Článek
Je hluboká noc po Vánocích 1965. V sicilském městečku Alcamo se rodina farmáře Bernarda Violy ukládá ke spánku, když ticho prořízne zvuk tříštícího se skla a násilím vyražených dveří. Dovnitř vtrhává banda ozbrojených mužů vedených 25letým Filippo Melodiou – synovcem místního mafiána Vincenza Rimiho.
Muži surově napadají paní domu, která se jim snaží postavit na odpor, a vrhnou se k dceři. Sedmnáctiletá Franca Viola se zoufale brání, ale přesila je drtivá. Když se ji snaží odvést, pevně se kolem ní sevře dětská ručka – její osmiletý bratr Mariano ji odmítá pustit, i on je vlečen z domu. Únosci jednak bijí bezmocnou matku, jednak ničí zařízení domu, jako by chtěli zanechat varování.
V nastalém chaosu vynášejí Francu ven do čekajícího auta a ujíždějí do temnoty sicilské noci. Teprve o několik hodin později vyhodili malého Mariana u silnice nedaleko rodného domu – dítě plakalo, a tak se únosci rozhodli ho pustit. Francu však čeká osamělý a děsivý osud.
Tak začíná příběh, který otřásl Sicílií i celou Itálií. Franca Viola stráví následujících osm dní v zajetí svého bývalého snoubence Filippa Melodii a jeho kompliců. Odvlékli ji na odlehlý venkovský statek a poté do domu Melodiovy sestry na okraji města. Po celou dobu ji drží pod zámkem, nedávají jí téměř najíst a znovu a znovu ji znásilňují.
Mladá dívka, vychovaná v přísné katolické tradici, ví, co to znamená – přišla o své panenství a tím v očích okolí i o svou čest. Podle zvyklostí tehdejší Sicílie by se teď měla stát nevěstou svého trýznitele, a „napravit“ tak hanbu, kterou rodině přinesla její ztracená nevinnost. V polovině 60. let stále platí italský zákon (tzv. článek 544 trestního zákoníku), jenž umožňuje zastavit stíhání násilníka, pokud si oběť vezme za manželku.
Jinými slovy – sňatek „reparativní“ neboli napravující zajistí právní prominutí znásilnění a oficiálně obnoví ženinu počestnost. Tato praxe zvaná matrimonio riparatore je na Sicílii hluboce zakořeněná: po staletí se mnoho obětí podvolilo, protože po takové „aféře“ neměly vyhlídku na jiný sňatek. Franca Viola však učiní rozhodnutí, které z ní učiní symbol boje proti násilí na ženách: odmítne se za svého únosce provdat.
Konec nevinnosti
Franca vyrůstala v tradiční sicilské rodině v Alcamu jako nejstarší ze sourozenců. Její otec Bernardo hospodařil na menším statku, matka Vita pečovala o rodinu. V patnácti letech byla Franca zasnoubena s Filippo Melodiou, tehdy třiadvacetiletým mladíkem z vážené a bohatší rodiny.
Melodia však byl známý svým divokým chováním a napojením na podsvětí – jeho strýc patřil k šéfům místní mafie. Když byl Filippo Melodia krátce po zásnubách zatčen za krádeže a členství v mafiánském gangu, rozhodl se Bernardo Viola dceřiny zásnuby zrušit.
Pro konzervativní komunitu to byl skandál a pro Melodia pokoření. Zuřící nápadník začal rodinu pronásledovat. Podle svědectví příbuzných nechal Melodia vypálit Violům venkovský vinohrad a statek. Bernardovi dokonce mířil pistolí na hlavu a křičel, že ho zabije, pokud nedovolí sňatek. Bernardo však i přes výhrůžky odmítl dát dceru gangsterovi. Filippo nakonec ze Sicílie načas zmizel – odjel do Německa, aby se vyhnul vězení.
Když se Melodia koncem roku 1965 vrátil do rodného kraje, zjistil, že Franca už je zasnoubená s jiným – mezi tím se zamilovala do jiného mladíka z obce a rodiče vztahu požehnali. Pro Filippa to byla poslední kapka. Několik měsíců Francu pronásledoval, obtěžoval na veřejnosti a vyhrožoval jí i celé její rodině. Dívka žila ve strachu, ale podporována nečekaně pevně svým otcem i matkou dál Melodiovy návrhy odmítala.
