Článek
Olive Ann Oatmanová se narodila 7. září 1837 ve městečku La Harpe v Illinois, jako třetí z celkem sedmi sourozenců. Její rodiče Royce a Mary Ann Oatmanovi byli původně mormoni a roku 1850 se rozhodli s dětmi připojit k výpravě náboženské sekty Brewsteritů, odštěpené od hlavního proudu mormonství.
Vůdce sekty, jistý James C. Brewster, sliboval svým následovníkům novou zaslíbenou zem poblíž ústí řeky Colorado na pomezí Arizony a Kalifornie. Vidina vlastního ráje na západě tedy přiměla rodinu Oatmanových vydat se na strastiplnou pouť napříč kontinentem.
Během cesty panovaly v karavaně neshody a skupina se rozdělila – část kolonistů zamířila severní cestou, zatímco Oatmanovi a několik dalších rodin zvolili jižní trasu pouští Sonora. Brzy zůstali Oatmanovi na cestě sami.
Na stanici Maricopa Wells v dnešní Arizoně je ostatní cestovatelé varovali před nebezpečím – drsný terén před nimi, hrozící nedostatek vody a zprávy o nepřátelských indiánech kmene Apačů či Yavapai. Jenže Royce Oatman se odmítl vzdát své vize.
I přes naléhavá varování vedl svou rodinu dál pustou krajinou k vytouženému cíli. Bylo to osudové rozhodnutí, které brzy přineslo tragické následky. Na jaře roku 1851 putovala rodina – otec, matka a sedm dětí ve věku od necelých dvou do sedmnácti let – opuštěnou pouští poblíž řeky Gila v dnešní západní Arizoně.
Po jedné obzvlášť vyčerpávající noci, kterou strávili uvězněni na malém ostrůvku uprostřed řeky obklopeném zrádným tekutým pískem, dorazili vyčerpaní Oatmanovi na suchý břeh. Právě tam je zastihla skupina domorodých obyvatel – podle dobových svědectví devatenáct indiánů, pravděpodobně z kmene Javapajů.
Násilný střet byl otázkou okamžiků – situace se vymkla kontrole a proměnila se v krvavý masakr. Javapajové se vrhli na rodinu válečnými kyji. Během útoku byli Royce a Mary Ann Oatmanovi ubiti před zraky svých dětí. Zahynuly i čtyři z jejich sedmi potomků.
Třináctiletá Olive a její sedmiletá sestřička Mary Ann zůstaly jako zázrakem naživu – omráčené hrůzou, ale ušetřené ran. Jejich bratr Lorenzo, kterému bylo kolem patnácti, dostal úder do hlavy a zůstal ležet nehybně na zemi, takže ho útočníci považovali za mrtvého. Než stačily pochopit, co se stalo, uchopily je drsné ruce a útočníci je odvlekli pryč.
Otrokyní kmene Yavapai
Zatímco dvě dívky putovaly do neznáma v rukou indiánů, zraněný Lorenzo nečekaně procitl. Probral se z bezvědomí a kolem sebe spatřil děsivý obraz – mrtvá těla svých rodičů a chybějící sestry. Navzdory šoku a vážným zraněním se dokázal doplazit několik mil k nejbližší osadě, kde mu ošetřili rány.
Přestože byl mladý a téměř sám, nevzdal své úsilí sestry najít. Po mnoho měsíců však neměl žádné zprávy. Netušil, že jeho sestry mezitím bojují o holý život jako otrokyně v indiánské vesnici.
Olive a Mary Ann byly odvlečeny do odlehlé vesnice Javapajů v pustině, nedaleko dnešní osady Congress v Arizoně. Tam je čekal rok utrpení. Zpočátku se dívky obávaly, že budou zabity. Brzy však indiáni rozhodli, že děvčata poslouží lépe živá. Udělali z nich své zajatkyně a nasadili je na nejpodřadnější práce.
Mladá Olive prokázala nečekanou sílu ducha. Ač zdrcená žalem a strachem, snažila se chránit malou Mary Ann, jak to jen šlo. Přijímala rány a nadávky mlčky, s pasivní odevzdaností, která časem některé z Yavapajů otupila.
