Článek
Princezna Alice se narodila 25. února 1885 na Windsorském zámku v Anglii. Její prababička, královna Viktorie, držela při křtu plačící miminko v náručí jako kmotra. Malá Alice přišla na svět do přepychu a očekávání zářné budoucnosti – byla pravnučkou slavné královny a členkou mocného rodu Battenbergů, spřízněného s nejvýznamnějšími dynastiemi Evropy.
Rodiče, princ Ludvík z Battenbergu a princezna Viktorie Hesenská, ji vychovávali střídavě v Anglii, Německu a na Maltě. Už od narození však princezna již od dětství čelila zkoušce, kterou jí královský původ neusnadnil. Alice byla od narození hluchá.
Zpočátku si toho nikdo nevšiml – byla to hezká, zdravě vypadající holčička. Ale jak rostla, bylo stále zřejmější, že neslyší. Lékaři u ní okolo druhého roku diagnostikovali vrozenou ztrátu sluchu. Co následovalo, by se dnes nazvalo ranou logopedickou intervencí, pro Alici to tehdy však byla krutá lekce samoty.
Její matka Viktorie odmítla dceru litovat. Naopak – trvala na tom, že malá Alice bude od útlého věku sedávat u stolu s dospělými a účastnit se rozhovorů. Příbuzným dokonce zakazovala opakovat slova, která holčička nepostřehla.
Alice později vzpomínala, že ji to nutilo naučit se rozumět očima místo ušima. Metodou pokusů a omylů se cvičila v odezírání ze rtů, aby ve společenských salonech předstírala, že slyší. Bylo to nesmírně náročné – ale uspěla. Do dospělosti ovládala odezírání v několika jazycích. Plynně „slyšela“ anglicky, německy i francouzsky. Později se naučila i řecky, díky čemuž mohla vnímat svět okolo sebe, aniž by slyšela jediné slovo.
Navzdory handicapu prožila mladá princezna relativně šťastné dětství obklopená evropskou aristokracií. Byla krásná a bystrá, přezdívaná rodinou „Lilibet“ či „Andrewsko-battenberská princezna“. Ve svých 17 letech se zúčastnila velkolepé korunovace krále Edwarda VII. v Londýně a právě tam se setkala se svou první láskou – pohledným princem Ondřejem.
Ondřej, o tři roky starší důstojník řecké armády, ji okouzlil šarmem a urozeným vystupováním. Zamilovali se na první pohled. Už následující rok 1903 se v německém Darmstadtu konala svatba – zářivá událost plná šlechticů a korunovaných hlav. Osmnáctiletá Alice při ní přijala jméno a úlohu manžela: stala se princeznou Řeckou a Dánskou a spolu s Ondřejem odjela do milovaného Řecka.
Geopolitické zvraty a ztráta domova
Manželé se usadili v Aténách, kde si Alice rychle oblíbila řecký lid i pravoslavnou víru svých nových poddaných. Řecko nazývala „svou zemí“ a aktivně se zapojovala do veřejně prospěšných činností. Zanedlouho se jim začaly rodit děti – nejprve čtyři dcery (Margarita, Theodora, Cecílie a Sofie) a posléze vytoužený syn Philip (Filip) v červnu 1921.
Alice byla láskyplnou matkou. Kromě péče o rodinu se věnovala charitě a za první balkánské války v letech 1912–13 dokonce pomáhala jako zdravotní sestra v polních lazaretech, kde osobně ošetřovala raněné vojáky. Za tuto službu byla roku 1913 vyznamenána Královským červeným křížem. Život mladé rodiny se tehdy zdál idylický – princezna a voják, pět zdravých dětí, slunečné Řecko a služba potřebným.
Geopolitické zvraty však brzy zasáhly i Řecko. První světová válka uvrhla zemi do zmatku. Král Konstantin I. (Ondřejův bratr) lavíroval mezi sympatiemi k Německu a tlakem Dohody. Roku 1917 byl donucen abdikovat a poslat rodinu do exilu. Alice s malými dcerkami a dalšími příbuznými tak narychlo opustila Atény a uchýlila se do neutrálního Švýcarska. Po válce se královská rodina na čas vrátila, ale klid netrval dlouho. V roce 1922 zasáhla Řecko katastrofa: prohraná válka s Tureckem a následný státní převrat.
