Článek
Minnie Woolseyová se narodila v roce 1880 na venkově v Rabun County ve státě Georgia. Narodila se se vzácným onemocněním – Virchow-Seckelovým syndromem. Jedná se o genetickou poruchu růstu, která zpomaluje vývoj plodu a dítěti vtiskne neobvyklé rysy.
Minnie proto vyrostla jen do trpasličí výšky, měla drobnou hlavu a velmi úzký obličej připomínající ptačí tvář. Oči velké a lehce šikmé, nos zahnutý jako zobák, ustupující brada a nápadně velké uši – to vše jí dávalo vzhled „ptáčete“. Kromě toho byla Minnie od malička téměř slepá, musela nosit silné brýle, neměla žádné zuby a vlasy jí nikdy nenarostly.
Zřejmě se potýkala i s lehkým mentálním postižením, jak už to u tohoto syndromu bývá. Rodina si s tak výjimečným dítětem nevěděla rady. Tehdejší společnost nahlížela na postižené s pověrami a strachem. Místo podpory přicházela izolace. O Minnieniných rodičích či příbuzných neexistují záznamy – víme jen, že už jako malou ji umístili do ústavu pro duševně choré.
Dětství tedy prožila za zdmi sanatoria, oddělená od okolního světa. Představa, že by malá Minnie mohla žít běžný život venku, byla v té době prakticky vyloučená. Vždyť ještě koncem 19. století platily na mnoha místech tzv. „ugly laws“ – zákony zakazující „ohyzdným“ mrzákům objevovat se na veřejnosti, aby nerušili veřejný pořádek.
Být postižený často znamenalo být neviditelný, zavřený v ústavech nebo aspoň držený stranou, aby se na člověka s odlišností nemuseli ostatní dívat. Paradoxně se však právě pohledy zvědavých očí měly stát Minnieniným celoživotním údělem. Kolem roku 1900 navštívil onen georgijský ústav potulný impresário – muž, který pořádal pouťové atrakce.
Když spatřil drobnou bezbrannou ženu s ptačími rysy, zahlédl v ní příležitost k výdělku. A tak ji z ústavu doslova „vytáhl“ na svobodu – nebo možná do jiného druhu vězení. Minnie Woolseyová opustila ústavní pokoj a nastoupila cestu cirkusové atrakce, která ji zavedla až do oslepující záře ramp. Zda se v jejím případě jednalo o skutečnou záchranu, nebo spíše o začátek zcela nové formy utrpení, zůstává nezodpovězenou otázkou a dost možná platí obojí zároveň.
Hvězda obludária
Začátkem 20. století prožívala varietní a cirkusová freak shows – neboli obludária – období svého největšího rozmachu. Před vynálezem televize či filmu bývaly kabinety kuriozit a panoptika oblíbenou lidovou zábavou. Publikum tehdy dychtivě platilo za možnost uvidět na vlastní oči živé „zrůdy“: lidi s výjimečným vzhledem či schopnostmi.
Na pódiích bylo možné vidět vousaté ženy, siamská dvojčata, obři, trpaslíci, „vlčí lidé“ porostlí srstí, i takzvaní pinheads – lidé s malou špičatou hlavou, k nimž Minnie patřila. Pro společnost zůstávali tito lidé na okraji, ale pod šapitó se z nich stávaly hvězdy večera. Působení ve freak show často představovalo jediný způsob obživy a uplatnění pro postižené, kteří by jinak skončili doživotně zavření v ústavu nebo žebrali na ulici.
Města jako Chicago dokonce ve stejné době, kdy vykazovala postižené žebráky z ulic, neměla problém povolovat cirkusové výstavy „monster a zrůd“, protože šlo o oficiální show. Přístup tehdejší společnosti k těmto lidem byl plný hlubokých rozporů – postižené lidi totiž veřejnost nechtěla potkávat v běžném životě, ale rádi se na ně podívali za peníze, když byli prezentováni jako kuriozity.
Do tohoto prostředí vstoupila mladá Minnie Woolseyová. Potulný bavič ji začal uvádět pod uměleckým jménem „Minnie Ha-Ha“ – úmyslně směšným pseudonymem. Právě „indiánku“ totiž Minnie ze začátku představovala. Na vystoupeních ji oblékali do stylizovaného indiánského úboru s třásněmi a péry a uváděli jako exotickou kuriozitu z divočiny.
