Ctibor Novák: válečný hrdina i strýc Mašínů, který byl neprávem oběšen komunisty

Ctibor Novák se narodil 25. října 1902 v Praze do dobře situované středostavovské rodiny. Jeho otec Leopold pracoval jako geometr a matka Emma byla v domácnosti. Dětství prožil na Moravě v Olomouci, kde také v roce 1920 maturoval na reálce.

Už jako mladík byl cílevědomý a odhodlaný – rozhodl se pro kariéru vojáka, která slibovala dobrodružství i službu vlasti. Vstoupil do Vojenské akademie v Hranicích, kde patřil mezi pilné frekventanty a spřátelil se mimo jiné s budoucím legendárním odbojářem Václavem Morávkem. Po absolvování akademie a dělostřeleckého výcviku nastoupil k československé armádě jako důstojník z povolání.

Roku 1929, v sedmadvaceti letech, čekaly Ctibora hned dvě významné rodinné události. Jeho o pět let mladší sestra Zdena se provdala za důstojníka generálního štábu Josefa Mašína – muže, který později vešel ve známost jako jeden ze Tří králů protinacistického odboje.

Krátce po sestřině svatbě stanul před oltářem i Ctibor s Marií Veselskou. Do manželství se rychle narodily dvě děti – dcera Míla (1931) a syn Ctibor (1932). Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Vojenství vyžadovalo časté přesuny a nasazení, a soužití mladého páru trpělo. V roce 1934 se Ctibor s Marií rozvedli; on zůstal oddaný své profesi, zatímco dvě malé děti vyrůstaly převážně s matkou.

Bouřlivé události podzimu 1938 zasáhly do života Ctibora Nováka stejně jako do života celé republiky. Po podepsání Mnichovské dohody a okupaci pohraničí cítil zklamání a nesouhlas s kapitulací. Jako vlastenec těžce nesl rozklad armády, které obětoval mládí. V hodnosti štábního kapitána raději odešel z činné služby, než aby sloužil okleštěnému státu pod tlakem nacistů.

Zanedlouho se však rozhodl pokračovat v boji, jen zvolil neobvyklou a krajně nebezpečnou cestu. Na radu svého švagra Josefa Mašína se totiž přihlásil k německé národnosti a změnil si jméno – z Ctibora se stal Anton Nowak.

Tento krok byl nejen osobní obětí identity, ale především odvážnou lstí: Ctibor plánoval proniknout do nitra nacistického aparátu, získávat informace a sabotovat režim zevnitř.

Pod cizí identitou se Ctibor nechal zaměstnat v Berlíně jako tlumočník u obávaného Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA). Denně hleděl do tváře nepříteli, pracoval mezi důstojníky gestapa a SD, a přitom v duchu zůstával českým vlastencem.

Musel být přesvědčivý – mluvil plynně německy, vystupoval loajálně, zatímco tajně předával cenné zprávy československému odboji a spojencům v Londýně. Tato dvojí hra vyžadovala chladnokrevnost a nervy z oceli. Každé zaváhání mohlo znamenat smrt, a tak mladý důstojník žil dva roky s maskou zrádce národa na tváři, zatímco jeho srdce bilo pro svobodu vlasti.

Na jaře 1939 okupovalo nacistické Německo zbytek českých zemí a pár měsíců nato začala druhá světová válka. Ctibor Novák, pracující pod falešným jménem v Berlíně, se zapojil do jedné z nejodvážnějších akcí domácího odboje. Spolupracoval tajně se skupinou Tří králů vedenou jeho švagrem Mašínem.

V polovině září 1939 dostal odbojový technik Josef Mašín do Prahy dva speciálně sestrojené kufry plné výbušnin. Pod záminkou, že má umírající matku v Olomouci, si Ctibor vyžádal krátkou dovolenou a přicestoval vlakem do Prahy. Tady převzal nálože, ukryl je v zavazadlech a okamžitě se vrátil do Berlína, odhodlaný zasadit nepříteli úder přímo v jeho metropoli.

Dne 18. září 1939 otřásly Berlínem dvě exploze. První bomba vybuchla u budovy policejního ředitelství na Alexanderplatz, druhá před ministerstvem letectví na Leipziger Straße. Výbuchy způsobily v ulicích paniku – tlaková vlna převrátila tramvaj, výlohy obchodů se tříštily a trosky létaly vzduchem.

„Ulice byla plná kamení, suti, kusů nábytku a všude zavládla nepopsatelná hrůza,“ popisoval později následky útoků sám Novák. Byla to jedna z největších sabotážních akcí ranného československého odboje, která zvedla morálku porobeného národa. Nacisté připsali útoky britským agentům, netušíce, že strůjcem byl Čech v jejich vlastní pevnosti.

