec přijít. Kdo ví, jak dlouho by Marie Fikáčková ještě vraždila, kdyby se nenašel pozorný patolog. Podle dobových předpisů muselo být každé úmrtí novorozence či rodičky povinně pitváno – bez ohledu na okolnosti.

Pitvu obou mrtvých holčiček provedl primář místní patologie František Hejna a hned tušil, že něco nehraje. Bezprostřední příčinou smrti byla v obou případech těžká poranění mozku – u jedné z holčiček navíc mnohočetné zlomeniny obou ručiček.

Taková zranění se nedala vysvětlit žádnou přirozenou komplikací. Patolog si také všiml, že dvě miminka zemřela krátce po sobě během jediné služby, navíc na stejná poranění. To už nemohla být náhoda.

Hejna neváhal a o podezřelých nálezech ihned vyrozuměl policii (tehdejší Veřejnou bezpečnost). Z Plzně obratem dorazila speciální komise soudních lékařů a provedla druhou, velmi důkladnou soudní pitvu.

Ta jeho zjištění potvrdila: jedna lebka byla doslova proražená a u druhého novorozence byly nalezeny čerstvé zlomeniny kostí v obou pažích. Šlo očividně o násilný útok. A co víc – služební záznamy ukázaly, že v době zranění měla obě děti na starost jediná osoba: sestra Fikáčková.

Ráno 27. února 1960 tak do sušické porodnice vtrhl nečekaný rozruch. Uprostřed zahájené směny přišli Marii zatknout kriminalisté. V bílých nemocničních chodbách, zvyklých na klid, zůstaly šokované lékařky a sestry stát s otevřenými ústy, když jejich kolegyni odváděli v poutech.

Ještě pár dní předtím přitom vedení uvažovalo o jejím povýšení Teď stála tváří v tvář vyšetřovatelům – mladá žena s bezúhonnou pověstí, obviněná z vraždy kojenců. Zpráva o zatčení slušné a pečlivé sestřičky se roznesla po městě během několika hodin. Nikdo tomu nechtěl věřit: jak by ona mohla mít na svědomí násilí páchané na bezbranných dětech?

Marie Fikáčková působila od počátku vyšetřování „pozoruhodně klidně, dokonce to vypadalo, že se jí i ulevilo“. Kriminalistům se z ní během prvních výslechů podařilo dostat plné doznání – a odhalili tak, že dvě vraždy z února zdaleka nebyly jejím jediným zločinem.

První dlouhý výslech začal v noci na 28. února 1960 kolem jedné hodiny ráno a skončil až v 6:30 ráno. Byl to šestihodinový maraton, během kterého obviněná vypovídala klidně, věcně, ba chladně. Sama později připustila, že po svém zatčení cítila určitou úlevu – její „tajemství“ už dál nemusela skrývat.

Během tohoto prvního výslechu Fikáčková odhalila rozsah svého řádění. Přiznala, že kromě dvou posledních případů zranila přibližně dalších deset novorozenců. Některé útoky měly děti přežít bez následků, jiné podle jejích slov později zemřely – ač tehdy nikdo jejich smrt s řáděním sestry nespojoval.

Popisovala dokonce svou první vraždu, ke které se odhodlala již v roce 1957, krátce po nástupu na novorozenecké oddělení. „Na jméno toho dítěte ani rodičky si nemohu vzpomenout. Bezpečně si pamatuji, že dítě jsem tloukla do hlavy nebo prsou a smrt dítěte lékaři přisoudili těžkému porodu…“ líčila suše.

Bylo zřejmé, že mohlo existovat více obětí už od konce 50. let – jenže bez důkazů. S odstupem několika let nebylo možné prokázat souvislost s úmrtími dětí, které už spočívaly v hrobech.

Nakonec tak vyšetřovatelé potvrdili „jen“ dva případy ublížení na zdraví z dřívějška, u kterých se retrospektivně zjistilo, že došlo ke zranění novorozence při službě sestry Fikáčkové. I ta byla původně považována za běžná poranění vzniklá při manipulaci s kojenci – až doznání Marie Fikáčkové přineslo pravdu a vedlo k obvinění.

Zbytek domnělých obětí zůstal v rovině spekulací. Jak se ukázalo, pečlivé záznamy o pitvách a službách zdravotníků na oddělení nesvědčily o žádných dalších podezřelých úmrtích miminek.

