Článek
Marie Mandlová přišla na svět 10. ledna 1912 v hornorakouské vesnici Münzkirchen jako nejstarší ze čtyř dětí místního ševce. Dětství prožila v katolické rodině na venkově. Nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou stane symbolem zla. Byla to obyčejná dívka – chodila do školy, pomáhala na rodinném hospodářství a snila možná o obyčejném životě.
Její otec Franz Mandl, tradičně založený člověk, nesouhlasil s nástupem nacismu v Německu a jako stoupenec křesťansko-sociální strany své děti vychovával v odmítavém postoji k ideologii Hitlera. Jenže Marie dospívala v neklidné době. Když ve dvanácti letech musela kvůli rodinným poměrům přerušit studium, její vyhlídky se značně zkomplikovaly. Ve dvacátých letech se svět kolem ní měnil – a s ním i Marie.
Koncem 30. let byla mladá žena bez stabilní práce, frustrovaná a hledající uplatnění. V březnu 1938 pohltilo Rakousko nacistické Německo – a pro šestadvacetiletou Marii to znamenalo zlom. Opustila rodný kraj a zamířila do Německa, kde přijala nabídku práce dozorkyně v koncentračním táboře. Snad v tom byl příslib jistoty a důležitosti, možná chtěla utéct nudě venkova. Nastoupila ve výcvikovém středisku pro dozorkyně v táboře Lichtenburg v Durynsku.
Tam se rychle ukázalo, že našla své pravé místo. V přísném táborovém řádu a nadvládě nad vězni jako by Mandlová vzkvétala. Kolegové si všimli její horlivosti a inteligence – a také bezcitnosti, s jakou dokázala bít a trestat vězně už během výcviku.
V roce 1939, krátce po vypuknutí druhé světové války, byla Mandlová přeložena do nově otevřeného ženského tábora Ravensbrück nedaleko Berlína. Zde se definitivně stala hrdou nacistkou, která slepě sloužila svému poslání. Vstoupila do NSDAP a rychle stoupala v hierarchii tábora. Ravensbrück se stal jejím terénem pro budování reputace brutality. Každý den tu tisíce žen trpěly hladem, nemocemi a těžkou prací – a dozorkyně Mandlová k jejich utrpení sama přispívala.
Měla zálibu v tvrdých trestech: vězenkyně nechávala dlouho stát v mrazu, bila je do bezvědomí a neštítila se nikoho nakopnout okovanou botou. Některé svědkyně později vypověděly, že Mandlová dokázala vězenkyni utlouct k smrti jen pro nepatrné provinění.
Tehdy si vysloužila první přezdívku – „Bestie“. Mezi stovkami dozorkyň, které v Ravensbrücku sloužily, zářila Mandlová jako ztělesnění sadismu. A její hvězda v očích nacistického vedení stoupala. Roku 1942 dosáhla povýšení, které jí zajistilo pevné místo v dějinách tábora.
Paní nad životem a smrtí
Podzim 1942, okupované Polsko. Na nacistické „továrně na smrt“ známé jako Auschwitz-Birkenau přibyla nová tvář. Marie Mandlová nastoupila 7. října 1942 jako vrchní dozorkyně nově zřízeného ženského tábora v Birkenau. Vystřídala dosavadní vedoucí Johannu Langefeldovou a stala se nejmocnější ženou v Auschwitz, podléhající přímo veliteli tábora Rudolfu Hössovi. Bylo jí teprve třicet let, ale už měla pověst, která naháněla strach.
Teď dostala na starost přes 30 tisíc ženských vězeňkyň a na povel okolo 200 dozorkyň, mezi nimi i mladičkou Irmu Greseovou. Tahle půvabná blondýnka Greseová Marii obdivovala a Mandlová z ní brzy udělala svou pravou ruku. Dvě mladé ženy spojoval fanatický zápal a bezohlednost, kterou se snažily vyrovnat svým mužským protějškům. V Birkenau se tak zrodila dvojice, před níž se třásly tisíce lidí: nemilosrdná velitelka a její krásná žákyně.
V očích vězeňkyň byla Mandlová všudypřítomná a všemocná. Její sadismus neznal mezí. Když se jí zachtělo, nařídila ženám nekonečná „cvičení“ – musely ve všudypřítomném blátě dělat dřepy, běhat na místě nebo pochodovat tak dlouho, dokud neomdlévaly vyčerpáním.
Jindy v třeskutých mrazech roku 1943 odebrala pracujícím vězňům boty a nechala je bosé nastoupit na ledový sníh, jen aby demonstrovala moc. Kdo upadl nebo se pokusil z řady vystoupit, toho Mandlová ztřískala do krve.
Za „dobře odvedenou práci“ – cynicky řečeno za smrt tisíců lidí – byla oceněna Válečným záslužným křížem II. třídy. Jí samotné nejspíš vyznamenání dávala pocit, že dělá správnou věc. Ideologii nacismu beze zbytku uvěřila.
Orchestr smrti
Ve stínu krematorií se Maria Mandlová obklopila také kulisou zdánlivé kultury. Milovala hudbu – klasické skladby jí prý dokázaly vykouzlit nadšený výraz ve tváři. Rozhodla se proto vytvořit v Birkenau ženský orchestr složený z vězeňkyň. Zpočátku to vypadalo nevinně: hudba měla pozvednout morálku dozorců i vězňů při nedělních apelech.
