Článek
Narodil se uprostřed válečných ruin roku 1942 ve Varšavě. V dětství by nikdo neřekl, že z drobného a tichého chlapce vyroste dvoumetrový herec budící respekt. Malý Marek byl hubený, terčem posměšků spolužáků a raději utíkal do světa knih.
Miloval literaturu a dokonce zvažoval studium architektury – snad ho lákal klid a řád kreslených plánů oproti chaosu posměchů. Jeho otec však nehodlal přihlížet synovu trápení. Zasáhl přísně i láskyplně zároveň: přihlásil Marka do veslařského oddílu, aby „trochu zmužněl“.
Sport se stal mladému Perepeczkovi útočištěm. Domů mu otec pořídil jednoduchou posilovnu a Marek začal cíleně posilovat. Z křehkého mladíka se brzy stal statný mládenec – objevil kouzlo kulturistiky a našel v ní sám sebe.
Proměna těla šla ruku v ruce s rozvojem ducha. Perepeczko byl inteligentní, s obrovskou představivostí vypěstovanou léty četby. Když dozrál čas volby povolání, spojil nakonec obě své stránky: fyzickou výraznost i citlivou duši vložil do herectví. V polovině 60. let vystudoval prestižní divadelní akademii ve Varšavě a hned se uchytil na scéně.
Už během studií potkal svou životní lásku, herečku Agnieszku Fitkau. Vzali se roku 1967 a zdálo se, že je čeká společná hvězdná dráha. Jejich manželství však bylo poněkud nekonvenční – spíš volné partnerství než klasický svazek. Děti spolu nikdy neměli, byť Marek možná po rodině v koutku duše toužil; Agnieszka však potomka odmítala. Místo otcovství tak Perepeczko vrhl veškerou energii do umělecké práce.
První herecké krůčky absolvoval na prknech klasických varšavských divadel, posléze dostal příležitost i před filmovou kamerou. Zahrál si menší role v dobových filmech a seriálech – mihnul se například ve válečné epopeji „Popel a démant“ či seriálu „Kolumbové“, pojednávajícím o osudech válečné generace.
Na přelomu 60. a 70. let už patřil k nadějným mladým hercům, kteří mají respekt divadelních kolegů i první zkušenosti před kamerou. Nikdo však netušil, jak zásadní zlom přinese rok 1973.
Jánošík: hrdina, který vše změnil
Rok 1973 – na obrazovky vstupuje Jánošík a s ním nový idol. Režisér Jerzy Passendorfer obsadil devětadvacetiletého Perepeczka do titulní role legendárního zbojníka Juraje Jánošíka a stvořil tím fenomén. Televizní seriál „Janosik“ se stal kultem, na který dodnes nostalgicky vzpomínají generace diváků v Polsku i na Slovensku.
Mladý zbojník bohatým bral a chudým dával, s charismatem a šibalským úsměvem přelstíval zlé pány – a Marek Perepeczko mu vtiskl své atletické tělo i chlapecký úsměv. Stal se přes noc hvězdou a jeho jméno navždy splynulo s touhle postavou. Diváci ho milovali: v jejich očích byl skutečným Jánošíkem, symbolem odvahy a humoru.
Popularita seriálu byla obrovská a Perepeczko si náhle musel zvykat na nový svět. Sláva je opojná, ale i zavazující. Kdekoli se objevil, lidé v něm viděli neohroženého jánošíkovského hrdinu, čekali od něj žerty a odvahu, chtěli se ho dotknout jako živoucí legendy.
Pro citlivého Marka to nebylo vždy snadné. Trpěl trémou a vnitřním neklidem – překvapivě právě tenhle statný sebejistý Jánošík se před vystoupením na jevišti třásl a potil, svírala ho nervozita tak silná, že mu způsobovala migrény. Každé představení bylo bojem s vlastní úzkostí. Ač na scéně exceloval, v zákulisí někdy usedal s bolestí hlavy a musel vyhledat lékaře, který mu píchnul injekci, aby mohl pokračovat. Tak moc ho úspěch svazoval – nechtěl zklamat, nechtěl selhat.
I po triumfu v Jánošíkovi zůstal věrný divadlu. Přijal dokonce funkci ředitele divadla Komedia ve Varšavě (1970–1977), kde uplatnil svou kreativitu i organizační talent. Avšak pod povrchem se v něm prali démoni nejistoty. Popularita ho zviditelnila, ale i zaškatulkovala. Cítil, že musí svou hereckou osobnost rozšířit, prorazit hranice jedné role. A ta příležitost přišla z místa, odkud by to čekal málokdo – z Československa.
Kontroverzní role ve filmu Smrt stopařek
V polovině 70. let se v Československu odehrál zločin, který otřásl celou zemí. Dvě mladé studentky z gymnázia, Věra a Taťána, si v srpnu 1976 stoply nákladní auto, když jim ujel vlak. Místo vstřícného řidiče však narazily na predátora. Ve spánku je šofér umlátil masivním klíčem na kola, pak do nich zuřivě bodal nožem a jednu z dívek dokonce posmrtně znásilnil.
