Článek
Studený vzduch a absolutní tma. Tělo se třese pod náporem mrazu. Dívka stojí nehnutě uprostřed holé cely a snaží se nemyslet na strach ani na chlad, který se jí zakusuje do těla.
Tři dny beze spánku, tři noci nekončících výslechů. Tři dny, během nichž sedmnáctiletá Eva Olmerová zestárla o několik let. „Nutili mě dlouho stát nahou v chladné místnosti, šoupli mě do temné kobky, chodila jsem v kožených brýlích na výslechy,“ vzpomínala později.
Pro komunistickou Státní bezpečnost se stala kořistí, kterou chtěli pokořit za každou cenu. Chtěli ji ponížit, izolovat, vyděsit k smrti. Když ji na začátku 50. let zavřeli do nechvalně proslulé vyšetřovny v Bartolomějské ulici, bylo jí pouhých sedmnáct. Důvod? Odmítla donášet na vlastní rodinu.
Dospívání ve stínu moci
Eva se narodila v lednu 1934 do dobře situované pražské rodiny, která ale záhy přestala být harmonickým domovem. Otec, bývalý živnostník a elegán, který vyráběl doplňky pro věhlasné módní salony, byl přísný despota.
Matku dokonce vyhnal z bytu, když bylo Evě čtrnáct, a dceru si ponechal u sebe. „Domov“ se pro ni změnil v nedomov plný zákazů a dusna. K hudbě ji to přesto táhlo od dětství – šestiletá hrála na klavír, jako náctiletá propadla swingu.
Potají zpívala po kavárnách a vinárnách. První veřejné vystoupení měla v 16 letech. Hosté v kavárně Jednota prý oněměli úžasem nad jejím hlasem. Talent Evy Olmerové byl zjevný a brzy ji vyhledal kapelník Arnošt Kavka či skladatel Karel Mareš z divadla Semafor.
Jenže místo strmého vzestupu čekal mladičkou zpěvačku politický převrat: únor 1948. Komunistický převrat od základu změnil její plány ještě dřív, než stihla dostudovat. Dědeček Alexandr Olmer působil za války v exilové vládě Edvarda Beneše v Londýně.
Strýc Otmar Kučera byl válečný pilot britské RAF. Pro novou moc měli takoví lidé nálepku nepřítele. A Eva, přestože sama byla ještě dítě za války, zdědila „třídní vinu“ své rodiny. Státní bezpečnost si ji vytipovala hned v počátcích 50. let.
Pokusili se získat její loajalitu – lákali, vyhrožovali. Chtěli, aby donášela na vlastní příbuzné a přátele. A když odmítla, udeřili hrubou silou. Výslechy v Bartolomějské trvaly tři dny, během nichž ji estébáci svlékli donaha při osobní prohlídce a neustále ji zastrašovali.
„Za tři dny, co jsem tam byla, jsem zestárla o mnoho let,“ říkala Eva o své první zkušenosti s komunistickým terorem. Domů ji po těch nekonečných třech dnech pustili nepoddajnou – spolupráci nepodepsala, neuspěli.
Fyzická i duševní traumata si však z Bartolomějské ponesla celý život. A tyto šrámy se brzy prohloubily i vinou nejbližšího člověka. Když se konečně dostala domů, vyčerpaná a otřesená, čekala by od otce pohlazení a útěchu.
Místo toho přišel výprask – otec ji v zuřivosti zmlátil, že tři noci nebyla doma, netuše, že seděla v cele a nebylo jí dovoleno ani zatelefonovat. Teprve když Eva uplakaně vysvětlila, co se jí stalo, otec zkameněl hrůzou a se slzami ji prosil za odpuštění.
Eva tento otcův zkrat vnímala jako hlubokou nespravedlnost, ránu na duši možná hlubší než všechny modřiny. „Do smrti na to nezapomenu – na tu křivdu, kdy při mně nestál,“ řekla později o tomto okamžiku. V sedmnácti letech tak poznala nejen brutalitu totalitní moci, ale i bolest zrady. Od té chvíle už nikdy nikomu plně nedůvěřovala.
Na útěku před stíny
O rok později, v osmnácti, udělala zoufalý krok k vlastní samostatnosti – vdala se natruc otci. Manžel, kamarád z dětství Vladimír, byl spíš únikem než životní láskou. Každý z nich zůstal bydlet u svých rodičů a manželství se po třech letech tiše rozpadlo.
Eva neusazena bloudila bohémským světem, kde jedinou jistotou byla hudba. Zpívala s trampy u táboráků, s jazzmany v kavárnách, popíjela a učila se přežít sama za sebe. V roce 1959 získala konečně vlastní malý byt na pražské Kampě.