Alice se svou matkou, princeznou Viktorií, tetou, Princeznou Beatrix, a prababičkou, královnou Viktorií, 1886
Prince Ondřeje – který sloužil jako generál řecké armády – revoluční vojenský soud obvinil z neuposlechnutí rozkazů a odsoudil k trestu smrti. Poprava již byla nachystána, ale na poslední chvíli zasáhl britský král Jiří V. a zajistil princi milost výměnou za okamžitý odchod celé rodiny ze země.
Alice mezitím s hrůzou sledovala, jak Athény zaplavuje revoluční chaos. Pod rouškou noci byla rodina evakuována na palubě britského křižníku z řeckého přístavu pryč – bez ceremonií, bez majetku, jen s holými životy.
Po strastiplné cestě našli azyl ve Francii, na okraji Paříže. Úlevu ze záchrany rychle vystřídala nejistota. Z řeckých královských veličenstev se rázem stali exulanti bez prostředků. Usadili se provizorně v domě půjčeném od příbuzných v chudší čtvrti Saint-Cloud.
Žili v podstatě z milosti bohatších příbuzných – pro hrdého Ondřeje to byla potupa. Frustrovaný princ trávil stále méně času s rodinou. Utíkal z Paříže do kasin v Monaku a Monte Carlu, kde se oddával hazardu, alkoholu a náruči milenek. Alice zůstala na výchovu dětí sama.
Přesto nezahořkla – navzdory vlastní tísni se v Paříži věnovala pomoci řeckým uprchlíkům, kteří po válce zaplavili Evropu. Během 20. let však její nitro plnily čím dál větší obavy a smutek. Přišla o svou zem, o domov i manželovu lásku. Tuto tíživou situaci neunesla. Útěchu začala hledat v náboženské víře a ezoterice.
Psychické zhroucení a sanatorium
Koncem 20. let se Alicino chování stalo pro okolí znepokojivé. Princezna věřila, že k ní promlouvá Bůh, měla vidění svatých a tvrdila, že dokáže léčit nemoci pouhým dotykem. Rodina pojala podezření, že se psychicky zhroutila. Roku 1928 Alice formálně konvertovala k pravoslaví, čímž završila svůj duchovní obrat. Její mystické nadšení však přerostlo v nekontrolované náboženské bludy. Nakonec došla situace tak daleko, že příbuzní rozhodli o rázném řešení.
Začátkem roku 1930 byla pětatřicetiletá princezna proti své vůli internována do psychiatrického sanatoria ve Švýcarsku. Lékaři u ní diagnostikovali paranoidní schizofrenii, tehdy málo pochopenou duševní nemoc. Její případ konzultovali i se slavným Sigmundem Freudem, zakladatelem psychoanalýzy.
Freud dospěl k svébytnému závěru – prohlásil, že Aliciny mystické vize pramení ze sexuální frustrace. Namísto dlouhé terapie proto doporučil kontroverzní fyzickou léčbu: ozáření vaječníků vysokými dávkami rentgenových paprsků k umělému vyvolání menopauzy.
Od zákroku si lékaři slibovali, že utlumí princezninu „hysterii“ a náboženský zápal. Místo toho mladé ženě způsobili jen další utrpení – vedlejší účinky a zřejmě i doživotní zdravotní následky.
V dusivých pokojích sanatoria trávila Alice týdny a měsíce v nedobrovolné izolaci, připoutaná k lůžku bolestnými procedurami. Opakovaně se pokoušela utéct, ale marně – personál ji vždy zastavil.
Zůstala zavřená dlouhých dva a půl roku. Za celou tu dobu ji manžel Ondřej navštívil jen jedinkrát. Ani to nevedlo ke zlepšení – spíš naopak, Ondřejova chladná návštěva pro ni byla poslední kapkou. Uvědomila si, že její manželství fakticky skončilo.
Rodina před veřejností Alicinu nemoc tajila. Její čtyři dcery se mezitím provdaly za německé šlechtice – většinou nacisty – a ona o tom ani nevěděla. Malý Philip vyrůstal po internátních školách a u příbuzných v Británii, kde ho vychovával především strýc Louis Mountbatten.