Těla obou nešťastných stopařek odvezl na skládku komunálního odpadu u Valašských Klobouk na moravsko-slovenském pomezí a chladnokrevně je tam pohodil mezi smetí. Jenže uniknout spravedlnosti se mu nepodařilo – podezřelé počínání náklaďáku na skládce upoutalo pozornost dvou svědků. Jeden z nich zahlédl kus lidské nohy trčící z odpadků a okamžitě přivolal policii.
Během dvou dnů byl vrah dopaden. Jmenoval se Miroslav Somora, bylo mu 32 let a ukázalo se, že už předtím měl na svědomí znásilnění a násilnické útoky. Svou hrůznou dvojitou vraždu u soudu do detailu popsal – s děsivým klidem líčil, jak dívky mlátil a bodal, jako by vyprávěl o porážce dobytka. Veřejnost byla otřesena. Ten případ se stal mementem pro všechny stopaře i stopařky té doby.
Filmoví tvůrci v normalizačním Československu obvykle podobně syrová témata nezpracovávali. Počátkem roku 1979 však – paradoxně ve stejném roce, kdy byl skutečný vrah Somora oběšen na šibenici za své činy – vstupuje do kin film „Smrt stopařek“. Režisér Jindřich Polák nabídl divákům něco nevídaného: socialistický kriminální thriller inspirovaný oním reálným zločinem.
Na plátně ožívá postava řidiče Charváta, filmového alter ega vraha Somory, v mrazivě autentickém podání Marka Perepeczka. Snímek ukazuje brutální vraždy mladých stopařek v plné tvrdosti – nechybí zápas obětí o holý život, znásilnění ani záběry odhozených těl na smetišti.
To vše v době, kdy byl filmový mainstream k podobným scénám velmi zdrženlivý. Přesto (či právě proto) film lámal rekordy návštěvnosti – před kiny se na Smrt stopařek stály dlouhé fronty. Diváci šokovaně přihlíželi příběhu vraha, který byl nejen hrůzný, ale i znepokojivě skutečný.
Okolnosti vzniku filmu byly neméně pozoruhodné. Traduje se, že scénář vznikl na popud Ministerstva vnitra – režim chtěl odradit mládež od „módní vlny stopování“ a varovat před nebezpečím na silnicích. Polákův film tak plnil i osvětovou funkci.
Skutečné události však tvůrci v zájmu dramatičnosti mírně upravili: změnili jména postav i místo činu a přidali třešničku propagandistické fikce. Ve filmu se vrah pokusí unést synka své bytné a uprchnout s ním na Západ, než ho zasáhne kulka ostřelovače.
V realitě nic takového neproběhlo – Somoru zatkli doma při čištění zakrvácené kabiny kamionu, bez honičky a bez výstřelu. Lze však říci, že tímto dramatickým finále film zapadl do dobové ideologie: zločinec je symbolicky potrestán při pokusu utéct k „prohnilému kapitalismu“, zatímco bdělá Veřejná bezpečnost triumfuje.
Pro Marka Perepeczka znamenala role Charváta velkou výzvu a také nemalé riziko. V Československu byla přijata s nadšením – Polák vyzdvihoval, že právě obsazení cizince v hlavní roli dodalo filmu údernost a přesvědčivost. Domácí publikum Perepeczka neznalo, a tak si jeho tvář beze zbytku spojilo s postavou brutálního vraha.
Kdyby roli hrál populární český herec (uvažovalo se prý o Petru Kostkovi nebo Františku Němcovi), diváci by jen těžko zapomínali, že „to je přece náš oblíbenec“ – a možná by to poškodilo i hercovu pověst. Mnozí známí herci roli odmítli právě ze strachu, že by jim „přilepila nálepku“ vraha navždy.
Perepeczko tak nakonec dostal příležitost právě proto, že ho tížila vlastní popularita v Polsku a zároveň nebyl okoukaný v ČSSR. Vysoký, „dva metry, svaly nabušený chlap“, jak ho popsal štáb, působil v roli násilníka fyzicky velmi věrohodně. Přesto se za kamerou odehrávalo jiné drama – drama hercovy duše, bojující s rolí, která mu byla proti srsti.
Na place k filmu Smrt stopařek zůstal Marek Perepeczko povahou oním něžným obrem, který budil hrůzu jen navenek. Kolegové vzpomínají, že navzdory roli brutálního maniaka byl ve skutečnosti citlivým, mírným člověkem, který se své role doslova bál. V jedné z nejděsivějších scén, kdy má Charvát uškrtit postavu Marty (hraje ji Dagmar Patrasová), se to projevilo naplno. Perepeczko měl Martu přepadnout a stisknout jí hrdlo – ale pokaždé se zarazil.
„Byl to dvoumetrový strašně hodný obr,“ líčí Patrasová, „odmítal mě pořádně chytnout pod krkem.“ Situace došla tak daleko, že herečka musela kolegu sama pobízet: „Neboj se a pořádně přitlač!“.
