Článek
Letní podvečer na louce. Stařenka v šátku a tmavém kabátku sedí na lavičce před chalupou a kolem ní si hrají vnoučata. Kamera běží. „Pojď ke mně, Barunko,“ říká laskavým hlasem a rozpažuje náruč. Děvčátko se jí vrhne kolem krku a babička ji obejme s úsměvem od ucha k uchu. Obraz dokonalé prababičky, jakou by si přál mít snad každý.
O několik minut později se mezi stromy ozve zvučný hlas režiséra: „Stop! Dáme pauzu.“ Usměvavá tvář babičky rázem zvážní. Děti se rozutečou, dovádějí okolo kamery a stará paní náhle zlostně vykřikne: „Neotravujte, parchanti!“ Šokované děti se zastaví v půli pohybu. Všude kolem nastane ticho.
Tahle scéna se neodehrává v žádné filmové pohádce. Je skutečná. Odehrála se roku 1940 během natáčení filmu Babička, v němž herečka Terezie Brzková ztvárnila jednu z nejznámějších postav české literatury – laskavou a moudrou babičku Boženy Němcové. Před kamerou působila Brzková jako vtělení dobrosrdečnosti. Jakmile se ale zhasla světla a ztichla klapka, proměnila se prý ve zcela jinou osobu.
Herečka z kočovné společnosti
Terezie Brzková (rozená Jelínková) se narodila 11. ledna 1875 v Kolíně v rodině kočovných herců. Divadlo měla předurčené rodinou – její otec Vilém Jelínek vedl vlastní kočovnou společnost a matka Anna byla herečka. Malá Terezie vyrůstala obklopena světem divadelních šaten, kulis a petrolejových lamp.
Už jako dítě stála na jevišti a hrála drobné dětské role pod vedením přísného, ale milujícího otce. Nebyla v rodině sama, kdo propadl herectví: také její sestry Marie, Hana a Otýlie se staly známými herečkami. Rod Jelínků patřil k hereckým dynastiím, které křižovaly Čechy s divadelními představeními už v dobách Rakouska-Uherska.
V devatenácti letech se Terezie provdala za hereckého kolegu Josefa Brzka. Byla mladá, zamilovaná a život na cestách s kočovnou divadelní karavanou pro ni byl přirozeností. Brzy se jí narodily dvě dcery, a tak se vedle herecké dráhy stala i matkou.
Rodinné štěstí ale netrvalo věčně – první světová válka otřásla celou společností a zasáhla i do Tereziina života. Její milovaný manžel Josef během války onemocněl a roku 1917 zemřel, takže Terezie zůstala ve čtyřiceti letech vdovou. Byla to pro ni těžká rána: zůstala sama se dvěma dcerkami v nejisté době, kdy se starý svět rozpadal a rodila se nová republika.
Navzdory osobní tragédii pokračovala Brzková v herecké práci. Už od roku 1914 působila na prestižní scéně Národního divadla v Praze. Zahrála si tam mimo jiné královnu Runu v pohádce Radúz a Mahulena či babku v Lucerně. Po manželově smrti však Národní divadlo opustila – zřejmě i proto, že se znovu provdala.
Roku 1919 vstoupila do druhého manželství s Václavem Zeifertem, ředitelem jiné kočovné divadelní společnosti. Láska ji tedy opět zavedla na cestující štaci: spolu s manželem hrála po malých městech a vesnických sálech, tak jak to znala z dětství. Byla to tvrdá škola života, plná cestování, nekonečných zkoušek a skromných honorářů, ale Brzková byla zvyklá. Divadlu zasvětila celý život – a ono zase potřebovalo ji.
Ve dvacátých a třicátých letech zakotvila Terezie Brzková v Městském divadle v Plzni, kde strávila více než deset sezon. Právě Plzeň se stala jejím druhým domovem a místem, kde se naplno rozvinulo její herecké mistrovství. Zde poprvé dostala příležitost zahrát si roli, která jako by ji předurčila – roli babičky.
V roce 1938, kdy Evropu už obestíral stín další války, uvedlo plzeňské divadlo dramatizaci slavné Babičky podle Boženy Němcové. Brzková v titulní úloze excelovala – její výkon byl kritikou vysoce hodnocen. Málokdo tehdy tušil, že tahle divadelní babička otevře Terezii dveře k nové kariéře. Bylo jí 64 let a pomalu se chystala do hereckého důchodu. Její herecká dráha však měla nabrat nečekaný směr.