Mohlo to znamenat, že Marie ve svých dodatečných přiznáních přeháněla – nebo také to, že některá miminka skutečně zemřela na následky jejích dřívějších útoků, ale příčina byla omylem připsána komplikacím po porodu. Samotná Fikáčková své výpovědi neměnila. Podle spisu zopakovala, že „zabila nejméně deset dětí a možná i víc, ale jejich jména si nepamatuje“.

Na otázku proč to dělala, nabídla Marie dvě možné odpovědi. Při jednom z prvních výslechů uvedla, že „vraždila, protože nenáviděla Čechy“. Vinu přenášela na své okolí: tvrdila, že mrzačením dětí se vlastně mstila Čechům za všechna příkoří, která její rodina jako „německá“ od války zažívala.

Vyšetřovatelé tuto motivaci důkladně prověřovali. Zajímali se i o spekulaci, zda Fikáčkovou k vraždám nemohlo vyprovokovat nešťastné milostné zklamání – údajně byla poblázněná do jednoho z lékařů, který o ni nestál, a svými činy se mu snad chtěla pomstít. Žádná z těchto vyšetřovacích verzí se však nakonec neprokázala.

Fikáčková pak svou odpověď upřesnila směrem, který se zdál nejblíže pravdě: nesnesla dětský pláč. „Hrozně mě rozčiloval dětský pláč v době, kdy jsem měla mít menstruaci,“ vysvětlovala s tím, že v těch chvílích v ní křik probouzel přímo „úplnou nenávist k dětem“.

Vyšetřování bylo završeno během několika měsíců. Psychiatři a psychologové v posudku konstatovali, že Marie Fikáčková netrpí duševní chorobou – byla plně příčetná a za své jednání odpovědná. Odhalili však také její sklony k depresím, hysterii a nekontrolovaným výbuchům vzteku.

To souznělo s její vlastní verzí událostí: nekonala v dlouho promyšleném záměru, ale nezvládala náhlé záchvaty zuřivosti. Soudní senát neměl pochyb o její vině. Ačkoli se prokázaly „jen“ dva úmyslné vražedné útoky na novorozence (obě holčičky z února 1960), už to stačilo k tomu, aby padl výjimečný verdikt – trest smrti.

Dne 6. října 1960 vynesl Krajský soud v Plzni nad Marií Fikáčkovou rozsudek smrti oběšením. Její obhájce se proti verdiktu dvakrát odvolal, ale marně.

13. dubna 1961 brzy ráno – pouhý den po triumfálním letu prvního člověka do vesmíru – byl trest vykonán v pražské pankrácké věznici. Marie Fikáčková byla oběšena ve věku 24 let.

Celý případ byl od počátku vyšetřován v režimu přísného utajení. Komunistický režim nechtěl připustit, aby se veřejnost dozvěděla, že v socialistickém zdravotnictví řádila sadistická sestra. Z obavy před vyvoláním paniky mezi rodičkami (a možná i z obavy o reputaci systému) nezaznělo v médiích ani slovo.

Rudé právo a další dobové noviny kauzu vůbec nezmínily – „ani řádku“ se v letech 1958–1961 o sušických událostech nepodařilo dohledat. Teprve po desetiletích se příběh „vraždící sestřičky“ dostal na světlo a dodnes fascinuje i děsí.

Kolik bylo ve skutečnosti obětí Marie Fikáčkové? To zřejmě navždy zůstane tajemstvím. Oficiálně jí byly prokázány dvě vraždy novorozených holčiček a dva útoky s těžkým ublížením na zdraví.

Sama ale hovořila o nejméně deseti dětech, které kvůli ní zemřely, a možná i o dalších, na jejichž jména si už nevzpomíná. Média později spekulovala, že by tak Fikáčková byla „nejmasovější vražedkyní v našich novodobých dějinách“.

Přímé důkazy však chybí – každé úmrtí miminka tehdy podléhalo pečlivé pitvě, a nelze proto předpokládat, že by zemřelo deset dětí za tak krátkou dobu bez povšimnutí. Co je však prokazatelné, že některé děti její běsnění přežily – ovšem s doživotními následky.

Novinář Stanislav Motl k tomu poznamenal, že „nejstrašnější na tom je, že ona vraždí stále“, protože pár tehdejších nemluvňat si z jejích útoků odneslo těžké trvalé postižení. Její zlo tak dolehlo na nevinné duše na celý další život.