Brzy se však zvrhla v děsivou rekvizitu. Pod dohledem Mandlové musel orchestr hrát vždy, kdy to paní tábora poručila – při nástupech, při pochodech na smrt, někdy dokonce přímo u selekcí na rampě. Před velitelstvím táborové správy zněly tóny valčíků a sonát, zatímco nedaleko v plynových komorách umíraly stovky lidí.
Dokonce si mezi vězenkyněmi našla oblíbenkyně, talentované hudebnice, s nimiž se chlubila návštěvám z řad SS. Tyto ženy měly po dobu hraní protekci – dokud hrály bez chyby. Pokud některá zkazila tón nebo onemocněla a nezvládla nastoupit, čekal ji nelítostný osud.
Dým z krematorií stoupal dnem i nocí a Mandlová dobře věděla, že každý den podepisuje seznamy stovek žen a dětí určených k likvidaci. Za necelé dva roky jejího působení v Osvětimi nesla spoluodpovědnost za smrt možná půl milionu lidí
Na jaře 1944 se válečné štěstí začalo od nacistů odvracet. Rudá armáda tlačila frontu z východu stále blíž k Osvětimi. Mandlová však v ty časy ještě pořád věřila v Třetí říši. Když v létě 1944 dokončila svůj hrůzný úkol s vyvražďováním maďarských Židů, přišel příkaz k převelení: v listopadu musela opustit Birkenau. Na její místo nastoupila další tvrdá dozorkyně Elisabeth Volkenrathová.
Marie Mandlová mezitím zamířila do tábora Mühldorf, pobočky koncentračního tábora Dachau. Zde se soustředila na využívání vězňů jako otrocké pracovní síly při výrobě zbraní – a dle svědků i pokračovala ve svých nelidských praktikách. Jenže fronta se nezadržitelně blížila i sem.
V dubnu 1945 bombardovalo okolí Mühldorfu americké letectvo a tábor se ocitl v chaosu. Do rachotu bomb a sirén se mísily výstřely SS, kteří se snažili zamést stopy svých zločinů. Tehdy se Mandlová rozhodla jednat na vlastní pěst a zmizet.V červenci 1945 stanula po sedmi letech zase u rodného domu v Münzkirchenu – a doufala, že najde útočiště u své rodiny.
Jenže tam ji čekalo hořké překvapení, kdy jí otec zabouchl dveře před nosem. Jeho slušná katolická dcerka se proměnila v masovou vražedkyni a on to věděl. S odmítnutím v srdci se Mandlová a Langleist uchýlili na pár dní na statek její sestry, ale věděli, že je to jen dočasné. Lov na nacisty začal.
10. srpna 1945 vpadlo na statek komando americké vojenské policie a bez velkého boje Marii Mandlovou zatklo. Její milenec Walter Langleist skončil v poutech také a čekal ho brzký americký soud.
Tváře spravedlnosti
Psal se listopad 1947 a v polském Krakově zasedal Nejvyšší národní tribunál k velkému Osvětimskému procesu. Marie Mandlová seděla na lavici obžalovaných spolu s dalšími 40 členy personálu tábora Auschwitz-Birkenau. Na lavici svědků se střídali bývalí vězni, většinou ženy. Jedna za druhou vypovídaly o hrůzách, které zažily – a mnohé mířily svými slovy přímo na Mandlovou.
Obžalovaná v elegantním kostýmku poslouchala se sklopenýma očima. Snažila se nedat najevo emoce, ale novináři zaznamenali, že se často nervózně ošívala, tvář jí mimovolně cukala a na krku jí naskákaly červené skvrny.
Síní to zašumělo: několik porotců jen zalapalo po dechu, někdo tiše zaklel. Sala Feder se rozplakala. A Marie Mandlová? Ta seděla bez hnutí, v očích prázdno. Možná se jí ten děsivý obraz znovu vybavil – krev stékající po vlastní holínce, tělo mladé ženy zhroucené v prachu rampy, všudypřítomný křik. Kolikrát podobnou „operaci“ provedla? Desetkrát? Stokrát? Sama už to nejspíš nedokázala spočítat.
Soudní proces trval několik týdnů. Mandlová zpočátku zapírala vinu a tvrdila, že jen plnila rozkazy a nikdy nikoho nezabila osobně. Dne 22. prosince 1947 tribunál vynesl rozsudek: Marie Mandlová je vinna zločiny proti lidskosti a odsuzuje se k trestu smrti provazem.
https://en.wikipedia.org/wiki/Maria_Mandl
https://plus.rozhlas.cz/nacisticke-bestie-pribeh-ctyr-krutych-dozorkyn-z-koncentracnich-taboru-9392591/1
https://www.reflex.cz/clanek/fotogalerie/110450/zrudy-v-sukni-osvetimska-bestie-milovala-muceni-veznu-a-hudbu-oboji-spojila-priserne-dohromady.html
https://www.liberationroute.com/en/stories/457/maria-mandel
https://zena.aktualne.cz/zivotni-styl/volny-cas/hrala-si-na-boha-v-pekle-zvanem-auschwitz-jeji-konec-byl-stejne-rychly-jako-kruty?lp=1
https://www.dotyk.cz/magazin/maria-mandel-osvetim-30001023.html