Slepá a zmatená žena s dětskou myslí se měla stát zdrojem zábavy. Zprvu prý stála na pódiu nehybně a styděla se – oslněná světlem lamp a vyděšená stovkami očí upřených jejím směrem. Ale pod vedením principála se postupně otrkala. Brzy se naučila, co publikum žádá: komické tanečky a nesrozumitelné brebentění. Její vystoupení neměla žádný konkrétní smysl.
Minnie prostě podivně pohupovala tělem, mávala vyzáblýma rukama a vydávala zvuky připomínající hatmatilku, jako by snad hovořila řečí neznámého kmene. Potlesk a smích – ač leckdy krutý – pro ni znamenaly poprvé v životě pozornost okolí. Po letech opovržení a samoty zakoušela pocit, že někam patří. Stávala se z ní stále vyhledávanější atrakce kočovných show.
Z provinční pouti to dotáhla až na slavný Coney Island v New Yorku, který byl centrem amerických varietních atrakcí. Vystupovala také s prestižním cirkusem Ringling Brothers and Barnum & Bailey při jejich turné napříč státy.
Za svou kariéru si vysloužila několik přezdívek – podle kostýmu z peří se jí říkalo „Koo Koo, Ptáčí dívka“, ale také ji senzacechtiví konferenciéři uváděli jako „Koo Koo, slepá dívka z Marsu“. Výmluvné názvy podtrhovaly, že publikum ji vnímalo spíš jako bizarní kuriozitu z jiného světa než jako lidskou bytost.
Vystupovala v péřové kombinéze s ozdobným chocholem na hlavě a často s brýlemi, které potřebovala kvůli téměř úplné slepotě. Její drobná postava a nezvyklé rysy působily na publikum šokujícím dojmem. Navzdory groteskní stylizaci a zesměšňování přinesl život ve freak show Minnie i nečekané zázemí.
V kočovné společnosti „podivínů“ našla komunitu sobě podobných. Cirkusoví performeři s různými odlišnostmi často drželi při sobě jako jedna rodina a vzájemně si pomáhali – vždyť okolní svět se na ně díval skrz prsty. Dá se říci, že Minnie poprvé v životě nebyla sama.
Na druhou stranu byla stále zcela závislá na svém zaměstnavateli. Otázka svobodné vůle versus vykořisťování se v jejím příběhu vznáší neustále. Odešla sice z ústavu, ale ocitla se v jiné kleci – v kleci veřejné pozornosti, senzací a často i posměchu. Můžeme jen spekulovat, do jaké míry chápala povahu svého angažmá.
Kolem roku 1930 dosáhla takové proslulosti, že si jí všimli i hollywoodští filmaři. Tehdy však nikdo netušil, že krátká účast v jednom filmu zajistí Minnie Woolseyové nesmrtelnost – ovšem za cenu dalšího kola ponižování.
Z filmového plátna zpět pod stan Na začátku 30. let dostala Minnie mimořádnou příležitost – roli ve filmu. Excentrický režisér Tod Browning, sám bývalý cirkusák, připravoval neobvyklý snímek inspirovaný prostředím kočovných panoptik. Do svého chystaného filmu Zrůdy (Freaks, 1932) obsadil reálné osoby se zdravotním postižením a tělesnými odlišnostmi – liliputy, siamská dvojčata, bezrukého artistu, vousatou ženu i několik „trpaslíků“.
Mezi nimi nemohla chybět Minnie. Ve filmu ji vidíme právě v jejím ikonickém čísle: v lehkém péřovém úboru s čepičkou ozdobenou peříčkem předvádí svůj tanec s komicky zdviženými chodidly připomínajícími kuřecí pařátky. V Browningově příběhu vystupuje jen okrajově, nemá žádné repliky – přesto si svým zjevem ukradne každou scénu pro sebe.
Pro Minnie to byla jediná filmová role v životě, zato nesmírně významná. Zrůdy ovšem narazily na hranice vkusu tehdejší společnosti. Snímek byl po premiéře přijat s šokem a odporem – kritika i část veřejnosti ho odsoudily jako zvrhlý.
