Článek
Psal se 24. listopad 2009, pár dnů před Dnem díkůvzdání. John Edward Jones přiletěl z Virginie do rodného Utahu, aby svátky strávil s rodinou. Šestadvacetiletý student medicíny, manžel a otec roční holčičky, se po dlouhé době sešel se svým mladším bratrem Joshem.
Jako děti často jezdívali s otcem objevovat jeskyně a milovali podzemní dobrodružství. Teď se rozhodli oprášit tradici a společně s několika přáteli vyrazili prozkoumat proslulý jeskynní systém zvaný Nutty Putty, asi 90 kilometrů od Salt Lake City.
Nutty Putty Cave byla mezi amatérskými speleology vyhlášená. Úzké klikaté chodby, plazivky a komíny přitahovaly stovky zvědavců ročně. Velká návštěvnost ale přinesla i problémy – na přelomu století tu několikrát uvízli nezkušení turisté a zásah museli opakovaně řešit záchranáři. Po sérii incidentů v letech 1999–2004 úřady Nutty Putty dočasně uzavřely.
Jeskyňářská komunita protestovala, ale obavy zvítězily. Teprve v květnu 2009, po zavedení rezervačního systému a dalších pravidel, byla jeskyně znovu zpřístupněna veřejnosti. Za pár měsíců však došlo k tragédii, která znamenala definitivní konec.
V den výpravy se jedenáctičlenná skupina kamarádů rozdělila na menší týmy. John, Josh a jejich dva přátelé zamířili do hloubi jeskyně hledat úsek zvaný „Kanál zrození“ (Birth Canal). Ten byl proslulý jako extrémně úzká plazivka, kterou projdou jen štíhlí a ohební lidé – dovnitř se leze hlavou napřed, po břiše, a při cestě zpět to prý vypadá, jako by se člověk znovu rodil z lůna Země.
John, odhodlaný to po letech zkusit, objevil v boční chodbě přibližně pasově vysoko otvor, který považoval za začátek hledaného „Kanálu“. Bez váhání se nasoukal dovnitř, čelovku na helmě, ruce před sebou. Tělo sunul dopředu centimetr po centimetru – zapíral se prsty na rukou i nohou, boky i hrudníkem. Širší komora, kde by se mohl otočit, však nepřicházela. Chodba se klikatila dál a klesala hlouběji.
John tušil, že začíná být zle. V úzkém tunelu se už nemohl ani plazit vpřed, ani couvat zpátky. Musel zkusit pokračovat – možná se dole chodba rozšíří natolik, aby se tam obrátil. Před ním se objevila svislá puklina, spadající dolů jako komín. Zdálo se mu, že na dně má širší prostor. Zkusil tedy trik, jaký speleologové někdy používají: úplně vydechl, zatáhl břicho a vsunul trup přes hranu dolů do škvíry.
Hrudník se protáhl přes skálu – ale pak reflexivně popadl dech. Plíce se rozepjaly, žebra narazila do stěn. John náhle zjistil, že nemůže ani tam, ani zpět. Zaklínil se. Každý další zoufalý pohyb ho navíc posouval hlouběji do stále se zužující spáry, která měla dole už jen kolem 20 centimetrů na šířku. Jednu paži měl zkroucenou pod tělem, druhou vytočenou vzhůru podél hlavy. A nad ním – jen tma a kámen.
Volání o pomoc
Jako první Johnovo zmizení zaznamenal jeho bratr. Josh lezl jinou štěrbinou opodál, ale když se k němu nedonesly žádné zvuky, couvl zpět a začal Johna hledat. Brzy našel místo, kde bratr zmizel v nezmapovaném průchodu. Z úzkého otvoru trčely Johnovy nohy. Josh se snažil zachovat klid, ale pohled na bratrovy nohy mizící do skály byl děsivý.
Přitáhl se blíž a společně se v té temnotě pomodlili – jako věřící mormoni hledali útěchu ve víře. Poté Josh zaklesl chodidla pod Johnovy kotníky a zkusil ho vytáhnout. Zabral ze všech sil. Johnovo tělo se pohnulo, o pár centimetrů postoupilo vzhůru, ale jakmile Josh povolil, bratr mu ihned proklouzl zpět. Ještě o něco hlouběji než předtím.
Josh pochopil, že sám bratra nezachrání. Navíc se sám v úzkém prostoru začínal nebezpečně zasekávat a vyčerpávat. V těle mu pulsoval adrenalin. Pracně vycouval z krkolomné chodby zpátky na volnější místo a spěchal k východu. Na povrchu, pod chladnou hvězdnou oblohou, hned vytočil tísňovou linku 911. Bylo kolem deváté večer, už dávno po západu slunce. Záchranná akce mohla začít.