Úspěch sabotáže však znamenal pro Ctibora obrovské riziko. Berlínská tajná policie zbystřila a začala lovit viníky. Novák musel co nejrychleji zmizet, dřív než padne podezření i na oddaného „Antona Nowaka“. Koncem roku 1939 se pokusil uprchnout přes jihoslovanskou hranici do bezpečí.

Štěstí ho ale opustilo – gestapo ho dopadlo a převezlo k výslechům do Prahy na Pankrác. Následovalo deset měsíců krutých výslechů, mučení a psychického nátlaku. Ctibor však svou pravou roli neprozradil.

Spojitost s berlínskými útoky mu gestapo nedokázalo. Přesto byl odsouzen za špionáž k šesti letům káznice. Po zbytek války prošel několika nacistickými věznicemi a lágry, kde trpěl hladem, nemocemi a neustálou brutalitou dozorců. Hubený stín bývalého důstojníka se dočkal svobody až v květnu 1945, když do zmučeného Německa vkročila spojenecká vojska.

Když se Ctibor Novák vrátil po osvobození domů, bylo mu 42 let a na těle i duši si nesl jizvy válečných útrap. Československo bylo svobodné a on byl pro mnohé hrdinou – statečným odbojářem, švagrem legendárního generála Mašína, mužem který nasazoval krk v srdci nepřítele.

Současně ale svět okolo něj pohlcovala poválečná nenávist a touha po odplatě vůči Němcům. Ctibor, snad i vlivem osobní zloby za prožitá muka, se záhy zapojil do poválečných represí.

Stal se komunistickým funkcionářem v armádě a byl jmenován velitelem internačních táborů pro Němce v oblasti Jeseníku. Tato funkce mu dávala moc nad životy poražených – a on tu moc nekompromisně využil.

Internační tábory byly místem tvrdého zacházení s Němci, často i těmi, kdo se provinili jen svojí národností. Ctibor Novák v této vypjaté atmosféře podle dobových svědectví jednal bez milosti.

S jeho souhlasem bylo popraveno několik osob německé národnosti, včetně dvou nezletilých bratrů ve věku pouhých 14 a 16 let, kteří se údajně pokusili o útěk z pracoviště. Tato krutá epizoda vrhla stín na Ctiborovo jméno.

Z hrdiny odboje se stal pro některé spolubojovníky i člověka ze svého okolí symbolem poválečného běsnění, kdy spravedlnost ustoupila pomstě. Dodnes není jasné, zda jednal z osobní zatrpklosti, pod vlivem komunistické ideologie či prostě v duchu doby, která přála tvrdému účtování. Jisté je, že tyto skutky později těžce dolehly na jeho svědomí i osud.

Právě v Jeseníku však Ctibor zažil i něco překvapivě lidského – začala tu jeho druhá velká láska. V poválečných ruinách poznal ženu jménem Jana Hänichová, rozená Melcherová. Byla to Němka nebo přinejmenším osoba, která se za války hlásila k německé národnosti. Pro mnohé to mohlo znít jako paradox či zrada: muž, jenž nechal střílet Němce, si chce vzít Němku za ženu. Citům ale neporučíš.

Ctibor a Jana se do sebe zamilovali, snad i proto, že oba toužili začít znovu a očistit se od temné minulosti. Jana měla z předchozího vztahu malého synka Richarda, jehož se Ctibor rozhodl přijmout za vlastního.

Aby milované ženě a její matce zajistil klidný život v Československu, neváhal využít svých konexí a zařídit jim změnu národnosti z německé na českou pomocí sporného Osvědčení o národní spolehlivosti. Tímto dokumentem byly obě ženy úředně zbaveny nálepky „Němka“ a uchráněny před odsunem či perzekucí.

V rodině Novákových však tento sňatek vyvolal roztržku. Ctiborova stará matka Emma i sestra Zdena Mašínová nesly velmi těžce, že si bere ženu se “ špatným původem“. Po všech obětech války a ztrátě mnoha blízkých v nacistických věznicích považovaly vztah s Němkou za nepřijatelný.

Zdena (Ctiborova sestra) sama přežila kruté výslechy gestapa a její manžel Josef Mašín byl nacisty popraven. Pro ni byly vzpomínky příliš bolestné na to, aby dokázala přijmout Janu do rodiny. Došlo k hlasitým sporům a citelnému odcizení. Ctibor se ocitl mezi láskou k ženě a loajalitou k rodině – další z mnoha vnitřních bitev, které musel svádět.

