Článek
Anna Mazzamauro se narodila v Římě do klasické středostavovské rodiny ovládané přísným otcem. Matka byla v domácnosti a ve všem podřízená manželovi. Už od dětství Anna krásně zpívala a tančila a snila o kariéře herečky, jenže rodiče její nadšení nesdíleli – herečky podle nich neměly dobrou pověst a takové zaměstnání bylo pro jejich dceru nepřípustné.
Místo podpory zajistili Anně co nejpřísnější výchovu: poslali ji do katolických internátních škol vedených jeptiškami. Tam zažila malou osobní tragédii – některé jeptišky ji prý ponižovaly a nechovaly se k ní hezky, takže od těch dob nesnáší řádové sestry a církevní dohled.
Navzdory rodinnému tlaku se Anna svého snu nevzdala. „Já jsem herečka a neumím dělat nic jiného,“ říkávala později s typickou tvrdošíjností. Vzdor vůči konvencím měla v krvi – ostatně sama sebe později označila za ateistku a anarchistku. Když dospěla, rodičům nezbylo než kapitulovat. Koncem šedesátých let mladá žena konečně vykročila na hereckou dráhu.
A vykročila směle: v centru Říma si otevřela vlastní malou divadelní scénu Il Carlino, kde nejen hrála, ale fungovala i jako ředitelka a impresário v jedné osobě. Na prknech jejího divadélka dostaly první šance také další budoucí hvězdy, jako kabaretiér Elio Pandolfi nebo pěvecké duo Vianella.
Zkouška ohněm
První krůčky na profesionální scéně prověřil krutý zásah osudu. V roce 1968 její divadlo vyhořelo – plameny pohltily celý prostor i sny, které do něj mladá principálka vložila. Mazzamauro zůstala přes noc bez scény i bez práce. Ještě tentýž rok si ale našla náhradní cestu: zazářila v hudební komediální show Non cantare, spara po boku populární skupiny Quartetto Cetra a slavné zpěvačky Miny.
Zkušenosti sbírala i před kamerou – už roku 1967 debutovala menší filmovou rolí – její hlavní doménou však zůstávalo divadlo. Začátkem sedmdesátých let účinkovala v řadě kabaretních představení, kde s notnou dávkou sebeironie předváděla svébytné ženské postavičky ze života. Diváci si ji oblíbili pro břitký humor a výraznou autoironii, která se stala jejím poznávacím znakem.
V roce 1974 dokonce vydala album zachycující její nejpovedenější komické výstupy. Už tehdy na jevišti spolupracovala se špičkami žánru, například s komiky Linem Banfim či Orestem Lionellem.
Osudové setkání
Zlom v kariéře Anny Mazzamauro přišel nečekaně roku 1975. Tehdy se římská herečka vydala na konkurz k prvnímu filmu ze série o účetním Fantozzim. Původně se hlásila na roli dobrosrdečné pani Piny, manželky titulního hrdiny. Režisér Luciano Salce ji dobře znal z divadla, pamatoval si ovšem Annu coby nenápadnou, ne právě pohlednou herečku – a při castingu ho čekalo překvapení.
Když Mazzamauro vstoupila do místnosti, Salce se zarazil: „Anno, promiň, měl jsem tě v paměti ošklivější,“ vyhrkl na přivítanou. Herečka v tu chvíli znejistěla – kvůli upřímné větě starého známého málem přišla o životní příležitost. Salce totiž pro roli Piny skutečně hledal dobrou, leč nevýraznou či „ošklivou“ herečku. Mazzamauro, která dorazila elegantně upravená a v přiléhavých červených šatech, najednou byla „málo ošklivá“.
Naštěstí do situace zasáhl muž, který Anně změnil život: Paolo Villaggio, autor a představitel Fantozziho. Legenda praví, že když Villaggio viděl Mazzamauro na castingu, okamžitě v ní rozpoznal ideální představitelku slečny Silvaniové – atraktivní kolegyně, do níž je Fantozzi bláznivě zamilovaný.
A měl jasno: právě tahle herečka s netypickým půvabem „šťabajzny“ z lidu by měla hrát objekt tužeb nenápadného účetního. Mazzamauro roli Silvaniové získala – a spolu s ní i úděl, který jí přinesl kariérní triumf i celoživotní nálepku.
Už první film Fantozzi (1975) se stal v Itálii senzací a odstartoval populární sérii satirických komedií ze světa „obyčejného malého člověka“. Anna ztvárnila sličnou, leč prohnanou sekretářku Silvaniovou, do níž se nešikovný úředníček Fantozzi zamiluje tak vášnivě, že pro ni ztratí hlavu.
Jejich dvojice – on, ušlápnutý smolař s dobrým srdcem, ona „vamp“ s netypickou krásou a velmi pochybným charakterem – se nesmazatelně zapsala do dějin italské komedie. Silvaniová byla bezcitná kariéristka, která city zamilovaného nápadníka jen využívá ve svůj prospěch, zároveň však působila směšně i smutně zároveň – coby osamělá žena středního věku, zoufale toužící po obdivu.
Mazzamauro této postavě propůjčila komediální švih i tragikomickou hloubku. Silvaniová se stala kultovní figurou, jež provází Fantozziho příběhy od prvního filmu v roce 1975 až po poslední pokračování v roce 1999.
Sláva jako sladká klec
Signorina Silvani přinesla Anně Mazzamauro okamžitou slávu. Herečka si tuto „sladkou potvoru“ zahrála si v osmi filmech s Fantozzim a v těch nejlepších z nich dostala vydatný prostor pro své komické umění. Za výkon ve filmu Fantozzi v ráji (1993), kde Silvaniová prochází i dojemným morálním přerodem, si vysloužila nominaci na prestižní filmovou cenu Nastro d’Argento pro nejlepší herečku ve vedlejší roli.