Trpělivost a pokora, s níž snášela příkoří, možná dívkám zachránily život – několik indiánských žen z vesnice vůči nim díky tomu pocítilo určité sympatie. Přesto sestřičky živořily na pokraji vyčerpání.
Modré tetování
Po dlouhých měsících utrpení se osud sester nečekaně zvrátil. Asi po roce od zajetí, někdy počátkem roku 1852, dorazila do vesnice Yavapajů návštěva – skupina indiánů z kmene Mohavů (Mojave). Mohavé žili dál na západ u řeky Colorado a přišli obchodovat. Mezi nimi byla i jistá Topeka, dcera náčelníka mohavského kmene jménem Espianole. Když Topeka spatřila dvě hubená bílá děvčata v otrhaných hadrech, zželelo se jí jich.
Všimla si, jak hrubě s nimi Javapajové zacházejí, a zatoužila je zachránit. Vytrvale proto naléhala na své druhy i na Yavapaje, aby jí obě zajatkyně přenechali. Javapajští muži se zdráhali vzdát se „kořisti“, ale Topeka se nevzdala – vrátila se za náčelníkem Yavapajů ještě jednou s lepší nabídkou.
Nakonec uspěla: Mohavové směnili Olive a Mary Ann výměnou za dva koně, trochu zeleniny, nějaké deky a korálky. Tak málo stačilo k vykoupení dvou lidských životů.
Pro vyhladovělé a unavené sestry začala nová kapitola, plná nejistoty. Mohavé je vedli dlouhé dny nemilosrdnou krajinou – přes hory a žhavé písky, směrem k západu. Nakonec dorazili do mohavské vesnice na břehu řeky Colorado, poblíž dnešního Needles v Kalifornii.
Tam, v úrodném údolí obklopeném fialovými horami, našly Olive a Mary Ann překvapivě vstřícné přijetí. Aespanea, mohavská „matka“ dívek, okamžitě zařídila, aby Olive i Mary Ann dostaly kousek vlastní půdy, kde mohou s místními ženami pěstovat kukuřici a dýně. Učila je obdělávat pole v údolní nivě řeky. Dívky se postupně sžily s rodinou náčelníka Espianoleho – s laskavou Aespaneou a energickou Topekou, která je přivedla. Olive k oběma ženám brzy přilnula a po letech vzpomínala, že je milovala jako vlastní sestru a matku.
Jednoho dne přistoupily Aespanea a další starší ženy k Olive s miskou tmavě modré barvy rozmělněné z kaktusových šťáv a sazí. Posadily ji na kožešinu u ohně. Olive tušila, co bude následovat – už viděla, že všichni Mohavové, muži i ženy, mají na bradách či pažích vytetované zvláštní ornamenty z modrých linií. Teď přišla řada i na ni a její malou sestru. Oatmanovy dívky byly ozdobeny tetováním na bradě a na pažích přesně podle kmenového zvyku.
Pět svislých čar táhnoucích se od spodního rtu k bradě a několik dalších znaků na předloktích – to byly nesmazatelné znaky Mohavů. Olive později tvrdila, že ji indiáni tetovali proto, aby ji označili jako otroka.
Pravda je však nejspíš jiná: Mohavové netetovali své otroky vůbec, takovou poctu dopřáli jen členům vlastního kmene, neboť věřili, že podle tetování poznají své lidi i v posmrtném životě. Olive i Mary Ann tedy zřejmě dostaly tetování jako znamení přijetí do kmene – byly pokládány za jedny z nich.
Jen jedna věc kalila Olive štěstí – starost o zdraví maličké Mary Ann. Mladší sestřička byla vždy křehká a po útrapách u Yavapajů se nikdy úplně nevzpamatovala. Když v roce 1855 postihlo oblast Mohavů velké sucho a neúroda, nastal hlad. Potravin bylo málo pro všechny.
Olive i Mary Ann chřadly podvyživou spolu s indiánskými dětmi. Olive později přiznala, že nebýt Aespaney, sama by asi zemřela hlady. Ovšem Mary Ann, tehdy asi desetiletá, byla příliš slabá. Jednoho dne, když slunce nemilosrdně pálilo do vyprahlé země, Mary Ann vydechla naposledy.