Filippo Melodia se tedy rozhodl jednat po svém: naplánoval únos milované dívky, aby ji k svatbě přinutil za každou cenu.
Týden hrůzy
Dramatická akce Filippa Melodii vyvrcholila onu prosincovou noc 1965. S pomocí dvanácti ozbrojených kumpánů vtrhl do domu Violových a zmocnil se Francy. Jeho lidé přitom zbili dívčinu matku do bezvědomí a zdemolovali, co mohli, aby zanechali jasný vzkaz. Zběsilý únosce neváhal ohrozit ani dítě – malého Mariana odtrhli od sestry a hodili do auta také.
Když chlapce o pár hodin později pustili, zůstala Franca sama mezi vlky. Odvezli ji na opuštěný statek daleko od lidí a osm dní ji věznili. Dívka byla zamčená v holé místnosti, Melodia ji bil, ponižoval a opakovaně znásilňoval. „Zůstala jsem o hladu celé dny. Posmíval se mi a provokoval mě. Po týdnu mě zneužil. Ležela jsem na lůžku napůl v bezvědomí,“ popsala později Franca tu hrůzu.
Únosci chtěli rodinu zlomit časem – doufali, že čím déle bude dívka pryč, tím pravděpodobnější bude takzvaná paciata, usmíření rodin a domluva svatby „za účelem nápravy“ situace. Filippo Melodia věřil, že dívčin otec nakonec podlehne a svolí ke sňatku, který by ze znásilnění udělal consumato matrimonio – manželské spojení stvrzené pohlavním aktem, a tedy v očích tradiční společnosti „platné“.
Navíc se spoléhal na literu zákona: pokud by ho Franca pojala za manžela, nejenže by vrátila čest sobě i rodině, ale únosce by unikl trestu – právně by jeho zločiny zanikly. Proti vydírané dívce a jejím blízkým tak stála jak síla tradice, tak státní moc v podobě archaického paragrafu.
Po týdnu začali únosci svůj plán uskutečňovat. Na Nový rok 1966 kontaktovali Melodiovi příbuzní otce Bernarda Violy a vyzvali ho k oné „paciatě“ – smírné schůzce, kde by se stvrdilo, že rodina přijímá hotovou věc a souhlasí se svatbou. Bernardo a jeho žena nabídku matrimonio riparatore naoko přijali, ale učinili odvážné rozhodnutí: tajně požádali o pomoc policisty.
Zatímco se navenek tvářili, že jsou ochotni dceru provdat a dokonce souhlasili, aby Franca dočasně zůstala v Melodiově domě, domlouvali s velitelem policejní zásah. Brzy ráno 2. ledna 1966 vtrhlo do úkrytu policejní komando a osvobodilo vězněnou dívku. Melodia a většina jeho kompliců byli na místě zatčeni.
Vyčerpanou a zhroucenou Francu odvezli k výslechu na policejní stanici – dodnes se dochovala dobová fotografie, na níž sedí mladičká dívka s prázdným výrazem v očích uprostřed důstojníků zákona. Na první pohled bylo jasné, co si prožila. Nyní však Franca stála před dalším těžkým rozhodnutím: přijmout sňatek, aby „odčinila“ ztrátu cti, nebo trvat na spravedlnosti a dožadovat se trestu pro násilníky?
Odmítnutí manželství
Když byla Franca po osvobození postavena před Filippovu nabídku, aby si ho „na usmířenou“ vzala za muže, odpověděla pevně: ne. Riskovala tím, že ji společnost navždy odsoudí jako „ženu bez cti“ (donna svergognata), ale rozhodla se, že neobětuje vlastní život pro záchranu rodinné pověsti.
Její rodina stála při ní – otec Bernardo se rozhodl vystoupit jako vedlejší žalobce (poškozený) a požadovat pro únosce trest. V katolické a patriarchální Sicílii 60. let to bylo neslýchané: dívka znásilněná a „zkompromitovaná“ únosem se veřejně přiznala k tomu, co utrpěla, a ještě za to žádala spravedlnost. Viola tak s podporou rodičů vědomě přijala cejch „nepočestné“ dívky, která přišla o nevinnost mimo manželství.