Když byla Alice nakonec v roce 1932 propuštěna, čekala ji hořká pravda: byla téměř bezdomovcem a bez rodiny. Manžel už s ní nechtěl nic mít a usadil se natrvalo na Riviéře.
Princezna Alice neměla kam jít a komu věřit. Zvolila proto únik. Pod falešným jménem procestovala Evropu křížem krážem, od Itálie po Německo, a celých sedm let téměř s nikým z rodiny neudržovala kontakt. Nikdo netušil, kde přesně je.
Duchovní víru však neztratila – naopak. Po návratu z temnot psychózy ji náboženství drželo nad vodou. V mysli se neustále vracela k příkladu své tety, velkokněžny Alžběty Fjodorovny.
Ta byla kdysi také aristokratkou, která po osobní tragédii založila pravoslavný řád a stala se z ní jeptiška a dobrodinka – nakonec zahynula mučednickou smrtí během ruské revoluce. Alici její příběh hluboce inspiroval. Už chápala, že mocenské postavení je vrtkavé. Chtěla žít prostě a užitečně, co nejblíž Bohu.
Tato vnitřní proměna se naplno projevila, když ji další rodinná tragédie přivedla zpět k blízkým. Roku 1937 zahynula při leteckém neštěstí v Belgii její milovaná třetí dcera Cecílie – spolu s manželem a vlastními malými dětmi. Na pohřbu v Německu stála Alice po letech tváří v tvář svému odcizenému muži i žijícím dcerám – všichni sevření bolestí nad ztrátou Cecílie.
To setkání po letech přineslo křehké smíření. Alice se rozhodla přestat utíkat. Přijala, že její místo je opět mezi lidmi – i když už ne po boku manžela. Po pohřbu se s Ondřejem rozloučila nadobro. Uvědomila si, že rodina – v širším smyslu – ji ještě potřebuje.
Anděl v Athénách
Na sklonku 30. let panoval v Evropě neklid a Řecko nebylo výjimkou. Přesto se Alice rozhodla vrátit tam, kde stále cítila svůj domov – do Atén. V roce 1938, po patnácti letech exilu, přijela do řecké metropole prakticky bez prostředků, sama a nepoznána.
Pronajala si malý byt ve čtvrti Kolonaki a začala nový život. Tehdy padesátiletá princezna žila skromněji než většina jejich sousedů. Nosila nenápadné šaty šedé barvy a žádné šperky. Často jedla jen chleba s máslem, protože víc si nemohla dovolit. Co měla, to rozdala.
V Aténách se totiž rychle stala andělem chudých: nezištně pomáhala všude, kde bylo potřeba. Ze zahraničí obstarala finanční dary a založila levnou jídelnu pro sirotky a hladové děti. Sama v ní rozdávala polévku, dokud nedošly zásoby.
Když s financemi uvízla na dně, neváhala odjet do Švédska, aby tam u známých boháčů vyprosila další peníze na dobročinnost. Její soucit byl neúnavný, ale dějiny jí uchystaly poslední a nejobtížnější zkoušku: válečnou okupaci.
V září 1939 vypukla druhá světová válka a její rodina se ocitla na různých stranách barikády. Syn Filip sloužil v britském královském námořnictvu a bojoval proti nacistům. Dva zeťové – manželé jejích dcer – naopak bojovali v řadách německého Wehrmachtu. Ta představa musela být pro Alici trýznivá. Přesto nikdy nezaváhala, ke které straně patří. Když v roce 1941 obsadila Řecko německá armáda, většina řecké královské rodiny uprchla do exilu.
Princezna Alice však odmítla odejít. Zůstala v Athénách mezi strádajícími. Bydlela ve svém malém bytě a pokračovala v charitativní práci s ještě větším vypětím – jako by ve válečné tmě našla svůj skutečný životní úkol. Pracovala pro Červený kříž, organizovala získávání jídla, opatřovala léky, zařizovala útočiště pro opuštěné děti. Někdy sama stála celý den ve frontě na chleba a svůj příděl pak beze zbytku rozdala hladovějším.
