Článek
Je začátek září 1939 a Evropu právě zachvátil válečný požár. Dne 1. září za úsvitu překračují německé tanky polské hranice a rozpoutávají 2. světovou válku – a v témže okamžiku dopadá první rána i na český skauting. Gestapo přesně toho dne zatýká vůdčí osobnosti Junáka: bývalého starostu Josefa Charváta, činovníka Antonína Fiřta a čerstvě jmenovaného velitele Bohuslava Řeháka.
Řehák, školní inspektor a nástupce legendárního zakladatele A. B. Svojsíka, je okamžitě odvlečen do koncentračního tábora Buchenwald. Jeho zatčení vyděsí celé skautské vedení – nacisté dali jasně najevo, že s hnutím skautů nemíní mít slitování.
Odpor k hodnotám skautingu – lásce k vlasti, demokratickému smýšlení a samostatnému myšlení mladých – vede totalitní režim k systematické likvidaci Junáka. Nastává období temna, v němž kdysi veselé klubovny ztichnou a svazky přátelství jsou zkoušeny odloučením či smrtí.
Organizace Junák byla v Protektorátu Čechy a Morava zakázána oficiálně 28. října 1940. V den výročí československé nezávislosti cynicky vychází nařízení státního tajemníka K. H. Franka o rozpuštění Junáka. Už předtím gestapo rozhánělo skautské tábory, zatýkalo vedoucí a zabavovalo majetek Junáka – táborové vybavení i klubovny – pro potřeby Hitlerjugend.
Skautské lilie musely zmizet; místo nich měli čeští chlapci a děvčata nosit hákové kříže. Přes veškerý teror ale skautská myšlenka zcela nevyhasla. Mnozí členové se zapojili do odboje – jako spojky, kurýři či rovnou zakládali odbojové skupiny.
V Ostravě se kolem devatenáctiletého (!) Vladimíra Čermáka vytvořila tajná skupina Odboj slezských junáků, která od léta 1939 převáděla pronásledované přes hranice do zahraničí a později se zapojila do zpravodajské činnosti a podpory partyzánů. Skupina mladých skautů riskovala vše – a bohužel mnozí z nich na sklonku války za svou odvahu zaplatili.
Dne 13. dubna 1945 – fronta se rychle blíží k Ostravě – vpadli do úkrytu ostravských junáků gestapáci vedení zrádným konfidentem. Následovala vlna zatýkání a krutých výslechů. Skautští odbojáři byli drženi v ostravském vězení a mučeni, přesto se nacistům nepodařilo rozkrýt celou síť. Pak ale přišel nemilosrdný rozkaz: exemplární poprava.
Stalo se tak 24. dubna 1945 – na svátek svatého Jiří, patrona skautů. Osmnáct odbojářů bylo vyvedeno na starý židovský hřbitov v polském Těšíně a všichni byli zavražděni ranou do týlu. Mezi popravenými byli i skauti Vladimír Čermák (22), Vladimír Pach (24), Quido Němec (23), Otto Klein (24) a nejmladší Milan Rotter (teprve 18 let).
Pár dní nato válka skončila – pro ně však svoboda přišla příliš pozdě. Kdosi z místních obyvatel později vzpomínal na mladičkou tvář jednoho ze zastřelených, sotva odrostlého chlapce, který padl do masového hrobu s očima navždy upřenýma k jarnímu nebi. Je těžké domyslet, jaké myšlenky se honily hlavou mladých junáků v posledních chvílích – snad víra, že jejich oběť nebyla marná.
Jejich nejbližší kamarádi na ně nezapomněli. Krátce po válce, v říjnu 1946, vystoupila skupina ostravských skautů na horskou louku Ivančena pod Lysou horou, vztyčila dřevěný kříž a položila k němu lahvičku se vzkazem na památku zastřelených druhů. Kolem kříže začali lidé snášet kameny – tak vznikla mohyla Ivančena, která se v následujících letech stala tichým symbolem vzdoru proti jakékoliv totalitě.
