Článek
Na Podkarpatskou Rus proudily peníze z Prahy, rozvoj do zaostalé oblasti přilákal kolem 30 tisíc Čechů – inženýry, podnikatele, lékaře. Byla to malá emancipace zdejších Rusínů: za Rakouska-Uherska živořili bez práv, teď měli poprvé vlastní reprezentanty v parlamentu v Praze a slyšeli, že jsou bráni jako rovnocenní občané Československa.
Jenže navzdory počáteční euforii přicházela i zklamání. Slíbená autonomie se stále odkládala. Roky míjely a rusínský sněm nebyl svolán, samosprávu řídili z velké dálky ministři v Praze. Guvernéři Podkarpatské Rusi byli jmenováni prezidentem a odpovědní spíše jemu než místním lidem. Někteří buditelé protestovali: první guvernér Gregory Žatkovič dokonce rezignoval už v roce 1921, protože země stále fakticky nedostala slíbenou autonomii.
Odjel zklamaný zpět do USA – stejně jako mnozí chudí Rusíni, kteří raději hledali štěstí v zámoří. Přesto většina obyvatel Podkarpatska zůstávala loajální nové republice. Vzhlíželi k Masarykovi, chodili k volbám a věřili, že slib autonomie bude splněn, jen co se republika stabilizuje.
Mezitím se dělalo, co se dalo: čeští i rusínští vlastenci zkulturňovali kraj, psaly se nové učebnice v rusínštině, vycházely noviny, vznikla rusínská divadla. Bylo to dvacet let nadějí a trpělivosti. Podkarpatská Rus byla nejchudším koutem státu – přesto tu, jak říkali pamětníci, „dvacet let vládl klid a pořádek“.
Jenže pak nadešla osudová krize. Rok 1938. Mnichovský diktát rozbil prvorepublikovou idylu. Československo přišlo o Sudety a v zoufalé snaze se zachránit se proměnilo v okleštěný útvar jménem Druhá republika. Praha horečně ustupovala nacionalistům: Slovensko získalo autonomii a konečně i Podkarpatská Rus – přejmenovaná teď hrdě na Karpatskou Ukrajinu – dostala svůj autonomní kabinet.
22. listopadu 1938 se tak po dvaceti letech naplnila dohoda z roku 1919 o autonomii. Premiérem země se stal rusínský kněz Augustin Vološin, sídlo vlády se přestěhovalo do města Chust (protože historická metropole Užhorod s okolím musela být postoupena Maďarsku). Byla to poněkud hořká změna: autonomii země získala až ve chvíli, kdy se celý stát hroutil.
Země v troskách
V hustých lesích pod karpatskými poloninami začal podzim roku 1938 a s ním i přízračný pocit, že získaná svoboda bude jen krátkým nadechnutím před bouří. Podkarpatská Rus – teď oficiálně Karpatská Ukrajina – sice konečně vládla sama sobě, ale republikou zmítal chaos. Po Mnichovu zabrali sousedé pohraniční území: Maďarsko si na základě Vídeňské arbitráže 2. listopadu 1938 odřízlo celý úrodný pás jihu Podkarpatska, včetně měst Užhorod, Mukačevo a Berehovo.
Statisíce obyvatel se ocitly ze dne na den pod maďarskou vládou. Vlaky z jihu přivážely do Chustu zástupy uprchlíků – rusínských rodin prchajících z maďarského záboru, úředníky a policisty, kteří museli narychlo vyklidit území postoupená Maďarům. Ztrátou nejcennějších nížin, železnic a měst zůstala okleštěná Karpatská Ukrajina odříznuta od zbytku světa.
Bývalé spádové centrum Užhorod bylo pryč; malý Chust praskal ve švech napětím, které by se dalo krájet. Na konci roku 1938 a začátku 1939 se atmosféra vyhrotila. Hlad, zmatek a strach. V okolních zemích vládl fašismus. Čerstvě vzniklá autonomie se stala bojištěm propagandy: maďarští a polští agenti podporovali separatisty, kteří chtěli zemi připojit raději k Maďarsku či Polsku.