Nedobrovolný návrat
Roku 1856 se po celém americkém jihozápadě začaly šířit zvěsti, že mezi Mohavy žije bílá dívka s podivným tetováním na obličeji. Tyto dohady nakonec doputovaly až k velitelům pevnosti Fort Yuma na řece Colorado, která byla nejbližší vojenskou základnou Spojených států. Kapitán v pevnosti pověřil indiánského zvěda z kmene Yumů, jménem Francisco, aby zprávu ověřil.
A tak se jednoho dne objevil v mohavské vesnici posel – tmavý muž oblečený po evropsku, který přinesl náčelníkovi Espianolemu dopis opatřený pečetí americké armády. V něm velitel pevnosti žádal vydání „bílé dívky jménem Olive Oatmanové“, pokud u Mohavů skutečně je, a navrhoval za ni odměnu. Pokud by Mohavové odmítli, hodlal vědět proč – naznačoval, že jinak budou podniknuty kroky k její záchraně silou.
Pro Olive byly tyto události jako hrom z čistého nebe. Když ji Mohavové přivedli k Franceskovi, zůstala ohromeně stát. Francisco jí vyřídil, že na Fort Yuma čekají lidé, kteří ji chtějí vzít zpět „domů“. Olive v té chvíli zřejmě strnula v šoku. Domů? Její domov byl spálen na prach před pěti lety. Nevěděla o žádném žijícím příbuzném.
Vysvětlil jí, že pokud neodejde dobrovolně, osvobodí ji násilím. Za daných okolností se nedalo rozhodnout jinak. Olive, ač zdrcená, souhlasila, že s Franceskem odejde. Mohavové věděli, že tím odvrátí hněv bělochů. Dívce v přípravách na cestu nebránili – naopak, vyprovodili ji se ctí.
Netrvalo dlouho a Olive se v pevnosti Yuma dočkala nejšťastnějšího shledání svého života. Když se rozkřiklo, že je nalezena, ozval se obratem mladý muž – její bratr Lorenzo. Ten celých pět let neúnavně pátral a věřil, že sestry žijí. Teď přijel do Fort Yuma.
Život ve stínu modrého tetování
Po návratu do „bílé“ společnosti se z Olive Oatmanové stala v jistém smyslu celebrita. Lidé ze všech stran ji zvali, aby vyprávěla svůj příběh. Její tetování budilo ohromný zájem – byla první známou běloškou v Americe, která měla na tváři výrazné tetování, a v polovině 19. století to byla naprostá rarita.
Olive však byla tehdy teprve devatenáctiletá dívka, zmítaná rozpornými pocity: na jednu stranu vděčná za záchranu a šťastná s bratrem, na druhou stranu truchlící pro ztracený domov mezi Mohavy. Její příběh se ale brzy ujal někdo jiný – a vtiskl mu svůj rámec.
V roce 1857 vyhledal sourozence Oatmanovy protestantský pastor jménem Royal Byron Stratton. Nabídl jim, že sepíše jejich osudy do knihy. Olive váhala, ale bratru Lorenzovi se vidina, že jejich tragédie poslouží jako varovný i výdělečný příběh, zdála lákavá.
Stratton tedy sepsal podle jejich vyprávění knihu Život mezi Indiány: Zajetí dívek Oatmanových u Apačů a Mohavů. Titul sice nesprávně označil útočníky za Apače, ale to nevadilo – kniha byla především poutavým líčením hrůz „divošské krutosti“ a zázračné záchrany křesťanské dívky.
Publikace se okamžitě stala bestsellerem své doby. Během jediného roku se prodalo přes 30 tisíc výtisků. Stratton z výtěžku velkoryse zaplatil Olive i Lorenzovi studia na univerzitě v Kalifornii. Zároveň oba sourozence přesvědčil, aby s ním podnikli přednáškové turné napříč Spojenými státy.
