Článek
Narodil se roku 1805 v Německém Brodě do rodiny s podnikatelskou krví. Jeho otec Johann vedl textilní továrny a pevnou rukou nasměroval syna ke studiu chemie a farmacie. Mladý Eduard nejprve reptal, ale brzy propadl kouzlu laboratoří. Byl mladý, ambiciózní a chtěl vynalézat.
V Blansku našel své osudové pole působnosti. Psal se začátek 30. let 19. století a celou Evropou cloumala průmyslová revoluce. On učinil objev, který překvapil i ostřílené hutní mistry. Ze žáru pece vytáhl kovový předmět hladce pokrytý sklovitou glazurou.
Vynalezl zdravotně nezávadný smalt, jenž neuvolňoval žádné jedovaté těžké kovy. Litinové nádobí tak mohl obléci do ochranné vrstvy ze skla: snadno se umývalo, dobře vedlo teplo a hlavně neškodilo zdraví. Roku 1832 získal na svůj smalt patent – ve svých sedmadvaceti letech měl v rukou klíč k revoluci ve vaření.
Brzy nato se mladý vynálezce proměnil i v podnikatele. Roku 1833 založil v Brně spolu se svými bratry dílnu, vůbec první svého druhu, kde se smaltované nádobí vyrábělo. Zpočátku skromný rodinný podnik prosperoval; modré a bílé hrnce z Brna si nacházely cestu do domácností a Eduardovo jméno získávalo vážený zvuk.
Ale přesto… Toužil jít vlastní cestou. Roku 1838 dílnu i se všemi plány předal bratrům a vydal se hledat štěstí jinam. Mířil do Čech, na panství Fürstenbergů u Berouna, kde tušil další příležitosti.
Nový Jáchymov, malé osídlení ukryté mezi lesy a doly, se stal druhou kapitolou jeho života. Začínal znovu od nuly. Roku 1839 tam vybudoval novou smaltovnu. Bylo mu přes třicet, plný sil, a po boku mu stála mladá žena. V roce 1842 se Eduard totiž oženil s osmnáctiletou Vilemínou Christovou.
Vilemína, dcera brněnského krejčího, byla na rozdíl od Eduarda srdcem vlastenka. V novojáchymovské továrně to zpočátku šlapalo a Bartelmus se nebál snít ve velkém. Jenže sny občas narážejí na tvrdou realitu.
Roky plynuly a podnikání v srdci Čech nebylo lehké. Chybělo levné palivo, chyběl kapitál. Pecím docházelo palivo a Eduardovi síly. Kvalitní černé uhlí se muselo draze dovážet, což brzdilo výrobu. Bartelmus se rozhodl riskovat: investoval do vlastního uhelného dolu, jenže ten, jako by to byl krutý žert osudu, nevydal zhola nic.
Po letech dřiny přišla studená sprcha. Dluhy. Zoufalství. A nakonec krach. Roku 1868 nezbylo než smaltovnu prodat hraběti Fürstenbergovi.
Vzkříšení v Plzni
Plzeň. Hlučné průmyslové město, které pulsovalo novotou. Nad řekou Mží se tyčily komíny Škodových závodů a koleje nově budované železnice vedly přímo do srdce města. Právě sem zamířil šedesátiletý Bartelmus s nečekanou vervou. Jako bájný Fénix se rozhodl povstat z popela.
V letech 1869–1871 vybudoval kousek nad plzeňským nádražím moderní továrnu – slévárnu a smaltovnu, stojící vedle sebe a připravené chrlit tuny zboží. Nový začátek. Tentokrát už ne rodinný podnik, ale akciová společnost.
Kapitál sehnal za pomoci investorů a nejspíš i díky své pověsti muže, který to nevzdává. S rodinou se přestěhoval do vily přímo vedle areálu a od první chvíle dýchal s továrnou společný rytmus.
A továrna prosperovala. V plzeňských domácnostech brzy cinkaly smaltované naběračky o smaltované hrnce. Téměř v každé kuchyni stál alespoň jeden modrý hrnec z Bartelmusovy továrny.
Závod zaměstnával desítky dělníků a hučel od úsvitu do soumraku. Ženy chodily kolem výlohy firemního obchodu a obdivovaly zářivé hrnce v barvách slunce, krve i půlnoční oblohy. Bandasky na mléko, konvičky na čaj, cedníky, pekáče – to vše se rodilo pod rukama plzeňských mistrů smaltérů.
