Opustil 3letého syna a ukradl tajný MiG-25. Japonci místo něj poslali Rusům fakturu na 40 000 dolarů

Hakodate, Japonsko – 6. září 1976, odpoledne. Skřípot trhajících se pneumatik přehlušil na okamžik rachot proudových motorů. Těžký stíhací letoun Mikojan-Gurevič MiG-25 „Foxbat“ – nejnovější pýcha sovětského letectva – dosedl na příliš krátkou ranvej civilního letiště a řítil se vpřed nekontrolovatelnou rychlostí.

Pilot Viktor Belenko tiskl brzdový pedál k podlaze a modlil se, aby ocelový kolos zastavil včas. 29letý nadporučík protivzdušné obrany SSSR, právě dezertoval na Západ.

O několik hodin dříve téhož dne ještě Viktor Belenko seděl v kabině svého MiGu na letišti Sokolovka u Vladivostoku. Bylo pondělní ráno, 6. září 1976, a nad Dálným východem se rozprostíralo blankytné nebe bez mráčku. Ideální počasí pro let – a pro útěk. V hlavě si znovu opakoval svůj plán. Při běžném cvičném letu se vymaní ze sestavy, zamíří na východ a s plnými nádržemi doletí přes moře do Japonska.

Věřil, že jeho šance nikdy nebudou lepší. Pokud to nezkusí dnes, možná už nikdy. Cítil, jak se mu potí dlaně v kožených rukavicích, a srdce bušilo rychleji než obvykle. Ještě ráno při lékařské prohlídce si toho všiml i službukonající lékař – Viktor měl zvýšený krevní tlak. Tvrdil, že jen cvičil, a proto má puls vysoko.

Ve skutečnosti v něm vřela nervozita a vzrušení. Ale Belenko byl považován za vzorného důstojníka a těšil se plné důvěře. Byl členem KSSS, příkladný komunista, zástupce mládežnického Komsomolu na útvaru. Nikdo by ho nepodezíral ze zrady. Lékař ho tedy bez dalších průtahů pustil do akce.

Byl odhodlaný. Co ho k tomu přivedlo? Ještě před pár lety by na něco takového ani nepomyslel. Narodil se daleko odtud – v kavkazském městě Nalčik. Matka ho opustila jako batole a dětství strávil u příbuzných a později s otcem a macechou. Možná už tehdy se naučil spoléhat hlavně sám na sebe. Létání miloval od mládí. Vystudoval elitní vojenskou akademii v Armaviru a stal se stíhacím pilotem. Po službě na jihu si sám požádal o přeložení na Dálný východ – sem k japonským hranicím. Zřejmě už s podvědomým úmyslem, že jednou využije blízkosti Západu k útěku.

Jenže život důstojníka na odloučené základně Čugujevka v Přímořském kraji daleko zaostal za jeho očekáváními. Belenkův 513. stíhací pluk protivzdušné obrany měl být elitní jednotkou – místo toho tu panovalo skličující prostředí. Infrastruktura se rozpadala vinou korupce. Všude bujel alkoholismus a apatie.

Ke zklamání z profesních poměrů se přidaly osobní rány. Belenkova mladá manželka Ľudmila, unavená těžkým životem na vojenské základně, mu oznámila, že už dál nemůže. Chystala se podat v říjnu žádost o rozvod a s jejich tříletým synkem Dmitrijem se odstěhovat zpět k rodičům do Magadanu. Viktor zůstal sám – opuštěný ženou, kterou miloval, a odcizený vlastní vlasti, které oddaně sloužil. Hořkost v něm pomalu převládla nad strachem. V hlavě mu uzrála myšlenka na útěk za svobodou. Neměl už co ztratit – a možná mohl všechno získat.

Krátce po poledni odstartovalo ze Sokolovky k výcvikovému letu několik MiGů-25 včetně Belenkova stroje. Nadporučík Belenko vystoupal s ostatními podle plánu do výšky několika kilometrů. Když se formace obrátila zpět k základně, on pokračoval rovně. Trhl strojem do strmého pádu a teprve těsně nad hladinou let srovnal. Proto ho Sověti zpočátku považovali za mrtvého, ne za dezertéra.