I v době komunismu podnikali skauti, trampové i vlastenci tajné výpravy ke svému kamennému pomníčku, přikládali další kameny a připomínali si nejen pětici ostravských junáků, ale všechny, kdo padli v boji za svobodu. „Mohyla se z malého pomníčku padlým kamarádům stávala symbolem skautské nezdolnosti a protestem proti nesvobodě,“ popisuje skautská kronika.
Jednou z nejvýznamnějších pouťí byla ta v roce 1969 – pár měsíců po sovětské invazi – kdy se u Ivančeny sešlo na dva tisíce lidí a náčelník Junáka Rudolf Plajner zde pronesl, že mohyla je „památníkem všech junáckých obětí v boji za svobodné demokratické Československo“. Slova starého náčelníka se stala mementem – připomínkou, že skauti v Československu obětovali za svobodu mnoho životů, a varováním, že zápas ještě neskončil.
Rudá totalita
Uvolněné poválečné jaro 1945 přineslo skautům euforii a chuť obnovit činnost – to však netrvalo dlouho. Už v roce 1946 začali českoslovenští komunisté spřádat plány, jak Junáka ovládnout či zničit. Po únorovém puči 1948 přišla jejich chvíle. Během jediného dne – 25. února – obsadili komunisté skautské ústředí a vedení organizace násilně převzal tzv. akční výbor složený ze skautů, kteří vstoupili do KSČ. Oficiálně vydali provolání, že Junák stojí „po boku sil nového Gottwaldova režimu“.
Ve skutečnosti však nastalo období postupné likvidace skautingu. Oddíly byly začleněny do jednotného Svazu mládeže a od dubna 1949 fungovala pionýrská organizace – komunistická náhrada skautů. Skautští vedoucí, kteří se nepodřídili, byli sledováni a propuštěni z práce, mnozí zatčeni. Komunistická propaganda vykreslovala skauty jako „nebezpečné živly“ a služebníky západního imperialismu.
Například pamflet Aloise Poledňáka z roku 1953 líčil skautské vůdce jako „malé diktátory“ s „vojenským drilem“ chytající mládež na „nesmyslně romantické představy“ – prý jen k tomu, aby z nich vychovali agenty kapitalismu. Tento obraz byl samozřejmě lživý, ale posloužil k ospravedlnění tvrdých represí.
Komunisté se skautů báli možná ještě více než nacisté. Věděli, že Junák vychovává mládež k samostatnosti a mravním zásadám – tedy k vlastnostem, které totalitní režim ohrožují. Skautské heslo „Buď připraven!“ a skautský slib věrnosti pravdě zněly v říjnu 1948 z tribuny všesokolského sletu, kde tisícovky junáků demonstrativně pochodovaly s liliemi na prsou a volaly: „My jsme a budem!“.
Pro režim to byl políček. Netrvalo dlouho a někdo na ÚV KSČ rozhodl, že „skautingu je třeba zasadit úder, po němž se už nevzpamatuje“. Úder měl dva hlavní směry: jednak vykonstruované politické procesy s představiteli Junáka, jednak brutální zásah proti skautským skupinám, které byly ochotny klást odpor. Obojí se začalo naplňovat během roku 1949.
V květnu 1949 se stovky skautů zapojily do zoufalého pokusu zvrátit běh dějin – do přípravy protikomunistického povstání. Důstojnická odbojová skupina okolo majora Prokeše plánovala na noc z 16. na 17. května ozbrojený převrat za účasti části armády, sokolů a skautů. Mladí skauti měli v rámci plánu zajišťovat spojení a zdravotnickou pomoc povstalcům.
Cílem bylo obsadit klíčová místa v Praze (ústředí KSČ, rozhlas, generální štáb) a osvobodit politické vězně z Pankráce. Celé povstání však zradil konfident StB – komunisté se o plánu včas dověděli a spustili preventivní zatýkání. Mezi zatčenými byla i skautská vedoucí Dagmar Skálová, přezdívaná Rakša, která se na přípravě povstání podílela s manželem.
