Článek
Na počátku celého šíleného projektu stál uznávaný americký psycholog John Broadus Watson. Už ve svých třiceti letech se stal profesorem psychologie na Univerzitě Johnse Hopkinse, kde založil výzkumné pracoviště a zkoumal chování zvířat.
Jako zakladatel behaviorální psychologie pevně věřil, že většina lidského chování není vrozená, ale naučená – podle Watsona se člověk rodí téměř jako nepopsaný list a všechny své reakce si osvojuje během života. Instinkty podle něj nehrají zásadní roli, minulá zkušenost formuje naši povahu.
Watson chtěl proto porozumět, na jakém principu funguje lidský strach – jedna z nejzákladnějších emocí. Při pozorování dětí v přirozeném prostředí si všiml, že do určitého věku se batolata téměř ničeho nebojí.
Naopak všechno nadšeně zkoumají. Všiml si však jedné výjimky. Hlasitý, nenadálý zvuk – takový, jako třeba úder kovu nebo bouchnutí dveří – dokáže i klidné miminko vyděsit k pláči. Tuto silnou reakci považoval Watson za vrozenou a nepodmíněnou, jakýsi instinktivní reflex na hlasitý hluk.
Co kdyby ale šlo strach také naučit? Pokud je možné k neškodnému předmětu přidat děsivý zvuk a tím v dítěti vypěstovat nový strach, znamenalo by to, že lidské fobie a obavy jsou získané, nikoli dané od narození. Velkým vzorem pro Watsona byl ruský fyziolog Ivan P. Pavlov se svými experimenty na psech.
Pavlov dokázal u zvířat vytvořit podmíněný reflex – například psi slyšeli zvonek, který jim vědci opakovaně spojili s krmením, až nakonec samotný zvuk zvonku vyvolal slintání. Watson se rozhodl tento princip posunout o obrovský kus dál. Chtěl provést podobné podmiňování na lidském subjektu – a ne na ledajakém. Pokusným tvorem mělo být malé dítě.
Myšlenka to byla přelomová i naprosto šokující zároveň: vyvolat umělý strach v dětské duši. Tehdy, na prahu 20. let 20. století, ještě neexistovaly pevné etické kodexy pro experimenty na lidech. Watson nicméně brzy svým krutým pokusem zajistil, že se o potřebě takových etických hranic začne mluvit.
Jeden dolar za dětský strach
Watson nemohl experiment provést sám – potřeboval vhodný objekt testu. Na začátku roku 1920 si proto přibral mladou asistentku, absolventku Rosalii Raynerovou, a společně začali vybírat vhodné dítě. Cíl byl jasný: najít emocionálně stabilní a zdravé batole, na kterém by šlo demonstrovat vytvoření fobie.
Nakonec se přihlásila jedna matka, která měla v nemocnici Johns Hopkins, kde Watson pracoval, malé miminko. Snad nalákána příslibem finanční odměny, přinesla svého devítiměsíčního syna Watsonovi doslova až do náruče. Odměna činila jeden jediný dolar za měsíc.
Mladý vědec chlapce pro účely pokusu překřtil na neutrální přezdívku „Albert B.“, a později mu začali říkat prostě malý „Albert“.
Experiment mohl začít. Watson posadil miminko doprostřed své provizorní laboratoře – bílé, holé místnosti, kde byla jen matrace, na níž dítě sedělo. Matka seděla opodál za jeho zády, možná proto, aby ho mohla v případě potřeby přidržet nebo uklidnit.
Zpočátku vše probíhalo nevinně. Psycholog postupně před dítě pokládal různé předměty a zvířata, aby zjistil, čeho se případně přirozeně bojí a co naopak vyvolá zvědavost a radost. Malý Albert dostal na dosah například zapálenou svíčku (žhnoucí noviny), vysokou masku na obličej, huňatý kožich, živou opičku, psa, bílého králíka a také malou bílou krysu.
Albert se nebál ničeho – nikdy takové věci neviděl, a tak ho všechny fascinovaly. Nejvíc ho zaujal malý bělavý hlodavec. Chlapeček se při pohledu na laboratorní krysu nadšeně rozchechtal a tleskal ručkama. Vědec se spokojeně usmál – právě bílá krysa byla vybrána jako hlavní rekvizita experimentu.
