Článek
Píše se srpen 1948 a Ameriku sužovalo vedro i poválečná bída. Pan Ray Chalifoux, řidič náklaďáku uhelné společnosti, přišel o práci a rodině hrozí vystěhování z bytu. Čtyři hladové děti a páté na cestě, žádné úspory, žádná pomoc. Co teď? Prodat vlastní potomky? To přece nemohou myslet vážně… nebo ano?
Nakonec se zoufalá matka uchýlila k řešení, které dodnes vhání slzy do očí. Vyrobila plakát „Děti na prodej“ a zapíchli ho před dům do země. Matka Lucille v pokročilém těhotenství se postavila vedle dětí, ale hanbou či zoufalstvím si zakryla tvář.
Přivést ratolesti na svět jen proto, aby je nabídla cizím lidem – to bylo v rozporu se vším, co cítí matka. Jenže rodina prý neměla kam jinam se obrátit. Na schodech tak seděli čtyři sourozenci bez hnutí jako zboží ve výloze. Šestiletá Lana, pětiletá RaeAnn, čtyřletý Milton a dvouletá Sue Ellen netušili, že právě oni jsou tím „zbožím“.
Místní deník Vidette-Messenger z městečka Valparaiso v Indianě tu neuvěřitelnou scénu otiskl 5. srpna 1948. Překvapivě jí však nevěnoval hlavní titulek – snímek se objevil jen v dolním rohu stránky s dlouhým popiskem místo článku. Mnoho čtenářů tehdy nevěřilo vlastním očím. Říkali si, že to musí být špatný vtip, zoufalé divadýlko pro noviny.
Spekulovalo se dokonce, že reportér rodině zaplatil pár dolarů, aby tu hrůznou scénu sehrála. Cedule prý vypadala až příliš profesionálně, děti seděly jako naaranžované. Jenže příběh bohužel nebyl podvrh – vše se odehrálo do posledního detailu. Přesto zpráva o rodině Chalifouxových tenkrát nezaplnila titulky.
Amerika jako by jen pokrčila rameny nad dalším lidským neštěstím. Dnes by podobný případ jistě vyvolal vlnu pozornosti a soucitu, ale tehdy stačil jen ten jediný snímek s popiskem pod čarou.
Fotografie přesto vyvolala ohlas po celé zemi. (Mimochodem, dodnes ji řada lidí mylně považuje za výjev z dob Velké hospodářské krize 30. let – ve skutečnosti však vznikla až po druhé světové válce, v období poválečného boomu, z něhož ovšem zdaleka neprosperovali všichni.)
Během pár dní ji převzaly noviny po celé zemi. Spustila se vlna soucitu i rozhořčení. Lidé posílali peníze, jídlo, oblečení – dokonce jeden laskavý pár z nedalekého Chicago Heights nabídl, že si všechny čtyři děti vezme k sobě. Svitla naděje, že hroznému obchodu bude zabráněno a sourozenci zůstanou spolu.
Nestalo se. Štědrá pomoc veřejnosti situaci Chalifouxových nezachránila. Možná přišla pozdě, možná se rozplynula neznámo kde. Dva roky po vzniku fotografie zmizely z domova všechny děti – včetně novorozeného chlapečka, kterého nosila Lucille pod srdcem. Tragický příběh tím teprve začínal.
Nejmladší syn našel nový domov
Lucille porodila páté dítě, syna Davida, na jaře 1949. Její manžel Ray ji ale brzy poté opustil a utekl neznámo kam – měl totiž oplétačky se zákonem a domů už se nevrátil. Zoufalá matka zůstala na pět dětí sama a musela požádat o státní sociální podporu. Ani to však nestačilo. V červenci 1950 byl malý David úředně odebrán a předán k adopci.
Adoptivní rodiče Harry a Luella McDanielovi sice byli přísní, ale zajistili mu bezpečné a láskyplné dětství. Když si ho přebírali, chlapeček měl po těle četné štípance od štěnic – vyrůstal zřejmě v nedobrých hygienických podmínkách.
David prožil bouřlivou pubertu a v šestnácti letech z náhradní rodiny utekl. Přesto na své adoptivní rodiče nedá dopustit – dali mu vzdělání i pevné zázemí, kam se mohl vrátit. Dvacet let pak sloužil v armádě a potom se živil poctivě jako řidič kamionu.