Byl to kousek svobody, kde mohla ve dvaceti letech snít o kariéře zpěvačky. Zdálo se, že nejhorší má za sebou. Jenže stíny StB ji sledovaly na každém kroku. Stačil drobný incident, aby si na ní znovu smlsli.
Jedné noci roku 1958 šla Eva po mostě, když se jí na vysokém podpatku zlomila podporka a ona začala vrávorat. Přitočil se k ní příslušník SNB v civilu, zřejmě hledal důvod k šikaně: „Jste opilá, soudružko?“ káral ji.
Eva, už jednou zdeptaná bezdůvodným týráním, v tu chvíli bouchla. Od plic mu odsekla něco peprného. Nezvaný strážce mravnosti ji popadl, že ji odvede na stanici – a Eva se začala bránit. Vztekle se ohnala svou lodičkou přímo po hlavě dotírajícího esenbáka.
Rána, výkřik, v další vteřině už mladá žena ucítila na tváři políček od druhého muže zákona. Pouta cvakla a bylo zle. Za „napadení veřejného činitele“ vyfasovala Olmerová soudní trest 14 měsíců nepodmíněně. Bylo jí teprve čtyřiadvacet, když potřetí putovala za mříže.
Ve vyšetřovacích spisech dodnes není jasné, co přesně se tu noc stalo – jiné prameny uvádějí, že Evu obtěžoval opilec-sprosťák se spadlými kalhotami a ona ho kopla do slabin, načež ji zadržel přivolaný strážník.
Ať tak či onak, „třídně nespolehlivá“ zpěvačka dostala tvrdý trest a strávila ve vězení víc než rok. StB možná jen čekala na záminku, jak ji umlčet. Potřebovali ji srazit na kolena a ukázat jí, kde je její místo. A to se jim téměř podařilo.
Jizvy na těle i na duši
Kriminál zanechal na Evě Olmerové stopy, o nichž do konce života nemluvila. Svěřila se jen jednou, své blízké přítelkyni Aidě. „Dokážeš si to představit? Toužíš po chlapský náruči, ale voblejzaj tě lesby a nemáš kam utýct,“ popsala jí hrůzy ženské věznice.
Naznačila tím, že za mřížemi zažila sexuální násilí od spoluvězeňkyň nebo dozorkyň – další otřes pro mladou, citlivou ženu. Co se přesně dělo v temných koutech káznice, o tom Eva už nikdy nemluvila. Když se jí někdo později zeptal, jen těžce stiskla rty a změnila téma.
Zůstaly však viditelné důkazy jejího utrpení: ruce měla do smrti poseté jizvami po cigaretách, které o ni ve vězení někdo típal. Stopy popálenin na kůži, stopy děsu v duši. K takovým metodám se komunistický režim neštítil ani vůči talentované zpěvačce.
Když se Olmerová v roce 1960 vrátila z vězení, byla nalomená, ale ne poražená. Za mřížemi si v duchu zpívala, aby neztratila naději. Hudba byla její spásou i vzdorem. Sotva se nadechla svobody, ponořila se naplno do zpívání, jako by každý song mohl být poslední.
Úspěch na sebe nenechal čekat: v roce 1962 konečně dostala angažmá v Semaforu. Na prknech legendární scény stanula divoká pětadvacetiletá jazzmanka s hlubokým chraplavým hlasem. Publikum bylo okouzleno. Během pár měsíců se z rebelky stala zářící hvězda.
Vydala první singly a v soutěži Hledáme písničku pro všední den dokonce její píseň vyhrála hlavní cenu poroty. Jenže všudypřítomná StB jí byla stále v patách. Ve chvíli, kdy její hvězda začala stoupat, přišel další kariérní propad.
Krátce před premiérou hudební inscenace Šest žen Jindřicha VIII. dostala zákaz vystupování na všech pražských jevištích. Úřady jednoduše škrtly její jméno ze soupisky. Jiří Suchý sice narychlo přesunul premiéru do Plzně, ale pro Prahu ji umlčeli.
Olmerová se však nevzdala. Zpívala, kde se dalo a s kým se dalo. Objížděla venkovské kluby, vystupovala s dixielandem i rockovou kapelou. Její hlas zněl ve filmových šansonech i v zakouřených hospodách. Dělala, co mohla, aby zůstala naživu.
Koncem 60. let se dokonce dočkala triumfu: Jiří Grossman pro ni napsal píseň Čekej tiše, z níž se stal hit. V roce 1968 vydala svou první desku Jazz-Feeling v angličtině – unikát, který ji protlačil do exportního katalogu Artia. Zdálo se, že navzdory všemu prorazí.
