Článek
Na konci 19. století byla krajina kolem jezera Wolfgangsee magnetem pro romantické duše. Z bohatých lázeňských měst sem mířili vznešení hosté z Vídně i umělci hledající inspiraci v přírodních scenériích.
V těch dobách se nejodvážnější návštěvníci nechávali vynést na vrchol Schafbergu místními nosiči v sedátkách upevněných na rámy – říkalo se jim „nosiči stoliček“ a svou živnost měli pečlivě organizovanou, s pevně danými sazbami a pravidly pro bezpečí pasažérů.
Myšlenka vyjet na horu pohodlně po kolejích však visela ve vzduchu. Již roku 1872 předložil inženýr a vizionář jménem Berthold Curant plán na zřízení železnice, která by na Schafberg vyvezla více turistů a zvýšila tím provoz parníků na Wolfgangsee. Trvalo však ještě bezmála dvacet let, než padlo definitivní rozhodnutí.
V lednu 1890 udělily císařské úřady koncesi k výstavbě úzkorozchodné místní dráhy v oblasti Solné komory – včetně ozubnicové trati z úpatí Schafbergu ve St. Wolfgangu až na vrchol hory.
Stavba Schafbergské dráhy začala na jaře 1892. Byla to úctyhodná zkouška lidské vůle a dovednosti. Inženýr Eugen Foß (Sooss) ze stavební firmy Stern & Hafferl vedl práce, při nichž se do skal a sutin zahryzávalo 350 dělníků, převážně z daleké Itálie. Z vesničky St. Wolfgang stoupaly každý den karavany mezků – tito nenápadní hrdinové zdolali během stavby více než 6 000 cest s náklady kolejnic, pražců, nářadí i potravin pro dělníky.
Rokle bylo třeba překlenout můstky, vybudovat kamenné opěry a vyrubat zářezy přímo ve skalách. Zima toho roku byla krutá, práce na chvíli zastavily sněhové bouře a mráz. Ale hned po jejich odeznění se na svahu znovu rozléhaly údery krompáčů a dunění trhavin. Místní obyvatelé sledovali s úžasem i obavami, jak se jejich posvátná hora mění – každým dnem výš a výš po ní stoupala klikatá linie vysypaná štěrkem a ozdobená lesklou ocelí kolejí.
Dne 31. července 1893 dorazil na vrchol Schafbergu první zkušební vlak a hned následujícího rána, 1. srpna 1893, byla ozubnicová železnice slavnostně otevřena pro veřejnost. Šlo o malý technický zázrak: během pouhého jednoho roku se podařilo dokončit trať dlouhou 5,85 km, překonávající převýšení bezmála 1 200 metrů. Schafbergská zubačka se ihned pyšnila několika „nej“.
Byla nejstrmější ozubnicovou železnicí v celém Rakousku – na nejprudších místech stoupá v úhlu 26 %. Zároveň se stala nejrychleji postavenou horskou tratí své doby a velmi brzy také jednou z nejoblíbenějších – ovšem to poslední nej se nedá změřit čísly, to se zrcadlí v očích nadšených cestujících.
Hned první léto zájem turistů překonal očekávání a místní společnost Salzkammergut-Lokalbahn (SKGLB), která zubačku provozovala, neváhala investovat do rozšíření zázemí. Už v roce 1894 přikoupila další vagóny a lokomotivy a také horský hotel Schafbergspitze na vrcholu – šlo o nejstarší horský hotel v celém Rakousku.
Hosté tak po strmém výjezdu ozubnicí mohli hned složit hlavu v pohodlí a užít si západ slunce nad třpytícími se jezery hluboko pod sebou. Zubačka byla také propojena s lodní dopravou na Wolfgangsee – parníky přivážely cestující z protilehlého břehu od stanice úzkorozchodné dráhy SKGLB, takže celý výlet vytvořil okouzlující okruh po souši i po vodě.
Válečná léta
V roce 1914 se celá habsburská říše ocitla ve válečném stavu. Turistický ruch na Schafbergu rázem ustal – mužští zaměstnanci dráhy byli odveleni na frontu a z někdejších hostů se stali vojáci či obyvatelé strádajících měst. Zatímco v okolních údolích burácely vlaky s vojenskými transporty, koleje na Schafberg ztichly.
Po skončení první světové války přišla pro zubačku krutá rána: roku 1919 byl veřejný provoz zastaven. Rakousko se rozpadlo z říše na malý stát a dolehla na něj chudoba. Na výletní jízdy do hor neměl nikdo pomyšlení. Schafbergská ozubnicová dráha přežila následujících několik let jen díky provizorní správě státních drah BBÖ, které se nouzově staraly o údržbu trati.