Život v řetězech: RaeAnn a Milton
Malou RaeAnn (Rae) a jejího brášku Miltona prodala matka v srpnu 1950 manželskému páru z Indiany – údajně jen za dva dolary, prý aby měla na bingo. John a Ruth Zoetemanovi si původně přišli jen pro pětiletou holčičku, ale když viděli čtyřletého Miltona usedavě plakat, vzali si i jeho. Náruč nových „rodičů“ však nebyla laskavá.
Děti získali jako levnou pracovní sílu, nikoli z lásky. Hned první den svému „synovi“ nasadili pouta a surově ho zbili. Pak mu John oznámil, že odteď z něj bude otrok na rodinné farmě.
Zoetemanovi přejmenovali obě děti, jako by to byly jen nové hračky. RaeAnn začali říkat Beverly a Milton dostal jméno Kenneth. Dětství bez lásky v krutém prostředí zanechalo hluboké stopy. Chodili otrhaní, hladoví, zbičovaní. Z vesnického domu se stalo soukromé peklo – a to trvalo celé roky.
Není divu, že Milton později propadal záchvatům vzteku a násilí. Jako teenagera ho soud označil za „hrozbu pro společnost“ a mladík si musel vybrat: léčebna, nebo polepšovna. Zvolil psychiatrii, kde mu diagnostikovali schizofrenii. Po propuštění v roce 1967 se oženil a odstěhoval z Illinois do Arizony, ale jeho první manželství nevydrželo.
RaeAnn si prožila vlastní noční můru: v sedmnácti utekla z domu, krátce poté co ji neznámý útočník unesl a znásilnil. Otěhotněla a musela se novorozeného miminka vzdát k adopci. Přes všechny hrůzy, které zakusila, však dokázala zůstat laskavým člověkem a milující matkou dalším dětem.
Hořké shledání po letech
O nejstarší dívce Laně neměli sourozenci dlouho žádné zprávy. Až po mnoha desetiletích se s pomocí sociálních sítí znovu našli. Psal se rok 2013 a všechny někdejší „děti na prodej“ byly už v pokročilém věku. Lana se toho setkání bohužel nedožila – zemřela na rakovinu v roce 1998.
Zato jednašedesátiletá Sue Ellen, která byla adoptována legální cestou (nikoliv prodána) manželským párem Eastridgeových, vyrůstala nedaleko svého rodiště a měla mnohem šťastnější život. Přijela na setkání i přes svůj vážný zdravotní stav.Po více než půlstoletí odloučení se ztracené děti znovu objaly.
Když pak padla řeč na jejich biologickou matku, Sue Ellen neváhala: „Ta ženská patří do pekla, aby tam shořela.“ Hořká slova plná bolesti mířila k Lucille, ženě, která je přivedla na svět a pak se jich vzdala. Ani Milton matce neodpustil: „Moje rodná matka mě nikdy nemilovala. Neomluvila se, že mě prodala. Bylo jí jedno, co se mnou bude,“ prohlásil nekompromisně.
Jen nejmladší David se své mámy částečně zastal, třebaže si ji skoro nepamatoval. „Tenkrát šlo o přežití. Kdo jsme my, abychom ji soudili? Jsme jen lidé a všichni děláme chyby. Možná prostě nechtěla, abychom umřeli,“ řekl muž, který jako jediný dokázal najít špetku pochopení.
Lucille Chalifoux mezitím žila svůj další život. Vdala se znovu a měla ještě čtyři dcery. Když ji však po letech její ztracené děti vyhledaly, podle svědectví od ní neslyšely žádné omluvy ani vřelá slova – jen chlad. Když Lucille po letech spatřila svého syna Davida, pronesla prý ledově: „Vypadáš úplně jako tvůj otec.“
Snad v ní život v bídě city nadobro udusil. Snad už se jen nedokázala podívat vlastním dětem do očí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/4_Children_for_Sale
https://orangebeanindiana.com/2025/01/05/heartbreaking-history-of-the-4-children-for-sale-photo/
https://rarehistoricalphotos.com/4-children-sale-1948/
https://nypost.com/2013/07/14/finding-peace-in-a-life-sold-for-2/
https://eu.aberdeennews.com/story/news/local/2018/12/14/aberdeen-man-whose-father-was-in-4-children-for-sale-photo-pieces-together-his-pas/116582978/