Závod s časem pod zemí
První profesionální záchranáři dorazili k jeskyni během hodiny od telefonátu. Přijeli lidé ze šerifova úřadu s potřebnou technikou i dobrovolní členové jeskynní záchranky. Celkem se v následujících hodinách zapojilo kolem 137 osob – někteří organizovali práci na povrchu, jiní se střídali v úzkém podzemním tunelu poblíž Johna. Záchranáři se museli k uvězněnému muži proplazit komplikovaným systémem úzkých chodeb. Trvalo bezmála hodinu, než se první z nich dostala až k němu.
Tou první byla právě drobná Susie. Dorazila okolo půl jedné ráno 25. listopadu, John tou dobou trčel hlavou dolů už víc než tři a půl hodiny. Snažila se s ním navázat řeč a zůstat klidná. „Nebojte, dostaneme vás ven raz dva,“ chlácholila ho přívětivě. Ve skutečnosti ale tušila, že vyprostit uvízlého člověka z takové pasti bude nesmírně složité.
Prostrčila Johnovi hadičku s vodou a pár kapkami iontového nápoje, aby se mohl napít. Zajistila ho lanem: uvázala kolem jeho nohou speciální smyčku a chtěla, aby kolegové zkusili pomalu pomáhat vytahovat. Ve stísněném prostoru však byly možnosti omezené. S každým trhnutím lanem se John v úzkém krčku bolestivě vzpříčil a postup byl takřka nulový.
Čas hrál proti nim. John byl zhroucený téměř hlavou dolů, což je poloha, kterou lidské tělo dlouho nevydrží – krev se hrne do hlavy a srdce má obrovskou námahu pumpovat ji zpět. Hrozilo, že organismus po mnoha hodinách vypoví službu. Záchranáři proto věděli, že ho musejí dostat ven co nejrychleji, ale zároveň nesmějí vyvolat šok či další zranění.
John byl uvězněn v puklině tak nešťastně, že jakýkoli násilný manévr mohl znamenat zlomeniny nebo poranění páteře. Přiznali později, že už od začátku pracovali s vědomím, že i kdyby ho vyprostili živého, riziko trvalých následků by bylo vysoké.
Hlas ve tmě
Z úzké štěrbiny se ozývalo těžké oddechování a občasné vzlyky. John Jones visel v černočerné tmě, neschopen pohybu, uvězněný ve vlastním těle. Snažil se neztrácet vědomí. Kdykoli ale na něj dolehly vlny paniky, roztřásl se a zuřivě kopal nohama, jako by chtěl skálu odkopat. V tu chvíli ho museli zachránci uklidňovat, aby se ještě víc nezasekl a neublížil si.
Jeden z nich ho občas pohladil po lýtku – byl to jediný tělesný kontakt, jímž mohli ve tmě dát najevo, že tam dole není sám. John chvílemi tiše konverzoval, jindy se propadal do zoufalství.
Nejsilnější zbraní proti strachu ale byly myšlenky na rodinu. Skrze dotazy na manželku Emily a roční dcerku Lizzie se ho zachránci snažili udržet při vědomí a motivovat k boji. John o své rodině rád mluvil. Vyprávěl, jak se seznámil s Emily, jaké to je být otcem malé holčičky, a také to, že brzy čekají druhé dítě.
Emily byla těhotená a miminko mělo přijít na svět v červnu. „Musím u toho být,“ šeptal John v záchvatu úzkosti. „Musím vidět naše děti vyrůstat.“ V odpověď slyšel jen monotónní zvuk vrtaček a kladiv – záchranáři nad ním horečně pracovali na zařízení pro jeho vyproštění.
Kdesi nad ním ve stísněné chodbě se mezitím střídaly vyčerpané týmy. Bylo fyzicky i psychicky náročné trávit dlouhé hodiny v klaustrofobní tmě vedle zoufalého člověka. Za Johnem se spustil také zkušený jeskynní záchranář Ryan Shurtz – taktéž oddaný mormon. Modlil se s Johnem a povzbuzoval ho řečmi o víře, což uvězněného muže na chvíli uklidnilo.
Na povrchu zatím záchranný tým připravil speciální podzemní telefon. Do hlubin spustili dlouhý kabel se sluchátkem, který umožnil navázat spojení s vnějším světem. Bylo odpoledne 25. listopadu a John v temnotě bojoval o život už osmnáctou hodinu. Nahoře stála jeho manželka Emily a odmítala se od jeskyně vzdálit. Doufala, že ještě dnes bude moct manžela obejmout. Když telefon konečně zachrastil, Emily dostala příležitost promluvit k Johnovi přímo. Ryan hluboko v jeskyni natáhl ruku s malým reproduktorem co nejblíž k Johnově hlavě.