Stala se první známou Italkou, která se odvážila tento společenský diktát odmítnout. Jak později její čin shrnul sicilský prokurátor: „Franca Viola si zvolila cestu, která vycházela z citů, a ne tu, která následovala konvenci a tradici její země. Všichni se musíme přesvědčit, že sňatek za těchto okolností je výsměchem manželství chápanému jako svazek z lásky…“.
Důsledky na sebe nenechaly čekat. Místní veřejnost přijala Frančino rozhodnutí s rozpaky a mnozí s odporem. Část společnosti ji měla za provinilou. Ve svém rodném městě Alcamo se Viola a její rodina stali terčem pomluv, nadávek a vyhrůžek smrti. Na dům rodiny musela dokonce dohlížet policie ve dne v noci.
Její otec přišel o možnost pracovat na poli, rodina žila v izolaci jako ve vězení – jiní vesničané se jim vyhýbali. Nikdo nechtěl mít nic společného s „necudnou“ dívkou, jež odmítla mlčet a vdát se, jak velí zvyk. Melodiovi přátelé a příbuzní se snažili Violy zastrašit: několikrát k nim v noci pronikli neznámí pachatelé a zapálili, co se dalo – stavení na vinici lehlo popelem a vinohrad byl zničen.
Violovi však neustoupili. Rodina jako by se semkla tváří v tvář nenávisti okolí a rozhodla se spolu s Francou vydržet až do soudního procesu. Mladá dívka zůstávala v ústraní a s novináři odmítala mluvit, ale ve svém rozhodnutí vytrvala.
Soudní proces v Trapani
V prosinci 1966, takřka rok po únosu, začal v západosicilském městě Trapani ostře sledovaný proces s Filippem Melodiou a jeho komplici. Franca Viola se soudního jednání statečně účastnila osobně. Pod policejní ochranou ji každodenně přepravovali na soudní tribunál – drobná tmavovlasá dívka snášela hrdě pohledy veřejnosti i blesky fotoaparátů, často s šátkem přes tvář.
Soudní síň byla plná novinářů z celé Itálie a případ pronikl i do zahraničního tisku (psal o něm například The New York Times). Celá země napjatě sledovala, jak dopadne souboj jedné obyčejné vesnické dívky s mocnou tradicí. Případ Francy Violy se totiž stal také symbolem modernizace Itálie.
Před soudem zazněly protichůdné verze událostí, které jako by ani nepocházely ze stejného světa. Obhajoba Filippa Melodii se snažila zpochybnit dívčinu pověst a líčila celý případ jako romantickou „fuitinu“, útěk z lásky. Tvrdila, že Franca byla do Melodii zamilovaná a utekla s ním dobrovolně proto, aby přiměla rodinu ke svolení se sňatkem.
Dokonce naznačovali, že Franca s Filippem intimně žila už dříve v době jejich zasnoubení, a žádali soud o ponížení dívky ponižujícím důkazem – chtěli lékařskou prohlídku, která by určila, kdy přesně dívka přišla o panenství. Tyto pokusy však soud naštěstí odmítl jako irelevantní. Žalobci a advokáti rodiny Violy naopak zdůraznili, že zde nejde o žádnou milostnou aféru, ale o brutální zločiny – únos, vydírání, bití a opakované znásilnění nevinné dívky.
Po několikadenném jednání vynesl tribunál rozsudek, který vešel do dějin jako mezník. Filippo Melodia byl 17. prosince 1966 shledán vinným ve všech bodech obžaloby, včetně únosu, znásilnění a spolčování za účelem vynucení sňatku. Soudce Giovanni Albeggiani a přísedící nevěřili obhajobě o „romantickém útěku“ a jasně deklarovali, že zde došlo k těžkým násilným činům. Melodia byl odsouzen na 11 let vězení (odvolací soud mu později trest nepatrně zmírnil na 10 let) a k následnému dvouletému vykázání z rodné provincie.
Několik jeho pomocníků obdrželo tresty kolem 4–5 let odnětí svobody, jiní vyvázli pro nedostatek důkazů s nižšími tresty či osvobozením. Verdikt vyvolal nadšení italského tisku – spravedlnost zvítězila a staré pořádky ustoupily právu jednotlivce. V soudní síni zůstala Franca Viola do poslední chvíle, tiše a se sklopenou hlavou vyslechla ortel nad svým trýznitelem.
