Článek
V červnu 1917 se šestnáctiletá francouzská dívka jménem Charlotte Lobjoie setkává s německým vojákem. Stalo se to odpoledne při senoseči na okraji vesnice Fournes-en-Weppes u Lille – dívka a ostatní ženy právě na poli obracejí seno, když tu zahlédnou opodál stojícího uniformovaného mladíka.
„Měl skicovací blok a něco kreslil. Všechny jsme byly zvědavé a chtěly vědět co. Vybraly mne, abych to zjistila,“ vzpomínala Charlotte později. Tak začal její krátký románek s oním plachým německým vojínem, kterým – jak se až o mnoho let později ukáže – neměl být nikdo menší než Adolf Hitler.
Mladý voják a francouzská dívka spolu trávili několik týdnů něžných schůzek na polních cestách a v hospodách za soumraku. Charlotte na něj později vzpomínala jako na introverta, který rád kreslil, byl „pozorný a přátelský“, ale měl prchlivou povahu.
Na konci léta 1917 se milenec musel vrátit na frontu a jejich vztah tím skončil. Charlotte brzy zjistila, že otěhotněla. V sedmnácti letech porodila zdravého chlapečka, kterému dala jméno Jean-Marie. Byla však svobodná matka a navíc dítě zplodil německý voják, nepřítel.
Byl podzim 1918, válka právě skončila a v severofrancouzském prostředí panovala k „dětem války“ počatým s okupanty nenávist. Pro mladou dívku by nemanželský syn s polovinou německé krve znamenal veřejnou ostudu i nebezpečí. A tak když bylo miminku několik měsíců, Charlotte jej s těžkým srdcem odvezla ke svým rodičům v Pikardii a sama beze slova odjela do Paříže.
Jean-Marie vyrůstal prvních sedm let u matčiných rodičů na venkově. Nebylo to laskavé dětství – prarodiče se k němu chovali chladně až hrubě. Možná i oni v něm viděli jen „bastarda od Němčoura“. V severní Francii se pro takové děti vžilo hanlivé označení enfants de Boches – děti „Bošů“.
Malý Jean-Marie se sice nikdy nedozvěděl, kdo přesně jeho otcem byl, ale od raného věku věděl, že to byl německý voják a že se za to má stydět. Nejspíš slýchal šuškání za svými zády a čelil posměchu ostatních venkovských dětí. Už od kolébky mu tak osud naložil kříž identity, jíž nerozuměl, ale která ho vylučovala z kolektivu.
Roku 1922 se Charlotte Lobjoie v Paříži provdala za litografa jménem Clément Loret. Ten svolil, že bude nemanželského syna své ženy finančně podporovat, a souhlasil, aby chlapec nesl jeho příjmení. Jean-Marie tak získal nové příjmení Loret, ale do Paříže za matkou nesměl.
Charlotte se o svého syna po odchodu z rodné vsi již nestarala – možná kvůli manželovi, možná kvůli vlastní bolesti. Uplynulo několik let bez kontaktu matky se synem. Během té doby starou Lobjoiovu usedlost v Seboncourtu opanovala zahořklost a malá duše rostoucího chlapce tím trpěla.
Když pak v polovině 20. let dědeček s babičkou zemřeli, chopila se iniciativy teta Alice, Charlottina sestra. Svého synovce nakonec svěřila k adopci vlivné bezdětné rodině Frizonových, bohatých stavebních podnikatelů ve městě Saint-Quentin. Z ubohého venkovského vyděděnce se tak rázem stal dítě v péči zámožných pěstounů.
Z chlapce vyrostl tichý, zcela obyčejný mladý muž, který nijak nevyčníval. Možná byl rád, že může splynout s davem. V osmnácti letech, roku 1936, vstoupil do francouzské armády. Sloužil vzorně a do začátku další války to dotáhl na poddůstojníka. Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, nebylo Jean-Mariemu ještě ani 22 let. Netušil nic o svém pravém otci a teď se ocitl ve válce proti nepříteli, který o sobě prohlašoval, že je „otec“ nové Evropy.
Ve válce proti slavnému otci?
Jaro 1940. Mladý rotný Jean-Marie Loret leží v zabláceném zákopu a s tlučoucím srdcem naslouchá dunění děl na obzoru. Německá armáda zahájila invazi do Francie. Loret spolu s tisíci dalších Francouzů brání svou vlast – paradoxně proti vojsku vedenému mužem, který měl být jeho otcem. Adolf Hitler v tu dobu stojí na vrcholu moci a jeho tanky míří k Paříži. Jean-Marie bojuje statečně, ale ani on, ani jeho kamarádi nakonec postup nepřítele nezastaví. Francie se hroutí a v červnu 1940 podepisuje kapitulaci.