Nakonec dal přednost srdci: v roce 1946 si Janu vzal za manželku a odjel s ní z rozjitřeného prostředí Prahy na Jesenicko, kde se snažili začít nový život. Jejího syna adoptoval, přejmenoval ho na Vladimíra Nováka a vychovával ho jako vlastního. Láska tak u Ctibora zvítězila nad válečnou nenávistí – ale klidu mu osud stejně nedopřál.

Poválečné roky byly pro Ctibora Nováka plné zvratů. Nejprve se těšil uznání jako odbojář a důstojník, dokonce vstoupil do komunistické strany, která se po válce těšila široké podpoře. Věřil snad v socialistické ideály spravedlnosti, anebo jen pragmaticky následoval mocenský proud?

Ať tak či onak, po únoru 1948, kdy komunisté zcela převzali vládu, se nálada změnila. Začaly čistky v armádě, které měly odstranit „reakční živly“. Ctibor, i přes svůj partyzánský odznak a členství v KSČ, byl kvůli rodinným vazbám a své povaze považován za podezřelého. Navíc se zhoršoval jeho zdravotní stav – následky nacistických kriminálů se hlásily.

V roce 1950 musel definitivně odejít z armády v hodnosti majora. Bylo mu pouhých 48 let, ale cítil se unavený a nepotřebný. Ten, kdo býval hrdým vojákem, se ocitl na vedlejší koleji.

Aby uživil rodinu, vzal Ctibor civilní zaměstnání daleko od záře reflektorů. Pracoval jako recepční ve vyhlášených lázních v Karlových Varech, dokonce v budoucím proslulém Grandhotelu Pupp - tenkrát ozdravovna Moskva.

Později si našel místo jako trafikant v pohraničním městečku Jeseník. Stál za pultem trafiky a prodával noviny a tabák – možná i s portréty komunistických pohlavárů na titulních stranách, kteří mu mezitím vzali jeho milovanou armádu. Muselo to být pro hrdého muže pokořující, ale navenek nesl svůj úděl klidně.

Ve volných chvílích trávil čas s rodinou, pečoval o malého Vladimíra a docházel do místní sokolovny. Komunistický režim mu nevěřil, ale prozatím ho ponechával v zapomnění. Ctibor se stáhl do ústraní – ovšem jen do chvíle, než se objevil nový podnět k odboji.

Na přelomu 40. a 50. let se kolem Ctibora začali stahovat duchové rodinné minulosti. Jeho synovci, synové Josefa Mašína – Ctirad a Josef Mašínové – dospívali a stále hlasitěji se vymezovali proti nastupující diktatuře KSČ. Mladíci vyrůstali na příbězích o odvaze svého otce i strýce Ctibora a brzy sami pocítili nesvobodu nové totality.

Komunisté likvidovali skauting, zavírali své odpůrce a omezovali občanská práva. V rodině Mašínů se postupně rodilo rozhodnutí postavit se na odpor i proti tomuto režimu, podobně jako za války proti nacistům.

Ctibor Novák, ačkoli zpočátku v roce 1945 vystupoval jako oddaný komunista, se v dalších letech komunistickou realitou trpce zklamal. Viděl kolem sebe bezpráví, zatýkání válečných hrdinů (včetně své přítelkyně Milady Horákové) a cítil, že ideály byly zrazeny.

Když ho jeho synovci Ctirad a Josef v roce 1950 vyhledali, našli v něm nejen strýce, ale i tichého sympatizanta jejich odbojových plánů. V následujících letech se s nimi scházel na rodinném statku v Poděbradech a probírali možnosti odporu.

Skupina mladých odbojářů – bratři Mašínové, jejich kamarád Milan Paumer a další – podnikla první drobné sabotáže, odhazovala napínáčky pod kola průvodu komunistické mládeže, sháněla zbraně a čekala na povstání či třetí světovou válku, která měla přinést osvobození od Sovětů.

Ctibor Novák byl pro ně zkušeným mentorem. Sám sice v padesáti letech už neměl sílu běhat po nocích s pistolí, ale mladíkům radil a předával své znalosti ze sabotážních akcí. Učil je, jak zacházet s výbušninami, jak se vyhnout dopadení, a zároveň je prý nabádal k opatrnosti.

Snažil se možná krotit jejich horké hlavy – dobře věděl, jak nemilosrdný může nepřítel být. V roce 1951 Státní bezpečnost poprvé skupinu odhalila a zatkla i Ctibora, u nějž našli zbraně a materiál pro útěky za hranice.