Letěl ve výšce pouhých 30–50 metrů nad vlnami, aby unikl sovětskému radaru. Hned v prvních vteřinách zazněly ve sluchátkách v panice hlasy spolubojovníků – všimli si, že se odpojil, a netušili, co se děje. Dva jeho nejbližší kolegové instinktivně trhli řízením a pokusili se za ním pustit.

Viktor koutkem oka zahlédl jejich siluety na obloze za sebou, ale věděl, že nemají šanci ho dostihnout. Jeho Foxbat uháněl vpřed plnou rychlostí a nízko u hladiny. Sovětské velení toho dne sice v panice vyslalo do vzduchu desítky stíhaček z různých letišť, ale Belenko už mizel nad mořem – ztracený radarům a pronásledovatelům nedostižný.

Nádrže byly plné, když startoval – jen tak mohl vůbec doletět k nejbližšímu spojenci USA. Teď ho ale pohled na ručičku paliva znervózňoval. Měl by se už objevit japonský ostrov…

Po nekonečných minutách se na obzoru skutečně vynořilo pobřeží Hokkaidó, nejsevernějšího japonského ostrova. Belenko vystoupal výš, asi na šest tisíc metrů, aby se zorientoval. Pod ním se rozprostírala cizí země. V téže chvíli ho zachytily japonské radiolokátory. Vykřičníky na monitorech, poplach. Doufal, že Japonci pošlou stíhačky a navedou ho k vojenskému letišti. Jeho mapa Hokkaida obsahovala jediné letiště – základnu Chitose. Tam plánoval přistát a vzdát se.

Jenže plány se začaly komplikovat. Japonsko sice vyslalo do vzduchu dvě stíhačky F-4 Phantom II, ale Viktor brzy zjistil, že ho nikdo nekontaktuje. Jeho palubní rádio bylo naladěno na sovětské frekvence – Japonci ho nemohli oslovit. Kromě toho počasí nad ostrovem se zatáhlo, objevily se mraky. Belenko pochopil, že stíhačky ho nevidí – Phantomy té doby neměly dobrý palubní radar pro hledání nízko letících cílů.

Několikrát tedy sám riskantně „vyskočil“ nad mraky, aby se nechal zachytit japonským radarem, a zase se prudce spustil nízko, než by ho mohli případně sestřelit. Byl to zoufalý tanec na hranici přežití. Paliva ubývalo každou sekundou a na palubní desce se rozsvítila výstraha rezervy. Ještě minutu, dvě – a motor může zhasnout.

Belenko se zoufale rozhlížel po místě k přistání. Musí dolů. Okamžitě. Pod zataženou oblohou konečně spatřil malé letiště – Hakodate! Náhodou zahlédl dráhu toho provinčního letiště na jihu ostrova a pochopil, že je to jeho poslední šance. Vrhl stroj do klesání. Vtom před sebou zahlédl dopravní letoun, který právě odstartoval z téže ranveje – velký Boeing 727 plný lidí mu letěl přímo do čela.

Viktorova reakce byla instinktivní: trhl řízením a vtlačil Foxbat do nejtěsnější zatáčky, jaké byl schopen. Obrovský dopravák jen o vlásek prosvištěl kolem něj. Dřív než stačil kdokoli cokoli udělat, Belenko nasadil strmý sestup a vrazil svůj letoun na runway v extrémní rychlosti okolo 220 uzlů (přes 400 km/h). MiG poskakoval, Viktor vypustil brzdicí padák a dupal na brzdy.

Stroj zpomaloval, ale stále to nestačilo. Pilot ještě stačil zaznamenat, že přestřelil konec dráhy o 240 metrů. Podvozkové nohy narazily do menšího stožáru a povalily ho jako sirku. Pak se letoun drkotal travnatým pásem, až nakonec uvázl v měkké půdě jen pár stop od velké přístrojové antény. Praskla pneumatika předního kola, ale jinak letoun kupodivu zůstal celý.