Životní role ve stínu války
Rok 1939 přinesl zásadní zlom. Brzková opustila stálé angažmá a formálně odešla na odpočinek. Jenže právě tehdy si jí poprvé všimli filmoví režiséři, kteří hledali zkušené charakterní herečky. Režisér Otakar Vávra ji obsadil do své psychologické romance Kouzelný dům (1939) – bylo to první filmové ztvárnění, v němž si Brzková zahrála vedle mladých hvězd a vedla si bravurně. Hrála tetu Annu Balvínovou a její civilní projev na plátně zaujal kritiku i publikum. Tehdy nikdo netušil, že hned její druhá filmová role bude tou životní.
Začala druhá světová válka a v temné atmosféře protektorátu se český filmový průmysl snažil povzbudit národní sebevědomí točením vlastenecky laděných snímků. Režisér František Čáp se rozhodl převést na plátno Babičku, příběh, který v Čechách symbolizoval domov, tradici a lásku k rodné zemi.
Otázka obsazení titulní role však nebyla jednoduchá – uvažovalo se o významných herečkách té doby, jako byla Leopolda Dostalová, Ema Pechová či Růžena Nasková. Právě Růžena Nasková nakonec roli laskavé babičky odmítla kvůli pokročilému věku, ale upozornila režiséra na Terezii Brzkovou, která si babičku už vyzkoušela na jevišti v Plzni. Čáp dal na její doporučení a obsadil méně známou divadelní veteránku. Ukázalo se to jako geniální volba.
Film Babička měl premiéru v roce 1940 a setkal se s ohromným úspěchem. Brzková svým lidovým, srdečným projevem dokonale ztělesnila ideál milující babičky – jednoduché venkovské ženy plné laskavosti, moudrosti a pochopení. Její výkon na plátně všechny ohromil. Za tuto roli obdržela honorář 10 000 korun, což byly na tehdejší poměry velké peníze – svědčí to o tom, jak moc si jí filmové studio cenilo.
Především však získala něco cennějšího: slávu a lásku publika. Během válečných let, kdy lidé tolik toužili po útěše a připomínce starých dobrých časů, působila Brzková na plátně jako zjevení dobra. Její babička rozdávala radost a naději ve velmi těžké době. Díky této jediné roli ji najednou znal téměř každý divák.
Úspěch Babičky otevřel Brzkové cestu k dalším filmovým nabídkám. Během první poloviny 40. let se začaly hrnout další role pro starou paní s dobrým srdcem. Zářila například ve filmu Barbora Hlavsová (1942) v titulní roli chudé pradleny, která vyhraje pohádkovou výhru a musí čelit lidské závisti. Objevila se také v populární komedii Počestné paní pardubické (1944) coby rázná hraběnka či jako obětavá babička ve válečném dramatu Preludium (1941).
Celkem si během své filmové dráhy od konce 30. let do konce 50. let zahrála asi ve čtyřiceti filmech. Její doménou se staly postavy laskavých maminek, tet a samozřejmě babiček – zkrátka rolí, kterým dokázala vtisknout přesvědčivou lidskost a teplo.
Znalo ji celé poválečné Československo z filmových pohádek a dramat, kde hrála samé dobrotivé ženy. Kdykoli se na plátně objevila její vrásčitá tvář s laskavým úsměvem, jako by k divákům promlouvala vlastní babička. Terezie Brzková se stala celonárodním symbolem laskavosti, její soukromý a profesní svět mimo kamery však psal docela jiný příběh.
Tvář za laskavou maskou
V civilním životě byla Terezie Brzková údajně úplně jiná než její filmové hrdinky. Kolegové a pamětníci ji popisovali jako náladovou osobnost se sklony k přísnosti. Zejména děti prý vůbec neměla ráda.
Během natáčení Babičky (i jiných filmů) Brzková nesnesla dětský křik a neposednost. Podle svědků se z laskavé babičky po vypnutí kamery stala přísná žena, které děti lezly na nervy. K malým hercům se chovala hrubě a o pauzách je okřikovala, ať jí dají pokoj.
Tak vzpomínala na Brzkovou paní Ludmila, která s ní pracovala ve filmových ateliérech. Žádné servítky si prý nebrala a dokázala být na dětské statisty i kolegy pořádně ostrá.
Nejen děti však pocítily její odvrácenou tvář. Terezie Brzková prý nemohla přijít na jméno některým kolegům z branže. Zvláště těžko odpouštěla těm, které podezírala z morálního selhání. Po druhé světové válce patřila mezi ty umělce, kteří volali po potrestání domnělých kolaborantů.