Ukrajinští nacionalisté zase viděli příležitost vytvořit zde vlastní malý stát „Karpatská Ukrajina“. V horách se organizovala milice zvaná Karpatská Sič – mladí muži se samopalem, co trénovali partyzánský boj a snili o tom, že ubrání svou zemi před každým vetřelcem.
Pak to šlo ráz na ráz. 14. března 1939 se od Prahy odtrhlo Slovensko a vyhlásilo samostatnost. Teprve dva dny poté, 16. března, přišla zpráva, že Hitler zničil i zbytek Česko-Slovenska a okupuje Prahu. Ve stejnou dobu už ale Podkarpatská Rus bojovala o přežití: Maďarská armáda zaútočila na Karpatskou Ukrajinu brzy ráno 14. března 1939 hned poté, co se rozpadla společná obrana se Slovenskem.
Odříznuté československé posádky a Stráž obrany státu se ještě zoufale bránily – v Zakarpatí se toho jara doslova lámala republika i lidské osudy. Ve středu 15. března 1939 autonomní sněm v Chustu v poslední naději vyhlásil nezávislou republiku Karpatská Ukrajina a zvolil Augustina Vološina prezidentem. Byla to však nezávislost kratší než jeden lidský dech – jen gesto do prázdna.
V téže hodině totiž maďarské tanky prorazily obranu a zahájily okupaci celé země. Poslední československé jednotky – vojáci 12. pěší divize – dostaly rozkaz stáhnout se z Podkarpatska. Při ústupu je cestou napadali jak maďarští ozbrojenci, tak někteří ukrajinští radikálové.
Maďarská okupace 1939–1944 pak přinesla krutou realitu. Podkarpatská Rus byla připojena zpět k maďarskému království jako zápanoně „Kárpátalja“. Noví vládci zavedli tuhou cenzuru, po vesnicích pochodovali žandáři s dvouocasým uherským znakem a nutně přišla i odplata vůči „nepřátelům říše“. Ti, kdo byli spojeni s prvorepublikovou správou, často raději uprchli – stovky českých učitelů, úředníků a četníků bylo vyhnáno a utíkalo přes Slovensko do zbytku Čech a Moravy.
Místní rusínští vlastenci, kteří by snad chtěli samostatnost či návrat Československa, byli umlčeni. Místo nich teď měli navrch proukrajinští aktivisté. Naděje vzaly za své. „Maďaři nás obsadili, Češi nás zradili,“ šířilo se šeptem mezi lidmi hořké pořekadlo. A přišla i hrůza válečná: na Podkarpatsku žila početná komunita židovských obyvatel, od Mukačeva po Rachov – právě ti byli za maďarské nadvlády od roku 1940 postupně zbavováni práv a roku 1944 odvlečeni do vyhlazovacích táborů nacistického Německa.
Říjen 1944. Od východu duněla dělostřelba sovětské 4. ukrajinské fronty. Rudá armáda postupovala přes Karpaty a vpadla na Podkarpatskou Rus. Maďarské jednotky se zhroutily. 26. října 1944 osvobodila sovětská vojska Mukačevo, 27. října Užhorod.
Místní lidé vítali rudoarmějce s chlebem a solí. Mnozí je považovali za hrdiny, kteří přinesou konec okupace a obnovu Československa. Vždyť Čechoslováci bojovali po boku Sovětů proti Hitlerovi – v Karpatech právě umírali v těžkých bojích o Dukelský průsmyk také vojáci 1. československého armádního sboru pod vedením generála Ludvíka Svobody.
Osvobození, nebo další okupace?
Jenže radost vydržela jen pár dní. Za kulisami osvobození se rozehrálo kruté politické drama. Zatímco obyčejní lidé vítali rudoarmějce jako spojence a budoucí mírotvůrce, pro sovětské vedení byl tento kus země strategickou kořistí.
