Článek
Mrazivé únorové ráno roku 1862. Na rotterdamském hřbitově se pomalu schází hlouček lidí. Zástupce rodiny jen jediný – u rakve stojí nejstarší syn a ztěžka dýchá chladný vzduch. Nad otevřeným hrobem se zvolna nese tklivá melodie: osamělý hudebník na lesní roh hraje píseň, kterou to ráno místní ani nepoznávají.
Čeští krajané však ano. Kde domov můj – zní tiché tóny písně, jež kdysi dávno složil právě ten muž, kterého tu dnes pohřbívají. František Škroup leží v prosté rakvi daleko od země, kde se narodil, a jeho poslední rozloučení provází otázka, kterou jeho nesmrtelná píseň klade světu.
Bylo mu pětadvacet, když poprvé stanul na jevišti Stavovského divadla. Psal se 2. únor 1826 a mladý skladatel netrpělivě postával za oponou. V hledišti usedali vlastenci i noblesní hosté – nikdo z nich dosud neslyšel operu zpívanou česky.
Škroup to riskl jako první. Tehdy večer premiéroval svou vlasteneckou zpěvohru Dráteník a čekal ho triumfální úspěch. Když spadla opona, publikum bylo nadšené. Potlesk burácel pražským divadlem a František srdcem cítil, že to není úspěch jen pro něj, ale pro celý český národ.
Národní obrození dostalo na jevišti nový hlas. První česká opera byla na světě – a na jevišti ji uvedl sotva čtvrt století starý student, který kvůli hudbě přerušil i svá univerzitní studia. Napadlo ho tehdy, co všechno ho ještě čeká? Že jednou bude jeho jméno zapomenuto daleko od vlasti? Stěží. Tehdy zažíval slávu, o jaké se českým tvůrcům před ním ani nesnilo.
V následujících letech Škroup nepolevuje. Povzbuzen úspěchem Dráteníka skládá další vlastenecké opery – například Oldřich a Božena či Libušin sňatek. Hudebním nadšením žije celá Praha: české obecenstvo má konečně své písně, kterým rozumí.
Škroupův talent a píle mu brzy vyslouží místo kapelníka - roku 1827 se stává druhým kapelníkem Stavovského divadla a v roce 1837 dokonce prvním kapelníkem opery. Ve Stavovském divadle nakonec odslouží plných třicet let – oddaně diriguje orchestry, píše nové kusy a zprostředkovává světovou hudbu českému publiku. Přichází však i okamžiky, které jeho jméno přežijí nejvíc.
Je mu třiatřicet a čeká ho zřejmě největší odkaz jeho života. V prosinci 1834 skládá hudbu k nenápadné divadelní frašce svého přítele Josefa Kajetána Tyla. Název hry zní Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka – lehká satirická veselohra plná písniček a žertů. Škroup přispěje jednou z melodií. Drobnou písní o dvou slokách, kterou Tyl napsal pro scénu se slepým houslistou. 21. prosince 1834 má Fidlovačka premiéru.
Když dojde na onu scénu, na jeviště vchází dívka Bětuška a vede šedivého, slepého houslistu Mareše. Všechno kolem náhle ztichne. Hlediště nedutá. Pak se ozvou první tóny písně Kde domov můj. Prostá, lyrická melodie – a přece publikum mrazí v zádech. Slova opěvující českou zem, šumění borovic, květy na stráni.
Možná tehdy málokdo tušil, že právě slyší budoucí hymnu národa. Ale ta píseň zůstala. Lidé si ji začali pobrukovat cestou z divadla, na venkově ji hrávali potulní muzikanti. Během následujících desetiletí se Kde domov můj stává neoficiální národní hymnou – čeští vlastenci ji zpívají na demonstracích 60. let 19. století a rakouským úřadům se to pranic nelíbí.
Z nenápadné divadelní vložky se rodí symbol odporu a naděje. A jméno Františka Škroupa je díky ní nesmrtelné. Ironií osudu ale Škroup sám netuší, jakou slávu jeho píseň získává. V polovině 19. století má totiž co dělat, aby uživil sebe a své děti.
Po třiceti letech intenzivní služby v pražském divadle přichází krutý zlom. V roce 1857 je Škroup z politických důvodů a pro spory s ředitelem divadla náhle propuštěn. Nebyla to umělecká neschopnost – opery mu dávno předtím schválilo a chválilo celé publikum, ale doba Bachova absolutismu nepřála vlastenecky smýšlejícím Čechům.