Bylo 13:50 místního času, když Viktor Belenko vyprostil třesoucí se nohy z pedálů a uvědomil si, že je naživu. Dopadlo to dobře… prozatím.

Hakodate bylo civilní letiště. Viktor původně vůbec nepočítal s tím, že přistane mezi civilisty. Když vylezl z kokpitu, zhluboka nasál slaný vzduch a rozhlédl se. U plotu letiště zastavovala auta, lidé vybíhali ven a zvědavě zírali na tu obrovskou šedou stíhačku s rudými hvězdami. Někteří fotili. Belenko zalitoval, že neskončil raději na vojenské základně – tohle bylo neplánované a nebezpečné.

Cítil se zranitelný. Mohl by být sám snadným terčem… Co když ho pronásledovali nějací agenti KGB? Co když sem Sověti vyšlou vrtulníky se speciály, aby ho unesli zpět? Paranoia mu našeptávala ty nejhorší scénáře. Seskočil z křídla do trávy a vytáhl služební pistoli. Nechtěl nikomu ublížit – ale potřeboval získat čas. Namířil zbraň vzhůru a dvakrát vystřelil do vzduchu.

Za několik minut dorazily na plochu první policejní vozy. Belenko si pomalu odložil zbraň a zvedl ruce. „Amerika,“, „azyl, chci azyl!“ Opakoval to, dokud ho policisté nezajistili a neodvedli do bezpečí letištní budovy. Za ním zůstalo jeho letadlo – to nejcennější, co přivezl. Japonci mezitím letiště uzavřeli a okolí hlídala armáda, protože se báli sovětského útoku nebo pokusu stroj zničit.

Hakodate, proslulé rybářské město, se stalo středobodem mezinárodní krize. Belenka zatkla policie pro narušení japonského vzdušného prostoru a střelbu z pistole. Byl to sice formalizovaný postup, ale pro vyčerpaného pilota představoval další nejistotu. Ocitl se v cizí zemi, v poutech, bez jazyka. Co když ho nyní vydají zpět?

Když se před japonskými vyšetřovateli dožadoval rozhovoru s americkými představiteli, výslovně požádal o politický azyl ve Spojených státech. To jediné opakoval při každém výslechu, jako mantru, i když netušil, jestli ho tlumočník chápe. „Chci do Ameriky,“ drmolil vyčerpaně. Snad to zabere. Snad už brzy uvidí Američany.

A skutečně – Američané už byli na cestě. Celá událost mezitím vyvolala obrovský rozruch ve světě. Západní média začala chrlit mimořádné zprávy: „Sovětský pilot přistál i s ultratajnou stíhačkou MiG-25 v Japonsku!“ Sovětská armáda ztratila tvář i klíčové tajemství. Washington zbystřil. Pro americké zpravodajce představoval Belenkův úlet zpravodajskou senzaci desetiletí.

Takové štěstí se naskytne jednou za život. Už 7. září Japonci – navzdory rozhořčeným protestům Moskvy – převezli Belenka z Hokkaida do Tokia pod ochranu amerických diplomatů. 8. září Spojené státy oznámily, že mu udělují politický azyl. Sověti zuřili: žádali Japonsko o vydání „pomýleného“ pilota a také naléhali, aby nikdo cizí nezkoumal tajný letoun. Dokonce tvrdili, že Belenko musel být omámen drogami, jinak by nikdy dobrovolně nedezertoval.

V Tokiu čekalo na Viktora setkání, ze kterého měl nervy na pochodu – dostavil se za ním zástupce sovětské ambasády. Byl to diplomat, kterého Moskva vyslala jako poslední pokus o záchranu situace. Belenka zavedli do místnosti pod dohledem Japonců a Američanů. Diplomat na něj hovořil rusky tichým otcovským tónem: „Viktore, příteli, vrať se domů. Nic se ti nestane. Všechno pochopíme. I tvá žena tě prosí, abys nezůstával v cizině…“ Přinesl dokonce dopisy od manželky a od nevlastní matky, plné slz a naléhání, a nabízel mu záruky bezpečnosti.