V Sušici a okolí se skutečně dochovalo několik osudů „dětských invalidů“, kteří byli podle všeho oběťmi Fikáčkové. Například malá Věruška Nováčková – miminko, které Fikáčková údajně chtěla zabít, ale dítě bylo propuštěno domů. Doma však holčička neprospívala, a když ji zoufalá maminka odvezla do nemocnice v Plzni, zjistili lékaři masivní krvácení do mozku.

Ukázalo se, že diagnóza sušického primáře o „srdeční slabosti“ byla chybná – holčička utrpěla poranění hlavy, na která po pár dnech zemřela. Podobně Alenka Bohuslávková: i ona se doma po propuštění stále zhoršovala a dva dny poté zemřela při převozu do nemocnice.

Její maminka prý tehdy nedostala do rukou ani pitevní protokol. A co holčička s natrženým ouškem – malá Motyková, kterou Fikáčková poranila a lékaři nechali raději déle na pozorování? Její tatínek si tehdy tvrdě vydupal propuštění dítěte do domácí péče. Tím jí pravděpodobně zachránil život.

Maminka onoho děvčátka, paní Jana Motyková, po letech vzpomínala, jak oblíbená a vzorná Fikáčková byla. Nikdo neměl ani tušení, co se děje, když „děti jí nikdy neplakaly“. Později, když už byla bývalá sestra ve vazbě, potkala paní Motyková Fikáčkovou na chodbě soudu v Plzni.

Vražedkyně se tehdy na moment zastavila, pohlédla na ni a zcela klidným hlasem pronesla: „Vy jste měla velké štěstí, že jste tam nezůstala, protože si myslím, že by to dopadlo úplně jinak.“ Dodnes z těch slov běhá matce mráz po zádech.

Ještě tragičtější je osud dívek, které sice útok přežily, ale nikdy se z něj nevzpamatovaly. Soňa Melišová – jako novorozeně jí Fikáčková vpíchla špendlík do hlavičky. Soňa přežila, ale její mentální vývoj se zastavil na úrovni malého dítěte.

Nikdy nechodila do školy a žila ve vlastním dětském světě s těžkým postižením. „Když byla malá, vsedě přepadávala a zakláněla hlavičku. Vlastně se v sedu sama ani neudržela,“ líčil její mladší bratr Jan. Pečoval o svou sestřičku celý život – Soňa byla dobrosrdečná a oblíbená, měla radost z každé drobnosti. Zemřela v roce 2012, více než půl století po popravě ženy, která jí zničila život.

Podobný příběh vypráví rodina Gregorových ze Záluží u Sušice. Jejich dcerka Miluška se narodila v roce 1957 přímo za přítomnosti sestry Fikáčkové. Zpočátku nebylo nic znát. Až kolem tří čtyř let se objevily první problémy – holčička si nic nepamatovala, neznala ani barvy.

Ve škole naprosto neprospívala, putovala ze zvláštní školy na internátu v Kašperských Horách do zvláštní školy ve Volšovech, odkud ji nakonec vyloučili. Nakonec musela být umístěna do ústavu. Lékaři stanovili diagnózu: poškození mozečku. S největší pravděpodobností další z obětí vzorné sestry Fikáčkové.

Stále zůstává nezodpovězena znepokojivá otázka: jak mohlo něco takového vůbec nastat? Selhala lidská ostražitost, důvěra v autority, nebo prostě nikdo nechtěl vidět pravdu? Případ Marie Fikáčkové zůstává varovným dokladem toho, že zlo může nosit masku anděla – a že dětský pláč může někdy probudit i netvora.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Fik%C3%A1%C4%8Dkov%C3%A1

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/fikackova-nesnesla-detsky-plac-zabijela-a-dostala-provaz-214869

https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/103230/sestra-fikackova-drtila-v-susicke-nemocnici-kojencum-hlavy-pred-60-lety-byla-odsouzena-k-poprave.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/118638/55-let-od-popravy-vrazdici-sestricky-bodala-miminkum-spendliky-do-hlav.html

https://www.securitymagazin.cz/historie/susicka-bestie-nemecky-andel-smrti-v-uniforme-zdravotni-sestry-1404059501.html

https://www.hbhistory.cz/marie-fikackova-zdravotni-sestra-zabijela-novorozence-nenavidela-detsky-krik/

https://medium.seznam.cz/clanek/dana-klikova-1-chtela-ticho-jak-dopadly-deti-z-porodnice-v-susici-60-let-pote-co-tam-sestra-zabijela-miminka-216393

https://medium.seznam.cz/clanek/sirael-marie-fikackova-bestie-ktera-vrazdila-novorozence-109976