Veřejná vystoupení a neustálé jitření vzpomínek byly pro Olive vyčerpávající. Vnitřně se v ní praly pocity viny a loajality na obě strany. Cítila vděk k lidem, kteří ji zachránili a přijali nyní mezi sebe – a zároveň se v ní ozývala láska a stesk po Mohavech, které musela navenek popírat. Tato rozpolcenost se projevovala postupně. Zpočátku o Mohavech mluvila s dojetím jako o ušlechtilých lidech, kteří ji nikdy neublížili a chovali se k ní lépe než první únosci.
Postupem let však v jejích veřejných projevech přibylo hořkosti a zavládla opatrnost – jako by sama sebe chtěla přesvědčit, že „tamten“ život byl omyl, poblouznění či důsledek jakési podivné „posedlosti indiány“. Moderní psychologie by možná řekla, že trpěla Stockholmským syndromem – tedy že si vytvořila pozitivní vztah k těm, v jejichž moci žila.
Ať už je to pravda či ne, Olive si po návratu uvědomovala, že její někdejší národ – bílá americká společnost – od ní očekává jisté vystupování. Musela být tou zachráněnou, vděčnou obětí, nikoli ženou, které se stýská po „divošských“ rodičích. Tuto roli přijala a sehrála ji se ctí, ale v soukromí ji tížila.
Po několika letech života ve veřejném zájmu zatoužila Olive po klidu. Roku 1865, ve věku 28 let, se provdala za bohatého rančera Johna Branta Fairchilda. Seznámila se s ním během jednoho z přednáškových večerů – seděl prý v publiku a nemohl spustit oči z jejího tetování, ale zamiloval se do ní pro její odvahu a inteligenci.
John Fairchild pocházel ze zámožné rodiny a dobře chápal Olive, neboť i jeho život poznamenalo násilí indiánských válek: bratra mu zabili Apačové při jedné výpravě za dobytkem. Svatbu měli v listopadu 1865 v Rochesteru v New Yorku. Olive se tak definitivně vzdálila od rušného života celebrit – Strattona, s nímž kdysi putovala po přednáškách, ani nepozvala na obřad.
Chtěla začít znovu, tentokrát opravdu jako někdo jiný. S manželem se přestěhovala nejprve do Detroitu a později do Texasu, do prosperujícího města Sherman. John Fairchild tam založil banku a úspěšně podnikal v realitách. Z Olive se stala vážená paní bankéřová ve velkém viktoriánském domě. Ve společenské smetánce Texasu však její ozdobená tvář budila nežádoucí pozornost.
Olive proto začala nosit na veřejnosti závoj, který skrýval bradu. Modré tetování neodstranila – zůstalo součástí jejího já – ale ukrývala ho před světem jako intimní znamení své minulosti. Její manžel byl vůči tomu velmi chápavý. Dokonce vykupoval staré výtisky Strattonovy knihy o Olive a přede všemi je pálil v krbu, aby nikdo v jejich okolí nemohl oživovat minulost a klást jeho ženě necitlivé otázky.
Olive žila v Shermanu poklidně, stranou pozornosti, jak si přála. Fairchildovým se nikdy nenarodily vlastní děti – dodnes se spekuluje, zda to bylo následkem traumatu, nebo prostou smůlou. Roku 1876 se manželé rozhodli adoptovat malou holčičku.
Olive Oatmanová Fairchildová dožila svůj život v tichosti a ústraní. Její milovaný bratr Lorenzo zemřel roku 1901 a to ji velmi zasáhlo. O necelé dva roky později, 20. března 1903, podlehla Olive ve věku 65 let infarktu.
https://en.wikipedia.org/wiki/Olive_Oatman
https://www.arizonahighways.com/classroom/olive-oatman
https://ehistory.osu.edu/biographies/olive-oatman
https://www.muzivcesku.cz/krasnou-olive-vychovali-indiani-a-na-znak-prijeti-ji-potetovali-tvar-vratit-do-civilizace-se-nechtela/
https://www.dotyk.cz/magazin/olive-oatman-indiani-30000406.html
https://zena-in.cz/clanek/pribeh-olive-oatman-tragicka-ztrata-rodiny-zivot-u-domorodcu-tetovani-na-brade-i-tezky-navrat-do-spolecnosti
https://www.kafe.cz/celebrity/historie-olive-oatman-indiani-30000213.html