Watson ještě provedl s chlapcem základní testy: přesvědčil se, že Albert skutečně nemá vrozený strach z žádného z ukazovaných objektů. Vše nasvědčovalo tomu, že jde o normální, zdravé dítě bez fóbií. Nyní tedy přišel čas přeměnit bílou krysu z neutrální hračky na něco děsivého. Albert zatím netušil, co ho čeká – a jeho matka možná také ne.
Rána. Další. A další.
Když byl malý Albert pohodlně usazen a zaujat hrou s bílou krysou, Watson se připravil za jeho zády. Jakmile se děťátko znova natáhlo po měkkém zvířátku, laboratorní místností otřásla první ohlušující rána. „Prásk!“ Kladivo udeřilo do zavěšené kovové tyče přesně ve chvíli, kdy se Albert dotkl krysy.
Účinek byl okamžitý. Dítě se leklo tak, že nadskočilo na místě. Vteřinu nato se ozval pronikavý křik – chlapeček se rozplakal strachem a začal se zoufale škrábat pryč, pryč od toho děsného zvuku. Jeho malé srdíčko bušilo jako splašené, tvář zkřivená hrůzou a slzy proudem tekly po tvářičkách. Watson nehnul ani brvou.
Beze slova vyčkal, dokud se dítě trochu neuklidnilo v náruči matky. Jakmile Albert přestal popotahovat, vědec ho znovu posadil před bílou krysu. Nevinné batole, stále ještě vzlykající, se znovu dotklo hebkého kožíšku zmatené krysy – a za jeho zády se ozval další úder kladiva.
Druhá rána jen umocnila Albertovo vyděšení. Teď už dítě tušilo, co přijde, a propuklo v pláč už ve chvíli, kdy se ozval sebemenší zvuk za ním. Watson však neměl slitování. Znovu a znovu pouštěl krysu k chlapci a opakovaně třískal do ocelové tyče.
Ozvěna kovových ran se mísila s neutišitelným pláčem a ječivými výkřiky vyděšeného dítěte. Malý Albert prožíval čistou hrůzu a nikdo z přihlížejících dospělých ho neochránil. Po několika takových cyklech Watson pokus přerušil a poslal matku s dítětem domů. Upozornil ji však, ať přijdou za několik dní znovu.
Nečekaně se totiž rozhodl, že experiment bude mít pokračování: potřeboval zjistit, nakolik trvalá bude takto naučená reakce. Po pěti dnech skutečně matka přivedla chlapce zpět, možná s nadějí, že tím celá záležitost skončí. Nestalo se. Watson opět před Alberta položil bílou krysu – a malý chlapec začal okamžitě zoufale vzlykat a odstrkovat se pryč, ještě než se ozval jakýkoli zvuk.
Stačil mu pouhý pohled na to bílé zvířátko a třesoucí se dítě se úplně roztříštilo strachy. Podmiňování strachu fungovalo. Watson nicméně pokračoval dál a prohloubil nově vzniklou fobii. Na matčině místě by většina rodičů dávno utekla s děťátkem pryč, jenže matka malého Alberta jej stále vodila na další a další sezení – patrně ze zoufalé potřeby výdělku nebo z loajality k zaměstnavateli. O měsíc později je Watson povolal znovu.
A opět je nezklamala: přivedla svého nyní jedenáctiměsíčního syna zpět do laboratoře, vstříc dalšímu trápení, a to opět jen za dolar. Tentokrát už vědec nemusel použít kladivo. Když Albert spatřil bílou krysu, okamžitě propukl v paniku. Řval jako na lesy, třásl se a hystericky zvracel, jak moc ho zaplavil děs při pohledu na tvora, kterého si dříve chtěl hladit.
Výsledek experimentu byl dokonalý z pohledu Johna Watsona – i bez dalšího „strašení“ teď dítě reagovalo na bílou krysu čirým strachem. Watson a Rosalie Raynerová se radovali, protože malý Albert se stal důkazem jejich teorie o naučené fobii.
Strach, který přetrval
Experiment Malý Albert tak potvrdil, že lidský strach lze uměle vyvolat a naučit. Z vědeckého hlediska šlo o přelomový objev: fobie jsou podmíněné, nejsou nutně vrozené. Watson svůj cíl splnil, za cenu zničení dětské duše. Malý Albert totiž odcházel z laboratoře jako jiné dítě než to, které tam jeho matka přinesla poprvé. Co se stalo s nevinným chlapečkem dál?