Ve stejném čase, na sklonku června 1940, vtrhne do rodné vesnice Charlotte Lobjoieové komando příslušníků SS. Podle pozdějšího svědectví Hitlerova komorníka Heinze Lingeho došlo 24. června 1940 k utajenému telefonátu samotného Vůdce s říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem.
Hitler prý Himmlera pověřil, aby v jedné severofrancouzské vesnici našel jistou ženu a jejího syna. Linge sice jméno ženy neuvádí, ale okolnosti naznačují, že mohlo jít právě o Charlotte a malého Jeana-Marie.
Jisté je, že Charlotte Lobjoie v období německé okupace prý žádné újmě nečelila. Jako by se kdosi z mocných o ni postaral. Na tuto zvláštní podporu se vzpomínalo až po letech, kdy vyšlo najevo, že obálky prý měl posílat Hitler osobně jako tajné alimenty.
A co tehdy dělal Jean-Marie? Po porážce Francie v roce 1940 se ocitl na okupovaném území. Mohl být zajat, mohl se pokusit uprchnout – podrobnosti neznáme. Víme ale, že přežil a během války se zapojil do francouzského odboje. Přijal krycí jméno Clément a jako takový působil ve stínových strukturách Résistance.
Matčino tajemství
Na jaře 1945 Hitler spáchal v Berlíně sebevraždu a druhá světová válka skončila. Jean-Marie Loret tehdy sloužil u francouzské armády už skoro deset let. Měl 27 let, za sebou odboj i frontu a před sebou vidinu konečně pokojného života. Brzy odešel z armády do civilu. V poválečné euforii se oženil a pokusil se podnikat ve stavebnictví – možná využil kontaktů své pěstounské rodiny Frizonů.
Jenže dravé plány mu nevyšly. Jeho podnik zkrachoval a roku 1948 zbankrotovaný Loret stojí před finančním i osobním zhroucením. Právě v té době, v létě 1948, dostává dopis z Paříže: píše mu teta Alice, že matka je těžce nemocná.
Charlotte Lobjoie leží na smrtelné posteli v jedné pařížské nemocnici. Je jí teprve padesát, ale podlomené zdraví a alkohol ji dohnaly předčasně na práh konce. Snad ji trápí výčitky svědomí, snad jen cítí, že už nemá co ztratit. Když k ní Jean-Marie přijíždí, poprvé po mnoha letech uvidí svou matku. Místo obětí ho však čeká tíživé odhalení, které se mu navždy zapíše do paměti.
Bledá Charlotte šeptá svému synovi děsivou pravdu o jeho původu. Vyzná mu, že tehdy za války byl jejím milencem jeden německý voják a je Jeanovým skutečným otcem. Říká jméno, které její syn dosud znal jen z novin: Adolf Hitler. V tu chvíli se Jean-Marie sesype. Pak matka umírá. Jean-Marie Loret zůstává sedět u lůžka, neschopen slova.
Dává si dohromady drobné střípky, které jako by seděly: Hitler skutečně pobýval během roku 1917 v okolí Lille, Fournes a Wavrin, tedy tam, kde žila jeho matka. I fámy kolující léta v rodném Seboncourtu teď dávají smysl – prý se tam vždycky povídalo, že Charlotte měla poměr s německým vojákem jménem Hitler.
Hledání pravdy
Koncem 60. let se Jean-Marie Loret rozhoduje, že už nemůže žít v nejistotě. V nitru ho stále sžírá otázka: byl jeho otcem skutečně Hitler, nebo ne? Matka mu to řekla, ale svět by mu určitě nevěřil – vždyť Hitler přece podle učebnic žádné děti neměl. Aby se nezbláznil, Loret cítí potřebu dobrat se pravdy, ať je jakákoli.
Kolem roku 1975 proto začíná potají pátrat a obrací se na experty. Osloví uznávaného německého historika Wernera Masera, autora biografií Adolfa Hitlera. Ten už o údajném Hitlerově synovi slyšel – fámy o dítěti z Francie prý Maser zaslechl už roku 1965 při výzkumu v kraji kolem Wavrinu. Tehdy je bral jen jako bizarní místní povídačky.
Když se teď s Loretovou pomocí seznámí s konkrétními indiciemi, je ohromen. Maser tuší senzaci a vrhne se do shromažďování důkazů, které by Loretovo tvrzení podpořily. Po boku svého klienta působí jako neúnavný detektiv: studuje Hitlerovy válečné záznamy, zpovídá pamětníky, zajišťuje vědecké expertízy. Přizve ke spolupráci experty z univerzity v Heidelbergu i odborníka na písmo.
A výsledky? Podle Masera všechny zkoumané stopy ukazují jedním směrem – Loret by klidně mohl být Hitlerův syn. Krevní skupina Jean-Marie Loreta se shoduje s Hitlerovou. Analýza stylu rukopisu odhalila nápadně podobné rysy písma.
