Toaleta spláchnutá bez pomoci specialisty způsobila potopení ponorky U-1206 a smrt 4 námořníků.

Německo přišlo během 2. světové války o necelých 800 ponorek, ale žádná z nich nezažila tak smolný a potupný konec jako U-1206. V polovině dubna 1945, jen pár týdnů před bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa, byla tato ponorka typu VIIC sama vlastní posádkou potopena u pobřeží Skotska v důsledku bizarní havárie palubního záchodu.

Nehoda si vyžádala čtyři životy a zbytek posádky – 46 mužů – skončil v britském zajetí. Co přesně se v hlubinách Severního moře odehrálo?

Píše se 6. dubna 1945. Do konce války v Evropě zbývá zhruba měsíc a německé námořnictvo je v troskách. Přesto i teď vyrážejí poslední ponorky do akce ve snaze napáchat co největší škody spojenecké flotile. Z norského Kristiansandu toho dne vyplouvá na svou první ostrou plavbu také ponorka U-1206 pod velením 27letého kapitána Karla-Adolfa Schlitta.

Jde o moderní ponorku typu VIIC z poslední výrobní série, vybavenou jednou specialitou: vysokotlakou toaletou, nejnovějším výdobytkem německé techniky. Právě tento přístroj se o pár dní později zapíše do historie jako možná jediný záchod, který potopil válečnou ponorku.

Trup ponorky typu VIIC měřil jen asi 50 metrů na délku a necelých 5 metrů na šířku; do tohoto stísněného prostoru se muselo vměstnat veškeré strojní vybavení, zásoby paliva, torpéda a téměř 60 členů posádky.

Námořníci se doslova prodírali mezi stroji a výzbrojí, spali namačkáni vedle sebe a během několikatýdenních plaveb jim často docházely čerstvé potraviny i pitná voda. Vzduch uvnitř byl cítit palivem, olejem, spáleninou z dieselových motorů a potem mužů, kteří se neměli kde pořádně umýt.

K nejpalčivějším problémům patřilo zajištění hygieny. Ponorky měly pouze dvě toalety – a jedna z nich často sloužila jako improvizovaný sklad potravin (během dlouhých misí byly konzervy a chléb nacpány opravdu všude). Padesát mužů si tak ve výsledku muselo vystačit s jediným záchodem.

Většina států řešila během války odpadní vody na ponorkách jednoduše sběrným septikem. Toalety byly napojené do nádrže, kde se během plavby hromadily splašky. Po návratu do přístavu se septik vyprázdnil a vyčistil.

Technicky i uživatelsky to bylo velmi přímočaré řešení nezávislé na okolním tlaku vody, ovšem mělo své nevýhody. Nádrž se postupně plnila a zápach výkalů ke konci plavby prostupoval celou loď navzdory veškerému odvětrávání.

K nechuti posádky se přidávaly i praktické problémy: plný septik zabíral drahocenné místo, které mohlo sloužit třeba pro větší palivovou nádrž či baterie, a zvyšoval váhu ponorky. Vynořit se kvůli vypuštění odpadu však znamenalo riskovat odhalení nepřítelem – a po roce 1943, kdy Spojenci výrazně pokročili v detekčních technologiích a protiponorkovém boji, znamenalo každé vynoření smrtelné nebezpečí.

Toto dilema – volba mezi pachem a rizikem – vedlo německé konstruktéry k hledání lepšího řešení. Už dříve experimentovali s přímým vypouštěním splašků do moře, které šetřilo prostor i nosy námořníků. Jenže fyzikální zákony jsou neúprosné: vypouštění fungovalo jen v malé hloubce, kde je nízký okolní tlak.

To znamenalo, že záchod šlo bezpečně spláchnout jen na hladině nebo těsně pod ní. Jenže právě tam byly ponorky nejzranitelnější – vynořenou ponorku mohlo snadno zachytit letadlo nebo radar nepřítele. Průlom přišel až začátkem roku 1945, kdy však německé ponorkové vojsko už hrálo o poslední zbytky času. Tehdy přišli inženýři s revoluční konstrukcí využívající ke splachování stlačený vzduch.

Odpadní voda byla nasávána soustavou trubek a tlakových komor do přetlakového uzávěru, odkud pak doslova vystřelila do moře pomocí vzduchového kompresoru. S nadsázkou lze říci, že záchod fungoval podobně jako torpédomet – lidský odpad byl „vymrštěn“ ven z ponorky jako jakési fekální torpédo.