Tvrdý výslech ji přivedl až na pokraj sil: komunisté ji zbili do bezvědomí, aby vyzradila jména kompliců. A právě v těchto mukách se v ní probudila velká osobní statečnost. Skálová se před soudem rozhodla vzít veškerou vinu na sebe a zachránit tím ostatní. Tvrdila vyšetřovatelům i soudu, že řadoví skauti netušili, že nejde o běžnou noční hru – mysleli si prý, že účast na „puči“ je jen dramatické cvičení Junáka.
Díky této lsti a obětavosti Rakši se vyšetřovatelé spokojili s potrestáním několika hlavních představitelů spiknutí a desítky dalších mladých lidí unikly šibenici. Skautská vůdkyně však za tuto záchranu přátel zaplatila šestnácti lety života ve vězení. Dne 8. srpna 1949 poslal soud Dagmar Skálovou na doživotí, jejího muže Karla na 24 let a dalšího mladého vůdce, Jiřího Navrátila, na 20 let žaláře.
Rakša putovala do jáchymovských uranových dolů a později do ženských věznic. Ani tam se však nezlomila: v roce 1956 tajně sepsala s několika dalšími vězeňkyněmi dopis generálnímu tajemníkovi OSN, v němž protestovala proti porušování lidských práv v Československu. Když byla roku 1965 propuštěna, vážila o 20 kilo méně a měla podlomené zdraví.
Ve stejném roce, kdy komunisté inscenovali proces se „spiklenci“ kolem Rakši, předvedli mocnou odstrašující lekci i ostatním skautům. Akce „Jizerka“ – tak se nazýval přísně tajný zásah proti skupince skautů ze Železného Brodu, která se rozhodla prchnout na Západ, než aby se smířila s totalitou. Sedm mladých lidí (šest skautů kolem 18 let a jedna dívka) se v červenci 1949 ukrylo ve stanech na louce poblíž osady Jizerka v Jizerských horách a čekali na převaděče, jenž je měl dovést přes hranice do Polska.
Netušili, že jejich údajným pomocníkem je nastrčený agent StB. Celé dvě noci je nechala Státní bezpečnost v lesním úkrytu „vysmrádnout“, zatímco okolní svahy již obklopily desítky ozbrojených mužů. K útoku dali velitelé povel nad ránem 24. července 1949. Ozvala se dávka z kulometu a látkové stany se roztřásly pod přívalem střel.
Skauti, zaskočeni v nejhlubším spánku, neměli prakticky žádnou šanci: jen jeden z vedoucích, pětatřicetiletý Jiří Haba (nejstarší z celé skupiny), se stačil chopit své pistole, aby kryl ústup ostatních – vtom však i jeho stan rozmetal kulomet na cucky. V nastalém zmatku se šesti přeživším podařilo dostat ven, kde je hned spoutali esenbáci.
Sedmý člen skupiny, Václav, zůstal nezraněný schoulený v rohu podlážky; vyvázl zázrakem, protože stanový kolík zastavil jednu z kulí mířících přímo na něj. Po chvíli ticha k ležícím zajatcům přiskočil rozzuřený příslušník a začal do bezbranných těl střílet další dávky.
„Přiběhl jeden policajt a vystřílel celý zásobník. Vedle mne zastřelili Tomáše Hübnera, mladého kluka. Mne postřelili do nohou, Pepíka Veselého a Jindru Kokošku taky. Vypálil zhruba sedm ran,“ vzpomíná skaut Radomil Raja, kterému střela roztříštila rameno. Další vraždění zastavil až onen výkřik velitele „Neprasečte, potřebujeme živé“.
Z mládežnického tábora se rázem stalo krvavé popraviště. Mladý Tomáš Hübner byl na místě mrtev, Jiří Haba smrtelně zraněný. Jak cynicky informoval dobový tisk, „podařilo se rozbít skupinu záškodníků, kteří chtěli utéci za hranice“. Ve skutečnosti šlo o exemplární mstu – komunisté potřebovali odstrašit ostatní skauty od jakýchkoli pokusů klást odpor.