Jenže triumf měl i odvrácenou stranu: zatímco miliony diváků zbožňovaly Silvaniovou, sama Anna vůči ní postupně cítila zášť. Popularita výstřední postavy totiž herečku uzamkla v úzké přihrádce bláznivých komedií. Mazzamauro začala bolestně pociťovat, že ji publikum i režiséři mají spojenou jen s jedinou rolí.
Čím dál víc si také uvědomovala odlišnost mezi vlastním já a zkarikovanou filmovou postavou. „Silvaniová je karikatura, skoro kreslená figura,“ říkávala Anna. „Já jsem úplně jiná – ve skutečnosti jsem šťastná ženská“. Dokonce se Silvaniovou veřejně polemizovala.
„Ona není jen mrcha, je bohužel i smutná, zoufale osamělá,“ upozorňovala herečka na tragikomický rozměr své komediální role. Právě tím si získala srdce mnoha divaček. Silvaniová se stala symbolem pro ženy, které nejsou klasicky krásné – Anna jim dodala odvahu, aby se navzdory nedostatkům nebály flirtovat a byly samy sebou.
„Ženy mě mají rády. Jednak mohou bez obav dovolit svým mužům, aby se mnou obdivně flirtovali – vždyť nejsem žádná oslnivá modelka – a jednak cítí, že za tu ošklivku bojuju tak trochu i za ně,“ vysvětlovala s nadsázkou Mazzamauro.
Mazzamauro zasvětila herectví doslova celý svůj život. S prvním manželem, podnikatelem Bartolomeem Scaviou, se seznámila ještě před vstupem do filmu a roku 1970 mu porodila dceru Guendalinu. Manželství však dlouho nevydrželo – možná i proto, že Anna svou vášeň pro divadlo stavěla nade vše.
Dalším životním partnerem se jí stal herec Nello Riviè, po jejím boku vydržel dvacet let až do své smrti. „Měla jsem muže, co se mnou zůstal pětadvacet let, ale pak už to nedal,“ řekla k tomu Anna s černým humorem. „Totiž – umřel.“. Jednu z nejtěžších ran jí osud zasadil v době, kdy by si jiní užívali odpočinku: v roce 2016, ve svých 79 letech, se stala obětí násilí přímo na filmovém place.
Natáčela tehdy komedii Poveri ma ricchi (Bohatí chudáci). V jedné scéně měla vstoupit do místnosti ve chvíli, kdy ostatní herci jásají. Anna si nebyla jistá načasováním a ptala se režiséra Fausta Brizziho, kdy přesně má přijít na scénu. Ten jí jen ledabyle odvětil, ať „počká za dveřmi a pozná to sama“. Herečka tedy trpělivě čekala a pak vešla – ovšem ve špatný moment, který se překryl s replikou jiného herce.
Než stačila cokoli říct, kolega ji popadl a vší silou udeřil do ucha. Úder byl tak prudký, že herečce natrhl ušní chrupavku a trvale poškodil sluch. Šokovaná Anna zavrávorala. Všechno zachytila běžící kamera, nastalo zděšení, ale dotyčný herec se nijak neomluvil. Mazzamauro byla okamžitě převezena do nemocnice a případ se mohl stát exemplárním skandálem – jenže tlak filmové produkce a možná i vlastní hereččina hrdost nakonec vše zametly pod koberec.
Anna později přiznala, že ji producenti přemlouvali, aby incident tutlala, prý kvůli dobrému jménu filmu. „Prosili mě, ať to nevynáším na veřejnost, aby neutrpěl snímek. Byla jsem ponížená a smutná,“ vzpomínala hořce. V nemocnici ji lékaři i manažer nabádali, ať podá trestní oznámení, ale ona váhala. Místo toho poslala producentům slušný dopis, kde je o útoku informovala – nedostalo se jí však vůbec žádné odpovědi.
Po incidentu za ní agresor prý sám přišel a snažil se ji obměkčit – tvrdil, že proti ní nic nemá a že musí „pochopit, jak to myslel“. Když se od něj Anna odtáhla, dotyčný jen ledově poznamenal, že „pošle své kamarády, aby ji o tom přesvědčili“, pokud mu neuvěří.
Koncem roku 2025 – v úctyhodných 87 letech – Anna Mazzamauro stále stála na jevišti a neztrácela energii ani typický břitký humor. Stihla vydat několik knih a získat cenu Queen of Comedy za přínos italské komedii.
Když se jí novináři ptají, jaký má dnes vztah k postavě Silvaniové, odpovídá, že je to zkrátka její „sladké prokletí“ – do konce života jí bude v patách, ať chce nebo ne.
Zdroje:
https://it.wikipedia.org/wiki/Anna_Mazzamauro
https://www.corriere.it/cronache/25_agosto_29/anna-mazzamauro-intervista-villaggio-f03e886f-8120-44d0-8c6c-6e78bd26dxlk.shtml
https://www.lascimmiapensa.com/2025/08/29/anna-mazzamauro-signorina-silvan/
https://www.wired.it/attualita/2017/12/20/triste-caso-della-violenza-anna-mazzamauro/
https://www.ilgiornaleoff.it/2023/09/01/la-bellezza-atipica-della-signorina-silvani-conversazione-con-anna-mazzamauro/
https://www.repubblica.it/spettacoli/cinema/2025/03/26/news/anna_mazzamauro_non_va_alla_festa_per_fantozzi_50_anni-424087330/