Watson původně plánoval ještě další pokračování – chtěl matce nařídit, aby přišla zase za tři měsíce. Chtěl zjistit, jestli si dítě po čtvrt roce „oddechu“ na hrůzy vzpomene. Jenže k další fázi už nedošlo. Není zcela jasné proč. Některé zdroje tvrdí, že se rodina přestěhovala neznámo kam, aby se vyhnula dalšímu testování.
Jiné naznačují, že Watson byl v té době z univerzity narychlo propuštěn kvůli osobnímu skandálu a experiment musel ukončit. Jisté je, že Watson už malého Alberta nikdy neodnaučil bát se. Později sice tvrdil, že by to zvládl, kdyby dostal příležitost, ale ve skutečnosti se o žádnou desenzibilizaci ani nepokusil.
Malý chlapec tak zůstal sám se svým strachem, který mu cizí lidé vštípili do hlavy.
Netrvalo navíc dlouho a ukázalo se, že Albertova naučená hrůza se zobecnila na mnoho dalších věcí. Chlapec nezačal plakat jen při pohledu na krysu, ale zděsil ho prakticky každý předmět či tvor, který byl chlupatý nebo bílý. Stačil pohled na králičí kožíšek, na psa, na tlustou bílou vlnu nebo i na muže s bílými vousy – vše připomínající onu malou krysu – a batole se okamžitě roztřáslo panikou.
Před světem plným nečekaných bílých podnětů už nebylo úniku. Jak ubíhal čas, situace se podle pozdějších svědectví nelepšila: údajně Albert doma téměř nepřestával plakat, budil se s křikem, špatně jedl a spal, protože bílou barvu viděl všude kolem sebe. Jeho zoufalá matka už nevěděla, jak synka utišit.
Na malého Alberta nikdo nebral ohledy – a po skončení experimentu už vůbec ne. Watsona už nezajímal další osud „jeho“ dítěte. Vědecký svět oslavoval novou teorii, zatímco jeden malý chlapec zůstal uvězněn ve svém strachu.
Dodnes se případ Malý Albert připomíná jako odstrašující příklad neetičnosti v psychologii. I díky tomuto pokusu se v následujících letech začala formovat jasná pravidla pro ochranu účastníků výzkumu – aby se něco podobného už nikdy nemohlo oficiálně opakovat.
Zpětně je snadné odsoudit Watsonovo počínání jako barbarské, ale ve své době byla touha dokázat sílu prostředí nad člověkem silnější než morální pochybnosti. Přesto mnoho kolegů psychologů už tenkrát kroutilo hlavou: jak mohl uznávaný vědec zajít tak daleko? A jak mohla matka na něco takového přistoupit?
Kdo vlastně byl malý Albert?
Dlouhá desetiletí zůstávala identita skutečného dítěte vystupujícího v roli malého Alberta záhadou. Watson ve své publikované studii záměrně neprozradil chlapcovo příjmení ani okolnosti, odkud dítě pochází. Jak čas plynul, z experimentu se stal učebnicový příběh – ale co se stalo s tím chlapečkem, když vyrostl? Ublížil mu dětský strach i v dospělosti? Tyto otázky nedaly spát řadě badatelů.
Podle jedné verze pracovala Albertova matka jako zdravotní sestra v baltimorské nemocnici Harriet Lane, kde se pokus odehrál, a cítila se nejspíš donucena vyhovět žádosti uznávaného pana doktora, byť měla obavy. Ještě mnoho let po experimentu se tradovalo, že jakmile matka zjistila, co se s jejím synem v laboratoři děje, utekla i s dítětem pryč a nikomu neřekla, kam jedou.
Skutečnost ale byla zřejmě složitější. V roce 2009 se skupina psychologů ponořila do historických záznamů a oznámila, že konečně našla pravou identitu malého Alberta. Měl to být Douglas Merritte, syn jisté Arvilly Merritte – která skutečně pracovala jako chůva v Harriet Lane Home, klinice pro děti v Baltimoru.
Tento Douglas se narodil v roce 1919, takže věkem odpovídal, a Watsonovo označení „Albert B.“ mohlo odkazovat na písmeno B jako Baby čili miminko. Jenže tohle zjištění s sebou přineslo mrazivý dodatek: Douglas Merritte trpěl hydrocefalem neboli vodnatelností mozku. Kvůli této vážné neurologické poruše měl údajně vážně postižený zrak i celkový vývoj už během experimentu.