Roku 1932 pak původní vlastník (SKGLB) prodal ztrátovou trať i s hotelem a parníky rakouskému dopravnímu podniku Österreichisches Verkehrsbüro. Ani to však nepomohlo – třicátá léta přinesla hospodářskou krizi, turisté dál nepřicházeli a ozubnicové lokomotivy spíše rezivěly v remíze. Tehdy se zdálo, že zlatý věk horské dráhy byl jen krátkým snem před probuzením do tvrdé reality.
Ještě jednou se však kolesa historie roztočila a strhla s sebou i poklidný kraj Solné komory. V roce 1938 pohltil nacistický režim sousedního Německa i Rakousko a začlenil jeho železnice do sítě Třetí říše. Schafbergská dráha připadla Deutsche Reichsbahn a s nástupem druhé světové války byl veškerý turistický provoz podruhé zastaven – roku 1941 vyjel na vrchol na dlouhou dobu poslední vlak.
Místo výletníků začaly do kraje proudit jednotky wehrmachtu a na vzdáleném obzoru bylo za jasných nocí vidět rudé záblesky bombardování. Když v květnu 1945 válka skončila, našlo Rakousko sílu znovu pozvednout hlavu. V zemi se usadili spojenečtí vojáci coby dočasní správci – právě okolí Solnohradska spadlo pod americkou okupační zónu.
Netrvalo dlouho a Schafbergská ozubnicová dráha se probudila ze spánku. Rakouské spolkové dráhy (ÖBB) převzaly trať zpět do svých rukou a už během druhé poloviny 40. let začal pozvolna stoupat zájem turistů. Ze začátku přijížděli hlavně vojáci spojeneckých armád a jejich rodiny – i unavení muži, kteří prošli hrůzami války, zatoužili na chvíli uniknout do alpského ráje nad třemi jezery.
Ještě jeden mezník však Schafbergskou dráhu čekal, než se definitivně zabydlela ve světlé budoucnosti. Roku 1957 byla zrušena a snesena původní úzkorozchodná trať SKGLB ze Salzburgu do Bad Ischlu, která léta přivážela návštěvníky k parníkům na Wolfgangsee. Časy se změnily – individuální automobilová doprava a lepší silnice nahradily pomalé místní vláčky.
Kdo ví, zda tehdy nenapadlo některé úředníky také zubačku jednou provždy uzavřít jako přežitek starých časů. Naštěstí se tak nestalo. Dráha měla před sebou ještě mnoho kapitol svého příběhu.
Za časů železné opony
V roce 1964 proto na trať poprvé vyjel motorový vůz na naftu – elegantní červeno-bílý stroj s hydraulickým přenosem výkonu, který dodala lokomotivka SGP. Parním lokomotivám tím skončila jejich nadvláda. Ozubené soukolí sice dál zdolávalo stoupání, ale v útrobách nového vozu už místo kotle tlouklo dieselové srdce.
Koncem 70. let však přišly pro ÖBB nové tlaky na efektivitu. Úředníci v salcburské centrále uvažovali, zda by se zubačka neměla zlevnit – modernizovat vozový park, propustit část lidí, možná zkrátit sezónu. Tehdy se naštěstí projevila hluboce zakořeněná místní láska k historii. ÖBB si uvědomily „magii páry“, jakou Schafbergská ozubnice představuje, a rozhodly se ji zachovat.
V 80. letech se proto namísto rušení investovalo: byly opraveny tratě, roku 1986 vybudována nová moderní budova horní stanice s vyhlídkovou terasou a dílny v depu dostaly lepší vybavení. Pomyslnou korunou snah o skloubení tradice a pokroku se však stal odvážný krok – objednávka zcela nových parních lokomotiv.
současná podoba
Po roce 1989 se Evropa nadechla svobody a s ní se otevřely i brány Schafbergu pro celý svět. Brzy sem začali ve velkém proudit také návštěvníci z východní Evropy – z Čech, Slovenska, Polska, bývalé NDR. Mnozí z nich dojeli až k jezeru Wolfgangsee autem a hned u přístavu nastoupili do červeného vagónu zubačky, o níž dříve jen slýchali. Schafbergská dráha se tak stala místem setkávání dříve rozdělených národů.
A že jich nebývá málo: v posledních letech se každoročně nechá vyvézt na vrchol Schafbergu okolo 170 tisíc cestujících. To je pro představu, jako by na tuto horu vyjela postupně téměř celá Plzeň.
Zdroje:
https://de.wikipedia.org/wiki/Schafberg_(Salzkammergut-Berge)
https://radiozurnal.rozhlas.cz/rakouskou-zubackou-az-do-oblak-6275772
https://spz.logout.cz/trate/at_schafberg/schafberg.html
https://www.5schaetze.at/en/schafbergbahn/facts-and-pictures/history.html
https://www.cysnews.cz/parni-vlaky/vydejte-se-po-nejstrmejsi-rakouske-ozubnicove-zeleznici-schafbergbahn/#google_vignette
https://www.idnes.cz/technet/technika/ozubnicova-draha-schafbergbahn-zeleznice-rakousko.A230426_005232_tec_technika_erp