Pro bouřlivá 70. léta, plná zúčtování s válečnou minulostí, je to jako ulomená pečeť od Pandořiny skříňky. Veřejnost je v šoku: Hitler měl syna! A ten syn prý žije ve Francii. Novináři se slétají do poklidného města Saint-Quentin, kde Jean-Marie Loret bydlí, a obléhají jeho dům.
Ještě včera neznámý železničář z malého města – dnes lovná senzacechtivého tisku. Loret je zaskočen a vyděšen. Nechtěl cirkus, chtěl jen znát pravdu a mít klid. Werner Maser, který mediální humbuk sám rozpoutal, si situaci uvědomí: během jedné veřejné debaty proto Loreta raději odváží pryč, aby unikl naléhavým reportérům.
Sveze ho autem přes hranice do Německa, ukryje u sebe doma ve Špýru a zkouší mu být oporou. Bere ho také na různé cesty – prý aby mu přiblížil místa spojená s Hitlerem, jeho domnělým otcem. Navštíví spolu mimo jiné bývalý koncentrační tábor Dachau, kde při pohledu na děsivé důsledky nacismu Loret údajně propukne v pláč a omluvně procedí: „Já jsem si svého otce nevybral“. Je to srdceryvná scéna – člověk nesoucí nelidské dědictví, které si nepřál. Tato Loretova věta pak obletí svět.
V roce 1981, za pomoci spoluautora Reného Mathota, vydává autobiografickou knihu s výmluvným názvem Ton père s’appelait Hitler – česky „Tvůj otec se jmenoval Hitler“. Veřejnosti v ní podrobně líčí svůj životní příběh, od dětství až po mnohaleté dokazování pravdy.
Kniha vyvolá senzaci – a zároveň vlnu skeptických reakcí. Zatímco část veřejnosti i bulváru je ochotna věřit, že Hitler měl ve Francii syna, seriózní historikové jsou vesměs na pochybách. Loretovi je to ale jedno. On už své svědomí očistil: řekl svůj příběh světu a dál už je to na světě, jak s ním naloží.
Pochybnosti a stín naděje
Po vydání Loretovy knihy se rozhoří válka důkazů a protidůkazů. Werner Maser, Loretův největší zastánce, i nadále tvrdí, že Jean-Marie je prokazatelně Hitlerův potomek. Vytahuje nové „trumfy“: například poukazuje, že Charlotte Lobjoie byla po německé invazi 1940 umístěna do luxusního sanatoria – údajně na Hitlerův příkaz.
Tvrdí také, že gestapo podrobilo Jean-Marieho důkladnému výslechu v pařížském hotelu Lutetia a poté ho naverbovalo jako spolupracovníka. Nic z toho však nelze nezvratně doložit. Odpůrci Masera mu vytýkají, že slepě důvěřuje Loretovým tvrzením z druhé ruky a žene se za senzací místo za vědeckou pravdou.
Například respektovaný historik Anton Joachimsthaler pečlivě rozebral Loretův případ a upozornil na řadu rozporů. Citoval výpovědi Hitlerových spolubojovníků z první světové války – ti se shodli, že Hitler zásadně odsuzoval vztahy s Francouzkami a vojákům, kteří se chtěli zaplést s „nepřítelkami“, spílal, že „nemají německou čest“.
Také Loretova teta Alice, která jako jediná mohla dosvědčit pravdu, Masera zklamala: potvrdila sice, že Charlotte opravdu za války chodila s nějakým německým vojákem, ale „tím vojákem rozhodně nebyl Adolf Hitler“. Pamatovala si jeho obličej a ten se prý Hitlerovi vůbec nepodobal. O svém synovci zahořkle prohlásila: „Jean se zbláznil. Tu historku o Hitlerovi mu jen namluvili Němci“.
Z čistě faktického hlediska navíc spousta věcí nesedí. Kritici se ptají: Jak by prostý kaprál Hitler, podřízený vojenské mašinérii, dokázal vodit s sebou milenku po frontě a ubytovávat ji v týlu, jak naznačuje Maser? Taková volnost pohybu pro civilní Francouzku by byla na okupovaném území krajně nepravděpodobná. A jak si vysvětlit, že Hitler nikdy o žádném potomkovi ani náznakem nemluvil – naopak veřejně i v soukromí prohlašoval, že děti nemá a mít nechce?
V únoru 1985 umírá v ústraní na srdeční infarkt ve věku 66 let. Zemřel jako člověk, který nikdy se stoprocentní jistotou nepoznal, zda v jeho žilách kolovala krev masového vraha, anebo zda byl jen obětí smyšlenky. A tahle jistota neexistuje dodnes.
https://en.wikipedia.org/wiki/Jean-Marie_Loret
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-hitler-mel-syna-s-mladickou-francouzkou-ktery-pak-bojoval-proti-nacistum-145702
https://www.livescience.com/18556-proof-hitler-illegitimate-son.html
https://allthatsinteresting.com/jean-marie-loret
https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/hitler-syn-jean-marie-loret
