Článek
Bylo mu šestnáct, když ho na pódiu oslnily reflektory a z hlediště se zvedla první vlna ohlušujícího jekotu. Stál tam drobný chlapec v pruhovaném tričku, rozpačitě se usmíval a svíral mikrofon. Zpoza reprobeden začali létat plyšoví medvídci – jeden, druhý, desátý – které mu zamilované fanynky házely k nohám.
Dav dospívajících dívek omámeně vřískal jeho jméno a ve vzduchu byla cítit zvláštní směs hysterie a štěstí. Na okamžik zavřel oči: možná úlekem, možná dojetím, když si uvědomil, že všechny ty rozzářené tváře patří jemu.
V polovině osmdesátých let působil šestnáctiletý Pavel Horňák na tuzemské hudební scéně jako zjevení. Roztomilý kluk s nevinným úsměvem a spontánní energií se přes noc stal idolem mládeže. Jeho plakáty visely snad v každém dívčím pokojíčku, z kazeťáků zněly hity jako „Kdo ví“ nebo „Tričko“, které nazpíval s chlapeckou upřímností.
Hudební producent František Janeček rychle pochopil, jaký poklad v tom klučinovi našel – Pavlovi bylo patnáct a přesně zapadal do plánu, jak oslovit náctileté publikum. „Franta to měl dobře vymyšlené,“ vzpomínal kolega Michal David.
Kroky Františka Janečka, kapela normalizační popmusic, potřebovaly mladou tvář pro mladé fanynky – a Horňák byl přesně ten sladký klučina, kterého děvčata okamžitě přijala za svého.
Brzy po svém debutu na televizní obrazovce – písničce „Škola v přírodě“ – vystřelil vzhůru. Následoval singl „Kdo ví“, který vyhrál populární hitparádu Hitšaráda, a přehršle dalších šlágrů. Jeho prvním velkým hitem se stalo rozpustilé „Kotě“ – píseň psaná přímo pro něj. „On byl pro ta děvčata takové koťátko. I proto se první píseň, kterou jsme mu napsali, jmenovala Kotě,“ líčí skladatel Zdeněk Barták atmosféru Horňákových začátků.
Jako nejmladší člen skupiny Kroky zapadl mezi starší kolegy překvapivě hladce: „Každý ho měl rád, celá kapela mu fandila. Byl slušný, zábavný a bezproblémový klouček, který strašně oživil scénu,“ vzpomínal Barták. Horňákův chlapecký hlas a pohotové vystupování plné úsměvů přinášely radost – a také obrovský komerční úspěch.
Jeho singly i desky šly na dračku, prodávaly se po statisících. Dívky po něm šílely – mnohdy stačilo, aby se na koncertě usmál tím svým bezelstným úsměvem, a publikum propuklo v jásot. Říká se dokonce, že i ostřílený král české pop-music Karel Gott tehdy s pousmáním a možná kapkou závisti sledoval nevídanou hysterii Horňákových fanynek.
Navzdory hvězdnému postavení vedl Pavel vlastně docela obyčejný život školáka. Nebyl plnoletý, a tak jej na vystoupení museli doprovázet rodiče. Zatímco jiní zpěváci po koncertě vyrazili slavit, Horňák se po děkovačce často jen tiše převlékl do civilu a odjel s tátou domů dělat úkoly.
„Jelikož byl ještě pod zákonem, museli za něj rodiče všechno podepisovat. Na každý koncert ho dovezli a pak zase odvezli,“ vzpomínal Barták na tu zvláštní situaci, kdy popová hvězda neměla ani řidičák. Tatínek prý celou tu slávu bral s rozumem a nadhledem. Maminka občas žertem prohodila, že by na pódiu mohla stát spíš ona, ale to k hrdosti milující matky patří.
Večírky a noční život šly mimo Pavla – vyměnil je za učebnice. V zákulisí showbyznysu byl výjimečný tím, že místo aby hýřil, pečlivě studoval. Už tehdy totiž věděl, že kromě hudby má ještě jeden sen: práva.
Osudový zlom přišel v roce 1989. Nejenže se kolem lámala politická éra a společnost se nadechla ke změnám – svůj malý převrat zažíval i Pavel Horňák. Začal mutovat, hlas mu klesl o oktávu níž. Během nahrávání třetího alba si najednou všichni uvědomili, že něco je jinak.
Ten kluk s andělským sopránem už není kluk a jeho projev se mění. Horňák ještě stihl vydat desku S tebou i bez tebe a na bratislavském festivalu získal Cenu diváků za píseň Terč lásky, ale kouzlo sladkého dětského idolu se vytratilo. „Natočili jsme s ním ještě jednu desku, ale už to nemělo ten půvab z počátků,“ hodnotil upřímně Zdeněk Barták tuto nevyhnutelnou proměnu.