Mnoha divákům vadilo právě to, co dnes na filmu oceňujeme: že ukázal skutečné postižené lidi nikoli jako monstra z gotického hororu, ale jako autentické postavy z masa a kostí. Roku 1932 však publikum něco takového nechtělo vidět. Studio MGM dostalo strach a Browningův film stáhlo z distribuce po pár týdnech.
Film zůstal desítky let zapomenut v trezoru, aby ho objevila a docenila až generace 60. let – paradoxně v době, kdy klasická freak shows mizely. Zrůdy se posléze staly kultovní klasikou a dnes jsou interpretovány spíš jako soucitný, ba obdivný portrét světa cirkusových „outsiderů“. Pro Minnie ale žádné pozdní zadostiučinění nepřišlo.
Když skončilo natáčení, vrátila se zpátky ke kočovnému životu. Svého ptačího kostýmu se držela – slavná filmová epizoda jí dala ještě větší marketingovou hodnotu a showmani toho náležitě využili. Publikum nyní přicházelo na představení s vědomím, že na vlastní oči uvidí hvězdu „toho skandálního filmu“. Minnie opět kroužila dokola a mávala pažemi jako křídly pod tleskajícím stanem. Jenže čas se nedal zastavit.
Tichý soumrak
Jak roky ubíhaly, Minnieny síly ochabovaly. Přesto vystupovala dál – až do neuvěřitelného věku kolem 80 let. Show však postupně ztrácela tempo i diváky. V polovině 20. století začalo publikum měnit vkus a klasické obludárium se stávalo přežitkem.
Místo senzací z prastarých jarmarků nastoupila televize a moderní zábava. Zmenšila se také společenská tolerance pro bezuzdnou morbidní zvědavost – po hrůzách druhé světové války a odhalení nacistických eugenických praktik se lidé přeci jen začali dívat na ponižování postižených kritičtěji. Co dříve prošlo jako „nevinná pouťová legrace“, to v té době zavánělo necitlivostí.
V 50. a 60. letech byla Minnie Woolseyová stále k vidění na Coney Islandu, ale její show se proměnila v tristní stín dřívější slávy. Stávala na pódiu tiše a nehybně, občas se pohupovala ze strany na stranu, zatímco kolem ní postávali zvědavci. Někdy prý dokonce na několik minut usnula v přímém přenosu – vyčerpaná věkem či lhostejností.
Působila apaticky, téměř jako by byla duchem nepřítomná. Únava dlouhým životem atrakce ji dohnala. Přesto stála dál – živý exponát z jiné éry, relikt časů, kdy se lidské osudy prodávaly za pár drobných vstupného. Na sklonku života Minnie postihla ještě jedna nešťastná událost: v 60. letech ji srazilo auto na ulici.
Podle některých zpráv neměla nehodu přežít, podle jiných vyvázla s úrazem a zotavovala se v nemocnici na Coney Islandu. Jisté je, že po této epizodě už o ní nejsou prakticky žádné zprávy. Kdy a kde Minnie Woolseyová zemřela, zůstává záhadou – historické záznamy končí někdy po roce 1960. Bylo jí přes osmdesát let, což je na tak namáhavý život obdivuhodný věk.
Neprovdala se, neměla děti – ostatně v její době by jí to ani nedovolili. Ve 20. a 30. letech platily v mnoha státech USA zákony, které zakazovaly postiženým uzavírat sňatky, a eugenické programy vedly ke sterilizaci tisíců osob s handicapem proti jejich vůli. Minnie žila v časech, kdy být „jiný“ znamenalo automaticky ztratit právo rozhodovat o vlastním osudu, ať už šlo o mateřství nebo třeba jen o volný pohyb na ulici.
https://en.wikipedia.org/wiki/Koo-Koo_the_Bird_Girl
https://www.geekslop.com/life/strange/odd-people/2012/minnie-woolsey-koo-koo-the-bird-girl
https://www.projectb.com/blogs/news/8309153-meet-sideshow-star-koo-koo-the-bird-girl
https://www.kickassfacts.com/koo-koo-the-bird-girl/
https://boingboing.net/2021/05/29/today-is-koo-koo-the-bird-girl-appreciation-day.html
https://horrorfilmhistory.com/freaks-1932/
https://daily.jstor.org/the-ugly-history-of-chicagos-ugly-law/