Brzy však začalo jít do tuhého. Roku 1943 zahájili nacisté v Aténách systematické deportace Židů do koncentračních táborů. Tehdy se na Alicin práh přišla schovat rodina její dávné známé – paní Rachel Cohenové. Její zesnulý manžel, řecký politik Haimaki Cohen, kdysi v roce 1913 poskytl přístřeší králi Jiřímu I. během ničivých povodní a král mu za to osobně slíbil, že královská rodina Cohenovým kdykoli oplatí pomoc. Nyní nastal čas ten slib naplnit. Rachel s dětmi neměli kam prchnout, hrozila jim smrt.
Alice nezaváhala. Ubytovala zoufalou židovskou rodinu přímo u sebe doma – ač to bylo nesmírně riskantní. Gestapo mělo kancelář doslova pár kroků od jejího domu. Princezna věděla, že jestli Němci její pomoc odhalí, může ji to stát život. Přesto otevřela dveře a ukryla pronásledované na půdě svého bytu.
Následujících třináct měsíců prožila v neustálém napětí a strachu. Ve dne pečovala o zástupy hladových v ulicích a v noci se kradla po schodech za Rachel na půdu, aby ji utěšila a přinesla jídlo. Přátelům a služebným namluvila, že u ní bydlí vzdálená příbuzná. I tak se brzo objevilo podezření - gestapo ji začalo sledovat. A pak přišel osudný večer, kdy gestapáci zabušili na její dveře…
Němci chtěli vědět, koho ukrývá v patře. Na jejich hrubé dotazy ale princezna neodpovídala – jen krčila rameny a poukazovala na svou hluchotu. Nakonec ji nechali být. Netušili, že právě Aličina vada sluchu zachránila lidské životy.
Řeholnice v královské rodině
V poválečných letech zůstala Alice navzdory naléhání příbuzných v milovaném Řecku. Jejímu synovi Filipovi v roce 1947 dokonce prodala rodinné drahokamy – diamanty ze své tiáry – aby jimi mohl zaplatit zásnubní prsten pro svou nevěstu Alžbětu. Sama už šperky nepotřebovala. Ve strádání okupace totiž poznala, že skutečné bohatství leží jinde než v drahokamech.
Později založila řeholní řád inspirovaný odkazem tety Alžběty. Roku 1949 vzniklo v Aténách křesťanské sesterstvo Marty a Marie – organizace pravoslavných řeholnic, která provozovala malý klášter, školu pro novicky a dokonce sirotčinec pro opuštěné děti. Alice prodala zbytek svých královských šperků, aby projekt mohla financovat.
Na sklonku 50. let jí však ubývalo sil a Řecko opět spělo k nepokojům. V roce 1967 došlo v Aténách k vojenskému převratu a u moci se ustanovila diktatura plukovníků. Řecká královská rodina musela zase uprchnout. Tentokrát pro Alici poslal její syn Philip, nyní již manžel britské královny.
Měl o 82letou matku starost. V Řecku nastaly nebezpečné časy a Alice byla stárnoucí a nemocná (léta silného kouření si vyžádala svou daň). Počáteční odmítání nakonec zlomili prosbami. Nechtěla opustit milované Athény, ale slíbila, že to nebude nadlouho. Nasedla do královského letadla a odletěla do Londýna, aby se usadila u svého syna.
Řízením osudu se tak tato řecká jeptiška ocitla v samotném Buckinghamském paláci. Začátkem prosince 1969 se však Alicin dech definitivně nachýlil. 5. prosince 1969 vydechla naposledy, tiše, ve spánku, ve věku 84 let. A tak končí život princezny, která se narodila jako aristokratka a zemřela jako řeholnice.
https://en.wikipedia.org/wiki/Princess_Alice_of_Battenberg
https://greekreporter.com/2024/07/23/prince-philip-mother-alice-greece/
https://english.elpais.com/usa/2021-04-14/princess-alice-of-battenberg-the-incredible-true-story-of-prince-philips-mother.html
https://www.royal.uk/early-life-and-education
https://www.marieclaire.com/celebrity/royals/prince-philip-received-letter-from-mother-princess-alive-before-her-death/
https://www.recaplab.com/post/the-story-of-princess-alice-mother-of-prince-philip-duke-of-edinburgh-and-mother-in-law-of-queen
https://vocal.media/fyi/the-deaf-princess-who-was-mistreated-by-freud-and-tricked-the-nazis