Podle historických dokumentů nikdy v životě nezačal chodit ani mluvit a zemřel v pouhých šesti letech. Pokud byl malým Albertem právě tento chlapec, znamenalo by to, že Watson provedl svůj experiment na vážně nemocném dítěti, jehož vyděšené reakce možná ani nebyly spolehlivé.
Někteří dokonce hovořili o akademickém podvodu – že si Watson a Raynerová byli vědomi postižení kojence, přesto své závěry lživě zobecnili na zdravé děti, jen aby dokázali svou teorii.
Jiní badatelé však tuto verzi zpochybnili. V roce 2014 přišla další skupina psychologů s tvrzením, že Watsonův malý Albert mohl být jiným chlapcem – Williamem Albertem Bargerem. Narodil se prý jen o den později než Douglas Merritte, a i jeho matka pracovala v téže nemocnici, kde experiment proběhl.
Navíc údaje o váze a zdravotním stavu malého Alberta v Watsonových záznamech přesně odpovídaly údajům o malém Williamovi. Zajímavé je, že Williamovo prostřední jméno bylo rovněž Albert. Tento William Albert Barger (později známý jako William Albert Martin) se na rozdíl od Douglase dožil požehnaného věku: zemřel až v roce 2007 ve věku 87 let.
Podle jeho neteře, s níž žil ve stáří ve společné domácnosti, měl celý život podivnou nedůvěru a odpor vůči zvířatům – zejména psům, králíkům či kočkám. Bál se jich a stranil se jim, ačkoli jinak žádnými výraznými fobiemi netrpěl. Rodina to brala jako jeho osobitý rys a nevěděla, čemu přičíst takový strach ze zvířat.
Sám William se nikdy nezmínil, že by v dětství prodělal něco mimořádného. Podle všeho netušil, že by mohl být oním slavným „malým Albertem“. Pokud jím skutečně byl, znamenalo by to, že Watsonův pokus byl proveden na zdravém dítěti – a tím pádem by obvinění z podvodu byla lichá. Pro samotného Williama by ale paradoxně jeho celoživotní podivný strach možná konečně dostal vysvětlení.
Dilema, kdo byl skutečný malý Albert, zůstává dodnes částečně otevřené. Ať už to byl Douglas, William, nebo nějaké jiné dítě, jedno je neměnné: tento experiment se skutečně odehrál a vstoupil do dějin jako odstrašující případ krutosti schované za vědeckou zvídavost.
Psychologové a historici vedou spory o detaily: co přesně se v laboratoři dělo, jaké všechny podněty byly použity, jak silně se strach nakonec projevil a zda vydržel. K dispozici je dokonce i němý černobílý filmový záznam z celého pokusu – ovšem jeho interpretace se liší a učebnice psychologie jej popisují rozporuplně. Mnoho pramenů bohužel přehání či zkresluje průběh i výsledky, takže definitivní pravdu už se asi nedozvíme.
Neměnný však zůstává morální odkaz malého Alberta. Tento diskutabilní pokus nakonec vedl k tomu, že americká psychologie přijala přísný etický kodex, aby se nic podobného nemohlo opakovat. I na Watsonově vlastním osudu je jistá ironie: po skandálu opustil akademickou půdu a už se nikdy k výzkumu dětí nevrátil.
Jeho experiment však inspiroval jiné – například psycholožku Mary Cover Jonesovou, která se naopak snažila zjistit, jak děti strachu zase zbavit. V dobrém i zlém tak malý Albert ovlivnil celou generaci vědců a výzkumů.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Little_Albert_experiment
https://en.wikipedia.org/wiki/John_B._Watson
https://en.wikipedia.org/wiki/Rosalie_Rayner
https://vedazive.cz/historie-kultura/experiment-strachem-zvany-maly-albert/
https://equitatherapy.cz/blog/watsonuv-maly-albert-vytvoreni-fobie/
https://blog.idnes.cz/stanislavasevcikova/dejiny-psychologickych-experimentu-maly-albert.Bg22010721
https://epochaplus.cz/chudak-maly-albert-experiment-mu-zpusobi-strach-i-ze-santa-clause/
https://www.simplypsychology.org/little-albert.html