Film Smrt stopařek sklidil úspěch a dodnes se o něm mluví jako o jednom z nejdrsnějších kriminálních snímků své éry. Pro Perepeczka znamenal zápis do povědomí českého publika – byť v nelichotivé roli vraha. V Česku je dodnes připomínán především jako filmový vrah Charvát, ačkoli doma v Polsku zůstával hlavně milovaným Jánošíkem.
Ta zvláštní dvojnost veřejného obrazu jako by symbolizovala jeho herecký úděl: během kariéry dokázal ztvárnit krajně protikladné charaktery, od čistých hrdinů po slizké padouchy. A všechny s vnitřní upřímností, která vycházela z jeho poctivého hereckého srdce.
Útěk za oceán
Po Smrti stopařek se Marek Perepeczko vrátil do Polska. Na konci 70. let však v jeho vlasti začala bouřit společenská scéna – sílila opozice proti komunistickému režimu, přicházely stávky, až v prosinci 1981 udeřil režim silou a vyhlásil válečný stav.
Tehdy stál Perepeczko před osudovou volbou. Zůstat a čelit nejisté budoucnosti herce v represi, nebo odejít za svobodou do ciziny? Jeho manželka Agnieszka ho horlivě přemlouvala k emigraci. Možná tušila, že společně mohou jinde zažít nové dobrodružství – anebo prostě chtěla utéct z šedivé reality stanného práva. Perepeczko se nakonec rozhodl. Po zavedení stanného práva opustil rodnou zemi a s Agnieszkou odjel až daleko do Austrálie.
Austrálie mu poskytla svobodu, ale štěstí ne. Marek tam nenašel plnohodnotné uplatnění jako herec – jazyková bariéra i odlišné prostředí znamenaly, že se věnoval jen amatérským divadelním spolkům a literárním klubům, které vedl v komunitě krajanů. Snažil se neztratit kontakt s milovaným divadlem, založil dokonce spolek milovníků polského divadla.
Přesto to byly roky v ústraní, provázené steskem a pocitem vykořenění. Jeho hvězdná kariéra zůstala kdesi na druhé straně zeměkoule a on se v daleké cizině stal se prostým emigrantem, který bojuje s nostalgií po domově. Ve své samotě a nenaplnění hledal útěchu, kde neměl. Začal utápět chmury v jídle.
Když se v Evropě koncem 80. let otevíraly brány svobody, Perepeczko se roku 1989 vrátil domů do Polska. Bylo mu 47 let a mnohé se změnilo – svět i on sám. Na první pohled přibylo vrásek a hlavně kil; z někdejšího svalnatého junáka byl statný pán s bříškem.
Přesto v sobě probudil novou energii. Vrhl se opět do práce a po pár letech se dočkal satisfakce: v roce 1997 byl jmenován ředitelem divadla Adama Mickiewicze v Čenstochové, významné regionální scény. Pod jeho vedením získalo divadlo jasný profil a on sám reputaci schopného manažera. Současně se mu otevřela nečekaná cesta zpět k filmovým a televizním rolím.
Mladá generace polských tvůrců objevila Perepeczka pro komediální žánr. Režisér Maciej Ślesicki ho obsadil do bláznivého sitcomu „13. stanice“ (13 posterunek) v roli poněkud nekompetentního, ale dobráckého policejního velitele Władysława Słoika. Seriál (1997–2000) slavil velký úspěch a Marek Perepeczko si získal nové, mladé publikum.
Jeho sebeironická kreace tlustého roztržitého šéfa stanice se stala jedním z nejzábavnějších prvků celého seriálu. Jeho kariéra tak dostala druhý dech, byť už to nebyly titulní úlohy hrdinů. Za oponou ale Perepeczko dál sváděl svůj soukromý boj. Deprese a „nenálady“ ho neopouštěly.
Záchvaty úzkosti a splínu kompenzoval jídlem čím dál víc. Během krátké doby přibral desítky kilogramů. Jeho mohutná postava ještě zmohutněla, obličej otekl. Uvědomoval si to. S hořkým humorem prohlásil v jednom rozhovoru, že se „jednou užere k smrti“. Byl to vtip, ale mrazivě pravdivý.
Dne 17. listopadu 2005 večer povečeřel Marek Perepeczko se svou ženou Agnieszkou v Čenstochové, kde tehdy žil a vedl divadlo. Rozloučili se u dveří. Agnieszka odjela do svého bytu a Marek osaměl ve zšeřelém pokoji. Té noci zemřel ve spánku, náhle a sám.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marek_Perepeczko
https://www.polskieradio.pl/399/7979/artykul/3608245,20-lat-temu-zmarl-aktor-marek-perepeczko-odtworca-roli-janosika
https://nasregion.cz/myslely-si-ze-maji-na-stopu-stesti-vic-se-vsak-mylit-nemohly-331841/
https://www.dotyk.cz/magazin/marek-perepeczko/
https://www.kafe.cz/celebrity/smrt-stoparek-film-30001021.html
https://www.readzone.cz/smrt-stoparek-patrasova-prosila-o-skrceni-nagyova-skoncila-v-odpadcich-a-skutecny-vrah-byl-horsi-nez-ten-filmovy/