Tato nová vysokotlaká toaleta se dala používat i ve velkých hloubkách a na sklonku války jí bylo vybaveno několik nejmodernějších ponorek typu VIIC, mezi nimi právě U-1206.

Pokrok však provázely obtíže. Složitost obsluhy nového systému byla značná – něco tak banálního, jako je spláchnutí toalety, se rázem stalo komplikovanou operací. Zatímco jinde stačilo stisknout páku, tady bylo nutné v přesném sledu otevírat a zavírat několik ventilů pod vysokým tlakem.

Němci celou konstrukci pojali typicky poctivě a důkladně, takže byla nejen inovativní, ale i náchylná k poruše při sebemenší chybě obsluhy. Každá ponorka s tímto systémem proto měla na palubě alespoň jednoho vyškoleného „záchodového“ specialistu, jehož jediným úkolem bylo dohlížet na bezpečné splachování. Posádka dobře věděla, proč – nesprávná manipulace mohla otevřít ponorku přímo moři a poslat celý stroj ke dnu.

Ponorka U-1206 proplouvala prvních osm dní své patroly bez mimořádných událostí. 14. dubna 1945 se už nacházela v hloubce kolem 60 metrů, necelých 15 km od skotského pobřeží u městečka Peterhead. Vládl dusný klid. Kapitán Schlitt zamýšlel proniknout do vytížené lodní trasy a číhat zde na spojenecké konvoje, aby ještě na poslední chvíli potopil několik nepřátelských plavidel.

Každý na palubě si uvědomoval, že válka zřejmě spěje ke konci, ale odevzdanost nebo úleva neměly místo – pořád šlo o život a posádka plnila rozkazy s chladnou disciplínou. V ponorce panovalo napětí, jaké znají jen ti, kdo čekají na neviditelného nepřítele někde nad sebou. Toto napětí náhle přerušila zcela běžná lidská potřeba. Někdo z posádky pocítil nutkání jít na záchod – a vypravil se k oné moderní toaletě v přídi lodi.

Dozvídáme se o tom z pamětí samotného kapitána Schlitta, podle něhož šlo o řadového námořníka. Jiné zdroje ovšem uvádějí, že onoho dne zamířil na toaletu sám kapitán. Ať už to bylo jakkoli, jedna věc je jistá: toaletu se někdo rozhodl spláchnout bez asistence specialisty. Možná v domnění, že postup podle návodu zvládne i sám, nebo prostě proto, že nechtěl obtěžovat kolegu ve chvíli relativního klidu. Byla to však fatální chyba.

Po otevření nesprávné kombinace ventilů se ozvalo zlověstné zasyčení a palubní záchod se náhle proměnil v gejzír. Do útrob ponorky začala pod tlakem proudit nevábná směs ledové mořské vody, lidských výkalů a žíravého louhu, používaného v míse jako dezinfekce. Proudy špinavé vody zaplavily záchodovou komoru a prudce se rozlévaly dál stísněnými prostory lodi.

Námořníci okamžitě vyskákali ze svých kójí a hnali se ke zdroji havárie. Jeden z inženýrů pohotově přispěchal na pomoc a snažil se proud zastavit – jenže už bylo pozdě. Špinavá voda mezitím prosákla podlahou přímo do spodního patra ponorky, kde byly umístěny obrovské baterie napájející elektromotory pro plavbu v hloubce. A naneštěstí, slaná voda s louhem začala s baterií reagovat. Vzduch naplnil štiplavý zápach a mužům začaly slzet oči.

Kombinace mořské vody, louhu a kyseliny uvolnila jedovatý chlorový plyn, stejně jako se v dobách 1. světové války používal k chemickým útokům v zákopech. K chlóru se navíc přidával vodík z elektrických článků a stoupalo tak i riziko výbuchu. V mžiku se stísněné prostory U-1206 proměnily v toxickou plynovou komoru.

Kapitán Schlitt věděl, že nastal boj o přežití. Jedovatý plyn se šířil ponorkou rychleji, než se muži stihli evakuovat z příďové sekce. Někteří námořníci se káceli k zemi a dávili, jiní si improvizovaně zakrývali ústa mokrými hadry. Schlitt neměl jinou možnost než nařídit okamžité nouzové vynoření.

Ozvalo se zaburácení stlačeného vzduchu a loď začala stoupat. Posádka během vteřin odpálila balastní nádrže a zběsile se snažila odčerpat vodu, aby ponorka co nejrychleji vyplula na hladinu. Několik důstojníků vběhlo do torpédové sekce a bleskově vystřelili všechna zbývající torpéda naprázdno do moře, aby odlehčili přídi. U-1206 prudce stoupala, zatímco uvnitř byla tma, zmatek a kašel dusících se mužů.