Stalin si už během války umínil, že Podkarpatská Rus připadne jemu – výměnou za krev Rudé armády. Exilová vláda Edvarda Beneše o tom neměla tušit, aspoň zpočátku. Když se Podkarpatsko ocitlo v říjnu 1944 pod kontrolou Sovětů, měl podle dohody se Stalinem z května 1944 nastoupit zpět výkon československé správy.
Benešova exilová vláda považovala Podkarpatskou Rus za integrální součást předmnichovské republiky, což Sovětský svaz oficiálně uznával. Do Chustu proto dorazil 29. října 1944 vládní delegát – ministr František Němec – spolu s generálem Antonínem Hasalem, aby převzali správu osvobozeného území jménem Československa. Jenže narazili.
Od prvního dne jim sovětští velitelé kladli překážky. V Chustu sice československý delegát sídlil (pod bedlivým dohledem generálplukovníka Lva Mechlise, Stalinova politruka), ale dál na západ, k Mukačevu a Užhorodu, ho vůbec nepustili.
Dokonce zakázali československým důstojníkům vstup do řady oblastí a znemožnili obnovení československých úřadů. Místo toho sovětská okupační správa jednostranně dosadila vlastní vojenské komandantury a místní obyvatelstvo začala bombardovat propagandou.
Situace se vyostřila. Koncem října 1944 se pod patronátem sovětské armády konaly volby do prozatímních národních výborů – jen s jednou kandidátkou, schválenou moskevskými poradci. Tím se do funkcí dostali protřelí komunisti, mnozí z nich Rusíni, kteří ale víc než ke své zemi vzhlíželi k Moskvě. Jeden takový – Ivan Turjanica, podkarpatský rodák a důstojník československé jednotky – dokonce dezertoval od čs. armády a přešel k Sovětům.
19. listopadu 1944 svolali v Mukačevu sjezd národních výborů: 418 delegátů nadšeně založilo samostatnou Komunistickou stranu Zakarpatské Ukrajiny, v čele právě s Turjanicou. Tato loutková reprezentace pak odhlasovala rezoluci požadující připojení Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Bylo „vymalováno“. Začala hra o Podkarpatskou Rus, v níž se nehrálo podle žádných férových pravidel.
Československý ministr František Němec i generál Hasal v Chustu nevěřili vlastním očím, co se děje. Telegrafovali do Londýna Benešovi jednu zprávu za druhou.
Jejich prosby však zůstaly bez odezvy. Prezident Beneš se totiž rozhodl neprovokovat Stalinovu nelibost. Britové i Američané dali předem najevo, že kvůli tomuto vzdálenému kraji se nechtějí se Stalinem přít. A Beneš – i pod vlivem čs. komunistů – se už dříve smířil s myšlenkou, že Podkarpatsko asi bude muset přenechat Sovětům.
Na jaře 1945 už v Podkarpatsku dávno vládnou Sověti a jejich přisluhovači. 29. června 1945 československá vláda – stále ještě vedená Edvardem Benešem – podepsala v Moskvě smlouvu, která odstoupila Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu. Bez referenda, bez hlasování místních. V praxi ale nebylo co namítat. Stalin by si Zakarpatsko stejně vzal i bez souhlasu – teď měl aspoň formální lejstro.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Podkarpatsk%C3%A1_Rus
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/podkarpatska-rus-v-ramci-ceskoslovenska-vzkvetala-187812
https://www.novinky.cz/clanek/historie-jak-stalin-sebral-ceskoslovensku-podkarpatskou-rus-40545649
https://plus.rozhlas.cz/ztratou-podkarpatske-rusi-se-ceskoslovensko-stalo-vazalskym-statem-sovetskeho-8747893
https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/101822/podkarpatska-rus-v-sovetskem-podruci-proc-pripadl-kraj-nikoly-suhaje-pred-75-lety-stalinovi.html