Společenský dopad
Již během procesu se poslanci v parlamentu několikrát dotazovali ministrů, zda nechystají změnu zastaralých ustanovení, která umožňují pachatelům znásilnění uniknout trestu sňatkem. Trvalo ovšem ještě řadu let, než legislativa zaostávající za společenským pokrokem doznala zásadní proměny. Skandální paragraf 544 zůstal v platnosti až do roku 1981, kdy byl konečně zrušen rozhodnutím parlamentu – plných 16 let po Françině hrdinském činu.
Ještě pomaleji se měnilo samotné pojetí sexuálního násilí v zákoně: italský trestní zákoník definoval znásilnění jako delikt proti morálce, nikoli proti konkrétní osobě, až do roku 1996, kdy teprve došlo k přehodnocení a sexuální násilí bylo nově klasifikováno jako zločin. Přesto je zřejmé, že Franca Viola výrazně uspíšila vývoj.
Reakce na sebe nenechala čekat ani ze strany státu. Tehdejší prezident republiky Giuseppe Saragat i papež Pavel VI. veřejně ocenili odvahu Francy Violy a vyjádřili solidaritu s její rodinou. Když se v prosinci 1968 – dva roky po procesu – Franca provdala za svého dětského přítele Giuseppe Ruisiho, dostali novomanželé od hlavy státu svatební dar: prezident Saragat jim zaslal symbolický finanční obnos a blahopřejný dopis na znamení úcty. Ministr dopravy nabídl páru svatební cestu po Itálii zdarma, aby mohli alespoň na chvíli zapomenout na prožité trápení.
Franca Viola se nestala aktivistkou ani veřejnou osobností – naopak, zvolila život v ústraní. Po svatbě v roce 1968 žila s manželem Giuseppem tři roky v městečku Monreale u Palerma, kam se uchýlili hlavně kvůli klidu a aby unikli senzacechtivosti sousedů. Poté se však vrátili do rodného Alcama a usadili se nedaleko Franciných rodičů.
Její někdejší únosce Filippo Melodia takové štěstí neměl. Po odpykání trestu byl v roce 1976 propuštěn z vězení, usadil se na severu Itálie v regionu Emilia-Romagna a dokonce se tam oženil. Svému rodnému kraji se však raději vyhýbal.
Na jaře 1978 byl Filippo Melodia zastřelen neznámými pachateli poblíž Modeny dvěma ranami z brokovnice. Okolnosti jeho smrti nebyly nikdy plně objasněny, ale v tisku se psalo o vyřizování účtů v podsvětí a o možném zapletení Melodii do dalších únosů pro výkupné.
Výjimečný osud Francy Violy se v následujících dekádách zapsal do italské kultury i kolektivní paměti. Již roku 1970 natočil režisér Damiano Damiani film Nejkrásnější manželka (La moglie più bella) volně inspirovaný touto kauzou – v roli dospívající sicilské rebelky debutovala herečka Ornella Muti.
V roce 2012 vydala spisovatelka Beatrice Monroy knihu Niente ci fu (Nic se nestalo) zachycující Francin příběh v literární podobě. Sama Franca se však od této novelizace distancovala, protože prý zkreslila povahu jejího otce – vylíčila ho jako despotu, což podle Violy nebyla pravda.
https://it.wikipedia.org/wiki/Franca_Viola
https://notchesblog.com/2015/03/31/franca-viola-says-no-gender-violence-consent-and-the-law-in-1960s-italy/
https://www.hatefree.cz/clanky/viola-franca
https://www.reflex.cz/clanek/historie/86133/prominuti-znasilneni-za-svatbu-s-obeti-pribeh-zeny-ktera-se-vzeprela-a-zmenila-italske-zakony.html
https://www.idnes.cz/xman/profily/znasilneni-sicilie-zakon-cti-manzelstvi-franca-viola-mafie-pravo.A250916_153651_profily_fro
https://pureadmin.qub.ac.uk/ws/files/159096312/Cullen_Case_of_Franca_Viola_CEH_final_pre_publication_draft_.pdf