A tak například slavného komika Vlastu Buriana, kdysi milovaného „krále komiků“, upřímně nesnášela. Burian byl po válce obviněn z kolaborace s nacisty, ale soud ho nakonec zprostil viny – pro Brzkovou však zřejmě navždy zůstal „podezřelý“.
Když se v polovině 50. let setkali při natáčení pohádky Byl jednou jeden král (1955), jejich vztah byl velmi napjatý. Brzková zde hrála nedůvěřivou stařenku bylinářku a Vlasta Burian králova rádce Atakdále po boku Jana Wericha. Podle pamětníků to mezi Brzkovou, Burianem (a občas i Werichem) dost „skřípalo“.
Profesionální herci v nich nakonec zvítězili – před kamerou odvedli skvělou práci a na výsledku filmu to není znát. Mimo natáčení se však prý pokud možno vzájemně vyhýbali a Brzková Buriana častovala velmi sprostými nadávkami.
Brzková se po roce 1948 zcela ztotožnila s novým režimem a jeho ideály. Patřila ke generaci, která uvítala konec nacistů a věřila v budování spravedlivější společnosti pod vedením komunistů. Podle svědků měla ke komunistické ideologii velmi blízko a „plně jí věřila“.
Někteří kolegové jí to měli za zlé a šeptanda kolem filmových ateliérů jí připisovala i temnější roli: proslýchalo se, že prý donáší Státní bezpečnosti na své herecké kolegy. Tato obvinění se nikdy neprokázala a možná šlo jen o nepodložené fámy.
Utajené dítě
Brzková v každém případě za svou loajalitu k nové kulturní politice získala uznání: roku 1955 jí režim propůjčil čestný titul Zasloužilá umělkyně. Tehdy jí už bylo 80 let, ale stále ještě hrála menší filmové úlohy, především v pohádkách .
Přestože na veřejnosti zářila jako dobrosrdečná babička, svůj soukromý život si Brzková pečlivě střežila. Kromě několika obecných faktů toho o jejích rodinných vztazích mnoho nevíme. Zajímavé je, že dlouhou dobu se v médiích tradovalo, že Terezie Brzková neměla vlastní děti – snad aby se tím vysvětlovalo, proč si k nim nevypěstovala vřelý vztah.
Ve skutečnosti ale děti měla: se svým prvním manželem Josefem Brzkem porodila dvě dcery. Ty však nikdy nestály o publicitu a Brzková o nich na veřejnosti téměř nemluvila.
Osud jejích dcer provázely pohnuté události českých dějin. Starší z nich se provdala do rodiny Myškových a ke konci války na ni dolehla tragédie: její manžel (zeť Brzkové) zahynul v lednu 1945 během pochodu smrti z nacistického koncentračního tábora Osvětim.
Mladší generace Brzkové rodiny pak zasáhly neméně dramatické zvraty. Její vnučka Ivana – dcera jedné z Tereziiných dcer – si vzala za muže významného novináře a spisovatele Pavla Tigrida. Tigrid byl známý svým protikomunistickým postojem a po únoru 1948 uprchl do exilu.
Ivana se pokusila utéct z komunistického Československa za ním, ale napoprvé byla chycena – strávila tři měsíce ve věznici na Pankráci. Po propuštění to riskla znovu a podařilo se jí tajně přejít hranice na Šumavě, aby se připojila k manželovi v cizině.
Dlouhý život Terezie Brzkové se uzavřel v polovině 60. let. Ještě v roce 1961 o ní režisér Martin Frič natočil krátký dokument, kde vzpomínala na své herecké začátky a s hrdostí přijala titul zasloužilé umělkyně. V té době už stála stranou hlavního dění – film i divadlo dávaly prostor nové generaci herců.
Zemřela tiše 19. listopadu 1966 v Praze, necelé dva měsíce před svými 92. narozeninami. Za svůj dlouhý a bohatý život prošla epochami monarchie, první republiky, nacistické okupace i komunismu. Byla svědkyní bouřlivé historie a sama v sobě skrývala bouře i klid, laskavost i přísnost, odvahu i rozporuplnost.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Terezie_Brzkov%C3%A1
https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/terezie-brzkova-91-babicka-ktera-nesnasela-deti/
https://zeny.iprima.cz/odvracena-tvar-filmove-babicky-terezie-brzkove-nesnasela-deti-vnucka-skoncila-ve-vezeni-193627
https://www.tvguru.cz/hrala-laskave-babicky-ale-deti-nenavidela/
https://temata.rozhlas.cz/kouzelna-babicka-z-filmovych-pohadek-terezie-brzkova-7984612
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/127051/terezie-brzkova