Z teenagera byl mladý muž. A mladí muži už holčičí srdce nerozechvějí tak snadno – pubertální kouzlo je pryč. Ve stejné době se navíc prudce proměňoval vkus publika po sametové revoluci: kdysi zbožňované hvězdy normalizační pop-music rázem neměly pro koho zpívat.
Televizní estrády přešly na playback, noví posluchači prahli po zahraničních hitovkách a kdysi zářivá jména českých hitparád čekalo v lepším případě účinkování na firemních večírcích. Pavel to vycítil velmi brzy. Měl na výběr: buď se pokusit zuby nehty udržet slávu z mládí, anebo v nejlepším okamžiku odejít.
Rozhodl se. V devatenácti letech potichu pověsil mikrofon na hřebík. Později vzpomínal, že nechtěl zpívat „na půl playback do playbacku“ po kulturácích – to už nebylo ono. Odešel ze showbyznysu dobrovolně, a nikoli proto, že by musel. Jeho poslední koncertní opona padla tiše, bez skandálů a bez hořkosti. Pavel Horňák zmizel ze dne na den z očí veřejnosti.
Dokonalý střih a zmizení v „normálním životě“ – jakoby se mladý zpěvák rozplynul. Fanouškům zůstaly na památku jen plakáty na zdech a desky ve vitrínách. Mnozí nechápali: Proč? Kam se poděl jejich idol? Proč nezůstal a nepokusil se prorazit i jako dospělý zpěvák, jak všichni očekávali? Jenže Pavel měl jiné plány – a neuvěřitelnou dávku střízlivé soudnosti.
„To je úplně jiná liga, než mít za zády živou kapelu – proto jsem se rozhodl přestat zpívat,“ vysvětloval později s klidem a nikdy svého rozhodnutí nelitoval. Z plakátů rovnou do taláru. Tak by se dala popsat cesta, po níž se Horňák vydal. Začal naplno studovat práva – a stejně jako kdysi na pódiu i na fakultě patřil mezi premianty. V roce 1991 promoval s titulem magistra práv.
Zatímco jiní jeho pěvečtí kolegové těžce hledali uplatnění v nové době, on plynule navázal na svůj „druhý život“, který do té doby vedl trochu ve stínu reflektorů. Od mládí snil nejen o potlesku, ale i o soudcovském taláru – a tento sen nyní převzal štafetu. Absolvoval praxi v kanceláři Akademie věd, pak na legislativním odboru Svazu výrobních družstev, několik let pracoval jako právní konzultant v parlamentu.
Roku 2005 byl jmenován soudcem a nastoupil ke Krajskému soudu v Praze. V té době už si na Pavla Horňáka – zpěváka vzpomněl jen málokdo.
Možná tu a tam někdo s úžasem zjistil, že JUDr. Pavel Horňák na seznamu soudců je táž osoba jako ten kluk z plakátů z roku 1985. Štěstí jej však neopustilo. V září 1991 – ve stejném roce, kdy definitivně skončil s hudbou – se Pavel Horňák oženil.
A koho si vzal? Jednu ze svých fanynek. Renata na něj kdysi chodila na koncerty, zbožňovala jeho písničky, a nakonec stála po jeho boku nevěsta. Společně mají dvě děti – dceru Pavlínu a syna Jana – a dodnes žijí spokojeně jako rodina.
Právnickou kariéru dotáhl Pavel Horňák až na samotný vrchol. V roce 2019 byl jmenován soudcem Nejvyššího soudu České republiky a od roku 2020 dokonce působí jako předseda senátu občanskoprávního kolegia tohoto soudu.
Je těžké si představit větší kontrast k dřívějšímu životu popové hvězdy – a přece jde v jistém smyslu o naplnění jednoho konzistentního příběhu. Ten někdejší usměvavý kluk z plakátu dospěl v muže, který rozdává spravedlnost místo autogramů.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Hor%C5%88%C3%A1k
https://cnn.iprima.cz/show-time/po-zpevaku-pavlu-hornakovi-holky-silely-za-manzelku-si-vzal-svoji-nejvetsi-fanynku-416976
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/87241/pamatujete-si-na-pavla-hornaka-idol-pubertacek-husakovskeho-cssr-slavi-padesatiny.html
https://zivotopis.osobnosti.cz/pavel-hornak.php
https://prazsky.denik.cz/volny-cas/skupina-kroky-frantiska-janecka-pavel-hornak-pravnik-smradlavy-hracky.html