Škroup je rázem bez stálého příjmu. A doma ho čeká sedm hladových krků – s druhou manželkou Karolinou měl početnou rodinu. Zoufalství? Možná. Přesto se snaží bojovat. Otevírá si soukromou hudební školu, zkouší pořádat koncerty, jeden čas vede dokonce věhlasný pěvecký spolek (Žofínskou akademii). Jenže žáků je málo a peněz ještě méně. Praha mu po letech oddanosti nemá co nabídnout. Začíná chápat, že domov, kterému zasvětil svůj talent, ho odsoudil k zapomnění. Co teď?
Rok 1860 přináší nečekanou odpověď. Z dalekého Rotterdamu přijde dopis – tamní nově vzniklá Německá opera hledá zkušeného kapelníka. Nabízejí slušný plat. František váhá jen krátce. Ve věku 59 let opouští rodnou zem a vydává se za prací do ciziny. Zanechá v Praze manželku i děti s příslibem, že jakmile se usadí, přestěhuje je za sebou.
Rotterdam Františka Škroupa vítá s otevřenou náručí. Navzdory cizí řeči i cizokrajným zvykům tu zažívá zprvu velké zadostiučinění. Stává se prvním dirigentem rotterdamské opery a okamžitě si získá uznání publika. Holanďané si jeho jméno poevropští na plakátech jako Franz Scraup, ale tleskají mu ve stoje.
První sezóna je hit – Škroup dokonce nastuduje vlastní operu z nizozemských dějin (nazvanou Der Meergeuse) a má s ní ohromný úspěch. Jako by mu osud přece jen dopřál ještě jednu kapitolu slávy. Jenže po večerech, když dozní aplaus, cítí starý kapelník prázdnotu. Je sám. V cizí zemi, mezi cizími lidmi.
Po tolika letech manželství a koncertování v Čechách ho obklopuje ticho pronajatého bytu. Píše dopisy domů. Chybí mu děti, stýská se mu po ženě i rodné řeči. Upíná se k jaru 1862 – to za ním má přijet rodina a budou zase spolu. „Už brzy,“ píše nadšeně. Ani nemoc, která ho začne trápit, ho nezastaví.
Na konci první sezóny se Škroup vrací na skok do Prahy, aby vyzvedl rodinu. Místo radosti ho však čeká vážné onemocnění. Záchvaty kašle, horečky – podle lékařských záznamů prodělá zánět pohrudnice. Hubne a slábne. Léto a podzim 1861 tráví převážně po léčebnách: pár týdnů v teplických lázních, pak dlouhé zotavování v klášteře v Břevnově, kde chodí o holi v tichých zahradách a přemýšlí, co bude dál.
Uvědomuje si vážnost situace? V plicích ho pálí ostrá bolest. Kašle krev. Doktoři radí zůstat doma. Ale v Praze ho žádná práce nečeká – zatímco v Rotterdamu má smlouvu a povinnost dostát slovu. A tak v srpnu 1861 odjíždí nazpět, stále ještě zesláblý, a ne zcela doléčený.
Druhá sezóna v Rotterdamu začne úplně jinak než ta první. Sotva se Škroup vrátí, zjišťuje, že jeho orchestr se rozpadá – vedení opery škrtlo rozpočet, polovina pěvců odešla a ti, co zůstali, jsou rozhořčení. Místo radostného tvoření čeká kapelníka stres a rozčarování.
Škroup nevěří vlastním uším: ředitel dokonce zakázal členkám souboru, aby se vdávaly bez svolení vedení. Atmosféra houstne a do toho se ozývají zlověstné příznaky staré nemoci. Nestor české hudby se ale nevzdává. Plně se vrhne do práce, cvičí orchestr od rána do večera, shání náhrady za muzikanty, kteří odešli. Kašle u toho do kapesníku, pak zvedne taktovku a pokračuje. Nezastaví ho nic. Až do chvíle, než to udělá jeho vlastní tělo.
Dne 7. února 1862 nad ránem František Škroup umírá ve svém rotterdamském bytě – v náručí syna Alfreda. Bylo mu šedesát let. Rodina, kterou tak vyhlížel, už ho naživu nezastihla.
Na pohřeb Františka Škroupa se 11. února 1862 sjede početný průvod kolegů, zpěváků a přátel. Rakev však míří do hromadného hrobu – pro cizince bez prostředků nic honosnějšího nezbývá.
Škroupovu ženu a ostatní děti do Rotterdamu nepustila bída. Chyběly peníze na cestu, a tak nad hrobem pláče jen syn Alfred.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_%C5%A0kroup
https://www.frantisek-skroup.cz/about-frantisek-skroup/
https://ned.ff.cuni.cz/cs/skroupuv-hrob-v-rotterdamu/
https://cesky.radio.cz/uplynulo-170-let-od-uvedeni-budouci-ceske-hymny-kde-domov-muj-8094082
https://www.researchgate.net/publication/382938237_They're_Singing_Our_Song