„Miláčku, miluju tě!“ ozvalo se z přístroje do tmy. „Nevzdávej to, bojuj dál, prosím tě!“ Emilyin hlas se chvěl, ale byl pevný. John se rozplakal. Otřesený Ryan slyšel, jak mu z kouta temné pukliny přes vzlyky chraplavě zaznělo: „Taky tě miluju! Miluju vás všechny… Řekni prosím Lizzie, že ji miluju. Dostanu se ven a pak už budeme spolu…“
Poslední pokus
Od hovoru s manželkou uplynuly do klíčového zásahu už jen minuty. Záchranáři mezitím ve skále nad ním namontovali pevné kotevní body a kladky, protože původní upevnění lan v měkké hornině nedrželo. Kolem 16. hodiny bylo vše připraveno. Na povel se do lana opřelo osm mužů jako jeden tým. Johnovo tělo se skutečně začalo sunout ven – z trhliny už vyčnívala kolena i stehna. Pak ale jeho boty narazily do nízkého stropu chodby a bylo nutné tah přerušit. Tělo opět sklouzlo zpět do pukliny.
Ryan dal povel k dalšímu tahu. Osm mužů zabralo do lana naplno. Náhle se ozvala ohlušující rána. Skálou otřásl praskot a výkřiky. Jeden z horních kotevních bodů se pod obrovským tlakem vytrhl ze stěny – masivní kovová karabina vylétla jako projektil a zasáhla Ryana přímo do obličeje. Mladý záchranář zařval bolestí a v mžiku ztratil vědomí.
Lano se okamžitě prověsilo a všichni, kdo ho drželi, se svalili na zem. Johnovo tělo z výšky dopadlo zpátky do trhliny. Z rozbitých stěn se sypal prach. Netrvalo dlouho a Ryan se probral, celý od krve, s pochroumanou čelistí a pořezaným jazykem. Rozrušeně hmatal kolem sebe – uvězněný muž byl zase tam, kde předtím. „Johne, jsi v pořádku?!“ zasípal zachránce, i když se mu ústa plnila krví.
Ryan věděl, že je zle. Sám byl vážně zraněný a musel okamžitě ven. Nechtěl ale Johna nechat samotného. „Vydržte, někdo přijde místo mě. Já teď musím pryč, ale nebojte, všechno bude dobré,“ zalhal, jak nejpřesvědčivěji uměl. Poté se nechal kolegy vytáhnout ven na povrch – tvář zalitou krví a oči plné slz.
Na Ryanovo místo se do útrob skály spustil jeho otec, zkušený záchranář Dave. Mezitím však uplynuly dlouhé desítky minut chaosu. John takřka nekomunikoval a jeho dech se povážlivě zpomaloval. Dave se pokusil protáhnout kolem něj lano, ale v těsné díře ho nedokázal upevnit. Zoufalý otec se navíc na chvíli sám zaklínil a než se vyprostil, uběhla další drahocenná čtvrthodina. Když se znovu dostal k Johnovi, bylo už pozdě. Mladý muž v puklině nehybně visel, hlavu svěšenou. Nedýchal.
Uzavřít jeskyni, otevřít rány
Ještě v noci si šerif Utah County sedl k telefonu a zavolal Johnovým rodičům. Byl Den díkůvzdání, brzy ráno. Musel jim oznámit, že ani tělo jejich syna se nepodaří vyprostit. Za normálních okolností by záchranáři udělali vše pro to, aby rodina mohla své blízké pohřbít. Tady dole však byly podmínky neúprosné.
Když to nešlo s živým, s mrtvým tělem by to bylo ještě nebezpečnější – bezvládná tíha neprojde tam, kudy se živý člověk protáhl vlastní silou. Rodina nejprve nechápala. Nechat Johna tam dole? Navždy? Nakonec ale s těžkým srdcem souhlasili. Nemělo smysl riskovat další životy jen proto, aby získali tělo zpět.
Úřady se rozhodly jeskyni Nutty Putty definitivně uzavřít. Necelý týden po neúspěšné záchranné operaci byl vchod do jeskyně zabetonován a okolní skála narušena dynamitem. Jeskyně se tak stala symbolickým hrobem Johna Edwarda Jonese.
Ne všichni se s tím však dokázali smířit. Laická speleologická komunita reagovala pobouřeně. Pro mnohé z nich bylo nepochopitelné, že kvůli jedné tragédii mají přijít o místo, které milovali.
Po tragédii se Emily s malou dcerkou vrátila do rodného domu ve Virginii. Za několik měsíců – 15. června 2010 – přivedla na svět syna, kterému dala jméno John Edward Jones II. Vyrůstá se svou maminkou a prarodiči a jednoho dne se dozví, po kom dostal jméno.
https://people.com/john-edward-jones-died-in-the-nutty-putty-cave-11769330
https://www.deseret.com/2009/11/26/20355284/man-trapped-in-utah-county-s-nutty-putty-cave-dies/
https://www.sltrib.com/news/2018/07/10/nutty-putty-were-going/
https://www.ksl.com/article/8892976/utah-cavers-angry-over-closure-of-nutty-putty-cave
https://science.howstuffworks.com/environmental/earth/geology/nutty-putty-cave.htm