Nejoblíbenější byla tradiční sytě modrá barva. Bartelmus se dočkal pozdní satisfakce: znovu stál na vrcholu. Do konce svého života řídil továrnu s neutuchající energií a vizí. Zemřel v červnu 1877 ve věku 71 let, unavený, ale snad přece jen spokojený. Jeho životní dílo žilo dál.
Řízením podniku pověřil Eduard už před smrtí svého synovce Mořice. Vlastní syn Robert dal totiž před smaltovnami přednost elektřině – stal se z něj konstruktér a později spolumajitel elektrotechnického závodu v Brně. Továrna Bartelmus v Plzni tak přešla na další generaci a dál rostla.
Koncem 19. století patřila k největším smaltovnám ve střední Evropě. Ze vrat proudily den co den stovky beden zboží do celého Rakouska-Uherska, Ruska, na Balkán i za oceán. V roce 1896 zaměstnávala už na pět set lidí. Jméno Bartelmus se stalo pojmem – symbolem kvality a úspěchu.
Když utichly pece
Nic ale netrvá věčně. Při korunovaci posledního ruského cara Mikuláše II. v květnu 1896 potkala Bartelmusovu slávu nečekaná temná epizoda. Carský dvůr si tehdy objednal neuvěřitelných 400 000 smaltovaných pohárů z plzeňské továrny jako dárky pro prostý lid.
Obří zakázka – a velká pocta. Dělníci pracovali dnem i nocí, aby vyrobili poháry s carovým monogramem. Jenže oslava v Moskvě se změnila v peklo. Na korunovační slavnost dorazilo na Chodynské pole přes půl milionu lidí, kteří toužili získat památeční pohár.
Když se rozneslo, že na všechny se nedostane, v obrovském davu propukla panika. Nastala tlačenice a boj o život. Za několik minut zůstaly na zemi tisíce ušlapaných lidí; vedle bezvládných těl ležely rozházené uzlíky s dárky a mezi nimi i ony smaltované poháry z Plzně, pomačkané a potřísněné krví. Bartelmusovy výrobky se tak tragicky zapsaly do dějin, i když sám Eduard už o tom neměl tušení.
První světová válka pak definitivně utnula éru rozmachu. Muži museli narukovat a továrna rázem přišla o většinu pracovníků. Výroba se omezila na minimum, obchod vázl. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 navíc zahraniční (německé) banky ztratily o plzeňskou firmu zájem.
Ředitel Mořic Bartelmus zemřel roku 1920, právě když podnik nejvíce potřeboval pevnou ruku. A nástupce? Mladý Richard Bartelmus, člen slavného rodu, bohužel nedokázal zabránit úpadku. Dluhy rostly, sláva pohasínala. Zoufalý Richard situaci vyřešil nejtragicky, jak mohl – v roce 1929 se ve své kanceláři zastřelil. Pro rodinu to byl otřes, šok, definitivní tečka za více než sto lety budování podniku. Bartelmusovi prodali všechny své akcie a odešli.
Smaltovna Bartelmus ale ještě fungovala, byť bez původních zakladatelů. Provoz pokračoval v omezené míře i v letech hospodářské krize, přežil dokonce druhou světovou válku. Konečná přišla až s rokem 1948: komunistický režim znárodnil celý podnik a začlenil jej pod státní firmu Kovodělné závody.
Pece vyhasly nadobro až po dalším půl století existence. Po roce 1989 sice plzeňská Škodovka areál ještě využila pro své účely, ale někdejší sláva už se nikdy nevrátila. V roce 2000 byly poslední budovy staré smaltovny zbourány při stavbě nového silničního nadjezdu.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Bartelmus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Bartelmus
https://www.blansko.cz/eduard-bartelmus-a-jeho-blanensky-vynalez-pro-kazdeho
https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/eduard-bartelmus-vynalezce-uzitkoveho-smaltu
https://plzen.rozhlas.cz/napis-bartelmus-dodnes-pripomina-nekdejsi-vyznamnou-plzenskou-firmu-8560744
https://zestinu.cz/2022/09/04/plzen-znama-neznama-bartelmus/