Ani to však Belenka neobměkčilo. 9. září 1976 Viktor Belenko nastoupil na palubu komerční linky Northwest Orient Airlines směr USA. Zanechal za sebou nejen rodnou zemi, ale i všechno a všechny, které kdy znal.

Když americké letadlo přistálo na letišti v Los Angeles, Viktor Belenko se poprvé nadechl vzduchu Spojených států. Vítal ho tým amerických zpravodajských důstojníků. Pro jistotu nasadili dvojníka ve stejné bundě, kterého okázale vedli před fotografy, zatímco skutečný Belenko byl tiše propašován bočním východem.

Američané chtěli zmást případné sovětské agenty – KGB měla dlouhé prsty a nikdo nepochyboval, že by se neostýchala nechat Belenka zlikvidovat. Dostal novou identitu a žil pod cizím jménem na utajeném místě, aby ho Sověti nemohli najít. Věděl, že v minulosti KGB zavraždila nejednoho přeběhlíka, a neponechával nic náhodě.

Zpočátku však neměl ani pomyšlení na osobní život – čekaly ho nekonečné výslechy a debriefing. Americká rozvědka i armáda ho chtěly využít co nejvíce. Po dobu pěti měsíců s ním den co den seděli analytici CIA, vojenského letectva a experti na sovětskou techniku. Belenko ochotně spolupracoval. Vyprávěl jim o organizaci sovětských leteckých sil, o výcviku pilotů, o zoufalých poměrech na Dálném východě.

Brzy přicestovali do USA i japonští technici s bednami plnými dílů MiGu-25. Japonci totiž odolali sovětskému tlaku a nevrátili stroj okamžitě – nejprve ho rozebrali a spolu s Američany důkladně prozkoumali.

Až v polovině listopadu 1976, po dvou měsících, ho vrátili do SSSR pečlivě zabalený v třiceti bednách. Sovětům chybělo asi dvacet součástek a vzteky bez sebe posílali nóty a stížnosti. Japonci jim s ledovým klidem připojili fakturu na 40 000 dolarů za poškození letiště a dopravu letounu zpět. Sověti drzou účtenku ignorovali a Japonci stejně tak ignorovali sovětský nárok na deset milionů dolarů „odškodného“ za zničený Foxbat.

Jeho rodná země Viktora oficiálně označila za zrádce a lhala světu, že šlo o omylem zabloudivší letoun. Dokonce za jeho zády odsoudili Belenka v nepřítomnosti k trestu smrti. Jeho žena a nevlastní matka v televizi slzely a prosily ho o návrat. Věděl, že to vše je hra – určená pro domácí publikum, aby z něj udělali obludu, co opustila vlastní dítě.

Američané mu projevili nebývalou vstřícnost. Přímo prezident Gerald Ford dal osobně souhlas s udělením azylu. Dokonce pro něj zřídili speciální fond, aby měl v novém životě dostatek financí a nemusel se bát o živobytí. Viktor se stal celebritou studené války – alespoň na čas.

Zatímco on žil svůj druhý život, doma v SSSR jeho čin nezapadl. Naopak, jeho jméno se stalo legendou – v dobrém i zlém. V očích komunistické propagandy byl zrádce, který pošpinil čest vlasti, a dodnes ho tak mnozí v Rusku vnímají. Ještě desítky let po útěku natáčela ruská televize „dokumenty“ očerňující Belenka, v nichž ho líčili jako morálně narušeného jedince a zkorumpovaného zběha.

Na druhé straně pro mnoho lidí na Západě se stal hrdinou studené války – mužem, který vzal osud do vlastních rukou a svou odvahou uštědřil ránu totalitnímu režimu. Američané ho oceňovali nejen pro přínos bezpečnosti, ale i jako symbol touhy po svobodě.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Defection_of_Viktor_Belenko

https://theins.ru/en/history/259979

https://www.wearethemighty.com/history/viktor-belenko-most-famous-defector-mig-25-foxbat/

https://sofmag.com/mig-pilot-viktor-belenko/

https://freebeacon.com/culture/from-russia-with-love-soviet-mig-defector-dies-at-age-76/