Kapitán nechal otevřít přetlakové ventily, a jakmile ponorka prorazila hladinu, posádka rozrazila poklopy na palubu. Do nitra plavidla se konečně začal valit čerstvý mořský vzduch a chlór unikl ven. Muži zalapali po dechu a na malý moment pocítili úlevu – netušili však, že drama zdaleka nekončí.

U-1206 se vynořila za bílého dne a navíc nebezpečně blízko skotského pobřeží. V okolí operovaly hlídkové letouny RAF a stačilo jen pár minut, než jeden z nich zpozoroval podezřelou siluetu na hladině. Z oblohy se s hukotem snesl britský hloubkový bombardér – pravděpodobně Vickers Wellington vybavený protiponorkovými pumami – a zamířil přímo k vynořené ponorce.

Posádka se ocitla v nejhorší možné situaci: kvůli plynu nemohli zůstat pod vodou, a na hladině byli jako terč na střelnici. Britský letoun přešel do střemhlavého útoku a U-1206 zasypaly exploze hlubinných pum.

Mladý kapitán stál před rozhodnutím, jakému by žádný velitel nechtěl čelit: vzdát se nepříteli, nebo s plavidlem zemřít? Schlitt byl loajální důstojník, vychovaný k víře ve Führera a Německou říši, takže kapitulace tak pro zřejmě nepřipadala v úvahu. Rozhodl se pro třetí možnost: evakuace a potopení ponorky vlastními silami.

Posádka začala disciplinovaně stoupat na palubu, zatímco důstojníci ničili cenné dokumenty. Kódové knihy a tajné materiály letěly přes palubu do vln. Námořníci zatím otevřeli ventily ve dně ponorky, aby do ní proudila voda.

Trup U-1206 začal pozvolna nabírat vodu a loď se stáčela na bok. Nafukovací čluny už byly na hladině a posádka do nich ve spěchu naskákala. Ponorka U-1206 se mezitím potopila do chladných hlubin Severního moře. Schlittovi muži byli vyčerpaní, promrzlí a v šoku – během několika desítek minut přišli o svou loď i jeden o druhého. Z ponorky, která měla tiše lovit spojenecké lodě, se stali trosečníci.

Gumové čluny zamířily k nedalekému pobřeží. Začal urputný boj v ledových vlnách a příboji. K britskému břehu to bylo jen pár kilometrů, ale moře rozbouřené nedávným útokem kladlo zoufalcům odpor. Když se čluny konečně přiblížily k pevnině, čekala na posádku poslední krutá zkouška – strmé útesy Aberdeenshirského pobřeží.

Polozmrzlí Němci se pokoušeli šplhat po kluzkých skalách; mnoho z nich bylo zraněných nebo přiotrávených chlórem. Tři muži se zřítili zpět do vln a utopili se dříve, než jim kdokoli stihl pomoci. Ti, co se vyškrábali vzhůru, pak už jen bezmocně sledovali, jak se na obzoru objevuje silueta britské válečné lodě.

Ke břehu dorazila britská šalupa, jejíž posádka zajala přeživší německé námořníky. Z posádky U-1206 zbylo 46 vyčerpaných mužů, kteří poslední dny války strávili v britském zajetí. Všichni padli do rukou nepřítele jen několik dní před koncem války v Evropě – Hitler spáchal sebevraždu o dva týdny později a 7. května 1945 Německo kapitulovalo. Kapitán Karl-Adolf Schlitt tak přežil vlastní ponorku i celou říši. Do rodného Německa se vrátil po válce jako zajatec propuštěný Brity a dožil dlouhého věku 90 let. Zemřel v dubnu 2009.

Zdroje:

https://insidesources.com/holy-cow-history-the-only-submarine-ever-sunk-by-its-toilet/

https://nationalinterest.org/blog/buzz/how-toilet-sunk-deadly-nazi-submarine-46562

https://en.wikipedia.org/wiki/German_submarine_U-1206

https://www.armyweb.cz/clanek/primou-pricinou-ztraty-nemecke-ponorky-u-1206-byla-chyba-pri-splachovani-toalety

https://www.warhistoryonline.com/world-war-ii/plumbing-disaster-u-1206.html

https://www.beachesofnormandy.com/didyouknow/Did_you_know_a_World_War_II_German_submarine_was_sunk_by_a_toilet/?id=e096011215