Proto byli zajatci ponecháni naživu a převezeni do vězení, aby mohli stanout před soudem. Zkrvavené a zubožené je dopravili k výslechu do Prahy na Pankrác, kde je čekal vykonstruovaný monstrproces.
„Železnobrodští skauti“ byli obviněni z vlastizrady a špionáže a odsouzeni k dlouholetým žalářům. Padly tresty 20, 10 a 8 let těžkého žaláře v uranových dolech. I zcela nevinní chlapci, kteří skautům jen poskytli jídlo nebo o jejich plánu věděli, dostali několikaleté tresty.
Radomil Raja – v době zatčení sedmnáctiletý – vyvázl „nejlépe“ s 2,5 lety vězení, ovšem jen proto, že jej zranění učinila částečným invalidou. Poničené rameno mu lékaři dávali dohromady ještě dlouho po propuštění.
Při procesu zinscenoval režim i absurdní „důkazy“, aby celé tažení zdůvodnil: tvrdil například, že skautská skupina chtěla v horách vyhazovat do povětří přehradu Souš v rámci „rozvratu republiky“. Všechny tyto lži měly zakrýt prostý fakt, že jediným „zločinem“ skautů byla touha po svobodě.
Zvěrstvo u Jizerky tím však zdaleka neskončilo. Režim se mstil i na mrtvých. Těla zastřelených Hübnera a Haby nechaly úřady tajně zakopat na hřbitově v Hejnicích – a dokonce nařídily místnímu hrobníkovi, aby je pohřbil nahé, bez rakví. „Odmítl jsem je pohřbít takhle, říkal jsem, že takhle se nepohřbívalo ani za války,“ vzpomínal po letech onen hrobník.
Musel pak podepsat mlčenlivost, ale rodinám obětí přesto po čase vzkázal, kde jejich synové leží. Až po roce 1990 mohly být ostatky obou junáků exhumovány a důstojně uloženy do hrobů k rodinám. Komunistický režim se však nikdy neomluvil. Dokonce ani po rehabilitacích 60. let nebyli Haba s Hübnerem oficiálně očištěni – když totiž nebyli soudně odsouzeni (protože byli na místě zavražděni), nemohli být formálně rehabilitováni.
Lilie, které neuvadly
Sedmnáctého listopadu 1989 se v ulicích Prahy znovu objevily šátky s junáckou lilií. Po boku studentů vyšli staří skautští matadoři, někdejší političtí vězni, i mladí lidé z tajných oddílů, kteří už možná ani nedoufali, že zažijí svobodné táboření pod vlastní vlajkou. Skauting přežil.
Ani dvě nejstrašnější diktatury 20. století jej nedokázaly zničit – protože ideály, na nichž stojí, byly silnější než strach. Cenu za to však zaplatila celá generace skautů a skautek. Desítky jich zemřely, stovky trpěly v žalářích.
Příběhy odvahy Dagmar Skálové, Radomila Raji a dalších ukazují hrůznou daň, jakou totalita uvalila na nevinné lidi, kteří se stali „nepohodlnými“ jen tím, že odmítli zradit své hodnoty. Jejich osudy jsou plné bolesti, ale také naděje.
Naděje, že pravda a čest nakonec zvítězí – byť cesta k vítězství může být dlážděna oběťmi.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dagmar_Sk%C3%A1lov%C3%A1
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/90641/BPTX_2014_1_11410_0_414385_0_162332.pdf?sequence=1&isAllowed=y
https://www.pametnaroda.cz/cs/raja-radomil-20060629-0
https://www.echo24.cz/a/SXqKk/rozstrileli-stany-kulometem-snb-zavrazdila-mlade-skauty-na-uteku-ze-zeme
https://www.info.cz/podcasty/cerna-historie-podcast/komuniste-ji-zbili-do-bezvedomi-raksa-presto-vzala-vinu-na-sebe-a-zachranila-nekolik-lidi