Zmařené šance a další pády
Na jaře 1969 zazářila po boku samotné Elly Fitzgeraldové, která přijela do Prahy. Ella si s Evou s chutí zazpívala improvizovaný jam na vltavském parníku a byla ohromena. Nabídla mladé české zpěvačce, aby s ní odjela na světové turné.
Pro Olmerovou to mohl být zásadní krok, jízdenka do světa. Jenže přišlo kruté vystřízlivění: komunistický režim jí nedovolil odjet ani do Drážďan. Pragokoncert vystavil Evě nekompromisní stopku. Aby zapomněla na hořkost, pila.
Tady někde se láme její osud. Normalizace 70. let přinesla víc pádů než vzestupů. Eva nebyla otevřeně politická, ale její svobodomyslná povaha z ní udělala terč. Estébákům stačily pouhé pomluvy, že je „nespolehlivá“, a rázem s ní instituce přestaly spolupracovat.
V polovině 70. let se ocitla na černé listině. Zklamání zaháněla alkoholem, který ji provázel od mládí. Po každém zákazu sklouzla do dalšího flámu. Milovala také volnost a rychlou jízdu v autech – což se jí nakonec stalo osudným.
Na začátku 70. let, právě když se snažila znovu postavit na nohy, způsobila tragickou autonehodu. S vypůjčeným vozem jela z kopce u nemocnice Bulovka, selhaly jí brzdy a havarovala. Její stupňující se problémy s alkoholem tak měly stále tvrdší reálné dopady.
Soud byl nemilosrdný. Protože v minulosti měla už jednu nehodu, proměnili jí podmínku ve skutečný trest. Podruhé putovala do vězení, tentokrát jako usvědčená pachatelka. Za mřížemi strávila dalších 10 měsíců. Vrátila se zničenější než kdy dřív.
Smutný závěr kariéry
Koncem 70. let se z ní stala „zasloužilá invalidní důchodkyně“, jak sarkasticky prohlašovala. Tuto cedulku si dokonce pověsila na dveře svého bytu. Žila ze směšného důchodu, protože pro oficiální místa byla persona non grata.
Její druhé manželství s taxikářem Janem Dvořákem vzalo za své – po čtyřech měsících utekl za hranice a Evě zůstaly jen holé stěny. Sesypala se a utápěla žal v pijatykách a prášcích. Toužila po dítěti a rodině, ale toho štěstí se nedočkala.
Navzdory všemu se kolem ní občas mihla naděje. V roce 1981 se dočkala prvního domácího alba s českými písněmi, nazvaného Zahraj i pro mne. Připravil jí ho Michael Kocáb, jenž věřil, že Evu dokáže ještě probudit k životu.
Olmerová skutečně na chvíli ožila a kritici mluvili o jejím „comebacku“. Jenže závislost už ji držela příliš pevně. Její světlé okamžiky se krátily a spolehlivost klesala k nule. Nikdo už si netroufl posílat ji na velká pódia – riskovali by ostudu.
Její zdraví se postupně hroutilo. Játra vypověděla službu, lékaři zjistili, že má funkční už jen jednu ledvinu. Olmerová střídala nemocnice a psychiatrie, ale z léčeben utíkala zpátky do milované bohémské svobody.
Obklopovala ji už jen temnota, v níž tu a tam zableskl její černý humor. Když se jí koncem 80. let ptali na zdraví, se smíchem odpovídala: „Stěhovala jsem skříň a ztvrdla mi játra!“ Ve skutečnosti umírala.
Bylo jí pouhých 59 let, když v srpnu 1993 naposledy vydechla. Oficiálně zemřela na cirhózu jater, fakticky na vyčerpání a zničené zdraví. Po smrti jí někdo vykradl byt a ztratila se i její milovaná vlčice Dag.
Z profesionální scény mizela Olmerová tak tiše, že dodnes mnohým uniká, jak velkou hvězdou byla. Komunistický režim ji zotročil svou neústupností. Její „kádrové škraloupy“ byly vstupenkou do pekla, jež ji nakonec zničilo.
https://dvojka.rozhlas.cz/pila-aby-zapomnela-osudove-zeny-eva-olmerova-7453057
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73911/eva-olmerova.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/talentovana-a-komplikovana-eva-olmerova-171125
https://www.krajskelisty.cz/praha/29899-eva-olmerova-zaslouzila-invalidni-duchodkyne-s-stb-v-patach-a-uvahy-o-spenatu-ci-zeli-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/819699/skutecne-zivoty-zivotni-prilezitost-eve-olmerove-znicili-komuniste-pak-najela-autem-u-bulovky-do-lidi.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/89529/trpky-osud-evy-olmerove-teror-stb-kriminal-a-zabijacky-alkohol.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Olmerov%C3%A1