Byl vyšetřován pro napomáhání ke zločinu, ale důkazy byly chabé a po pár měsících ho propustili. Varování však bylo jasné: StB tušila, že Novák a Mašínové kují pikle, a čekala na příležitost je zničit.

Na podzim 1953 došlo k události, která roztočila soukolí tragédie. V říjnu téhož roku se bratrům Mašínovým a Milanu Paumerovi podařil odvážný útěk na Západ – probili se přes východní Německo do amerického sektoru Berlína. Komunistický režim v Československu zuřil.

Nemohl mladé odbojáře dostihnout, a tak se rozhodl pomstít na těch, kdo zůstali. Ctibor Novák se rázem stal ústředním terčem. Krátce po útěku Mašínů (v listopadu 1953) byl zatčen nejen on, ale i jeho manželka Jana, sestra Zdena Mašínová a mnoho dalších příbuzných či známých. Ze strýce, který možná jen radil a přihlížel, udělala StB vůdce „teroristické bandy“.

Po více než roce vyčerpávající vazby, výslechů a izolace se koncem ledna 1955 konal v Praze monstrproces „Ctibor Novák a spol.“. Soudní síň byla zaplněná příslušníky režimu, propaganda líčila skupinu jako zákeřné vrahy a špiony pracující pro imperialisty. Ctibor Novák byl označen za hlavu spiknutí: podle obžaloby prý od roku 1951 řídil a podněcoval veškeré činy Mašínovy skupiny, plánoval další útoky a získal si „autoritu vůdce celé bandy“.

Vykonstruované důkazy a vynucená doznání měly zajistit exemplární tresty. Soudcům stačilo, že nemají hlavní viníky – z Mašínů proto udělali zločince v nepřítomnosti a Ctibora vykreslili jako jejich krvelačného strýce, který je navedl na cestu teroru.

Senát Nejvyššího soudu vynesl 29. ledna 1955 rozsudek: ze sedmnácti souzených poslali tři na smrt. Ctibor Novák, Zbyněk Janata a Václav Švéda byli odsouzeni k trestu oběšením za velezradu a terorismus. Další obžalovaní dostali dlouholeté žaláře.

Ctiborova sestra Zdena Mašínová byla v separátním procesu potrestána 25 lety vězení, třebaže trpěla rakovinou – zemřela pak za mřížemi roku 1956. Ctiborova manželka Jana vyvázla s vězením, děti byly postiženy stigmatem „rodiny velezrádce“.

Matka Emma zoufale psala žádosti o milost pro syna; prosila, aby ho směla před popravou aspoň vidět. Komunističtí mocipáni ale zůstali hluší. Ctibor Novák čekal ve své cele na smrt – ponížený, ale vnitřně nezlomený.

Dne 2. května 1955 v brzkých ranních hodinách vyvedli dozorci Ctibora Nováka na dvůr pankrácké věznice. Na šibenici tam toho dne skonaly tři lidské životy. Ctibor ve svých 52 letech zemřel. Jeho poslední dopisy rodině režim zatajil – blízcí je obdrželi až po pádu komunismu. V jednom z posledních listů své matce Ctibor napsal řádky, z nichž mrazí:

„Vědomí, že dlouho již žít nebudu, mne tak netíží jako pomyšlení, že se mi dostalo za náš boj za svobodu vlasti nespravedlivé odplaty, že vše bylo marné,“ napsal Ctibor několik týdnů před popravou.

Tělo Ctibora Nováka nebylo rodině nikdy vydáno. Jako mnoho dalších obětí komunistického teroru byl anonymně pohřben kdesi v masovém hrobě na ďáblickém hřbitově v Praze.

Po pádu komunismu se Ctibor Novák dočkal formálního očištění. V roce 1990 byl rehabilitován a následujícího roku povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka. Jeho jméno je vyryto na pamětních deskách věnovaných obětem totality – ať už na budově Generálního štábu v Dejvicích nebo na symbolickém náhrobku v Ďáblicích.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ctibor_Nov%C3%A1k

https://3odboj.webnode.cz/ctibor-novak/

https://plus.rozhlas.cz/nekdo-musel-neco-delat-pribeh-protikomunisticke-odbojove-skupiny-bratri-masinu-1-9079037

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-po-68-letech-se-rodina-rozloucila-s-popravenym-strycem-bratru-masinu-40449297

https://www.vhu.cz/en/specialni-sabotazni-naloz-briketa-1942/

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-po-68-letech-se-rodina-rozloucila-s-popravenym-strycem-bratru-masinu-40449297

https://theses.cz/id/jzq18k/